Jahody, jahody, máte prostřený záhon!

Zas půl dvanácté. Civěla jsem tu do FB. Prohlížela přes čtyřicet let staré fotografie. Dávala jsem je sem roku 2017. Ještě mi Zlatka lajkovala. Dej jí pánbu věčnou slávu. Glosovala. 

To byly časy!

Tady ti to, Irenko, moc slušelo. 

Mnoho mých blízkých na nich už zamávalo naší planetě... Už asi dva tři dny se mi honí hlavou vzpomínka na celoživotní kamarádku Zlatku. Dva tři dny zpátky jsem poslouchala skvělou přednášku pana Jiřího Nietscheho. Výbornou.

https://www.youtube.com/watch?v=5Ye5CSz9e7A&fbclid=IwAR2ZR4DUdhubh55s4W8agn1A8pxlQjKC1PBr9I7OU7ljqJCtvziy0ojhD3k

Četl z kronik o náhlých mrazech. Vzpomenul Silvestr - kolik - sedmdesát osm? Odepisovala jsem, jak si přesně na ten den pamatuji. Kluci stříleli na chalupě někde u Jičína ze vzduchovky venku do plechovek. Nebe pouštělo z konví provazy vody. Najednou přilítli- .

- Holky, pojďte se podívat. Sněží. Mrzne!

Fakt, jo. Na fotkách si vybavuji situace. Jsem zase tam. V té době. Silvestr 1977 ve Velké Úpě. Chata Karosa. Obyčejná. Krásná. Levné ubytování. Někdy tam chlapi z Karosy udělali zabíjačku... Pak jsme tam jezdili my - mladí. Jednou se tam přijeli veselit Němci. Dederoni. Nejprve jsme se jen tak oťukávali... Jedna prsatá Germánka sváděla mého muže. Zlatka mě klidnila. Kluci blbli na bobech u kamen... Němka šla na záchod. Šla jsem taky. S úmyslem. Ona jak tank. Já hubeňoučká křehká... Německy se jí ptám:

- Jak se jmenuješ?

Odpověděla.

- Já se jmenuji Irena. A tady máš českou facku od Ireny.

Nečekala ji. Tak pěkně jsem ji tam před zrcadlem vlípla na tvář. Ta sedla. Němka byla německy překvapena. :-) Utekla jsem. A bylo po svádění. Na toho Silvestra vůbec, ale vůbec nevzpomínám v dobrém. Byla jsem tam nešťastná. 

Prohlížím další fotky. Aha - den před Silvestrem v hotelu Úpa ve Velké Úpě... Nádherné černobílé fotky. Vločky - překrásná dekorace... Čtu:

Irena Hrobská Vzpomínka před dvěma lety:

28. března 2017 ·

Hrají v rádiu Procol Harum, to měl Ivka rád... nakupoval na burze, zruinoval vždy rodinný rozpočet, neměla jsem ani 10,60 na sunar. Vždy jsem šla zavolat k mamce do práce, jestli by mi nehodila pětikorunu nebo dvě koruny, že mi chybí do těch 10,60 :-) Ale doma jsme měli všechny Jethro Tull, Pink Floyd atd. Mně se taky někdy koupilo - milovala jsem Bee Gees, Jackson 5 - ty jsem dostala od Češoků, myslím asi na rozloučenou před emigrací. Jéžišku na křížku, co to vzpomínání a rozevírání starých zásuvek... Mám dvě obálky z 30.12. 1977 a 31.12.1977 To byl rok před tím sněžným. Nerada na něj vzpomínám. Byli tam DDRoni;
Jedna taková macatá... Stále se chtěla freundšaftit s Ivkou. Nakonec jsem se jí na WC zeptala, jak se jmenuje a řekla jsem jí, že ich heisse Irena a tady že mám českou facku od Ireny a zdrhla jsem... Ivulka tam bláznil, jezdili jste na ski bobu okolo kamen... Den před Silvestrem jsme šli do hotelu ÚPA. Vidím na fotce Luboše Břeského - loni myslím umřel u dcery v Americe, mám takový dojem, že jsme o něm s Peťulkou mluvili v autě asi před půl rokem. To je děs - 40 let zpět si pamatuji každý detail a před půl rokem si nejsem jistá :-))
Pavel reklama na salám, reklama na chlast, Mirek s Ivkou - modelové

Dost.! Žijeme tady a teď! Po obědě rychle dodělat záhon s jahodami. Peťulka kope maminčiným lehoučkým krumpáčem. Lehký, ženský. Mamka tu s ním kopala celý život.

- Peťuš, dnešní nářadí není vůbec ergonomické. To se jen tak říká.

- Kdo vymýšlí nové tvary, tak nikdy v životě krumpáč, lopatu a rýč v ruce nedržel...

- Peťuš, určitě mi sazeničky zvadnou. Jahody jsou plevel, ale taky potřebují péči. Nezavlažili jsme je včera v kolečku!

Telefon. Linduška. 

- Jen jak se máte?

- My se máme. Plné ruce práce. Kopeme jahody. musíme dnes to políčko dokončit.

-Udělala jsem si dnes volnější den. ¨

- Jj. to se musí. Je potřeba odpočívat. 

Linda trošku zaskočena tím, že pracujeme... 

Loučíme se :-) 

Petroušek mi hlídá čas. Musím se na patnáctou vrátit. Vyjet nejlépe v půl druhé, abych maminku neošidila.

Záhon dnes neryjeme. Jahody jen okopáváme. Tato část už není prorostlá pýrem. Několikrát opakuji, aby natáhl zavlažovací hadici. Několikrát dostávám odpověď, že neví, kde je. Tak si stále pohráváme. Směju se. Každý chceme to svoje. Usiluji o vodu...

Jedu. Utíkám po dvou schodech. Maminku nikde nevidím. Přemýšlím, co je za den. Jestli dole nezpívá s farářkou. Ne. Dveře do pokoje otevřené. Sedí na posteli. Nehuhlá. Má to ode mě zakázáno.

- Jé!!! Já jsme si tak přála, abys přišla!! Nechali mě tu. 

- Mami, už jsme tady. Utíkám za tebou. Potřebuješ čůrat?

- Ne, jsem šťastná, žes přišla.

Sundavám postranici.

- Mamko, naleju ti kafíčko. Nesu ti kaštany v retro obalu. A něco jako tatranka.

Dává si nohy dolů. Obouvám přezky.

- Mamko, přezky máš mít vždycky navlečené na patách. Povídal švec.

Přisedám k ní na postel. Mluvíme, povídáme, vyprávíme.

- Mamko, buď ráda, že jsi tady schovaná před světem. Jsem ale smutná, že už nejsi v domečku, že neřídíš auto...

- A co se se mnou stalo?

- Mamko, nejprve jsi byla agresivní. Semtam jsi něco zapomněla. Kdyby jasnovidný Horáček z Náchoda řekl, že budeš sice žít do sta, ale bez paměti... Teď nemůžeš být sama doma, jsi jak malé dítě.

- Ach jo, ale já bych to uměla.

- Mamko, mám obavy, že ne.

- Když jsem tak opuštěná.

- Mami! Jezdím za tebou každý den! KAŽDÝ DEN! Mluvím s tebou, luštíme.

Mamce se rozzářil obličej.

- Joó? Tak to je dobře. Tak to nejsem opuštěná.

- A z čeho ten člověk zblbne?

- Mamko, je to prý nějaká bílkovinová vrstva na mozku. Z hliníku. Babička vařila v hlinkovém nádobí, viď? Mami, jak nám sypou hliník na hlavu, blbnou lidé klidně už v padesáti. To ty sis života užila až asi do pět a osmdesáti, šestadevadesáti... 

- No jo, to je pravda.  

Má termosku horkého čaje. Nalévám. S chutí upíjí.

- Mamko, čůrat?

- No, už bych šla.

Hotovo. Na vozík. Připnout pás.

- Proč mě připínáš?

- Abys jim neutekla.

- Kam bych jim utíkala?

- Právě, že by ses postavila. Mohlo by se něco přihodit.

- Aha.

Jedeme na slunce. Koupeme se v paprscích.

- Mamko, nechám tě tu. Užiješ si sluníčko, kafíčko, čokoládičku.

- Tak jo. Pusinkuji. Odcházím. Jdu se zeptat do kukaně, kdo má mamku na starosti. Hlásím: Vyčůraná, na vozíku na konci chodby. Zaměstnaná kafem a čokoládou. Nebezpečí, že vjede do cizího pokoje.

- Jj, je teda na druhé straně. Já tam za ní dojdu. Vaříme kafe. Dám si ji sem.

Utíkám k autu. Zadem domů. Pozoruji na souběžné mezinárodní cestě vlak kamionů. Kolik je to kiláků? Pět? Šest? Frnk. Jsem doma. Na státní bych se zahákla.

Parkuji. 

- Mrkni na záhon! Vody dost!

Hm, našel hadici. Pustil vodu (do zahrady). Natáhl hadici. Pustil vodu (do hadice).   :-) 

Už je tu paní. Nádherná, krásná. Už má první výsledky. Souzníme. Odešla.

- Peťuš, ta paní je krásná a sympatická.

- No, je. To máš pravdu. Kdo to je..

Utíkám na chvíli do folie vpíchnout rostlinky jahod. Péťa se jde mrknout.

- Moh bych ti poradit?

- Nemoh.

- Ale kdybys to udělala takhle...

- Peťuš, běž do tepla. Udělám to.

Za chvíli přichází kontrolor znovu. Obhlíží... 

- Hm, nemáš to ani nakřivo. Máš to hezký.

- Peťuš, ale mám starost, že to nevyroste.

- Neboj. Jahody jsou plevel.

Hm, zapamatoval si mou větičku. On je sice syn zahradníka, ale zahradu viděl z viaduktu. Nad zahradou. Z rychlíku. :-)

Jsem šťastná. Jsem vděčná. S pokorou a láskou děkuji za všechny dary. Za všechny obyčejnosti. Za lidi kolem sebe. Za rodinu.

Dobrou noc! :-)                                                                                                                                               P. S. Micicinda několikrát vyběhla do revíru. Ale noc je chladná. V teple je jí líp. Drzoun si vyskočila na gauč. Nemá tam co pohledávat. Píšu, dělám, že ji nevidím...