Jak jinak - slunečný

Večer. Na plotně voní bylinky. Namíchala jsem rozmarýn, levanduli, šalvěj, majoránku. Oheň za okýnkem kamen tančí. Za dvě minuty půlnoc. Dnes krátce. Spěchám totiž na prostěradlo. Na to zdravé, léčivé, kouzelné.

Den mi protekl mezi prsty. Hodně jsem toho podělala. :-) Jj. V úmyslu jsem měla sfrnknout si do Polska. Nakonec jsem delegovala Lindu. Asociovala mi mamku. Pamatuji si, když byla v Grand parku, měla jsem o ni starost. Dlouhá nevětraná neosobní chodba. Pečovatelky se snažily, ale babičky seděly, koukaly. Chtěla jsem mamku po svém odjezdu zaměstnat. 

- Mami, podívej, přivezla jsem ti lampičku. Vidíš? Tady máš brýlky, tužku, křížovky... Mamko, tady si hezky sedni, rozsvítila jsem ti, lušti si.

Vytáhla jsem paty. Pro něco jsem se vrátila. Moje milovaná maminka liška neposlechla. Jindy už v Černožicích jsem ji zas zaúkolovala, aby něco... Počkala si, až odejdu. Stejně si udělala svou. Moc jsem si přála, aby k večeru seděla na sluníčku na terase a hleděla do přírody. Jen počkala, až odjedu. :-)  Smála jsem se její vůli. Nenechala se spoutat.

Vedle pracují na stavbě. 

- Mami, vzbudili tě, viď? Houkla jsem na ně, aby se ztišili. Víš, žes´ Zrzku zamkla na terase?

- Jé, pamatuji, že jsem za ní zabouchla s tím, že ji pustím.

- Brečela tam.

Venku hluk. Bože!!! Ach, ta stavba! Neklid, zeleň mizí, sloupek nám vyvrátili...

Jdu si na chvilku dojet spánek. Před desátou měl přijet pán z Polska. Nedorazil. Linda volá. Nechala si přehodit pneumatiky. Původně jsem za ní měla dorazit.

- Pán nedorazil. Mohla bych za tebou dojet.

- Mami, už jsem před Náchodem. Čekám.

Nastává to, co znám od maminky.

- Lindi, až dojedeš na první odbočovací křižovatku, zahni vlevo. Náchod projedeš za tři pět minut.

Za chvíli volá.

- Už jsem u bazénu.

- Aha, a dlouho budeš. Proč jsi nezahla?

- Ne, docela se to hýbe. Protože odbočovali všichni.

- Tak až pojedeš zpátky, na kruháči u Čedoku odboč vpravo, vyhneš se průtahu.

Že já si třepím pusu. Jeď si třeba hodinu. Jak chtěj vaši, našim to je jedno.

Natáčím na telegram do naší skupiny videjko.  

https://www.youtube.com/watch?v=zuwWzPKrsGQ

Bála jsem se, jak se snesou tři kočky. Zrzečka neprovokuje. Chová se normálně. Kitty zjistila, že ji tu nikdo neotravuje. Mourek - to je sádelník, kamarád. Kočičí smečka zachovává klid.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-29_Rano/

Dívám se na fotečky s maminkou. Jsem tam, v tom dni, v těch dnech. Stále s ní v bezpečí, i když už byla bezmocná. Dnes při prohlížení fotek víc a víc cítím její nesvobodu. Cítím to tak moc! Snažila jsem se jí ochraňovat, hlídat. Po zlomenině noženky překonat řeči doktora, že už nebude mluvit. Že nás nepozná. Ne. Tolik času, energie. Mami, neuhlídala jsem. Mamko, tak moc chybíš. Sice jsem platila za nešiku a rozbiječe spotřebičů. Když jsi tu s námi na začátku bydlela, pozorovalas´ mě, jak vyrábím v adventu věnečky. 

- Já tě pozoruju, jak seš šikovná.

Ani nevíš, jak mě to překvapilo. A potěšilo. Byla jsem ta, co přetrhla péro v budíku, rozbila rádio, kde se co dalo. 

Už mě nemá kdo potěšit, překvapit pochvalou, posílit, ukonejšit, uklidnit. Celý život jsem od tebe tohle všechno měla. Což o to, sílu mám. Ničeho se nebojím. Jsem silná. Jsem bojovník. Ale něco skončilo. Už nikdy tě neuvidím radostně zdvihnout obě ruce nad hlavu:

- Tys mě tu našla?

Mamko, jak jsem se mýlila. Vždycky jsem tě ubezpečila, že tě najdu všude. Nenajdu. Už nikdy. Jen se raduji, že jsi v pořádku opustila náš svět, odešla do bardo. To už prý ani zvuky nemohu propojovat s tebou. A že jich v poslední době slyším. Jasně. Zřetelně. Důkazem je mi Zrzka. Je fakt, že na jaře jsme obě slyšely zvuk v koši. No jo. Byla to myš. Pak jsem si ji musela sama vyčenichat a vynést...

Vyndavám pračku prádla. Vymáchat v octové vodě. Povlečení naškrobit. Vyždímat. Pověsit. Další pračka. Totéž. Ještě jednu pračku pro veliký úspěch obecenstva.

Na poledne k Tamaře na masáž a kosmetiku. Tak milá, zbožná, ochotná paní. Dodržuje světské i Boží dohody. ´

- Dobrý den. Dnes jdu přesně. Ale Oli už je tu.

- Už se vrátila. Odpočatá.

Její poctivá masáž! Má kosmetickou školu. To se nedá s některými službami našich srovnat. Usnula jsem. Probralo mě její:

- Paní Ireno, dejte mi ruce.

Namastila mi je. Jak mi do nich vtírala přírodní krém, řekla.

- Já mám ještě maminku.

(Mají obchod s ruskými potravinami a nábytkem. U pokladny sedí její snaška Ola, někdy vedle ní na židličce sedí krásná stará paní.)

- Devadesát tři let. Ale už nic nezmůže. Nechci ji zatěžovat. Chybí mi to, jak maminky posilují, jak nás konejší...

Vytryskly mi slzy. Zrovínka dnes jsem na to dopoledne u fotek s maminkou na FB myslela. Synchronicita. Dovolila jsem si poprvé se zeptat na něco, co vím.

- Vám umřel syn? To byl Olinčin manžel?

- Ano. Měl nemocné cévy.

Tomu slovu jsme nerozuměla, nikdy jsem ho neslyšela. Cévy. Sosudy. Cосуды

Odešel tady. Nedali jim v úmrtním listě příčinu úmrtí. Krásně o něm hovořila. Jeho vlastnosti přešly na jeho děti. Vnuky. Děti mají nesmírně ukázněné. Milé. Olinku vyslala na odpočinek do Itálie.

- Třicet pět let. Jsem ráda, že vím, že je v božím carství.

U nás se říká království.

- Druhému synovi nemohu říci, že mám trošku vyšší tlak. Nechci ho zatěžovat. Nemám, kdo by mě konejšil. Synovi ani mamince nic neříkám...

Mám ji ráda. Má mě ráda. Není to zárohák. Falešnice. Je čestná. Přímá. Upřímná. To já ráda.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-29_V_Josefove_se_upravuje_namesti

Koukám, že na náměstí navezli hromady písku. Pevnostní náměstí. Vždycky bylo tvrdé, udusané. Bez dlažby. Asi z dob, kdy pevnost žila garnizonním divokým nespoutaným vojenským životem. V každé hospodě tu měli holky. Píše ve svých dějinách Hofmeister. Já čtu už druhý rok Duškovy dějiny. Dostala jsem od Lindy. Když se ty staré maminčiny někam poděly... Asi o ně někdo moc stál. To neva. Ať je má. Náměstí se v dobách c. k. polévalo vodou a důstojníci tu bruslili. Tak jako do parku nesměl jít civilista sám, musel mít doprovod, tak i na náměstí nemohl bruslit každý. Krásná Josefínka Kostelecká měla jediná dovoleno bruslit... O jejím příběhu jsem psala. Na druhém rohu stejného domu bydlela druhá nešťastnice. Katuška.

https://www.e15.cz/magazin/kde-ozivaji-pribehy-slechticu-i-zebraku-836914

Příběh Josefínky - honosná hrobka u zdi josefovského hřbitova. Vidím její černý kámen cestou k naší hrobce. Vzala si život ve stejném domě jako 72 let před ní Kátynka Betsage. 

(...nepřehlédnutelná i jedna zajímavá rodinná hrobka. Jedná se o hrobku rodiny bohatého velkoobchodníka Josefa Kosteleckého (hrob č. 48). Ten měl se svou ženou Josefou tři děti: Huga, Henriettu a Josefínu.

Všechny tři děti byly bystré a nadané. V bohaté rodině mohly mít na růžích ustláno. Pro chlapce v té době to znamenalo blažený život. Mohl si vybrat, jestli chce převzít živnost po otci, nebo studovat. Rozhodl se pro studium farmacie. Děvčata by také měla na růžích ustláno, ale jen v tom případě, že by se podle výběru rodičů vdala za bohaté muže. Jiná budoucnost pro ženy v té době prakticky nepřipadala v úvahu. To se líbilo Henriettě, ale nikoliv Josefíně. Josefínka byla jiná. Vynikala nejen neobyčejným půvabem, ale udávala v Josefově také tón místnímu módnímu stylu, všechny dámy chtěly mít elegantní oblečení jako ona. Sama si svoje šaty i navrhovala. Možná kdyby žila v dnešní době, mohla být módní návrhářkou. Nebo sportovkyní. Vynikala totiž i ve sportu. Po Josefově jezdila jako první žena na kole a v zimě jako jediná žena směla využívat zimní stadion před důstojnickým velitelstvím. Když zde bruslila, všichni ustoupili, aby měla co největší prostor.

Josefína byla svobodomyslná o odmítala se přizpůsobit tomu, co od ní doba očekávala. To dělalo starosti jejím rodičům, tak pro ni vybrali bohatého ženicha, šlechtice. Rodiče i sestra na Josefínku naléhali, aby se za něho provdala, že se bude mít jako princezna. Josefínka se ovšem zamilovala do nezámožného nadporučíka, syna jaroměřského notáře. Rodiče o tom nechtěli ani slyšet a tak si jednadvacetiletá dívka pro sebe zvolila jiný osud a rozhodla se raději dobrovolně skončit svůj mladý život. Použila velkou dávku kokainu, který pro ni zcela nepochopitelně obstaral na její vlastní žádost její bratr Hugo.

Teď je pochovaná na zdejším hřbitově v rodinné hrobce Kosteleckých, hrob č. 48. Zajděte se podívat na hřbitov. Hrobku najdete u zadní zdi, určitě ji nepřehlédnete, je tam jedna z největších.)

Osudy rodiny - by daly na román. Hugo zpustl, otec mu koupil lístek do Ameriky. Poslal ho z ním do Hamburgu. Hugo ho prodal, prohýřil matčin díl dědictví i peníze za lístek. Vrátil se. Vplížil se na hřbitov. Na Josefinčině hrobě se zastřelil. Mohu příběh ofotit, pokud někdo chcete. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-29_Zas_me_vzbudili._Zrzka_kontrolorka_zakladove_desky/

Vystupuji z auta. Za plotem už nikdo není. Halekali tu ráno. Zrzka se šla podívat zblízka. Vylitá základová deska. Nemám ráda, když oťapuje mimo zahradu. Volám ji. Podlézá pod plotem. Všímám si nakloněného sloupku. Strojem nám ho poničili. Osmdesát let tu vydržel. Tatínkova práce. Vykul ho. Natřel gumoasfaltem. Volám sousedovi. Nevěří. Jo, až přijde, ať se podívá. A ten kus betonu nezazdil. Prý ho přilepí... Budeme se těšit. 

- Máte tam plno šišek, naházejte mi je přes plot. Zatápím s nimi. Děkuji. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-29_Posledni.../

Obcházím zahradu. Trhám poslední rajčata. Oranžová ještě nechám chvíli dojet na usychajícíh keříčcích.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-29_Odpoledni_slunicko/

Pozoruji Mourka. Je rozkošný. Tlusťoch si hraje s trávou. Legrační. Jak se stále hbitě a mrštně pohybuje. Zrzečka si obsadila místečko na teplém kačírku. Jdu ji pomuzlat. Ruším ji. Odchází. Na její místečko se uvelebil Mourek.

Tak domů, bando! Kitty se s Mourkem nesetkává. Nechceme ji děsit. Osmělila se, přišla do společnosti. Z koše u kamen sledovala za sklem Mourka na židličce. Nic. Žádné hničení.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-29_Milujeme_mleko/

V pracovně počítám statistiku. Nevychází mi to. Čeká mě krmení. :-) Nakrmit. Nasytit. Kočky i Péťu.

Mourek, kde může, poruší zákaz vstupu. Je mi to blízké. Chápu ho. Linda ho šeptem kvitýruje, aby Péťa neslyšel. To by se zlobil.

- Mami, Mourek říkal, že by si něco dal.

- Jo, předveď nám tu dietu. My se rádi poučíme. Jak nám vždycky říkáš, že jsme nedůslední. Klidně - máš volné ruce. Pan Pinajs bude mít radost. Kocour bude mít sádlo.

Vždycky se nám ho zželí. A drzoun si ještě zaběhne k miskám. Všechny je vybílí. Prozradí ho až křupání granulí. To už je pozdě. Kapsičky skončily v jeho nenasytném bříšečku. On jí řádně. Nejprve řídké, pak dosype suchým. A to už ho ženeme na terasu. Potichu. Aby páníček...

Dávám mu do mističky kapku mlíčka a škraloup ze dna. Takové to připečené. Neopovrhne žádnou nabídkou; bere vše.

Bylo to tu na zemi dnes hezké. Fakt. Když se máš z čeho radovat, je to tu hezké i za války. Ta závistivá duše - ta se z toho zmrcne. Ale ať se z toho klidně... Pipino, zas zakdákej.

Všem přeji klidnou, tichou, krásnou noc, s přenádhernými sny.

Tak dobrou noc!

P. S.

Aranko, Soli Deo zas až na jaře? Vždyť víš, že i J.K. měl poslední večeři. Zima se překulí a půjdeme do třetího kovid roku. :-) Co to plácám! Ucho se diví, co huba mluví... :-)