Jahodové šílenství korunované skvělou vernisáží

Kde začít? Odkud? Dnes to tady bylo suprovní. :-) I když celý den nesu v mysli, že tři týdny od odchodu maminky a čtrnáct dnů od jejího uložení do země.

Dopoledne se objevil Mourek. 

- Kdes včera byl? Myslela jsem, že se ti něco stalo.

Propadlé boky. Mrau, mrau. Dostal najíst. Jedu koupit jahody.

- Mami, v Kauflandu mají cukr za deset, prosím tě kup mi jahody a balík cukru.

Jasně. Netuším, do čeho se řítím.

Á, pro velký zájem ty samé jahody v tom samém počasí z 65 podražili prodejci na 69. Copak, podražili, ale na plantáži v Černožicích paní vždycky dává deset dvacet deka na shnilost. Ok, buď ráda, že přivezli nádherné polské.

Z parkoviště vidím, že mu zbyly tři košíky. Holka, neděs se! Sezona v plném proudu! Auto plné dalších právě přijelo. Volám:

- Lindo, kolik teda chceš jahod?

- Deset, ne, spíš patnáct.

- Prosím tě deset stačí. Beru větší; kdo to má pak čistit. Sobě beru naivně plnou bedýnku, asi pět kilo. Netuším, že si nabíhám na noční směnu...

Rychle do obchodu. Ostraha krok zpět. Zkus ceknout! Neceknul. Ale v dalším obchodě cekla.

- Měla byste mít zakrytá ústa.

- A to jako proč? 

Ukazuji jí dopis z hygieny - že chození bez roušek NENÍ PŘESTUPEK a řízení se ZASTAVUJE.

Kulantně napsáno. Ten zákon 240/2000 Sb., par. 31, odst. 4 - to je metla, kterou by nejraději sprovodili ze světa. Jenže lidi už jsou vzhůru. A hlídají.

- Ale měla byste být kolegiální!

To je blbý argument! Já mám být kolegiální s někým, kdo si ničí zdraví? 

- Prosím? Jako proč bych měla být kolegiální v něčem, co člověku neprospívá, navíc škodí!!

To je teda logika. Nechápu, když jsou všichni naočkovaní, zamaskovaní, obchodníci ještě za plexisklem, tak snad jsou ochráněni, ne? Nebo nejsou? Tak proč se nechali očkovat? A proč teda mají ty respirátory na čeniších? To jsem ještě neprokoukla. Fakt, záhada. Jsou krytí a nutí mě k solidaritě. To jako když řeknou noste lejno na hlavě, tak já mám být solidární s pitomci, kteří poslechnou? Ne, zatím mám rozum v pořádku. V obchodě potkávám holčinu, kterou jsem kdysi kdysi dávno učila. Před mateřskou asi tři měsíce... Dali mě na první stupeň. Byla ve druhé. To byly bezva děti. Mluvíme o DD. Nebudu ji identifikovat, ale shodujeme se, že ještěr přivedl domov zu grunt! Až to dokonce skončilo smrťákem. Je to kretén, kterému na lidech a zaměstnancích vůbec nezáleží. Až se mě kriminalisté přijdou zeptat, myslím, že se zmíním o jeho laxnosti k mým upozorněním, co se týče bezpečnosti, nezájmu zvýšit počet personálu se zvýšeným počtem nepohyblivých... Jemu nešlo NIKDY o bezpečnost. A NIKDY o lidi. Kolik lidí mi řeklo, že si všimli, že mi neodpovídali na otázky... Vždycky  - nevím, musím se podívat, já to zjistím... Fakt - profesionální. Ono mu vůbec nevadilo, že mamina byla v půl dvanácté v posteli, neučesaná, bez zubů, nenasnídaná. A ať mi nikdo neargumentuje tzv. nozovým stavem! Nic takového tu nebylo, nechci o tom slyšet. Ty vorle, docela drahý hotel, na to, že na bezmocné dostávají ještě jeden důchod od státu navíc. Když se hasiči nedostali do objektu, řekl mi:

- Ale nikdo neuhořel. To jsou jen plané poplachy. Takových tu už bylo...

Chtěla bych vidět, kdyby byl poplach doopravdický, kolik by přežilo lidí. Šmejd. Všichni si na něj stěžují a on stále prochází bez ztráty kytičky. Ovšem mravnost, lidskost, etiku, slušnost - tu ztratil ještě než dostal trafiku.

Na parkovišti potkávám mou čtenářku. To je radost. Jednak potkat svého. A jednak mluvit s člověkem. Bez roušky. Lidi venku už neblbnou. Ale v obchodě jsou fakt ovčánci. To je legrace, vy, kteří... Neberte mě vážně.

Hovořím se svou čtenářkou. :-)

- Syn mi říká, že jsem na FB jak puberťák. Tak mu vysvětluji, že chodím na vás.

To je radostné. Moje denní léčebná introspekce někoho zajímá. Upozorňuji ji na cukr za deset. Už tam pro něj jede. Loučíme se.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-_11_Stromy%2C_kocky/

Myslela jsem, že zasadím, co jsem včera koupila. Ale než jsem dojela domů, ztratilo se sluníčko. Obloha se zatáhla.

https://www.youtube.com/watch?v=nSOIPA3ji4k

Fajn, zahrada se napije. Nemohu pracovat venku. Jdu zpracovat kus bedny s jahodami.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-11_Jahodova_manufaktura_poprve/

Ať se mi nezkazí; vařím z kila džem. A ještě z kila. První várku ve Vorwerku rozmělním. Druhou krájím nožem na kousky. Aby na vrchu každé sklenice byla dobrota největší. Jahody. Druhá dávka mi napěnila. Paní mi píše, že se s pěnou víc kazí. Nevadí. Mně pěna chutná. I z hovězí polévky se má sbírat bílkovina. Kašlu na to. Sníme pěnu z polévky i z jahod.  :-) Jogurt s marmeládkou - ó, v zimě poklad. Kochám se hotovou krásou. Bylo to rychlé. V hlavě mi jdou myšlenky.

Tak vždycky jsem začínala třešněmi, letos jahodami. Touhle dobou padaly přezrálé sladké černé třešně. Letos jsou tak tak zelené. Z loňska mám třešňovo jahodový džem. Višňovo jahodový... Skvělé kombinace.

Fotím. Dávám na FB.

Monika Langelei

To jsi vypěstovala?

Irena Hrobská

Monika Langelei To jsem koupila na zpracování. Ty naše na jídlo jsou ještě zelené :-)

Monika odpověděla tak, že se trhám smíchy:

Monika Langelei

Irena Hrobská Už jsem se lekla, že dělám na zahradě něco špatně. Utrhla jsme teprve dvě červené

Řehtám se i teď, v půl jedné v noci. Právě dopípala trouba. Kompot hotový. Noční směna jede. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-11_Umelecka_kolonie_Bastion_Vernisaz_Bary_a_Vojty_Jirasko

Za minutu osmnáct jedeme do pevnosti, do Umělecké kolonie Bastion IV. Vernisáž Báry a Vojtěcha Jirásko. Jedu za lidmi, s nimiž se tu potkávám. Vlastně vždycky a jen tady. 

Bára začíná zpěvem. Vojta jí k němu zní krásným gongem. Na jedné stěně její obrazy, na druhé jeho výtvarná díla. V místnosti poletují dvě vlaštovky. Baruška je v očekávání. Mateřství z ní cáká. Když čte Alchymistickou povídku Gustava Mayeringa, poletuje v její blízkosti její synek. Neodstrkuje ho, jen se jemně uhýbá... Klid, harmonie, radost, pohoda, volnost.

Na chvíli jdu do umělecké kuchyně. Malíř Alex se svou milou manželkou. Přišli z Oděsy. Ukazuje mi v ateliéru největší obraz moře u nás. A Guinessovu knihu rekordů - ano, je tam. Zrovna dnes v Pelhřimově slavili třicet let od založení muzea kuriozit. Soči - obraz na černém plátně. Na černé plátno se nemaluje. Novinka. Měsíc nad mořem. Hezky se s ním povídá. Pejsek Bolto hlídá... Vracím se mezi lidi. Pavel Mertlík. Zvěkovatěl. Napsal před asi třemi čtyřmi lety mj. krásnou brožurku o Josefově. Fotečky z našeho dětství. Místa, která známe už jen my. Jeho sestra Erika - moje největší kamarádka ze základky. Ve Švédsku. 

- Ireno, upřímnou soustrast!

-  Děkuji. Jak to víš?

- Četl jsem parte.

- Pavle, jestlipak víš, že já, Erika, Zdenka Klímová a Markéta Vítová jsme jednou v červenci, když nám bylo patnáct, přišly k Vám. Tys zrovna vymaloval záchod originálními obrazy.

- No, on chodil k malíři Škopkovi učit se.

- A my jsme všechny byly v červenci. Je Erika červencová?

Přitaká.

Erika koupila láhev vína. Tvá maminka upekla bábovku. Nikdo nebyl doma. A já tehdy vypila dvě deci. Bože, s tou bábovkou to byla skvělá kombinace. A jak jsem z toho vína...

- Se vznášela, viď?

- Přesně. Dnes k tomu potřebuju sedmičku. Tehdy mi stačila dvojka. To bylo poprvé, co jsem pila víno. Nikdo u vás nebyl doma. A my jsme se řehtaly...

- A která ty seš? Já tě znám.

Pavel mě přibližuje... Kdo já jsem. Já se na oplátku vyptávám na svého prvního muže, protože vím, že o Pavlovi často mluví na FB Láďa Bátora... Starší kluci z gymplu. Láďa se teď odmlčel... Snad je v pořádku.

- Jé, já Láďovi dlužím odpověď.

- On je chodící encyklopedie.

- A jak se jmenuješ?

- Byla jsem Irena Konečná a ty?

- Já Kubina.

- Milane! Tys měl krásnou ženu. Pinglovals v Metuji. A pak jsi utekl.

- Jsem čtyřicet let v  Německu. Já jsem bratr doktorky Šárky.

- Počkej, počkej, vy jste měli včera pohřeb. Šárčina tchýně byla sousedka mé mamky. Aha, já koukám na střechu Romana Bauera. A kdybych se trošku namáhala, viděla bych i Váš dům.

- Přes řeku viď?

Skvělé ovanutí mládím. Připomenutí postav, které jsem zapomněla.

Linda volá.

- Seš už doma? Já se blížím.

- A mohla bys pro mě zajet do Umělecké kolonie?´

Všechno krásné končí. Setkání s pánem, který vyrábí divokola. Oslovil mě jménem. Vůbec nevím... Vlastně jo.

- Víte, že moje Rozinanta u nás stále čeká?

- Ono jí je u vás dobře.

:-)

Jednou přijde její čas a pán z ní udělá divokolo...

Běžím dolů.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-11-_Jahodova_manufaktura_podruhe/

- Mami, uděláme z těch deseti kil džem.

- Ty ses zbláznila? Nejsme manufaktura.

Nezbláznila, myslela to vážnbě; během dvou hodin jak na páse jedna dávka za druhou, šup, šup, jedeme. Já vařím na Vorwekru, ona loupe. Nejprve pečlivě napařuji malé skleničky. Přivezla si jich dvě plné tašky. Ruce mě pálí, jak je vytírám sterilní utěrkou.

- Mami, já je nikdy nenapařuji.

- Uvidíš, jak budou lupat víčka.

- Mně lupají i tak.

Musím napsat, že je půl druhé a lupou víčka džemů i mých naložených jahod.

Gelfix, promíchat s cukrem. Za minutku přisypat cukr. Už kloprcám nohama. Zrzka do toho pohnikuje.

- Chceš už rodit? Tebe jsme tu potřebovaly.

- Hele, to je nekonečné. Máš tam větší skleničky?

Má. Např. skleničku s nápisem MED z roku 87. A tuhle - tu mamka plnila vrstvami: angrešt, rybíz, třešně, maliny... Nejhorší byl angrešt a rybíz. Br. To jsem neměla ráda. Ale ona byla spravedlivá. Ve sklenici vrstvila, ale do misky zamíchala... Mně by vyhovovala jen vrstva třešní a malin. 

- Prosím tě, tos nemohla vzít na ten džem litrovky?

Linda se řehtá.

- Mami, nejdřív malinkaté skleničky od jogurtů a teď bys chtěla litrovky.

První kilo, druhé, třetí. Nekonečné. Stříhá celofán, zašroubuje. Zpočátku se pokouším, aby skleničky obrátila dnem vzhůru. Nechce máčet celofán...

- Holky, abyste se tam u toho nepopraly.

- Teda dopoledne, jaks volala, že patnáct kilo. To mě osvítil duch svatý, že jsem ti řekla: Deset kilo stačí. Já myslela, že si uvaříš ze dvou kil. Ne z deseti!

Manufaktura, tedy ruční výroba frčí: Gelfix, cukr, rozlít. Další várka. Gelfix, pozor, ať varoma nezpůsobí vyběhnutí...

- A co moje bedýnka?

Velké zmrazit. Malé odstopkovat, mám připravených osm sklenic. Šup, šup. Vařím nálev. Ještě prosýpám cukrem.

- Mami, ještě?

- No dělej, dělej. Ještě.

Konečně - HOTOVO! Patnáct kilo proběhlo našima rukama.

- Člověče, co s tím budeš dělat? To budeš prodávat?

- Ne, mám zásoby úplně vyjedené. Kupuji si bílý jogurt...

Lupou, lupou víčka. Sedám k psaní v půlnoci. Poslouchám půlnoční lžizprávy. Samoplátci na vakcínu? Jen 810 korun maximálně? Všiváci. Kazí se jim to. Potřebují se toho zbavit! Naperou to do kohokoli. Staří, děti, nemocní, těhotné... Online. Půlnoc, píšu. Nedávám pozor. Co online? Že by na dálku poslali flastr s háčky s koktejlem? To snad není možné.

Ó, kompoty došly v teplé troubě. Stavím je dnem vzhůru. Než se umyju, vrátím je na dýnka. Teda víčky vzhůru.

To byl krásný den. Chci ho zas zopakovat. Mami, škoda jen, že ti tohle všechno vyprávím virutálně. Už mě nepochválíš. Ale mami, já tu mám dobré duše. Chválí mě na FB. Mami, já vím - Ivino: Pro praktický život nepoužitelná. Ale mami, jsem originální. Seju hrášku mezi máky, tam mám vsazené i salátky. Mami, co na tom záleží, kde, hlavně, že mi to roste. Jen aby mi vyrostly cibule. Zdá se, že zas budou menší, než když jsem je vsadila do země. Ty vorle! To dokážu jen já!

Dík za pochvaly. Jsou jako kdyby mi je posílala mamka.

Dobrou noc!