Irena má dnes narozeniny...

Dobré ránko, paní Irenko. K dnešním narozeniná m Vám přeji vše nejlepší. Hlavně hodně zdraví . Štěstí a pohodu. Užijte si dnešek Ivana

První zpráva dne. Na skypu byla první Linduška. Skyp, Telegoram, Whats App, messinger, FB...  A tak to pokračuje celý den. Při čtení prožívám obsah sdělení. Každý napsal to, co považuje za cenné pro život. Poslal to mně.  Na všech médiích krásná přání. V deset klient. Přinesl kytičku růží. Pro mě. Asi koupila jeho paní. Mají mě rádi. To je krásné. Mysleli na mě. Děkuji. 

S klientem mimo měření a vysvětlení jeho výsledků probíráme různá soukromá témata. Vyměňujeme si názory, informace, diskutujeme. Vždycky mě obohatí Doufám, že i já jeho.

Tak dnes se to stalo. Před pětašedesáti lety mladá krásná Venuška pocítila bolesti. Povídala, že byla v Hradci ve Fakultní nemocnici. Jestli mě mysl neklame, mám takový pocit, jestli tam neměli vany. Myslím, že mi někdy říkala, že se vykoupala. Jsem tam v těch temných padesátých letech. A najednou na svět vykouklo sluníčko. Druhorozené. To jako já. Rozkošné miminko. Určitě jsem byla hodná. Když zlobím, a to já celý život, tak rozkošně! Mnoho lidí mě za mé rozkošné něžné šťouchání nemá rádo. Mají to těžké. :-) 

Odbočka. Když začínal u nás stánek se zeleninou, prodávala tam nádherná, ale krásná paní. Můj první nákup. A hned udělala chybu v součtu. Jela jsem tehdy na kole rovnou na zahradu. Sem, kde bydlíme. Odemykala jsem branku, přepočítala rukou psanou účtenku. Docela velký rozdíl. Vůbec, ale vůbec mě nenapadlo, že by mě chtěla okrást. Asi jsem sedla znovu na kolo a vrátila se. Nebo až druhý den, to už nevím. Ta krásná a sympatická hodná ochotná prodavačka se moc omlouvala. K chybě jasně došlo nepozorností. Tlachaly jsme. Můj první nákup u ní. Někdy jsem si ji dobírala. A ona se neurážela. A někdy jsem řekla:

- Já zlobím. Ale já rozkošně zlobím.

Dozvukovala.

- To je pravda, vy zlobíte hezky. Rozkošně.

Pak přišel jeden, druhý, třetí řetězec. Pořád jsem jejich stánek chodila podporovat. Přes cestu stál nový Lidl. Odebral jim hodně zákazníků. Když už byli v Lidlu, koupili tam. Ale já byla věrná. Představovala jsem si sebe a svou živnost. Jak bych byla smutná. A pořád jsme mezi lidmi o tom mluvila. A oni se drželi. Docela dlouho. U nich se skvěle nakupovalo. V tom jejich maličkatém krámečku. Mohla jsem si jít i sama vybrat. Byli nepřekonatelní. Její manžel - toho jsem měla moc a moc ráda - mi pomáhal s nákupem do kufru. Měla jsem vyhřezlé dvě plotny. A on měl záda zhuntovaná mnohonásobně víc. Přesto mi bedýnku do auta donesl. Krásně se u nich parkovalo. Ve frontě jsme si mohli povídat. Bylo to žůžo. Ale všechna krása jednou povadne. Pak už stánek pronajali, to nebylo už ono. Přišli jste v sobotu po zavíračce? Už bylo zamčeno. Za nich - jste dostali ještě péči, nakoupili jste i když už chtěli taky domů.

Konec odbočky. To jen k tomu mému celoživotnímu rozkošnému zlobení.

Dnes mi naskočila ukončená pětašedesátka. A od zítřka jezdím za minimum. Skoro zadarmo. Jen musím ukázat OP. To je skvělé. A už nemusím kupovat slevu. :-)  V šedesáti jsem si ji koupila myslím asi za tři stovky, možná za dvě stě padesát. Pak vládní kotrmelec zrušil slevu posunul ji nad pětašedesát. Jela jsem jednou do Ostravy nebo do Brna a oni mi vrátili alikvotní částku; ne projetí, ale času. Moje sleva mi byla vrácena asi o padesátku nižší. Takhle se vydělává na odměnu managementu. Víte? Tak jsem se dožila toho dne. :-) Někde jsem slyšela, že sranda muši bejt. Nežiju pro slevu ve veřejné dopravě. :-) 

Představuji si, jak po půlnoci ta malá holčička vykoukla na svět. Dali jí krásné jméno. Ale moc hezkou vibraci! Irena. Jak ji omyli, zvážili, změřili a když tatínek Oleg volal do porodnice, jak řekli moje míry a váhy. To bych asi někde našla. Maminka moje zlatá mi všechno předala. Když už cítila, a to já netušila, že není vše tak, jak by chtěla, vrátila mi i krabičku z mého pokoje s korespondencí s Luisem Arturem Vargas de Cuevasem. Malý vzdělaný sympatický student na UK. V roce 1973 chilská junta udělala v zemi masakr. Prezident Salvador Allende zabit. K moci generál Pinochet. Tmavé brýle nosíval. I na dálku jsme se ho bála. A když se dnes mrknu na jeho obrázek, brýle nemá. Tak nevím. Asi jsem si to vymyslela. Luis přijel k nám na gymnázium na besedu. Pozvala ho mladičká profesorka latiny Květa Součková. Doučovala latině svého studenta, až se jim narodilo dítě. Luis uměl hezoučkou češtinou vše vysvětlit. Jeho otec nebo strýc byl osobním lékařem Allenda. Prožívala jsem to. Dramatické události v jeho rodině a zemi. Ještě jsme s Elou, Markétou, Olinou jeli do Muzea v Hradci, kde vykládal pro studenty lékařské fakulty. Mám z té přednášky právě z krabičky od maminky, fotku. Luise jsem asi před dvěma lety našla na FB. Nějak jsem si zopákla chůzi v mladých botách. Luis uměl lámaně česky. On od roku sedmdesát tři, čtyři uchoval v hlavě náš složitý jazyk. Obdivuhodné. 

Kdo asi hlídal Ivu? Bylo jí devět. Ta musela být nadšená, když jí přišel do rodiny vetřelec. Všichni se okolo mě motali... Malá Ivuška asi žárlila. Jak přes kopírák u mých holek. Jen Denisce bylo šest, když se jí vkradla do života Linda. Chodila do první. Na své dřevěné vagonky a mašinku po dvou měsících, bylo to v lednu, to už jakž takž uměla tiskacím,  fixem napsala: MO JE       MO JE          MO JE... 😀😀😏Ivu asi dali k babičce do nouzovské hospody.

Tak se v myšlenkách vracím, představuji si, jak to bylo v ten den, kdy jsem se tu poprvé nadechla a zakřičela:

- Jsem tady! A budu celý život rozkošně zlobit. 

A zlobím. Usměrňuji. Něžně. Prozlobila jsem se až k dnešním svým krásným narozeninám. Mnoha lidem to nesedí. Ale víte co? To není můj problém. Totiž problémy neexistují. Život nám klade jen výzvy. A my jsme se narodili na Zemi, abychom se učili překonáváním výzev zvládat úkoly, které jsme si stanovili. Poznat zklamání, bolest, zradu, ublížení, ponížení. Všeho se mi dostalo vrchovatou mírou. Proto plním sliby. Snažím se nezklamat. Nezarmucovat. Neubližovat. Nezrazovat. Pomáhat. Pečovat. Plnit sliby. Mám ráda výzvy. Ráda je zdolávám, zvládám. Nebojím se jich. Teď mě jedna výzva straší. Moje auřička potřebuje načechrat. Vím, že budou temní útočit na nás neoznačené. My jim budeme pít krev. Nás nezlomí. Neodpojí od ducha. Nám nevezmou možnost rozhodování. Teda doufám. Ne! Věřím. JSEM SI JISTÁ! Na kristovské lidi pro Krista Pána přece nemají a nemohou mít ovládací šlaufy. Proto vytrvám bez zabodnutí.

Celý den pročítám přání, přáníčka, gratulace. Prohlížím si kytky, kytice, pugéty. Čtu gratulace od svých dětí, od Péťových dětí. Volá Petrouškův strejčínek. Milý a milovaný. Nesmírně hodný. Zásah. Je po očko. A to mi na jaře sliboval, že ne, že je to nevyzkoušené. No, asi jel někde na nádraží... Takový hodný svatý člověk!

- Irenko, já už jsem si odžil.

- Vím, ale ráda bych tě u nás ještě mnoho let vítala.

Žaluji Péťovi. Co nadělám. Nic! 

- Volal Honzík, jestli smějí přijít na koťata.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-07-19_Gratulanti/

- Určitě.

Jsou tu. Malá V. si sedá na židličku s polštářem ke krabici. Chová malé kočičí opičky. Čas od času je nechá napít. Na chvilenku pospat. Ať si to ona i koťata užijí.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-07-19_Vecere/

Jdu upéct houstičky. Na pánev cibulku na sádlo. Jedno, dvě, tři, čtyři, pět vajec. Bruscetu.

Ochladilo se. Duněli. Zatáhli slunce.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-07-19_Kocky/

Kočky jsem ráno vykvitýrovala na terasu. Přes sklo se ty malé průzkumnice marně dobývaly do pracovny a druhými dveřmi do obýváku. Ne, ne. Korálky přes den budete mimo. Teď se složily do krabice. Zrzečka je už dvakrát vzbudila. Asi jim říká:

- Bando, mám mléko! Pojďte si vzít! 

A banda jde, chvíli se rozkutálí jak korálky. Jedno dvě kotě se uvelebí v kočkolitu. Musím vstát, poučit je, že kočkolit ještě opravdu nepotřebují. Asi jim voní máminy stopy...  

Ve dvacet jdu na školení. A najednou půl druhé - jak já to dělám. Dnes má narozeniny má sestra a Helena Heclová. Je dvacátého. Račice! Ať žijete!

Dobou noc!