Jak nádherný den mám za sebou!

20.12.2018

Bude půlnoc. Hezký den! Od rána peru, žehlím - už druhý den. Máme všechno, všechýnko vypráno, vyžehleno. Včera slepeno linecké, dnes bez polevy, jen pocukrováno, vyrovnáno... Minuta po minutě... Ani jsem nezapnula počítač. Dnes žádné podnikání. Mně už se nechceééé. Ještě v sobotu pracuji, dnes ne. Už jen poutírat, povytírat, vyluxovat. Vycíděno. Urovnáno. To mám ráda. Měla jsem v plánu vyběhnout do zahrady a propojit se s půdou. Petroušek při rytí vždy vynechá jedno kolo. Před třemi lety jsem ryla potajmu já. Znamená to doobrýt dvě kola do talíře okolo kmenů. A švestku. A ryngle. K němu si chodím na sladké brambory. 

Užívám si advent. Hodně. Moc. Světla. Vůně. Zvuky. Doteky s cukrovím, předměty po mamince. Zpívám. Pro mě nejkrásnější čas. Zítra slunovrat. Zítra posílím solar plexus. Nejdelší noc. Krásný pocit. Tma. Temno. Beze strachu. Nebojím se. A ještě se k tomu raduji. Tetelím štěstím. Jupí. Hurá. Už musím za maminkou. Péťa jede na zápas. Umixovat energetický nápoj. Elektrolyty. B12 atd. Vytrvalost, hydratace, posílení imunity, síla... Po zápase sportovní výživu s čokoládovovou výživou pro svaly. Ať si dědeček zítra nestýská na bolest. Sama tuhle mňaminu piji vždy po návratu z kola.

Sestra volá. Vyšívá mamince na kalhoty jméno. Bambusové koupí ještě v lednu... Před dvěma lety jsme mamince připravily oslavu v širokém kruhu rodiny... Chjo. Ještě chodila.

- Budeš si mamku brát na Štědrý den? 

- Pojedu za ní. Je to štrapáce. Ona nic neví. 

- U nás by spala dole, já nahoře. Nemám zábranu na postel. A vyřiď mamce, že dostane dvoje hezké kalhoty. Včera jsem jí je zkoušela.

Za maminkou. Padají jemné krystalky. Mám jet zadem, bezmyšlenkovitě najíždím na státní. Na Mountfieldu mají elegantní hezkou výzdobu. Jednoduché světelné stromečky. Červenobílé. Připomíná mi to eleganci svítících reklam v Pze mého dětství. Asi v třetí třídě poprvé s maminkou do Phy. Asi zájezd od Jednoty. Večer divadlo ABC. Pan Dood má schůzku. myslím Václav Vozka... Spaly jsme v hotelu Opera. Snad se tak jmenoval. Na Štvanici... Možná se pletu... Až pojedu kolem, vzpomenu si.

Zdravím se s Petronelkou, Věrkou, Simonkou. Simonku jsem dlouho neviděla. Vyspalá, odpočatá, září. Mám radost. Ráda ji vidím. Holčenky jsou vytěžovány jak zvířata. Bezcitně. Nabrat lidi, menežovat dům s rozumem, citem, ohleduplně. To, co stojí v čele, je bezohledné monstrum. Vyměnit všehoschopného za schopného. 

Simonka si stěžuje. 

- Maminka vstávala se špatnou náladou. Nadávala. Mluvila sprostě. Byly vysvlečená. Nedovolala se... 

- Tady jsem!

- Ahoj, mami! Tys prý zlobila.

Se zlým výrazem se ptá:

- Cože?

- Že máš zlý výraz ve tváři.

Sedám, chytám za ruce. Vysvětluji.

- Když jsem tady zavřená. Bezmocná.

- Mluvilas sprostě. 

- To nevím! Vopravdu. To jsem nemluvila. 

- Mami, celý život jsi nás chránila. Pomáhala. Mamko, pamatuji, když mi tchýně po rozvodu napsala, že tuhle sobotu nemůže hlídat, tamtu taky ne, ale může za dva měsíce... Byla jsem šílená strachy, že nedostuduju. Najednou jsi byla Ty. Zapomněla jsem na tebe. Díky tobě jsem dostudovala. Hlídalas, mylas mi kozačky, když jsem k tobě doklusala z fakulty. Nechalas mě hodinu usnout na gauči, pak jsi nás vypakovala k domovu. Když jsem zůstala sama s holčičkami, přijelas. Nastupovat! Odvezlas nás do Nového Města nad Metují. Procházely jsme se zámeckou zahradou... Mami, proto za tebou jezdím každý den! Nikdy tě neopustím.

Sestřičky se rojí. Dnes je jich tu nějak moc. Co se stalo. Všechny s vozejkem :-) A jedna mi ukazuje videa z dneška. Hráli tu dva na housle. Šli po patrech domem. Zpívali. Nádhera. To mě potěšilo. Dík, paní Jano!  

Vedle u stolu se ozve krásná paní na vozíku.

- A mohu se zeptat, jak to s námi bude? Kdy půjdeme domů?

Božínku. Druhá smutná. Opět vysvětluji, jak nemají paměť, jak nemohou doma vegetovat, jak je léky nejprve ochrnou, pak uvrhnou na vozík...

- Ale rodina si nás může přeci vzít.

- No, rodina ještě musí pracovat. Máme hypotéky, ještě se musíme starat.

Pečovatelka se nakloní:

- A za vámi dcera jezdí často. Skoro obden.

- Odkud jste?

- Z Hradce.

- A co jste dělala?

- No, v administrativě.

Hezounká paní. Smutno, smutno. Vysvětluji, těším, objasňuji, tiším.

Maminka taje. Zkouším jí halenku.

- Můžu si vzít cukroví?

- Mamko, to je pro tebe. Tohle je od paní. Má z másla. Domácí. Ode mě jsou tlapy, rohlíčky, vinné a linecké. Ledovky teprve slepím. Jen tak jsme si hrála. Chybíš mi tam. Dnes Vám tu hráli. Na housle. 

- No, to jo, na housle hráli. 

- Zpívalas. 

- Ne, nezpívala. 

- Mami, vždyť to vidím na videu... 

U stolu sedá na lehátku pán. Bystrý. Stále něco chce. I teď. Vyskakuji, jdu k němu. Ptám se na přání.

- Chci na pokoj.

- Hned přijede paní pečovatelka. Jsem tu s maminkou. Nebojte, nezapomněla na vás.

- Aha, dobře.

- A jak se jmenujete?

- Rada.

Zapomněla jsem křestní. Vyzvídala jsem, co a kde dělal. To mě moc zajímá. Zapojoval rozhlas po drátě, slaboproud. Eram. Miloval sovu práci.

- Máte děti?

- Nemám. Nestihnul jsem se oženit.

Zajímavý osud. Vysvětluje, kde celý život bydlel.

- V Eramu pracoval pan Matějovský.

- Jo!

- A Luboš Ročňák.

- Jj.

Paní pečovatelka nás nechá dokončit rozhovor. Odjíždějí.

Volá známá. Nevím, kde přišla k mému telefonu.

- Ireno, tady je Hana L.

- Aha.

- Chtěla jsme ti říct, jak jsme byly na té přednášce o rondelích. Tys tam měla takové znalosti. Koupila jsem si knihu Utajená historie. Znáš ji? Tam je i o rondelech...

To bylo na jaře. Na těchhle přednáškách semtam rozbiju tvrzení přednášejících. Pak sleduji, jak se z toho vylže. Meinstream má drápy všude. I v socialismu se ve školách za železnou oponou učilo stejně to, co na druhé straně. O Slovanech jako o oustsiderech, co je sklepali ze stromů. O Germánech, kteří tu byli dávno před námi a další kecy v kleci. Lžou. Ráda sleduji přednášky dr. Blochové. Zrovna dnes jsem poslouchala u žehlení druhý díl Hana Sar Blochová u Suenné. Velmi zajímavé. (vhodné poslechnout si nejprve 1. díl. )

https://www.youtube.com/watch?v=8SVGV49h31I&t=4210s

Asi před třemi lety jsem šla na přednášku téhle paní. U nás! Nevím, jaká síla mě tam dotlačila.  Mluvila o mystériu Karlštejna. Nový pohled. Lezly mi oči z důlků. Nikdy si ji nenechám uniknout na Cestách k sobě, u Suenné, no, nikde. Ten Sueneé dělá záslužnou osvětovou činnost. Ale vše má našprtáno. Semtam se sekne. Ale budiž. Snaží se. Doporučuji

https://www.youtube.com/watch?v=fO4ZeqU6oNc&t=874s

Hana mi přeje. Poznamenává, že v 19 hod. je Rybovka v josefovském kostele.

- Ne, že by mi šlo o flanďáky, ale ta hudba...

Mrknu na hodiny. 18.00 hod. To stihnu. I s obrytím jednoho stromu. Přeju mamince dobrou noc. Stavuji se v KIKu. Doma pouštím Micinku. Beru deku. Kostel. 100 korun vstupné. Už zpívají. Podle programu - taková nějaká temná francouzská koleda. Hej, mistře! Srdce. Mám ho někde na nebesích. Nádhera. Rybovku si pouštím folkovou, ale v blízkosti Štědrého dne klasickou. Poprvé jsem se s ní setkala asi ve třeťáku na gymplu. Přišla spolužačka Ela Sázavská se svým nastávajícím Ivanem Kalandrou. Na Silvestra. Dej mu pámbu věčnou slávu... Ivan se snad... Přišli s mgt. Kotoučovým. Poprvé jsem uslyšela přenádherný zvuk varhan. Ta něha. Melodičnost. Uchvácena. Od té doby každoročně...

No, domů. DOMŮ!! Zatápím až někdy před devátou. Okamžitě prohřívám dům. Světla, svíčky, zvuky. Micka ťuká... Žehlím. Cvakly dveře. Petroušek. Půl jedenácté. Beru Micinku do náručí. Jdeme mu otevřít bránu.

- Mici, páníček asi bumbal.

Ne, ne. Páníček hrál, vyhrál a hned jel domů :-) 

Hezký den. Předslunovratový. Silný. Krásný.

Tak zítra!!! Životní síla - meditujte. 

Dobrou noc!