Jablkovo houbový

Sobota. Slyším zvuk telefonu. Probouzím se ze sna, v němž cvičím vidění naslepo. Mlha a v ní se objevuje žilkoví obrazů. Ten zvuk je reálný. Ano, je to telefon. Ano, je sobota. Co to? Hrabu se z postele. Zvonění přestalo. Lukáš! Náš nájemníček. Vytáčím jeho číslo. Obsazeno. Dnes jede pomoci svému příbuznému s havárií střechy. Volá zpátky. Slyším jeho srdečný pozdrav:

- Zdravíčko!

- Dobré ráno! Luki!

- Já jsem včera poprvé topil!

V jeho hlase radost, energie, nadšení.

- A?

- Chytlo to hned na první podpálení. Dal jsem tam ten slaměný smotek. Hned tu bylo teplo. A sklo jsem teď ráno vyčistil. A může být šamot černý?

- Jasně. Šamot bude očazený. A okýnko se čistí.

- Nejdřív jsem to nacákal tím roztokem.

- A co vám nešlo, namočil jste papír do popela...

- No, byly tam dvě ďubky, tak jsem to tím popelem vypískoval. A hned to bylo čisté. Pět minut. Je to jak nové.

- Pamatujete, jak jsme jely s Lindou na Smetanovu Litomyšl? Jak mi povídala - Mami, musíš Lukáše zabezpečit. Aby měl teplo. - A jak jsme vám volaly z auta a vy: Ale já tam mám skříň!

Obě máme hovor v paměti. Vítězně se řehtáme. Díky Peťulkovi je komín zvětšen, vyvložkován, dům zabezpečen. Koupili jsme nájemníkovi kamna. To vše během půl roku. 

Ještě mu říkám, že si v létě dělám své podpalovací fagulky. Hořlavý odpad - papírky, teď zbytky z ořechů, suché cibulové slupky nebo od česneku. Sbírám šišky z našeho smrku. Skvělé na podpal. Ale když nemám, tak peršingy ze slámy.

První zpráva dne skvělá. Radostná. Teplo. 

Druhá? Poslouchám, že někde nějaký most... Už vím. Hrůza. Prohlížím si obrázky zkázy. A čtu pochvalné a rádoby vtipné - spadlo ti to, asi vítr - komenty. Je mi z lidí na blití. Most - symbol spojení. Kvalitní nádherná práce. Zlo temných. Před měsícem schvalovali smrt mladé ženy vyhozené v otcově autě. Dnes děsná bžunda. Vlaky budou mít asi zpoždění. - Děsně vtipné. Jde o životy lidí... Taková hrůza! To dělají lidé? Spíš nelidové. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-08_Cekani_na_snidani/

Jdu loupat padák. Dvě kila na koláč. Hodinku u Toboganu. Mám to. Čtvrtky do robotu. Poslouchám v závěru Toboganu Tři grácie z umakartu, co je umakart. Tak to mě dostalo. Umyvatelný karton. Ano, ale že to složili do nového slova, to jsem netušila. Umakart - mé dětství. Výdobytek paneláků. Místo obkladů. Vím, co je MUKL. Muž Určený K Likvidaci. Umakart - hm. To jsem nevěděla. Na závěr mě rozsekala neřest jednadvacetiletého nadějného zpěváka.

- Já vždycky u pokladny, když mám tři rohlíky, tak přiznám dva.

- A jak to děláš?

- No u samoobslužné.

Rozpačité - jak tohle hnědo nerozpatlat.

- Tak než si pro tebe přijdou, rychle nám ještě zazpívej.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-08_Hojnost_-/

Linda sbírá ořechy. Vrátila se z maminčina domečku, posbírala jablíčka, očesala, co Lukáš nechal. Teď s Péťou prořezávají jabloňku. Ve dvou se prořezává lépe. Ten ze země ukazuje větvičky. Péťa to bere jako kontrolu, nikoli jako pomoc. Spolupráci. Pán tvorstva.

Petroušek odváží bedny s jablky k mamince do sklepa.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-08_Dekujeme%2C_jablicka/

Loupu, krájím. Vážím. Dvě kila loupaných jablek - konečně. Zadělávám těsto na koláč. Ohřívám polévku ze včera. Péťa je zpátky. 

- Vezmeme si jen polévku a pojedeme do lesa. Než začne pršet. 

Souhlasím. Myslím na vnučku a snašku, až přijedeme, mám se ozvat.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-08_Na_houby/

Les. Spíš zbytek po tornádu. Už se prý trošku zahojil. Ale les - to je moc. Pár vysokých stromů, které odolaly vichřici. Les? Pět smrkových praporů kývajících se nad - nad čím? Lesním podkladem? No, není to les. 

- Víš, kde jsme?

Jmenuji domy a chaty při vstupu do lesa. Tenhle prodal, tihle prodali, tenhle umřel.

- Sem jezdívali od jara do podzimu B.

- Umřeli. Prodali. Podívej, jak to chátrá. Tohle všechno starý ošetřoval, to byl řemeslník. To už není.

- Peťuš, ti, kdo umí, mají povinnost předat řemeslné znalosti mladým.

- Ukaž mi zájemce. Nechtějí pracovat. Koho mám něco naučit? Kde je?

- Za ty dva roky, kdy se při výuce váleli v posteli, už se nechtějí ani učit. Dokonáno. Povedlo se jim.

- Hele, muchomůrčí rodinka.

Fotím si ji. Jak z pohádky. Sestupujeme z cesty.

- Hele, tady je. Vidíš ho? A tady!

- Ukaž, jak to vypadá? Připravím na to oči.

Ač bez brýlí, vidím. Ve chvilce máme košík plný. Rostou. Velké, malé. Les se rekonstruuje. Tady by bylo na podpal větviček, šišek.

- Zajímavé, že ač les zmizel, houby rostou.

- Protože tu mají lesní podklad.

- Hele! A tady!

- A tohle?

- Zajímavé, že rostou vedle sebe jedlé a prašivky.

- Protože se umí spojit v míru. Neválčí.

Směřujeme po cestě zpátky k autu. 

- Péťo, tady ta prašivka vypadá jak kozák. Tady je břízka. Tráva.  

- Mám vzít klouzky?

Pod břízkou tři prašivky. To nejsou. Tři klouzky! Úplně na konci na trávě zas tři.

- Už to nemáme kam dát.

Jedeme cestou, po níž jezdívám na borůvky, na běžky.

- Podívej, tady jsem v zimě parkovávala. Tady jsem běhala, a tady, a tady, až támhle k lesu. A tady v chumelenici s tebou. Už jsi se mnou nechtěl obletět třetí kolo.

Péťa se směje.

- To bylo! Neviděl jsem na krok. 

Doma doobědváme. My s Lindou mrkev s bramborem. Petrouškovi vkládám kousek uzeného do houbové a rajčatové směsi. Brambory z páry.

Pochrochtává.

- Jé, Peťuš, já jsem ti zapomněla dát zelí.

- To je dobře.

On ho nemusí. Aspoň tepelně neupravené na talíř. Pousmívá se. Vyhnul se. Pochutnává si na mé majolce.  

Beru odpočaté těsto. Válím. Jablečnou směsí překrývám. Placku navrch. Jdu si odpočinout. Volám snašce.

- Tak zítra.

- Tak zítra, mně se dnes už nechce.

Na chvilenku usínám. Honzík. Nabízím koláč. Chutná jim. Krájím ho rádýlkem Zepter.

- Zítra se dáme do té lísky.

- Ne, do lísky ne!

- Vždyť neměla ořechy, jen z ní padá listí do žlabu.

- Máme z ní ořechy. Ona odpočívá. Listí snad vybereme! To není nic. Peťuš, loni jsi ořezal višeň tak, že jsem z ní letos neměla ani višničku. Nedosáhla jsem. A třešeň jsi oštulcoval podobně. Po důle nemám do pusy. Slíbils´, že mi natrháš. Ani jednou! Já ten plechový žebřík neumím ovládat.

Pozor, teď to přijde! A přišlo! Bingo! 

- Tak si někoho sežeň. Já tam nahoru nepolezu.

Jasně, to jsem očekávala. Linda už loví nějakého řezáče na počítači.

- Peťuš, co ten, jak nám třešeň ořezal asi před třemi pěti lety? Ani nechci, abys tam lezl. Už jsme staří. Na tom hliníkovém žebříku - tomu nedůvěřuji. A co ten K. Ten lezl s pilou po stromě.

- Ten se někde ztratil. Nemám na něj telefon.

- Nejlepší byl ten těžký dřevěný žebřík.

- Mami, pozor, tady někdo prodává třicet let pod střechou v suchu - za pětistovku. Jinak mají jen krátké za tři, pět tisíc.

- A co ten náš? Ten je už taky zteřelý? My máme taky padesát let v suchu pod střechou. :-)

Řehotáme se. Starému žebříku asi před třiceti lety řemeslník vkládal asi tři čtyři šprucle.

- Ten prošlápneš. A sjedeš dolů. 

- Nemám důvěru v tyhle železné.

Honzík říká:

- Pro řemeslníky je lehký, složí si ho, vejde se jim do auta.

- To chápu. Ale já chci dřevěný. A co s tím starým?

- Můžeme ho použít na tvé plazivé rostliny.

Linda:

- Nebo rozřezat na zátop.

- Jdu si z toho zas na chvilku mrknout do počítače. Dozvěděla jsem se, že Pozadí událostí mělo čtyři díly.

- To tě ani nezajímalo, jak to skončí?

- Ani jsem to nepostřehla.

Koukám tedy na druhý díl. Aha, ten jsem asi viděla. Třetí, čtvrtý. Jdu zatopit. Schody na půdu otevřené. Topíme pánu bohu do oken. V ložnici zima jak v psinci. Předbíhám Petrouška. Dnes se mi to povedlo.

- Peťuš, nevadí ti, že v ložnici okno dokořán, zima jak v psárně?

- Nevadí. :-) 

Domem se okamžitě rozlévá teploučko.

Hezky jsi zatopila. Udržuj to už jen. Mám tu pětadvacet.

- V pracovně? Dvacet. To ses překouknul.

Chci dodat rádoby vtipně, že je to na komando. Pak si to nechám od cesty. Nechci tu špinit dům ošklivou energií.

Kočičáci se uvelebili každý na svém. Mourek v koši na polena. Zatím ho nechávám prázdný. Odebírám zásobu vedle kamen, než tam navezeme novou. Sta

- Tak dobjou!

Jdu si nalít horké mléko. Dávám si do něj F1 kokos ananas. Zrzka vstala.

Nalévám i jí. Dojídá kapsičku. Mourek by taky rád. I jemu maličko. Daří se mi ho hubnout. Odvažuji granulky. Večer mu vždycky maličko zbývá. Bodejť, přes den mu dávám lžičku kapsičky.

Zrzík mraucá na páníčka.

- Chceš ven?

Jde.

- Moure, ty taky?

- Ne, já ne. Já se jdu plácnout k teplu ke kamnům.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-08_Umyt_a_dobjou/

Tak jo.

Už dobjou!

:-)