Intuice, intuice pro každého kousek

 Půl jedné v noci. Klimbla jsem. Ráno mě nebudil budík. Mám od toho Zrzku. Prý přišla v pět ráno. Mám pocit, že chodí jen proto, aby si sedla přede dveře a spustila tu svou jednotvárnou muziku.

Dnes jsem s ní vyběhla. Ta jela. Dospala jsem. Den jak víno. Ač miluji vánoční pohádku, nejsem její otrok.

https://www.facebook.com/martin.kovac.77312477/videos/857159108800042

Prve jsem sdílela, jak si svátky na nás vymysleli. Jo, to sedí. Kdo? Majitelé světa. On ten americký Santa je prý pěkný Satan. Náboženství - okovy lidí. Zavedli pracovní týden. Lidi pracují od mladí, do stáří... Elekromagnetické záření, jedy v potravinách... Největší satanistický rituál světa - o půlnoční...

Lidi šílí po Black Friday. Netuší, že v 18. století třetí pátek v listopadu - pamatuji si to dobře? - měli vlastníci plantáží možnost koupit si otroky se slevou.

To by měl vidět každý, milý FB: https://www.facebook.com/jiri.pesta.7777/videos/975072293333741

FB a Google je prý taky nástroj pro naše zotročení. Jenže lidi si ho chytili po svém. Jedna jedna.

https://www.facebook.com/tomas.waltera.7/videos/654845096100152

Tolik videí. Tolik informací z FB i Googlu. A přesto se tu ještě docela tvrdě spí. Co neprojde svatou bednou, neexistuje.

Zadělávám na vánočku. Dnes si budeme s vnučinkou hrát.Procvičíme intuici.

U vánočky vzpomínám. Myslím na své celoživotní kamarádky. Už dvě mě opustily. Soňa, Zlatka. Jedna mi ještě zbyla. V Pze. Známe se od páté třídy. Nemám ráda řeči o tom, jestli mám nemám kamarádky. Mám ráda stálost, věrnost, doopravdickost. Spolehnutí se na člověka. Ten, koho mám, si mě očichal. Přijal takovou, jaká jsem. To jsou pro mě kamarádky. Ne náhodné rychlokvašené povrchní známé. To jen tak volám do větru.

Na FB dnes sdílím dvě videa jedné z nich.

https://www.facebook.com/norrona/videos/10155449252597107

Nádherné záběry sjezdu na lyžích z vysokých hor na Lofotách. Prohlížím si tváře lidí. Vystupují, přenocují. Sjedou. Moc ráda se dívám na lety nad horami na lyžích. Snášejí se s lehkostí. Ani nedýchám. Před třiatřiceti lety mě učil Péťův předchůdce lyžovat. Miloval hory. Sníh. A záběry sjezdů po zasněžených skalách. Byl učitelem v lyžařské školičce na Neklidu.

https://www.facebook.com/praguemorning/videos/10155661063466893

Ještě jedno Zlatčino video. To už jí zbývaly jen necelé čtyři měsíce života. Byla jsem naivní. Věřila jsem, že se vyléčí. Přitom mi dala jasnou informaci na začátku nemoci. Její poslední SMS asi den před smrtí... Přesně vím, jak jsem čekala u závor cestou od maminky. Přejel vlak, musela jsem jet...

Nejdelší eskalátor v České republice a současně také 3. nejdelší eskalátor na světě s délkou 87,1  má přepravní výškou 43 m - v Praze ve stanici metra Náměstí Míru.

Vzpomínám tak, že jsem upletla vánočku. Teprve pak jsem si vzpomněla, že jsme do ní nezapracovala ořechy. Chjo. Celou rozbourat. Znovu.

https://www.facebook.com/100010275607900/videos/1341617366190771

FB mi ukazuje maminku před dvěma lety. Nakopala bych pana hlavního ještěra. Mamka nemá zuby. Prý na snídani zuby nepotřebujete. Nějaká brigádnice se ptá maminky, jestli to jsou její zuby. Nenamočí jí je, podává. Hrůza. Maminka snídala bez zubů. Dobré. Na mou otázku, jak snídala, odpovídá, že to kousala celé. Říká, že se bojí. Ó, jak jsem ráda, že už za ní chodím na rituální místo. Jak jsem trpěla. Copak já. Jak trpěla maminka. Jak trpěli staříčci! A to jim topili!!! Jakpak je to dnes!

V roce 2018 maminka chodí. Už rok má zlomenou noženku. Tak moc jsem se snažila, aby chodila. A věřila jsem. Iva jí uvařila asi tři láhve skořápkového vaječného šnapsu. Pomohl. Posílil vetchou kost. Pohybem se kosti posilují. Ale maminka tak nechtěla chodit. Chápala jsem ji. A přesto nutila. Mami, ještě kousíček.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-11-29_Kdo_pozna/

U práce mě dnes FB opravdu bavil a zdržoval. Někdo tam dal jakousi logickou hru z Polska. Přispěchala jsem se svou troškou do mlýna. Šla jsem nafotit svou Liščí patnáctku. Dostala jsem ji mezi dárky pod stromeček někdy v dětství. Na víšku chybí bílá liška. Mám takový dojem, jestli neměla modrý šátek, ale asi si vymýšlím.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-11-29_Letos_prvni%2C_povedla_se/

Mám jít pro dřevo? Stihnu to? Otevírám domovní dveře. Zvonek. Snaška přivezla vnučku.

To je synchronicita. Chtěla jsem ještě klusat pro dřevo na zátop. Ve stejném okamžiku zvonek. 

Hrajeme si. Svěřuji se, že mám strach, abych to uměla, abych obstála v tom všem hraní.

- Babičko, to já se vůbec nebojím. Mám to za pohráníčko.

Dítě mě poučilo. Moudře!

- Ale bojím se, když máme indickou násobilku.

- Aha, to neznám. Tak pojď, najdeme to.

https://www.youtube.com/watch?v=DjfXckSo8Lc

Nacházím první dva odkazy. Aha. Vysvětluji. V. hned pochopila. Super. Prý už brali dávno, tak si to jen oprášila.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-11-29_Intuice%2C_napojeni_na_primy_info_kanal/

Pomalu se rozjíždíme. Kelímky. Už nám to jde. Nasazuje masku. Rozkoukává se. Jdeme na hledání míčku. Máme asi patnáct kelímků.

- Babi, ulehčíme si to. Přidej.

Dávám pětačtyřicet kelímků. Jsme dračice. Ona navíc vidí, kde je míček pod kelímkem. Protože si je umí udělat na průhledno. Já musím spoléhat na neomylnou ruku. Musí vyletět bez použití mozku.

Odpolední svačina je mé pokračování oběda.

- Dám si taky.

- Mám rybu.

- Tu ne.

- Tak sýr.

Souhlasí.

Candát. Vysvětluji jí, kdyby někdy kupovaly s mamkou ryby, jak číst etikety. Na co dát pozor. Tenhle candát v plastové vaničce zasmrádl. Brr. Už ho nekoupím.

Pokračujeme v cvičení. Energetický otisk minulosti. Co bylo na stalo za barvy. 

- Už budeš muset jít. Říkaly jsme na hodinku.

Hrály jsme si, radovaly se, jedly, pily hodovaly tři a půl hodiny.

- Peťůůůůš?

- Jedem.

Objetí. Odváží ji. Přehrávám si naše rozhovory. Od mala má skvělé rozvíjení. Umí hodnotit. Vyprávěla, jak její nejlepší kamarádka s ní dnes nemluví. Tohle za nás nebylo. My jsme tohle neznaly. Líbí se mi její výchova. Pravdomluvná. Čestná. Zásadová. A její maminka dodává - bordelářka. Ne, to ne. To nemůže být pravda.

Až večer šiju stromeček. Volám snaše. Malovala chodbičku. Povídáme si.

- Dito, děkuji ti za pozvánku na koncert. Moc se těším. Mám ráda tenhle čas. Koncertíky, výstavy, trhy, zpěv dětí, besídky. Děkuji, že nás zveš. Přijdeme. Rádi.

- Tak dobrou noc, holčičky!

- Dobrou. Hezky se vyspi!

Kam mě nezvou, tam se necpu. Asi před třiceti lety mi dala kolegyně svou radu. Kde mě nechtějí, tam nejdu. Nesu si ji životem. Praktikuji . Možná je to vzdor. Možná nějaká pýcha. Možná nedoceněnost. Třeba to, že chci být vnímána. A když mě někdo vnímá jen beze jména, hm, o takové nemám zájem. Mé jméno je má vibrace. A taky mám svůj telefon. No, takhle to je jednoduché.

Ještě vinu vrkoč. Ještě vysypat rumbu. Ještě vytřít. Ještě, ještě, až jsem z toho usnula. Půl druhé. 

Dobrou noc! Kouzelnou! Všem! I těm spícím. Vlastně - těm přeju probuzení do nového světa. Tolik lží, podvodů leze na povrch. Winston Churchill si prý rád přihnul. V dubnu čtyřicet pět řekl v podroušenosti něco ve smyslu, že až se lidstvo dozví, jak to na světě chodí... No, dnes na TV Šalingrad: Světoznámá módní firma stáhla reklamu symbolizující pedofilii. Ale ne, to tu přece neexistuje. Holčička, ležící na bříšku. Holčička držící medvídka s jedním okem tmavým - odebírání adrenochromu. Cože? To je přece blbost. Jaký adrenochrom. - No, Churchille, Churchille! Až se proberou, skočí do Macochy.

Tak dobrou!