Já nevím, jak to dělám

Zdál se mi hrozný sen. Byli jsme s Péťou na dovolené v Norsku. Vzala jsem si s sebou deky, lůžkoviny, půl domu. Nevím proč. Nocovali jsme v - jak to nazvat? Plechové městečko. Česky mluvící lidé spali v plechových maringotkách bez kol. Potkala jsem tam i Taťánu Vilhelmovou, vlastně Dykovou. Najednou nám chtěl někdo vzít naše věci a vyhnat nás pryč. Obohatit se na nás. Odejděte, hrozí vám nebezpečí, ale to bylo jen vjemem. Beze slov. Lidé se ještě nasnídali a s malými batůžky s nejnutnějšími osobními věcmi opouštěli místo. I můj Peťulka se chtěl vzdát. S malým batůžkem chtěl odejít. Utíkala jsem do města. To byl Josefov. Na velkém dvoře obehnaném stavbami, tak, jak to tu máme, na konkrétním dvoře - zadní trakt velitelství města, jsem hledala někoho s autem, abychom mohli své věci naložit a převézt do hotelu nebo někam jinam. I v této situaci nejistoty šli všichni na večerní párty. Každý se vymlouval, že mi nemůže půjčit auto. (Jak by mohli mít s sebou v Norsku auto?) Už už jsem chtěla nastoupit do večerního autobusu; nechtělo se mi. Nezdál se mi. Kam by mě odvezl? Vrátila jsem se do plechového městečka do naší buňky. Už tam bylo méně hostů. V našem apartmá - dá-li se to tak nazvat - snídali cizí lidé. Taky už se chystali jen s batůžky odejít. Divili se, že my - já, nechceme. Všichni se vzdali. Ještě se naposledy šli najíst na nějakou párty, merendu - byla v ceně. A pak šli. Nechali se obrat. Kontrolovala jsem náš majetek. Byl ve skříních. Tenké matrace. Krásné nové deky ještě v igelitech... Takové motání dokola. Už nevím, objevili se tu (byl den) naši známí. Prosila jsem je o klíčky od auta. Prý jdou na svatbu (před tím to byla párty, čas se mi tam pletl - včera - dnes, den - noc.) Ale kde se tam nachomýtl Karel Gott? V bílém pruhovaném obleku. Červenou kytku na klopě. Něco známým špitl, klíčky jsem dostala do ruky. Pomohl mi. Začala jsem věci odnášet. Zachránila jsem nám majetek. Petroušek se tu objevil se svým paklíčkem. Vidíš, chtěl jsi to tu nechat... Probudila jsem se.

Jen týden mi trvala aklimatizace po změně času. Na devátou. Před týdnem o hodinu víc. :-) Nebo míň? Nemohu se ze sna vybabrat. Myšlenky mi tlačí v hlavě. Propouštím je. Co to bylo za symboliku? 

Skyp. Linda.

- Dobré ránko! Neslyším!

- Už mě slyšíš. I já tebe. Mami, objednala jsem Ti tu knížku a lunární kalendář.

- Tu Ivaškovu?

- Jo. :-)

To mám velkou radost. Velkou. Nejdůležitější - práce na sobě.

- Lindi, Petroušek šel na zahradu roznášet vodu z van k tújím. Jdu mu pomoci. Koleno ho už nebolí, tak zas bude lítat.

Do oběda pracujeme na zahradě. Likviduji rajčatové keříky, které jsou už prázdné. Ty s plody ještě nechávám. Jak se plod utrhne, je bezcenný. Jako banány z Lidlu. Sbírám pod listím zatlapkané lískáčky. Péťa vyčistil vany, posbíral ořechy. V poledne jdeme do tepla. Lezu do sprcháče. Jdu se zlidštit. :-) 

Sbírám se, sbírám k mamince. Chtěla jsem před obědem, po obědě... Vyjíždím ze vrat. Do prčic zase jsem přejela nějakou kočku?! Motor změnil zvuk. Nechávám auto přes cestu. Péťa slyší bublání motoru v domě. Vychází ven. Hledá po autem, kde jsem co urvala. Tuhle jsem mu říkala, že je potřeba obnova vozového parku. Tak mi upadl asi výfuk.

- Prosím tě jeď a jeď pomalu!

Jedu. A hodně hlasitě. Stavuji se v Josefově na hřbitově u tatínka. Kudy jedu, každý se otáčí. Stydím se, když parkuji u hřbitova. Vypadá to, jako že si hraju na závodníka. Rychle vypnout motor. Náš hřbitov je dobový. Je tu patrná nová nobilita a městská šlechta 18. 19. a začátku 20. století. 

Znovu fotím skupinu náhrobků pevnostních velitelů. Zkoumám nápisy. Na jednom čtu asi sedm jmen cizích lidí. Hodně pomníků patří bitvě v 66. roce, lítaly tu koule prudce, do těch našich lidičeéék.  Jeden oficír byl raněn 27.6. ve Wysokowě, zemřel 28.6. V létě se sem zase vypravím připomenout si osudy pochovaných. Na našem hrobě přibyl věneček. Už musím k mamince. Startuji. Bože, zas mi to bublá jak formule jedna.

- Květuško, já si tady vezmu mamku a prosím, aby to její místo zůstalo neobsazeno.

- Něco bych ti chtěla říct.

Vylekala mě. Co zas mamka komu kde vyvedla. Květuška žaluje. V poslední době je mamka nesnášenlivá. Nemá svobodu, zlobí.

- Ona mi dnes řekla, že jsem kráva. Až se mi zastavil dech. Požádala jsem kolegu, jestli by ji vykoupal.

- A byla pak už hodná?

Pan pečovatel přitaká, ale žaluje dál.

- Ona řekla, že to tedy není kráva, ale telátko.

Mamka si s nimi hraje. Domlouvám ji. Prý neví, že to řekla. Mám ji věřit? Omlouvám se Květušce. Ještě jednou. A znovu. Mamka se tváří nešťastně. Myslí to vážně?

- Mami, dřív tě chválili, jak jsi rozezpívala jídelnu. Jak jsi vtipná. Společenská. Dnes seš agresivní nesnášenlivá stará protivná bába.

Mamka mlčí. Smutná. Paní Alena mi říká, že si k nim přisedla, chtěla se jim věnovat. Maminka se jí ptala, proč na ni kouká. 

Beru maminku na konec chodby. Potřebuje na záchod. Běžím pro Květušku. Zatím chystám tábořiště. Květuška je ochotná. Snad z ní maličko smutku odteklo. Domlouvám mamce.  Páčím z ní, proč se změnila. Neví. Já vím, není svobodná. Naprosto chápu. Jednu křížovku. 

- Smrtelná nemoc?

- MOR.

- Starořímský peníz?

- OBOLOS.

- Na dvě.

- Nevím.

- Víš! AS! Šlápota?

- STOPA.

- Jinak.

- ŠLÉPĚJ.

Pan pečovatel pomáhá řešit plemeno psa. Když on zná jako já jen jezevčíka a vlčáka. :-)

- Vesnice?

- VES.

- Na víc písmen.

- Nevím.

- Mami, když jsme vyšli kolem paní Röslerové, před hospodou byl takový velký dům. Jak jsme mu říkali?

- Nevím.

- Neříkej mi nevím. Mami, představ si to. Hospoda, blíž k nám ten dům, vedle bydleli přes dům Ročňákovi.

- Nevím. Neumím si to představit.

- Jo, umíš. Velký dům, bydleli tam Fejglovi, teta a strejda Bartošovi...

- Obecňák?

- Výborně. Tedy vesnice jinak?

- OBEC.

- Vidíš. A teď zkusíme chodit.

Chodíme. Mamka se moc snaží. Myslím, že kvůli mně. Ne kvůli sobě. Má asi jediná výsadu dennodenních návštěv a ještě zlobí. Snad si zapamatuje mé kázání, výtky... Dopila caro, snědla bábovku. Zdravou. Z pohanky, trošky ovsa a máku... Květuška nese druhé kafíčko. A buchtu.  Pusu. Jedu. Zas zítra. Bože, startuji ten svůj bublák. Stydím se. Kaufland pohanku, víno. Lidl - vrátili mi za solární lampu čtyři stovky. Měla bych jet ještě do banky; nemíním dělat poplach náměstí. 

Jaroměřský hřbitov. Nikdy nemohu najít hrob mé bývalé žákyňky Simonky. Ptám se cikánky. Ukazuje místo. Cikánečka Simonka. Vždy má svůj hrob obložen květy, svícemi, lampami. Měla mě ráda. Já ji. Dnes v jejich velkém bytě bydlí manželova neteřinka s rodinou. Simončiny rodiče - slušní, pracující... Ke hrobu přichází cikánská rodina. Ptám se, kdo jsou. Sestřenice. A já? Znám Simonku z Josefova.

- Vy jste spolu chodily do školy?

Usmála jsem se. Ano, učila jsem ji. :-)

Přijíždím k domu. Péťa mě slyší prý už od Jezbin. To věřím. Leze pod auto. Ulomila jsem si výfuk u motoru.

- Vidíš, já ti říkala - obnova vozového parku!

Jdeme psát fakturku.

- Jak to dlouho bude trvat?

- Když nebudeš zívat, tři minuty.

- Peťuš. Jdi to nažhavit.

Zahleděla jsem se na Herbář - světový. :-) Koření - kurkuma, zázvor... Vidím poprvé rostliny těchto koření. Hovězí pečeně - znojemská špikovaná jen špekem, cikánská - špikuje se česnekem a slaninou, hovězí pečeně prvorepubliková špikování celerem, mrkví, kyselou okurkou, špekem... Péťa mě shání. 

- No to bych se načekal. Jsem připraven.

Faktura hotova.

- Peťuš, zas mi vypadl šroub ze židle.

- Co ty s tou židlí vždycky uděláš? -  Až vypneš počítač.

- Peťuš, už můžeš!

Odcházím. Měl tam připraven šroubovák. Slyším rány.

- Peťuuuš, už s´ mi to rozbil?

- Na cimprcampr.

- Já to slyším. Spletl sis šroubovák s kladivem. Petroušku, naplníš mi zapalovač?

Hotovo. Hledá plus a mínus plamínku.

- Peťuš, mám plamen správně.

- Neuč starýho vlka plnit zapalovač.

Jsem šťastná, že ho mám. Jedním okem sleduji Krásné živé památky - Pod Českým středohořím. Ukazují stylový fční mlýn, podstávkový dům. Máme to tu krásné. V Čechách, na Moravě. Zatápím.

Micka skočila do koše. Přišla s Petrouškem ke mně. 

- Vidíš, jak je inteligentní a zvědavá? Jako ty. Kdyby měla brýle, můžete se spolu fotit na občanku. Teď se mnou byla u mě. Jen jsem odešel, šla za mnou.

Tak si tu hezky ve zdraví, smíchu a štěstí žijeme. Já rozbíjím, Péťa opravuje. Micka nám k tomu píská. A máme se rádi.

Dobrou noc!