Jak být šťastný

"Závist je nejupřímnější formou uznání." Richard Wiggins

To potěší. :-) Dík za uznání! 

Během dne vidím stále zdvojená čísla. Teď právě 00:55. Před chvilkou 00:33. Prý to jsou příznaky transformace. To mě taky těší. Maličkosti pro radost. Kdykoli přijdu k počítači nebo zapnu display na telefonu opakovaná čísla.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-10-21-ranko-k-zavideni-zavistivci

Naše ránko s kočkami tiché, radostné, klidné. Zpráva ze včera ve mně ještě stále krásně rezonuje. Ó! Sladké tajemství.

Jejka. Než jsem přetáhla fotky, už je tu 01:01. Hezky symetrické.

Dopoledne.

Maličko jsem se dopoledne přenesla do jemnohmotného posvátného těla. Člověku se nechce nic vyjadřovat slovy. Jen niterný prožitek, jako ten můj na koncertě. Dlouhá léta jsem chodila dvakrát v týdnu meditovat a pracovat na sobě. Účastnila jsem se meditačních týdnů. Hodně věcí jsem pochopila, změnila, obrátila, prozkoumala. Měla bych mít v sobě moudrost, abych se nezlobila na duše, které toto ještě nezvládly, neprošly, neočichaly si, nevtáhly do sebe. Už dlouho dlouho říkám, že MÍR začíná v člověku.

https://www.youtube.com/watch?v=M4mQFqxKQr4&t=15s

Poslouchám Šeptáno do vrby. Co nám řekl mongolský šaman? 

Mongolský šaman mi mluví z duše.

Mír nezáleží na politicích, nic nezvládnou uliční křiklouni, demonstrace. Začíná u toho, jak se každodenně chová člověk. Jak jsem vstřícná, čestná, láskyplná. Teprve v posledních letech si uvědomuji řeč stromů, zvířat, řeky, studánky, kamenů. Ano, kamenů. Mají v sobě otisky světa. Mluví. Jen my je neslyšíme. Snažím se chovat naprosto jinak, než v produktivním věku; naprosto. Už nejsem ředitelka zeměkoule. Ve škole jsem byla přísná, ale přátelská, chápající a naslouchající. To mi hodně říkají nebo píšou moji žáci, studenti. Dnes už jsou z nich zralí lidé. Padesátka nic neznamená. Ono ani ta má sedmdesátka. Jsou ke mně milí tím, že vyslovují poděkování za můj přístup k nim. Naučila pravopis, ohodnotila, ale nedrtila. Nepovyšovala jsem se nad nikoho. Důležité je, aby byl MÍR ve mně, v rodině; jak se chovám k partnerovi, k dětem, k rodičům, k žákům, studentům, kolegům... Jak jsem v míru se svými předky. Sedm generací zpátky. Jak čistím dávné vztahy, které se nesou generacemi. V každém rodě je nějaká černá ovce, nějaká situace, o níž my už dnes nevíme. Pokud černé ovci nevzdáme hold, ponese se prokletí do dalších generací. Je třeba to mít na paměti. A ať mi nikdo neříká, že v rodu neměl alkoholika, karbaníka, zloděje, vraha, o kterém se nemluví. Copak ho trápilo?! Čistit a čistit. 

Vím, že je potřeba nezištně pomoci lidem, samozřejmě jen když požádají. Protože cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly. Chovat se k přírodě, ke zvířatům s citem. Pokud jsem sama se sebou v MÍRu, mohu to šířit dál a dál. Tak se buduje MÍR na planetě. Ne od politiků, ale od lidí. Na světě jsou lidské duše v menšině. Je tu hodně figur NPC. Dlouho jsem nevěřila.

AI

Zkratka NPC (z anglického non-player character neboli nehráčská/nehratelná postava) označuje v počítačových a stolních hrách každou postavu, kterou neřídí živý hráč, ale počítačová umělá inteligence nebo tvůrce hry (pán hry).

Tyhle potvory, které tu jsou jen na navození pocitu zalidnění, škodí. Vím o nich. Dávám si pozor. Někdy je i provokuji. Ať se kousnou do zadku. V MÍRu. :-) 

Když jsem byla malá holčička, můj největší dětský kamarád byl Stáňa, Stáníček; jeho rodina mě milovala a já je; vlastně dodnes jim chodím svítit na hrob s láskou a úctou; Stáňovi tatínek sestavil motokáru. Všechny děti v ulici si do ní mohly sednout a svézt se. Ne. Pamatuji se, jak jsem bez závisti stála opodál. Pozorovala. Možná, že kdyby mi řekli:

- Reni, pojď se svézt!

Možná bych odmítla. Bála bych se. Mám velikou výhodu: Nikomu nic nezávidím. Možná proto, čím jsem prošla. 

Občas si uvědomím, jak se mi plní a zhmotňují mé sny. Jenže to je letitá práce. Studium, meditace, práce se sebou. To je času, energie, peněz! Dnes jsem si uvědomila, že ještě nepracuji s krystaly. Jj, půjdu za tím. Jé, slyším úsměšky jako od doktora Vajíčko. Má nádherný úšklebek doplněný sarkastickou poznámkou. Když on se ušklíbne, chechtám se taky. Občas se zamyslím nad svým životem. Otáčím se dennodenně za dnem. Občas kouknu i roky zpátky. Z ničeho jsem vybudovala to, co mám. Paroubek by řekl – kdo z vás to má! Ach, nikdo nechodil v mých botách. Vdala jsem se a neposlechla mamku. Měla jsem jen gymnázium. Narodila jsem se s křídou a osobitě vonícím červeným inkoustem v zabalovačce. Od šesté třídy jsem věděla, že chci být učitelkou. Na všechno potřebuješ glejt, papír, razítko. Přijali mě na vysokou, ale v ty prázdniny po maturitě jsem se vdala. Podmínka byla brigáda v Orionce v Modřanech. Ivulka mě nechtěl pustit. Tím pádem bylo po studiu. Narodila se Deniska. S ní jsem se připravila na přijímací zkoušky na svou vysněnou fakultu; přijata. Jak mě trápil. To nikdo neví! Studovala jsem tajně, aby nevěděl. Onemocněla jsem. Onemocněla jsem tak, že mamince a Ivě řekli, že je se mnou konec. Dozvěděla jsem se to náhodně, když jsme chystaly babiččin pohřeb. Jedno chystání - na ten můj - už měly za sebou. Je fajn, že jsem o tom nevěděla. Asi bych vyhověla vynesenému ortelu. Byla jsem kost a kůže. Nemohla jsem chodit. Vysoké horečky. Zauzlení střev. Zánět pobřišnice, pohrudnice, vaječníků. Nikomu to nepřeju. Pomalu jsem se po několika operacích vrátila do života. Před koncem studia narození druhého dítěte. Rozvod. Paní tchýně mi elegantně odmítla hlídání. Ne, že nebude. Ale napsala mi lísteček s termíny mých přednášek, tam zrovna nemohla. Hm, taková smůla. Mamka přispěchala:

- Prosím tě, jsem tu, já ti ty děti pohlídám.

Pohlídala. Nakrmila. Když jsem přijela unavená a bouchla sebou na gauč, oblečená usnula. Maminka mi mezitím umyla kozačky, nakrémovala a vyleštila. Prala mi. Pekla cukroví. Maminko, děkuji!! Tohle nikdo, NIKDO, nezažil. To ví jen ten, kdo v těch botách chodil. 

Takže jsem už rozvedená a s asi dvouletým dítětem složila státní zkoušky. Iva a mamka okolo mě jako pomocnice. Ano, MÍR v rodině. Tohle se má dít v rodině. Iva mi přepsala bez jediného překlepu celou diplomovou práci. Děkuji. 

Po rozvodu jsem neměla prostředky. Maminka mi řekla:

- Musíš jít do školy. Potřebuješ peníze. Abys měla z čeho živit děti.

Život nebyl žádný muzlan; ne ne, nemazlil se se mnou. Nastoupila jsem do zvláštní školy. Ráno vodit děti na hlídání, jeslí, do školky… Mít jeden plat na dvě děti. O to víc pracovat. Přivydělávat si doučováním. Padat únavou. Zvládla jsem životní zkoušku. Sice opuštěná, ale zvládla. Po státnicích mi najednou plat narostl o sto procent. Já měla dva a půl tisíce!  Juchů! Mohla jsem koupit lyže, výbavu, jezdit do Krkonoš o víkendech. Ach, děkuji, že to tak mohlo být. Protože kdyby mi vzdělání spadlo do klína bez práce, nevážila bych si ho. S dětmi ze ZvŠ výlet nočním vlakem za kolegyní do Popradu. Dodnes mě potkává jeden nebožák a vzpomíná na to, jak jsem ho vytlačila na můstky na Štrbském Plese. Další rok Nitra. Autokarem. Další rok Pha a Karlovy Vary. Jedna kolegyňka měla milence kapitána letadla. Udělal nám perfektní prohlídku Ruzyně. Vzal nás nahoru k radarům. Poprvé v životě jsem viděla letadýlka poskakovat nad  Evropou. A sedm dětí se mnou mohlo vylézt až do kopule. Tam byla letadla nad Phou. Dnes se můžeš podívat na flight radar. Tehdy to byl zážitek. Pak pokračování do Varů…

Konečně jsem pláchla na učiliště, z něj na gymnázium… Co divadel jsem odjezdila. A taky nacvičila. Život se překulil do předdůchodového věku. A konkurz na ředitelku malé školy. Ach, to byla strašná práce. Hrozná. Těžká. Seznámila jsem se s Petrem Salavou. Smluvili jsme se. Když jela Amfora okolo nás na představení, zastavili se. Zazpívali. Děti soutěžily. Docela husarský kousek. Zase jsem to dala. Články v Učitelských novinách. Několikrát na obalu. Výlety o víkendech s rodiči a dětmi do mých milovaných Krkonoš. Túry… Čest a sláva mému tehdejšímu starostovi. A když pak nastoupilo takové nevzdělané závistivé egoistické nic, zůstala jsem doma. Vést školu se zakomplexovaným nicem na úřadě, ne... Vzala jsem si k nám mamku. To už jsme bydleli v našem novém domě. Zas bylo peněz málo. Hypotéka na krku. Ach, jak jsem se bála. Začala jsem podnikat ve výživě. A zas se učit, studovat, školit, jezdit po světě. Španělsko, Slovensko, Polsko… Ty vorle! Opět jsem postupovala po žebříčku úspěšnosti. Lékařská školení se světovými lékaři. Všechna promotion jsem splnila. Rychle jsem se dostala na pozici World teamu. To bych bez podpory Petrouška nezvládla. Nejtěžší pro mě byla kvalifikace na večeři s nositelem Nobelovy ceny dr. Lou Ignarrem. A já ji dostala. Pro mě a partnera. Na večeři se dostalo málo lidí; já to dokázala. Byla jsem mezi nimi. Na schodech zámečku nás vítal sám nositel Nobelovy ceny dr. Ignarro. Takových ocenění a úspěchů jsem měla hodně. Plnila jsem plány, úkoly, body… Petroušek si mě dobíral, že zas chci viset na nástěnce. Ano. Chci. Pak - hurá! Důchod! Děkujemé! Přesluhovala jsem.

Dnešní ohlédnutí za životem mi maličko vhání do očí slzy. Totiž v běhu si neuvědomíš, co jsi všechno musel absolvovat. Přes kolik překážek jsi musel přeletět plavným skokem. Já si do toho ještě přibírala studium svých koníčků. Grafologii. Průvodcovství. Závěrečné zkoušky. Glejty, diplomy, osvědčení… Všechny mé kurzy, má školení, vzdělávání nebyla levná. Poslední kurz vidění na slepo – cvičení intuice s Markem Komissarovem stál dvacet čtyři tisíc. Plus zaplatit osvědčení, že mohu učit děti vidět s maskou. Tenhle kurz mi dal maximum. Práce, peníze, čas. Ráda jsem do sebe investovala.

Nepíšu to pro závist. Píšu si to pro sebe. Abych viděla, jak se mi mé celoživotní úsilí, má dennodenní práce zúročily. To pro slídily, čenichaly, nepřejícníky, udavače, kritiky, nenávistníky a nedoceněné lenochy. Zkrátka lidské šmejdy.  Měli by si zaplatit kurz na léčení zraněné duše. Ulevilo by se jim.

Petroušek volá.

- Peťuš, venku je tak krásně. Sluníčko a teplo.

- Odvezli bioodpad?

- Počkej, jdu se podívat. Odvezli.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-10-21-v-zahrade

A teď jdu hrabat listí. A pro radost obryju jeden nebo dva stromy, abych ulehčila Petrouškovi. Rozlišuji práci pro muže a pro ženu. Rytí je mužská práce. Pěstuji si své ženství. A vzdávám hold Petrouškově mužské energii. Lidi to nerozlišují. Muž je muž, žena je žena. Důležité! Pečuji o svého muže s láskou a ráda. A on o mě. Přející, a těch tu je přehršel, mi přejí. Děkuji za to. Závistiví nevidí duši člověka. Jeden bulík, který mě naprosto nenávidí, kousni se do zadku, nechápe – prý jak on s ní může vydržet. Zlý člověk by napsal, kreténe, právě pro tuhle lásku, pro tvoření vztahů, pro budování MIRu, ale já jen napíšu, to je tajemství, nenávistný kozle. :-) Vážím si nepředstavitelně péče o mě, vracím ji zase zpátky. Buduji MÍR! Mír ve vztahu, s blízkými a přáteli, mír ve městě, mír ve světě. Mír začíná u jednotlivce. Je to jen o vzdávání úcty lidem, PŘÍRODĚ… Neustálém děkování za hojnost, za úrodu. Indiánský kmen Kogi hodně pracuje s vodou a krystaly. Voda jako primární zdroj života. Stačí vzít krystal, třeba jen křemen, mezi dlaně a vložit do něj myslí a srdcem záměry. Požehnání pro vodu, poděkování za vodu, za její čistotu; prosba, aby bylo dost vody pro všechny lidi. Denně konám rituálky pro lidstvo, pro MÍR, pro zdraví, pro obrat ve světové mysli…

Příroda komunikuje svým způsobem. Děkuji jí a přes bosá chodidla z ní táhnu zemskou pránu. Příroda nás vede, dává znamení, potvrzení našich skutků. Často si v zahradě zpívám. Na procházce nebo v lese v propojení se stromem mu daruji svou energii. Ono to tam pak proudí koloběhem. Vzdávám hold stromům. Stačí jen dotyk. Prý stromy mají radost za náš zájem. Teď momentálně mi zpívá srdce. Děkuji.

Na kosmetiku a masáž. Tamara mi promačkává záda. Masíruje body. Teď už uléhám a propadám se do očistného spánku. Její ruce mi mačkají body v obličeji. Umí mikromasáž očí. Spím. Probouzí mě, když mi smývá masku. Masíruje ruce…

Jedu domů.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-10-21-kocici-muzlani

V autě pod stáním si něco čtu. Petroušek mě hledá. Potřebuje sportovní výživu na zápas.

- Už běžím, Peťuš.

Odjíždí.

Co nám chtěl říct mongolský šaman? https://www.youtube.com/watch?v=M4mQFqxKQr4&t=15s

Od mongolského šamana jsem se dopoledne ještě dozvěděla, že každý jednotlivec by si měl pořídit svůj strom k uctívání. Mongolové uctívají smrk jako strom, který potlačuje všechny temné věci. V přírodě je spousta negativních energií. Smrk je umí potlačit a vyčistit. Proto Mongolové uctívají smrk jako nejsilnější strom. Každý Čech by měl mít svůj smrk na zahradě. Stačí jeden až pět kousků. Můžou se uctívat po generace. Skvělé by bylo mít i píniovou borovici. Ta zastává světlou stranu. Jsou to dva póly – temný a světlý.

Kdysi jsem poslouchala odborníka na stromy. Říkal, že na hranici pozemku, myslím na východní a západní straně, mají být vysázeny smrky. Jejich jehličky rozbíjejí nečistoty. Maminka vysázela vpředu pět smrků. Intuitivně. Víc jich stojí na severní straně. A my s Petrouškem pečujeme ještě o řadu smrčků vzadu na jihovýchodě. Tedy od mamky jsem druhá generace, která ctí – dle šamanské tradice – pět kousků smrků.

Večer mám Kurz mistrovství fermentace. Dnes se učíme kimči. Druhy zeleniny… Veronika mele rýži na Thermomixu na rýžovou mouku. Jasně. V obchodě je drahá. Na Thermomixu mouku nameleš za pár korun. Základem kimči rýžová kaše…

Všechno si zapisuji.

Stavila se tu Lindička. Chvilku spolu něco chystáme. Plánujeme.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-10-21-tohle-je-doma-mir

Petroušek je tu.

- Vyhráls´?

- Z pěti čtyři.

Říká mi novinky. Povídáme si. Zemřel Radek. Pamatuji si ho jako malého hošíčka, když ho vedla paní Vachková nahoru do města k rodičům. Ona ho hlídala. S kapelou jeho tatínka jsem zpívala. Moc hodní lidé.

- Peťuš, já ho znala od dětství. Byl hodný.

- Hlavně byl dlouho nemocný.

Čest jeho památce.

Kočky se muchlují. Žofie zlobí Mourka. Ten jí předvádí, kdo tu je pánem. Kdo je silnější. Kvikot. Útěk. Jako v životě.

Dobrou noc!