Jak jinak - prochechtaný

Ráno. Ještě chvíli sluníčko. Veršíček. V domě zní nějaké upozornění na telefonu. Doufejme, že ho to omrzí. Ne. Stále úmorná melodie. Jak dlouho? Deset minut furt dokola? Už to přestalo. Klimbnu. A znovu. Moureček mi říká, ať tam jdu, že ho to ruší. Nedbám. Zesílil.

- Mru!

Jeho tichounké, neobtěžující hlesnutí. Vstupuje na území ložnice. Pozoruji ho, co si dovolí.

- Mru!

Dívá se na mě úpěnlivě - ať už jdu k sakru to nekonečné cinkání vypnout. Když ne. Jde zas o krok vpřed. 

- Mru!!

A když nic, podbíhá postel. Mám tam na zemi hozený župan.

- Moure!!

Fofry. Smykem vybíhá z ložnice. Chlupatý kamarád. Přítel. Jdu za ním. Vedle ze stavby slyším stroj. Ty vorle, kdy to skončí!? Kdy skončí tenhle zašlamastikovaný sajrajt? Vecpali do vedlejší zahrady katedrálu. Naprosto nevhodnou. Jo, když si někdo něco usmyslí, nemá to lehké. Tlačit něco přes moc, nevyplácí se. 

Odměřuji Mourkovi do misky. Spokojen. Ryje čumáčkem v mističkách.

Umýt se. Polidštit. Ustrojit.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-04_Cukrenka%2C_jehlici/

Jídelní stůl s jehličím. Tak to ne. Každý den vysbírávat, zametat. Ne, ne. Dost. Vysýpám cukřenku po mamince. Jdu ji umýt. Rovnám do ní kostky, bridge, hroznový nebo jaký, takové tvrdé štípané nerozpustitelné kousky, hnědé kostky asi třtinové. Nádobka na cukr. Moje dětství. Asi válečná. Určitě. Kdo ji kupoval? Své Vendulce babička Jůlinka? Maminka mi povídala, že za války jsi nesehnal celý servis. Třeba jen čtyři talíře. Tehdy mi to nešlo na rozum. A to tehdy je třeba před sedmi osmi lety. Už jsem byla dost stará na pochopení. No, mami, vidíš, pomalu se ani ne mílovými, spíš sedmimílovými kroky blížíme tamtéž. Mnoho věcí není k sehnání už nyní. Na mnoho zboží čekáš půl roku. Všechno je tak drahé, že si rozmyslíš, jestli koupit celé povlečení i s polštářky nebo jestli ti stačí jen povlečení. Dovolíš si přepych - povlečení jako že dvě deky a dva polštáře. Na malé povlaky ve stejném vzoru na bulíky - jak říkali doma u Hrobských malým polštářkům pod hlavu - už ti nezbude. Nebo je ti líto. Příliš drahé. Za to jsi měl dřív celé povlečení na jednu postel. - Taková ošklivá cukřenka. Obyčejná. Mám k ní citový vztah. V domě je víc nádob na cukr. Taky jedna krásná, červená. Od maminky. Maminka mi ji chtěla darovat ke svatbě. Asi cennost. Jenže mně se nelíbila. Nechala si ji. Jakýpak štráchy. Dávat a ještě prosit! To je zas mantra Petrouškova tatínka. Asi před pětadvaceti lety jsem červenou cukřenku začala obdivovat. A z maminky mámit. Že mi ji původně nabízela. A že už se mi líbí. A že už bych si ji jako docela i vzala. Nebylo to hned. Ne, ne. Neuslyšela jsem mamčino radostné na. Ne, ne. To byly obstrukce a výchovné cavyky. Mamka měla ráda a hodně harrachovského zlaceného skla. Zmizelo. Někdo si ho z domečku odvezl. Asi ho potřeboval. Tam se chodilo jak do nákupny. Komody z chodby. Brutar. Duškovy dějiny. Perský koberec. Nábytek. Tatínkův rozkládací gauč. No nic. - Mamka mě chvíli cvičila. Když jsi ji nechtěla, tak nic. Dalo mi to, než jsem ji konečně stiskla v drápech. Vážím si ji. Moc. Krásná. Ve vitríně s červeným sklem. Tahle na stole je fakt asi bezcenná. Přesto pozlacená pelem mého dětství. Dotyky rodičů. Jen jsem se nikdy nezeptala, jestli to je válečný svatební dárek nebo dar do výbavy...

Věci se stolu sklízím. Lezu na něj. Snímám ze smrkové větve cenné porcelánové ozdobičky. Ukládám je opatrně do krabičky. Jedna ozdůbka asi před sedmi lety v Babiččině oudolí stála 60,- Kč!! Letos jsme tam nebyli. Proklaté dva roky přervaly tu nádheru vánočních koled a pohádek pro děti. Takový maličký trh s hračkami, jmelím, svařáčkem nebo medovinkou. Ne. Už tehdy vánoční pořad horko těžko drželi. Helenka umřela. Spadl na ni pomník. Krajánek s kytarou, děvečky, mlynářka už jsou staří. Doufám, že aspoň ve mlýně se hrálo a zpívalo... - Ozdoby svlečeny. Na nohy, na stůl prší jehličí. Zírám. Zbyla holá větev. Hotovo. Seskakuji. Ok. Bude na zátop. Jehličí balím do novin. Vracím se na stůl. Zahlédla jsem na lustru kapičku barvy. Handřičkou myju tu nenápadnou kapku po malování. Tu jsem v září přehlédla.

Který ubrus? Vánoční už do prádla. Mamka měla vyšívaný. Pak ho zmrzcla. Vyprala ho totiž a barvičky z bavlnek pustily. Je to taková duhová šereda. Nikdy jsem ho ještě nepoužila. Co není, může být. Šup s ním na stůl. Trošku ho překrývám prostíráním, a dekoracemi na stole. Aby tolik neřval - podívejte se, co jsem za šeredu.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-04_Obed/

Dnes poobědvám sama. Zapaluji svíčku na svícnu z Vánoc od Petrouška. A ještě svíčku na kovovém svícnu. Poslouchám reportáž o Krkonošských pohádkách. Ó, krásná. Vím, že Marie Kubátová nebyla moc spokojena s výsledkem. Měla jsem ji na besedě na gymnáziu. Paní magistro, Anče, Kuba, hajnej, Trautenberk i Krakonoš - poklad naší večerníčkovské tradice. Vychutnávám si klid, pohodu u stolu. Za okny začal déšť skrápět přírodu. Jsem sama. Přemýšlím o volovinách. Netýkají se mě. 

Nějak mé srdce vnímá, že na Růžohrokách, teda nahoře u dětského parku na Portáškách to s paní veterinářkou a jejím hošíčkem nebylo tak, jak je prezentováno. Oběsila se a pak si slezla dolů, aby měla dítě na dosah... Cítím to naprosto jinak. Myslím na ně.

Vzpomněla jsem si i na včerejší oběť. Zdravý úspěšný jednapadesátiletý muž za vodou si jde ráno skočit pod vlak. Co to je za temnosti? 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-04_Muzel_uz_zas_chodi_do_kose

Mourek se dnes drží doma. Ale už zas vyběhne, zas se vrátí. Snad se se Zrzkou dohodli. V tu noc, co s ním tady smýkla a pohryzala ho. Injekce ho zahojila. Vrátil se taky do svého košíku. Od rvačky v něm nechtěl odpočívat. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-04_V_podvecer_a_vecer

Stavba ve vedlejší zahradě jede. Festovně. Ruší šíleně. Hrozně. Děsivě. Bydleli jsme v klidné zahradní vilové čtvrti. Bydlelo se nám hezky v paneláku. Jen naproti zřídili hospodu. Zahrádka jela bez ohledu na noční hodinu. Postavili jsme dům, abychom měli klid. Kudla.

Půl čtvrté. Prší. Už by mohli skončit. Otravují od rána. Brrrr. Drrr. Brzzz. Vrrr. Húúú!

- Už jsem tu. Jsem z toho deště vymrzlej.

- Odpočívej.

- Vlastně ještě musím jet večer pro mléko.

- Kdybys dojel, tak by tady zavládlo veselí.

K večeru jede. A já jdu natočit přípravu banánových lívanců do telegramové a FB skupinky. Je tu bleskem. Svářím mléko. Nabízím proteinové lívance. Syté. Pochutnal si. Jdu se chvilenku povalovat k FB. Vášeň. Závislost. Droga. Láska. Jde mi myšlenka:

- To je fajn, že se mohu válet a nikdo po mně nic nechce.

To byl přelud.

- Prosím Tě, je tu Zrzka.

Z toho se na bok nepřevalím.

- Tak počká.

- Ale je tu i Mourek. Chtěli by večeřet.

Ach jo. Ráno mra, mra Mourek. Večer mru mru Petroušek, teda oroduje za kočky. Dobrá. Jdu jim naplnit misky. Mourečkovi méně, už zas žere a je v plné síle. Oušečko zahojené.

- Mám uklidit ty kozy na žehlení?

- Peťuš? Mrkni. Co tam vidíš? Vidíš ten sušák?

- No jo, už jdu pro prkno.

Řehtám se. Mají všichni muži klapky na očích? Vidí, že jsem si odpoledne připravila kozy pod žehlicí prkno. Vidí tam připravené prádlo. No nic. Nese s nelibostí, že se směju. To on mi to vrátí. Pán světla. :-) Vlastně pán tvorstva a světlo mého žití.

Jdu zatopit. Nemám nachystané větvičky. Zapomněl. Nechávám ho v klidu. Běžím do zahrady nabrat si je. Prší. Pane Lado, to byste čubrněl, co je v lednu možné za počasí. Žil jste taky pod knůtou mocných a církve, ale aspoň jste si v zimě bez okolků topili dřevem a padal vám sníh. Čistý. -  Dnes jsem zatopila skvěle. Totiž jehličí zabalené v letáku. A větev, která nám doplňovala atmosféru Vánoc. A větvičky. 

Vyžehleno mám raz dva tři. Pár kousků. Jdu si uklidit prkno i kozy. :-)  Cítím vnitřní radost. Pod žehlením poslouchám TV Šalingrad. Lipton - Banášová.

https://www.youtube.com/watch?v=l_xscKvHrwY

Někdo píše do chatu, že se mu Banášová nelíbí. Dávám svůj názor: Mně se Banášová líbí nesmírně. Rychle tlumočí, je pohotová, bez prostojů. Skvělá. Mrkněte na to. Je to asi čtyři roky staré. Napište - jestli Banášová ano nebo ne.

Lipton - moudrý! Ano, zdraví si NEneseme v genech. Další z bludů moderní medicíny. Naše zdraví závisí od nálady. Pokud jsme radostní, spokojení, šťastní - jsme zdraví. 

Bludy. Dějepisné, zeměpisné, demografické... Jako nám vtloukali do hlav podvody Luise Pasteura. Pak se přišlo z jeho zápisků na to, že fixloval. Pak jeden další vědec zjistil opakovaně při svých pokusech někdy na kraji padesátých let, že viry nezpůsobují nic, nejsou, neviditelné odpady buněk. Je to lež. Aby to nepropíchl do světa, dali mu držhubné. Dostal Nobelovu cenu. Hezký paklík peněz. Už dávno to mohlo být venku. Dožehleno. Teplo v domě. Spokojenost. No a tak si zpívám u přípravy chlapicového čaje pro Petrouška. Tužebník lékařský. Dává lidem sílu. Staví je na nohy. Pochlapuje. Musí se tam ale podle dědka kořenáře z Pic přidat na špičku nože jedlé sody.

- Ruty tuty. Jutynky tutynky. Nesu ti nápoj!

- Už tam volám!

Jasně. Zpívám si, tak hned odplata za mé vysmívání ohledně žehlicího prkna.

Pokládám mu hrneček s čajem na stůl. Vybrala jsem červený s bílými puntíky. Radost. RAdost. Vnímám jeho vděčnost. Cítím ji.

- Peťuš, dnes byla poslední možnost koupit si lístek na sobotu do Brna. Ale nepojedu. Mám to smluveno s Lukášem...

- Jestli chceš, jeď.

- Mám výhodu - prý mohu ještě v pátek říci, jestli ano. Mám spešl výhodu. Ale raději nepojedu.

- Jestli je to takhle, tak já budu moc rád, až přijdu v sobotu domů z práce, že tu budeš se mnou.

No, je rozhodnuto. Pořád - jeď, jeď, dává mi svobodu. Nejlépe vnímáme srdcem.

Dnes jsem četla na FB krásnou osobní zdravici jedné mé žákyňky. Neopravuji chyby. A když řeknu, že jsem ji učila na zvláštní - tak všechna čest pro cit v pravopise. Nechávám anonymně. Krásné!

Moje milá rodinko, přátelé a známí. ...Blíží se rok 2023 a já vám všem přeji,aby byl lepší než tento. Hlavně hodně zdravíčka, štěstíčka, lásky, spokojenosti, splnění vašich přání a cílů které jste si dali....Přeji vám ,aby jste měli kolem sebe jen lidičky co vás budou obklopovat láskou a naplňovat štěstím...aby vás nikdy nenechali spadnout na dno... Mějte se rádi a pomáhejte si...Vždy buďte na blízku těm co vás potřebují. .nikdy nevíte kdy vy budete potřebovat je!Užijte si Silvestr,do Nového roku vykročte pravou a udělejme si rok 2023 lepší a krásnější než byly roky před tim

Malinko jsem klimbla. Jsem jak myška. Jdu chystat na zítra Petrouškovi krabičku se svačinkou. Okem zajíždím do pracovny. Nespí. Kočky přišly na druhou večeři. Nabízím jim na závěr místo kávy vlažné mléko. Vycucly by ho kýbl. Zrzka odchází. Mourek jde za chvíli taky. Oběhnou revír. Mourek určitě přijde. 

- Ježiš, já tu chrápu jak medvěd. Půl dvanácté.

- Prošla tvá hodina. Nechtěla jsem tě rušit.

Řehtám se.

- Co tu vyvádíš?

- Peťuš, čtu tady o našem dětství.

Rychle předčítám úryvky. Absolutně ho nezajímají. Protože je zná ze života. A protože chce už jít spát. OK.

- Víš, co, já ti to přepošlu na telegram.

- Perfektní. Zítra si to přečtu.

No, nejsem si jistá, ale házím mu tam obrázek řvoucího malého egomaniaka a text.

- Tak. Pusu! Zuby. Jdu! Kočky jsou venku, nebudou otravovat.

Dobrou noc!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-04_Maly_tyran

P. S. Toto jsem zažila - na návštěvu se nejdu najíst. Nezasahuji do rozhovoru dospělým. (dodnes jsem na to šíleně alergická, když se dává dětem prostor k vyjádření. Jsou přeci svobodné bytosti. Ale vocáď pocáď. Já prožívala dětství na konci padesátých a v šedesátých letech. Je to nějaký překlad, chyby, ale smysl to dává. Nu, čtěte:

VŠEM RODIČŮM VENKU. Děti jsou zrcadlem svých rodičů. Výmluvy jako dnes je jiná doba neexistence.

Kam jsme se to dostali?....

Z extrému do extrému. Vychováváme dnes egomaniaky?

Dětství jsem prožil v 80. letech minulého století.

Prožili jsme dětství bez rodičovských animací

Táta šel do práce, máma taky, když byla doma, vařila, prala nebo uklízela. Starala se o domácnost. Nikdy si s námi nehrála a ani by mě nenapadlo ji zavolat, aby si se mnou přišla hrát. Já a moji sourozenci jsme měli své hračky, nic moc, ale nekonečný svět fantazie.

Rodičům bylo jedno, jestli se nudíme

Léto jsme trávili dny venku, skákali, hráli si s indiány, gumu, běhali kolem Ale věděli jsme, kdy je čas oběda, večeře, věděli jsme, kdy je doma, čas spát, všechny děti to věděly.

Nebrečeli jsme, nekřičeli jsme, že se nudíme. Nuda nebyla problém mých rodičů, ale můj. Nebyli tu, aby mě bavili. Neměli žádné výčitky svědomí, že se o mě málo starali.

Důležité bylo, abychom byli čistí, upravení, slušní. Věděli jsme, kdy máme být potichu, všechno jsme snědli, nikdo se neptal: "Chtěl bys...? " Nikdy.

Moji rodiče věděli, že život není jen o zábavě. A tak jsme měli své povinnosti. Ještě si pamatuji sobotní rána, od mala jsem pomáhal uklízet.

Znali jsme dohodu.

Věděli jsme, že nemáme co dělat u stolu, kde byli dospělí. Doprovodili nás pohledem do dětského pokojíčku a je to.

Když máma hostům nabízela dorty, tak jsem se na ni musela podívat, abych věděla, že jim to chystá, aby se dostali na gauč. A platilo to i když jsme šli na návštěvu. Věděl jsem, co je správné udělat: "Nepřišel jsem se najíst. " Že není zdvořilé je jíst. Máma byla autorita, rozhodně ne kamarádka

Moje máma se nesnažila být mou kamarádkou. Byla to autorita. A bylo zdůrazněno, abychom se nemýlili, že s ní můžeme mluvit jako její vrstevníci, bez respektu.

Vystrčit jazyk nebo hrubě nadávat, stačil mámin pohled.. Pokud jste neuposlechli, byli jste poraženi. Žádné vysvětlení, žádné couvání. Byl jsi drzý, dej facku. Nenapadlo tě to udělat znovu.

Později, když se dětství přešlo do puberty, byla pro mě máma oporným bodem, základnou, psychologem, poradcem, kritikem. Všechno, co jsem potřeboval. Nemohl jsem před ní nic skrýt, odhalila všechny mé emoce.

Pravidla a režim

Měla jsem konkrétní pravidla, jak dlouho můžu být venku. S kým si můžu vyrazit. Nikdy v životě mě nenapadlo přijít domů opilý.

Tenkrát jsem nesnášel spoustu pravidel. A vím, že mí vrstevníci to cítili stejně. Dnešní generace rodičů chce být jiná, protože taková výchova začala být považována za příliš drsnou. Tak najednou chceme být skvělí kamarádi s našimi dětmi. Tolerantní za hranicemi.

Co se to s námi stalo?

Místo rozumné změny, pomalého poklesu z rigidního vzdělání, jsme přešli z jednoho extrému do druhého. Chceme to dělat jinak, i když často nevíme jak.

Místo jasných linek, krátkého a výstižného "ne", vedeme filozofické diskuze s dvouletými, kteří slyší jen "ano", jinak jsou nespokojení.

Děti se neustále baví, animují, samy si hrát neumí, jen vás vytáhnou za rukáv a dožadují se pozornosti a když jim ji nedáte, tak křičí a celá rodina kolem nich vrásky, aby je utěšila.

Střed vesmíru

Děti jsou středem pozornosti, sedí u vrchního stolu, ba co víc, vyberou si místo, kde budou sedět a my jim budeme slušet, jak jinak.

Nejen, že poslouchají rozhovory dospělých, navenek nejsou tiší svědci, ale hlavní účastníci: skáčou do řeči, berou za slovo. I když nejsou s námi, mohou se stát hlavním tématem rozhovorů.

Vždy jsou o nich superlativy, moje dítě je úžasné, dělá to a moje dítě je v tom lepší.. Děti se staly smyslem života svých rodičů, jejich životních projektů. Chlubíme se dětmi, připisujeme uznání za to, čeho dosáhly...

Ale být ohleduplný k ostatním lidem, nebýt sobecký, rozvíjet empatii, empatii, starat se o někoho, být nápo které se někde ztratilo.

Pokud je nedej bože někdo moc chce, můžeme rozpoutat peklo.

Rodiče se hádají s učiteli, vyhrožují vyhozením, nadávají učitelům před dětmi, proto děti neváhají učitelům fackovat, když jsou ve třídě, jsou v tom, že je to jejich posvátné právo. Jakmile odejde jakákoli autorita.

Všichni mají zázračně dobré známky na základních školách. Samozřejmě, že ano. Nebudete se hádat s ostrým rodičem, že šikanujete jeho nadprůměrně inteligentní dítě, protože jste si dovolili mu dát jedničku. I když nezná písmena abecedy.

Už mě nebaví "šťastných" dětí

Když mluvím s novými rodiči, vše, co říkají, je, že chtějí, aby jejich děti byly šťastné.... Dělat ostatní šťastnými bylo pro naše rodiče důležitější. Protože v něm viděli nepřímo naše vlastní štěstí.

Když se ale rozhlédnete kolem sebe, vidíte šťastné děti? Ne, jen děti, vždy z něčeho nešťastné, vždy touží po pozornosti. A přitom netrpí úřady, zákazy, rady, omezeními, očekávají, že jim vše spadne z nebe přímo do úst.

Nejsme tu od toho, abychom čekali v autě před nočními kluby a odvezli je domů z diskotéky, abychom jim drželi mísu, aby se pozvraceli, až se vrátí Takže jim tolerujeme nemožné věci.

Děti jsou tu od toho, aby byly vychovávány a nechaly žít, aby je připravily na život, ne jim sloužily, zanedbávaly se a místo Pokud budeme pokračovat v tomto extrému, dopadne to špatně. Pro nás, pro ně a pro další generace, která po nich přijde.