Jak jinak - krásný, šťastný, s milovanými...
Probudila jsem se s myšlenkou milé nabídky Shindyho. Podívám se v srpnu 2020 na Brutal. Do zázemí. :-) Neumím si koupit vstupenku. Vesmírný pán mi umožní vstup bez ní. :-) Díííky! :-) Joj, to se moc těším! Skvělé. Uvidím jejich obrazárnu, jejich odpočinkovou zónu. V únoru se podívám, jak brigádničí na pevnosti...
Slunce. Chladno. Čeká nás dozajista krásný den. Ať prší, ať svítí sluníčko, vždy si ho tvoříme sami. Na devátou pán zapomněl. Přeobjednat. V deset paní. Utahaná, uondaná. Důchodkyně plná síly. Někdo jí ji vzal. Ještě maká v třísměnném provozu. Unavují ji lidé. Chápu. Těší se na nabití u moře.
Poledne. Petroušek se tu otočil.
- Víš, co mi říkala Zdena? Než Franta umřel, dal jí knížku s velkým obnosem. Šla do spořky. Tam jí řekli, že na účtě je nula korun. Začala brečet. Ale šla za tím. Asi do čtrnácti dnů jí peníze vrátili s omluvou. Nevím, kolik to bylo, ale třeba půl milionu. Nebo celý. Chtěli jí to zapřít. Že na účtě nic není.
- No, pamatuješ, jak mi ČEZ dlužil přes devět tisíc? Taky jsem to z nich páčila asi pět měsíců? Taky mi to chtěli zapřít. Pak mi poslali jako omluvu oranžovou silikonovou podložku pod hrnce a oranžovou šálu.
- A víš co se jí ještě stalo? Loni jí Innogy něco dělal na plynu. Nabídli jí, že se k nim může dát s elektřinou. Podepsala, ale svěřila to Jardovi. (Manžel přítelkyně.) Ten okamžitě poradil: Zrušit. Do tří dnů napsala doporučenou výpověď. Dál platila elektřinu původnímu dodavateli. Letos jí přišlo z Innogy, ať zaplatí pokutu pět tisíc.
- Ty vorle, co to zkoušejí? Fašistické korporace.
- Jo, ale dobrá zpráva, víš jak ta trafikantka měla zaplatit deset tisíc za to, že prodala cigarety nezletilému?
(Asi před měsícem mi Petroušek na WhatsAppu ukazoval ofocený výměr od trafikantky. Nějací nezletilí hajzlíci někde něco vykradli. Hájili se na policii, že tam vůbec nebyli, že si zrovna v té době kupovali u trafikantky cigarety. Ona se bojí, vždy chce OP. A asi po půl roce od vyšetřování jí došla pokuta. Netušila, že se o ní jednalo bez ní. Tehdy jsme jí radili, okamžitě se odvolat, že hoši lžou.)
- Odvolala se. Nemusí nic platit.
Ten náš pasák je nanažraný. Už nechce desátky, už chce devadesátky. Žere své lidi. Pracují šest měsíců v roce jen na stát! Daňoví poplatníci v ČR letos pracují na odvod daní 174 dní, tedy o jeden den méně než loni. Den daňové svobody připadne na 23. června 2019.
Co kolků za nesmyslná potvrzení! Chceš nakouknout do svého jakéhokoli osobního portfolia? Třeba zdravotního? Zaplať! Chceš, aby ti tam nikdo nenačuhoval? Zaplať! Chceš OP? (Nechci.) Zaplať. Plať zdravotní, ale pak si plať plomby, injekce, rtg. Že sis platil celý život zdravotní? To neplatí. Musíš být solidární s těmi, co neplatili. A ty si svoje potřeby zaplať znovu.
WAU!
Tady lítají pokuty - sto tisíc, pět tisíc, deset tisíc... Nepářou se s tím. Vždy dle společenského postavení a výše majetku. Máš statek? Tak máš na sto tisíc. A dvakrát. Jen proto, že sis statek obehnal zdí proti zlodějům - sto tisíc!
Jan Hus: "Tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zemi prodavači odpustků, aby tu vyklovali kdejaké zrnko zlata nebo stříbra. Neznají slitování, jejich srdce jsou ztvrdlá a jejich ústa zjedovatěla závistí a lží. Vším kupčí, všechno prodávají. Chceš pokřtít dítě -- zaplať, vyzpovídat se -- zaplať, chceš poslední pomazání -- zaplať, chceš loupit, vraždit -- zaplať a bude ti odpuštěno. Ale podle toho, kdyby sám ďábel přišel a zaplatil, vstoupil by na nebesa. A za peníze vydřené takto z křesťanského lidu jen obchody své provozují, lichvy, koně krásné, čeleď nepotřebnou chovají, v kostky hrají a na své kuběny pláště drahé a kožichy věší, aby s nimi smilnili jako hřebci plemenní a býci nezkrocení, zatímco Kristus chodil v plátně a bos a neměl střechy, kam by složil svoji hlavu. Ale poznejte se, loupežníci chudých lidí, vy vrahové, zloději, svatokrádci, neboť lidé -- i Bůh -- vás proklínají. Nešťastným bohatstvím, v němž církev tone, zjedovatěno a otráveno jest veškeré křesťanstvo na duši. Odtud svárové mezi papeži, preláty, biskupy a ostatními kněžími. Psi o kost se hryžou; vezmi kost -- a přestanou. Vezměte prelátům a biskupům a ostatním kněžím peníze, bohatství, majetek, světské panování -- a rázem se přestanou drát o místa, podplácet, přeplácet hodnosti; i svárové mezi papeži přestanou. Pamatujte si jedno: ať je to prostý kněz, biskup anebo sám papež, pokud žijí v hříchu, nejsou z milosti Boží. Nezoufejte tedy, nejmilejší bratři a sestry z toho, že jste malí a utlačení; vězte, že nad kněze, arcibiskupa či papeže žijícího v hříchu, prostý sedláček, tovaryš či žena chudá z lidu žijící čistě a zbožně větší jest před Bohem. Amen."
Jestlipak se toto ještě učí ve středověké literatuře?
Mistr Stanislav ze Znojma:
"Oni mají hroznou moc, poznal jsem ji na sobě; zdrtí každého, kdo se jim
vzepře."
Jan Hus: "A tak se máme dívat, jak Řím vydírá a ochuzuje
náš lid; jak všechno bohatství naší země plyne do ciziny?"
Štěpán z Pálče: "Nechápeš, jaký požár zakládáš? Z toho
vzejde rozštěpení národa!"
Jan Hus: "Rozštěpení národa je a bude! A nevěřím, že by
mohlo být uspáno!"
Hm, zajímavá shoda. Stále stejné... Jen za Řím dosaď Brusel... Jdu do zahrady sbírat jablka, shniláky rajčata, zalévat. Nešpinit si mysl Kde je asi naše čapí rodina z bohuslavického komína... Do Egypta letadlem. Oni po vlastní ose... Zázrak...
Ale! Dva čápi mrtví z jedů těch zemědělských pak. Prý nemají pluh na hlubokou orbu na podzim. Už Přemysl Oráč to věděl. Naše zchemizovaná společnost otráví pole... Sovy, čápy, zajíce, srnky...
Za maminkou. Na kole. Fučí. Máme to tu krásné. Hledám očima kraví kamarádky. Nevidím. Stádo koníků. Klid. Pastva. Mír.
DD. Vezu v batůžku vše... Ovoce pro maminku a její mluvící kolegyňky. Aby ostatní nežárlili. No jo, jenže lágrový teror a zvůle je potvora. Zdravím společenství tmy a umělého záření v ratejně zvané jídelna. Základní lidské právo - slunce, obloha, denní světlo je tu porušováno dnes a denně. Na slunce jednou měsíčně? Hledám maminku. Na pokoji. Štrachá v šuplíku. Hledá dobroty. Paní Boženka vysazená na lehátku. Zhroucená, zkřížená, zkroucená... Holé nohy. To bych zmrzla. Kdyby mě nedali na slunce, drkotala bych zuby. Nic. Vyvážím maminku na terasu. Rozbaluji piknik. Jdu si pro hrneček, ten už se mi fakt do košíku nevešel. Vozím kuchyňku s sebou. V autě, na kole. Dnes se mi vařicí voda rozlila do batůžku. Spálila mi ruce. Sypu caro, sojové mléko, trošku cukříku... Maminka si dovoluje, zda smí sníst štrůdl. Tolik let už není jistá, co jí patří a co ne. Vždy znovu a znovu - mohu si tohle sníst? Mohu si tohle vypít? Poslední borůvky... Blůmy - snědla celou skleněnou dózičku. Připomínám jí důležitost sluníčka. Ví to, pokyvuje hlavou. Vyprávím o Theatrum Kuks. Pouštím jí dívčí sbor Jitro. Poslouchá.
- To už tam bylo loni, viď?
- No, letos 18. ročník. Nultý nepočítali.
Poslouchá se zájmem, jak jsem byla s lidmi z naší čtvrti. Pozdravují ji. Vyprávím, jak jsem viděla poprvé v životě na obloze Jupitera. Mlhovinu Andromedy.
Je nám tu spolu sluníčkově. Překrásně.
Bez diktátu a falešné argumentace vyhaslé pečovatelky: NE, TEĎ BUDE VEČEŘET.
NIKAM NEPUDE! Bez ohledu na to, že by paní K. opravdu a ráda a toužebně chtěla jít
VEN. Nabít se na slunce. Kdepak se zalomila moje žádost o kontaktování dcery paní K. Jeden telefon. Čekám týden!!! Pečovatelka, odbornice na svém místě k mé mamince:
- Nemám vás ráda! Ne, nemám!
A hezky po umytí zařvat na chovanku ústavu:
- A ne, že tu budete křičet! Bude tady klid! Ne, že sem budu muset přijít!
Tenoučký hláseček z postele odpovídá:
- Já nebudu křičet...
Zkus si takhle zaječet na mou maminku! Jsem tu šikanovaná. Jenže já se umím bránit. Bůh vás ochraňuj, až zjistím víc! Zní mi v hlavě bezmocný vyděšený slibující hlásek: Já nebudu křičet. Hrůza mě obchází. Tady se lidem ordinují léky na noční děsy. Mamka se taky sama bojí. Nemá ráda samotu. Hledá společnost. A ono se tu ječí? No jo, to pak se nedivím, že někdo udělá modřinu té odbornici...
Ve skříni ve vánoční tašce jsou mamčiny oprané letní kalhoty. Nesu je k vyprání. Ale nevím, kam s nimi.
- Hoďte je támhle.
- Nehodím. Nevím kam. Jsou tam tři popelnice...
Vracím se k mamince. Štrůdlík, borůvky, blůmy, nemyslet, pohoda, klid, slunce. Nasávat tu chvíli.
- Mamko, umyješ si ruce, abys nelepila. Vosy by se slétávaly.
Vezu mamku do koupelny. Vyčůrat - pro jistotu. Netuším, kdo má maminku na starosti. Za celou dobu se tu nikdo neukázal. Nikdo se nepřišel zeptat, jestli není něčeho třeba. Maminčin celý důchod se ztrácí v zubaté tlamě... Nejdražší hotel ve střední Evropě jsou naše důchoďáky. Přidají na důchodu. Stát hned natáhne ruku. Zaplať víc! Hlavně, že máme na vítací neziskovky... Ti lidé budovali naši zemi, naši vlast, tvořili hodnoty. Budovali polikliniky, nemocnice, nádraží, školy, cesty, chodníky, samoobsluhy v akci Z., vlaky, tramvaje, učili nové generace. Tihle lidé mají nárok každý na svou pečovatelku se vzděláním, se zkouškou ze základní sociální psychologie. A kde na to vzít? Zrušit NEZISKOVKY!
Varuji maminku:
- Mamko, nesmíš křičet haló.
- Já nekřičím. Tys mi řekla, že nesmím.
- Mami, ty si to pamatuješ?
Hladím maminku po vlasech.
- Mamko, jak to, žes to nezapomněla?
- Nesmím, tak nekřičím...
Proběhne mi hlavou paní Nechvílová... Dej ji pánbu věčnou slávu. Ach, tak se tu nakřičela... Hrozné děsy měla...
- Maminko, budeš tu jak oukropeček sedět potichoučku.
- Já tu tak nerada sedím sama.
- Mamko, je tu sluníčko. Víš, co jsme si říkaly o energii života. Dám tě do stínku.
- A nenechají mě tu?
- Nenechají. Přijdou.
- Jo, do devíti...
- Ne, mamko, v sedm prchají. Neboj, za deset minut jsou tu.
Mamka si oddechla.
Zamykají to tu. Klidně mohou odejít. Nechat tu lidi samotné. Přes noc jsou tu lidé sami. Jedna pečovatelka a jedna sestra. Tfujtajxl, strachy bych se zbláznila. Zodpovědnost, že někdo ve třetím patře spadl cestou na záchod a já jsem někde v prvním nebo v přízemí... Nechtěla bych to zažít.
Nesu mamce horký čajík, lázeňské oplatky... Beru přilbu. Na kole se nabiju větrem, řekou, stromy. Co jsem tu ztratila, naberu zpět.
Fotím louky. Před týdnem na nich stály stany, auta. Nočními deště se vyprahlé obdélníky ztratily. Tráva se vzchopila, zazelenala. Seskakuji. Támhle byla řada TOIek, umývadla. Tady stála umývárna. Představuji si barevné kopečky stanů... Už jen jedenáct měsíců. Jak psal Shindy. (Mimochodem - naprosto bez chyb, dokonce bez překlepů, pěkné stylistické obraty - jsem nadšená!!) Tak jak psal Shindy: Někteří za jedenáct, někteří dřív. Těším se, v únoru přijedou na brigádu... Jen ta hudba mi vrtá hlavou...
Petroušek už mě vyhlíží. Každý den přinese koš hub. Očistí, nakrájí do sušičky. Máme jich už hodně. V zimě se budou hodit. Nosí si klíšťata.
Přišel z pingpongu.
- Hele, na lýtku mám prý klíště. Strašně to bolí.
Vytahuji neviditelné nic.
- Fakt to bolí. No nikdy klíště nebylo cítit. Tahle bolí.
Copak nám to soudruzi nasypali...
V sedmnáct patnáct konferenční hovor. Pak ještě pár telefonů. Jsem mrtvá.
Ještě bych měla... Ale ne. Půlnoc. Jdu spát. Nebo si natrhnu ústa od ucha k uchu.
Dobrou noc!!