Jak se u mě dnes točila kolečka

Večer. Dívám se do telefonu. Drahuščin syn mi posílá obrázek krásné kytice na rakev pro Drahušku ode mě. Na stuze – Nikdy nezapomenu, Irena. Jeho maminka mi přilnula k srdci. Ještě v únoru jsem se za ní chtěla vypravit. Tam jsem dostala zprávu... Odkládala jsem. Pak už to šlo ráz na ráz. Nikdy nevěřím ve smrt člověka. Nikdy. Vždycky se chytám stébla. Přitom je to přirozenost světa. Přijde čas. Pokud je to jasné, nemáme s paní s kosou vůbec smlouvat. No. Jsem hloupá.

Budík. Co je za den? Dnes jedu plavat, cvičit, masírovat se, relaxovat. Vyskakuji. Strojím se do plavek. Balím ručník do batůžku. Koktejl. Mixuji sportovní výživu. Thermojetics do termosky. Sbaleno. Mám čtvrt hodiny do odjezdu vlaku. Ireno, žeň!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-14-do-hradecka

Ješiši, před nádražím autobusy. Výluka? Hradec Králové přímo. Kupuji lístek, pokladní mi potvrzuje výluku. Teď prý jeden autobus odjel. Ano, viděla jsem. Sedám do přímého. Nikde nikdo. Tři lidi. Deset minut po odjezdu dle grafikonu  se z nádraží valí lidi od vlaku na přestup. Jedeme. Svižně. Do HK přijíždíme vcelku na čas.

Krátce po desáté klušu Hradcem. Vzpomínám na Drahušku. Dnes se rituálně ukončí její pobyt tady. Za hodinku.

Příště pojedu dřívějším spojem. Podchod je už třetí týden zavřený. Vydávám se jiným směrem, než normálně. A to jsem neměla dělat. Deset minut zpoždění. Do bazénu ráda přicházím před půl, abych stihla vlnobití. To dnes nestihnu. Chvilku čekám. Paní mi prodává vstupenku. Čas se začne odpočítávat až od použití čipu. V bazénu by mělo být asi čtyřicet osm lidí. Nikde nikdo. Asi v sauně. Nebo na padesátce. Ale prý je tam cedule, dnes zavřeno. Potkávám známé tváře. A taky kluky z našeho města. Spolužák Jirka, spolužák Vašek a další. Zvukový signál a hlas plavčíka. Vlnobití. Plavu proti proudu. Obrátka. Houpu se po proudu. Ješiši, to je krásný pohled. Všichni se  usmívají. Přichází Maruška (už 72) se svým Ivanem (88). Líbí se mi jejich příběh. Zjišťuji, že se tu všichni znají. Usmíváme se. Zdravíme. Hovoříme. Navazujeme hovory z minula. Tak si představuji mezilidské vztahy, stáří, důchod. V klidu a příjemné atmosféře. 

- Maruško, tak jsem intenzivně chodila. Už jsem tu bolest vychodila. Dnes má Drahuška pohřeb. Právě teď. Ach!

- Neboj se, to přebolí.

Plaveme, střídáme vířivky.

- Tady je studeno. Počkej, tady je teplý proud.

- Irenko, v támhle té je teplejší voda. A víc bublinek.

Jdu znovu na vlnobití. Maličko si masíruji bolavé rameno. Od včera konečně bolest rapidně ustoupila. Plavání blahodárné, uvolňující. Trysky o něco víc. Perličkové vířivky skvělé.

- Minule jsem doplácela, jak jsem se tu s tebou zapomněla, asi jedenáct korun.

Směju se. Maruška kontruje.

- Chceš přispět?

Vtipná. Řehtáme se. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-14-hradeckem-na-vlak-autobus

Tak a teď rychle na vlak. Dnes nic nedoplácím. Sice spěchám, ale stavím se pro špaldu v Andělce. Tady jsou odjakživa vždycky, ale pořád a stále nesmírně, vesmírně milí lidé. Když tu byla ještě Andělka a Anděl, v obou prodejnách, i když se měnili, byli milí, vstřícní, pro nás, pro zákazníky. Pak se z jedné prodejny stala jídelnička, do druhé chodím pro zdravé věci. U pultíku moje paní. Pracuje tu už hodně let.

- Tak jsem tam šla, nebyla tam, ale věděla jsem, že mám zalovit rukou.

- A byla tam, viďte?

- Byla. Až pojedu do Náchoda, nesmím zapomenout pochválit vás u pana majitele. Ješiš, vy tu máte nového prodavače.

Student se krásně usmívá.

- A taky je milý. 

- Ráda sem jezdím. Na shledanou!

Mířím do Au parku. Tam je nádherná jarní výzdoba. Od stropu se spouštějí umělé květy na provázcích. Hezká podívaná. Zaujala mě Kuga. Boží. Modrá. Přepěkná. Fotím. Já mám taky. Od Petrouška ke své spokojenosti.

Pojedu rychlíkem. Není u něj trojúhelníček. Pokladní mě vyvádí z omylu. Ano, výluka. Před nádražím hledám přímý autobus. Nastupují Hana s Dájou. Ráno jsme spolu taky jely.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-14-doma

Oběd. Chci ven do jahod. Chystám si žehlení. Petroušek je tu.

- Peťuš, na chvíli si lehnu. Pak půjdu ven.

Nakonec mi déšť zabránil, abych vstala. :-) Nebo v tom byla má lenost?

- Peťuš, já jsem si tak hezky odpočala. 

Sedíme spolu u stolu. Svačíme.

- Divej. Už mohu točit rukou. Mé rameno je daleko pohyblivější, než včera.

Večer. Nesleduji zprávy. Chci mít klid v duši. Stejně si potřebné přečtu na FB. Někdy s týdenním zpožděním. Když už je zas všechno jinak. Není třeba se rozrušovat. Péťa je otrlejší. Volá na mě něco o přípravných kurzech za třicet tisíc.

- Cože?

- Neučili se, dělali si z toho pr. A teď kurzy na přijímačky?

- Jaké kurzy?

- Na přijímačky. Vy jste měli nějaké kurzy?

- Ne. Paní učitelka Fendrychová s námi z matematiky ráno od sedmi do osmi asi jednou týdně procházela učivo matematiky. Tohle se počítá takhle, tohle takhle, vzpomínáte? Takové opáčko. A totéž pan učitel Matějka na češtinu. Jen takové shrnutí.

- No, ale žádné kurzy! Co to je? My jsme žádné kurzy neměli, na střední školu jsem se dostal. Co to je?

Hned na to jde prý reportáž o učňovském školství. Tak na to se jdu mrknout. Perfektní. Ukazují učiliště v Uherském Hradišti. Obor automechanik. O ten je zájem. Pekař – tam je méně uchazečů. Zahradník. Učňové říkají, že nechtějí sedět za stolem… Zaplaťbůh za odborné školy.

- Peťuš, to je perfektní, že na to ty děti přišly. Akorát prý nemají pracovní návyky. Lakonicky řečeno…

- Tohle by měli promítat těm na základce. Učit se nechtějí!

Už to neumím zhodnotit. V podvědomí mám, proč se odnaučili učit. Zavřeli je doma. Nemuseli nic. Když jsem byla asi před třemi lety na akademii místní ZŠ, měli tam žáci děsně vtipnou scénku. A rodiče tleskali. Bylo to k zamyšlení, když ne k pláči.

- Uděláme si docházku. Přihlaste se jménem. Nevidím vás všechny.

- Kde seš, Nováku?

- Pani učitelko, já vás nessslyšííím…

Opravdu vtipné. Děti narušovaly výuku. Vypnuly si monitor. Odpojily se. Scénce se rodiče nadšeně smáli jako vtipné. Smutné. Nedělat se zalíbí. Neučit se je sladké. Rodiče nemohli kontrolovat. V té době jsme v Krkonoších potkaly s Lindou při sestupu ze Sněžky dítě s rodiči.

Obří důl v Krkonoších je bohatý na osvětové cedule a naučné prvky, které návštěvníky seznamují s místní přírodou, historií a těžbou rud. Mezi hlavní informační prvky v této lokalitě patří:

• Naučná stezka Obří důl: Tato stezka prochází celým údolím a je osazena panely popisujícími glaciální historii údolí (modelace ledovcem), místní flóru a faunu.
• Důl Kovárna: V závěru Obřího dolu se nachází zpřístupněné historické důlní dílo. Cedule v okolí informují o těžbě chalkopyritu, arzenopyritu a pyrhotinu, která zde probíhala zejména v 19. století.
• Informační tabule KRNAP: Jakožto součást Krkonošského národního parku (II. zóna) je zde rozmístěno množství cedulí upozorňujících na ochranu přírody.

Na jedné z cedulí je hrubka. V krátkém rozhovoru jsem se ptala asi páťáka, kde na ceduli najde chybu. Mají ji tam dosud. Ne, nenašel. Rodiče ho omlouvali, že prý ta výuka přes počítače... Hned na to vystupovali nahoru rodiče s dvojčaty. Taky asi šestá třída. Okamžitě chybu objevila. Odůvodnila. Rodiče říkali, že kontrolovali, učili se s dětmi, aby neměly mezery. Na pár metrech v pár minutách dvě rodiny. Tomu prvnímu nepomůže ani kurz k přijímačkám za třicet tisíc. Dvojčata žádný kurz nepotřebují. Za naší školní docházky jsme s minimálním reptáním procvičovali paměť učením se několika básním do roka. V šesté třídě jsme dostali dlouhý odstaveček z Babičky. Dodnes ten kousek textu umím. Dalo to víc práce, ale naučila jsem se. Pan učitel Matějka hodnotil naučení, přednes, intonaci… Žiju. Minulý týden v testu IQ mi paměť zhodnotili jako výbornou.

Dnes jsem zaslechla, jak TV pomlouvá Orbána. Proč nehovoří o plánech toho nového? Proč kritizují toho, který bránil zájmy Maďarů? Škoda mluvit.

- Řeknu ti perličku. Zubní, kam jsem chodil, měla otevřít od 1.3. Tak je to pořád zavřené. Hygiena řekla deset závad.

Jeho skvělá lékařka šla do důchodu. Spolužačka z G. Asi o tři roky starší. Šikovná. Celý život sem dojížděla. Měla jsem ji ráda.

- Cože?

- Přitom doktorka do poslední chvíle v pořádku ordinovala. Nový musí vyměnit křeslo.

- Prosím?

- To nestihne. Vezmi si, že 1.3. měl začít ordinovat. Do července má termín. Co ty lidi. Jako já. Já byl objednán na září. Dřív sis mohla vybrat z deseti zubařů. Čekali na tebe.

- Bože!

Večer. Dostávám od Drahuščina syna fotografii mé kytky na poslední cestu pro jeho maminku. Dnes Drahušku pochovali. 3.4. na Velký pátek se to stalo. Myslela jsem na ni celý den. Jak letos nepřichystala vnukům koledu. Jsem trapná. Co její milující manžel. Jak mu je? Soucítím s ním. Ano. Jezdí za ním mladí. Ale on má prázdnou postel. Drahuška mi psala na kraji února, jak se vypravili na pozdní oběd. Vzala si nejhezčí šaty, prstýnky, už ani nevěděla, který na který. Její syn mi ten oběd potvrdil. Měla tu restauraci za městem moc ráda. Dnes tam byl kar. Probírám naše denní zprávy. Mám tu otevřené parte. Má krásné. Září. A Drahuška na překrásné fotečce. Ach. Nevychodila jsem smutek. Přes slzy zas nevidím, co jsme si psaly.

Na kraji února, zbývaly dva měsíce. Já to netušila.

- Jsem ráda, že jsem tě poznala aspoň na dálku. I když jsem o devět let starší než ty, tak jsem se od Tebe dost naučila. Vzpomínám, že jsem třeba neměla ráda slovo úžasný. Už jsem o tom psala. Lotova žena stanula v němém úžasu... A ty jsi mě v tom utvrdila.

Vyměňovaly jsme si pořád informace. Byla po mamčině odchodu někým, kdo mi ji připomínal. Ona věděla, co by mi mamka řekla. Uměla mě potěšit. Píšu:

- Děkuji Ať máme klid na spaní, klid na radost, klid na život, klid na své blízké. Ať jsme zkrátka v pohodě.

- Lépe bych to nenapsala. Mám tě ráda, Irenko

Když odešel Víťa, psala jsem, jak to bylo, jak jsem smutná. Tam řekla – to čeká mě. Vyděsila jsem se.

Na konci února jsem jí něco svěřila. Odpověděla.

- Zloba, závist, zášť... Jinak to neumím pojmenovat. Tak a teď ta slova spláchneme.

Dodala:

- Irenko, každý tě musí mít rád. ❤️ Já moc.

Drahuško, zůstáváš v mém srdci na vždycky. škoda jen, že jsme se znaly jen pár let. Chtěla bych tě znát celý život. I tak jsem vděčná, že jsem na Tebe narazila. Krásná žena s krásnou tváří i duší. To je radost když se snoubí vzhled a povaha. Budiž Ti země lehká. Nezapomenu.

Dobrou noc!