Jak to bylo s kuchaříčky
Mám rezervy. Chodit brzy spát. Stihnu dnes aspoň do půlnoci?
Ráno potichoučku vylézám, jen pro ntb. Něco si zkouknu a dospím do devíti hodin. Žofie mi přišla kňournout až k posteli. Zle se podívám, mizí.
Klimbám u poslechu. Telefon někde v domě. Teprve osm deset. Á! Číslo s osmičkou na začátku. Že to bude paní z ČEZu. Ty jejich sekce – prodej, realizace… Nemají tam ČEZ okrádání… Udělala bych jim tam reorganizaci.
Hlásí se paní ze včera. Tak brzy nemusela, ale budiž.
- Paní Hrobská, máte to schváleno, zaregistrováno, takže teď už můžete volat na ejsidýsí.
Děkuji paní za její služby a ochotu.
Ta tři písmena si ne a ne a nemohu zapamatovat. CDC. Elektroenergetické datové centrum. Nic neříkající název. Co je v něm nejdůležitější slovo? EDC. Energetika. Elektřina. Centrum? Co jsem s nimi vstoupila poprvé v kontakt, vždy velmi ochotní.
Nechám to na zítra. Udělám ještě šipku do postele. Ne. Zásada z Herbalife:
Pokud tě čeká něco, do čeho se ti nechce, to vykonej jako první, splň, udělej, učiň, zvládni, pusť se do toho co nejdřív. Jde-li to, zopakuj! Jdu na to.
- Postýlko sbohem!
Pouštím počítač. Hledám kontakt na třípísmennou organizaci. Nejprve vstupuji na jejich portál. Kde mám to heslo?
- Dobrý den!
- Dobrý den! Co si přejete?
Ireno, nenechej se vykolejit. Všechny potřebné náležitosti máš.
- To nevím, ale dnes to chci dokončit. Včera jste po mně chtěli nějaké povolení na sdílení elektřiny, smlouvu s ČEZem na sdílení elektrické energie.
- A máte to?
- Mám to. Nepotřebuji žádné povolení ani smlouvu. Mám to zaregistrované, akceptované. ČEZ ví. Teď potřebuji vedení.
- Není žádný problém. Pomohu vám.
Velice milá paní, ne ten včerejší kulomet. Nechci použít oxymoron – ochotný kulomet. Nebo vstřícný kulomet. Tahle paní hovoří příjemně. Nestřílí.
Paní chápe, co chci. Pravděpodobně umím česky. Jdeme na to.
- Jsem už u vás.
- Tak to je skvělé. Jděte tam, kde jsou tři hromádky. Ťukněte na tu prostřední.
Vede mě krok za krokem. Sama bych to nesvedla. Mám oba EANy. Mám veškeré podklady. Mám i EAN třetí strany. Dnes mě nedostanou. Mám EANů plný pytel.
"Základní předpoklad je, že výrobna je připojená do distribuční soustavy a má dodávkový EAN a na něm sjednanou smlouvu na výkup elektřiny. Dále musí být odběrné místo vybaveno průběhovým měřením. Pokud není, má na jeho instalaci provozovatel distribuční soustavy 3 měsíce. Pokud se bude jednat o energetické společenství, tak musí být založeno. Je tedy mnoho vstupů, které je potřeba zohlednit, a proces se v závislosti na typu sdílení a počtu odběrných míst může řešit i několik měsíců, než sdílení bude možné zahájit."
Super. Tomu textu už rozumím. První hledám na liště doplnění čísla výrobního EANu. Paní na druhé straně:
Říkejte, co tam vidíte, já vás povedu. Už ho vidím!
To je jak u porodu. Už leze hlavička!
- Nyní to odešleme OTE.
- Co to je?
- To je operátor trhu.
Očekávám věci příští.
- Máme to schváleno. Teď najeďte…
Doplňujeme řádky, sloupce.
- Budeme pracovat jen se sloupcem č. jedna. Vyznačte EAN.
- Nejde mi to odeslat.
- Máte to ve sloupci jedna.
- Aha, ve sloupci č. pět.
- Smažte ho.
Mažu. Cvakám do jedničky. Výrobní EAN tam je.
- Zaškrtněte s opakovaným měřením.
Paní hned vysvětluje, že při sdílení se třeba naměří nějaké množství přetoků. Ale po opakovaném měření ze mě ještě něco vyždímou. Kdyby to bylo jen jednou, prodělávala bych. Už chápu, proč po mně ČEZ chtěl plnou moc. Loudil a loudil. Loni v listopadu jsem udělila. O to jednodušší jsem to dnes měla. Tady v tom ejsidýsí už jen jedeme jak při závodu formule jedna. Hlavně nechápu, proč smlouva jede s tím výrobním EANem od 1.2., ale nesmím měnit přednastavená data. Tedy nechávám 20.2. s počátkem 1.3. To jsou šachy!
Znovu někam doplňuji výrobní zdroj a zas OTE. A zas generování schválení. Schváleno. Znovu čekáme na OTE. Asi po půl hodině hotovo.
- Paní Hrobská, oni teď mají tři měsíce na schválení. Pokud byste chtěla víc míst, můžete jich mít až jedenáct. Procenta můžete přes nás měnit.
To je informací, schvalování a odsouhlasení. Co to je za hru? Za složitost?
- Oni se nyní ozvou k výměně elektroměru zdarma u odběrného místa.
- A to bude trvat tři měsíce? Vždyť je tam datum 1.2. a 1. 3.
- Ne, nikomu to nikdy tři měsíce netrvá, ale tuhle lhůtu tam mají. Vy teď máte hotovo. Pokud byste chtěla sdílet třeba sousedům, ozvěte se.
- Ne, ne. V žádném případě. A jak oni vědí, komu zavolat?
- Podle EANu mají kontakty na odběrné místo.
Výměnu elektroměru za digitální už my máme za sebou asi dva roky. OK. Vyřízeno. Předám míč na druhou půlku hrací plochy.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-06-cekani-na-snidani-traveni
Kočky ometají. Čekají na snídani. Mourek – vděčný strávník. No, bodejť by nebyl. Asi před čtyřmi lety tu chudák ometal pod okny. Hledal, co by kde snědl. Dnes dostává hovězí masíčko z irského býčka, hovězí podhrudí… Žofka si vybírá. Čeká u zásuvky s navoněnými jedy. Párečky, bonbonky… To by si dala. S masem mě posílá do Paďous.
Vyčistit okýnko u kamen. S popelem do skleníku – půjde dnes poprvé Petroušek. Jdu ze skleníku vynést květináče s uschlými zmrzlými rajčaty. Docela dost jsem jich tu na podzim zapomněla. Květináče skládám ke stromu. Vracím se do tepla.
Maluji se. Tlumím zvuk telefonu. Co to je za škrábání? Zvenku za sklem v rohu u okna někdo sedí. Otevírám okno. Na fasádu si přiletělo něco velkého. Strakapoudek? Dělám hluk. Odháním ho. Než okno otevřu, uletěl. Nebezpečný zoban…
Pracuji. Něco velkého se posadilo na maličkaté krmítko.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-06-sojka-priletela
Sojka! Zem zmrzlá. Přiletěla na raut. Včera jsem vyklopila do pítka z misky ledovou hroudu. Sojce přijde vhod. Ťuk do ledu… Má žízeň. U stromu hromada květináčů po rajčatech. Uklidím zítra. Okno umatlané od Žofčiných tlapek. Pótvora jedna! Obcházím dům. Stále čistím stopy jejího blátivého bubnování.
Měla bych se vypravit za sestrou. Je to nebezpečné. Pamatuji, jak maminka obviňovala sousedova syna, že jí skáče přes plot. Nainstalovali jsem fotobuňku. Nic. Petroušek šel podat vysvětlení na policii, že se mamince šťoural v zámku. Mě obvinila, že jsem jí ukradla naložené jahody. Volala za čas, že je našla… Ach, mně se tam tak nechce. Budu vysvětlovat, že jsem domeček odkoupila…
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-06-na-nakup
Jedu na nákup. Co bych jí tak koupila pro radost? Dnes ne. Zítra. Po patnácté přijdou lidé. Dnes opravdu ne. Až zítra.
Před týdnem volala mladá paní. Mají poukazy z plesu. Když řekla jméno manžela:
- Já ho znám!
- Vy jste Irenka? Já vás znám taky. Kdykoli jste na FB, Milan říká: Hele, Irenka.
Smluvily jsme se, že mu neřekne, kam dnes jedou. Přijíždím z nákupu na poslední chvíli. Můj zlozvyk. Telefon.
- Tak jsme zajeli k tomu nábytku.
- Ne, ne. Vyjeďte. Aha, už vás vidím.
Mladá paní si dala telefon úplně potichoučku. Mávám od branky. Milan pochopil. Slyším v telefonu jeho hurónský řev. Vystupují. Objímáme se.
- Vy jste se na mě domluvily!
To je můj učeň. To byla má první třída na učilišti oboru kuchař – číšník. Skvělí hoši. Inteligentní. Slušní. Ukáznění. Ze základní školy známky tak maximálně do trojky. Zamilovali jsme se do sebe. V září jsem je dusila. Nevěděli, co očekávat. Rozpažila jsem ruce jako Fiala, když vysílá signály. Já - na rozdíl od něj - dlaně vzhůru. Vyslovila jsem varování:
- A pamatujte si! Jsem pes!
A pak rozkošným hlasem s něžnou intonací jsem dodala:
- Ale roztomilý pes!
Když jsem v pololetí rozdala svým kuchaříčkům vysvědčení, zas jsem připomněla:
- A pamatujte si! Jsem pes!
Kluci seděli uvolněně v lavicích. Usmívali se. spokojenost na obou stranách. Třída polohlasně dokončila mou repliku:
- My víme! Ale roztomilý pes.
Měli jsme se moc rádi. Braňo a Martin Grýňák se potřebovali vyhýbat prvním hodinám. Češtině se mnou. Diktátům, literárním písemkám… Cestou do školy jsem míjela jejich auto. Nainstalovali otevřenou kapotu. Rozhazovali rukama, jako že to nejede. Kolikrát jsem jim hrozila. Smáli se. Po letech jsme se s Lindou ubytovaly ve Velké Úpě. Servírka mi hned hlásila, že na Leonu správcuje Martin. Prý mě zná. Že večer přijde. Opravdu. Grýňák přišel. Ach, povídali jsme a povídali. I o těch jejich ranních scénkách s autem.
- My jsme kvůli češtině začali darovat krev, abychom to měli omluveno…
Dnes s Milanem hodinu, dvě, tři, čtyři. Má překrásnou inteligentní nádhernou ženu. Tři děti. Krásná rodina. Milanova žena Markétka nejen sličná, ale i vtipná. Pohotová. Příjemná.
- Aha, já už vím, proč jsi vzala ten polštářek. Já jsem se pořád divil. Proč bere polštářek!
- Nóóó, kdyby se mi u paní líbilo, že jo?
Ona držela tajemství celý týden. On netušil, s kým se setká.
- Ten je hezký.
- No a já jsem si říkal, proč veze tak hezký polštářek nějaké cizí…
- Bábě, viď?
Pro mě okouzlující setkání s jiskřičkami ve vzduchu. Osvěžující.
O půl deváté zaplují do postele. Jejich tři kluci mají výsostné právo vybrat si knížku, z které bude - většinou tatínek – číst. Když knížku přečtou, zas si vybere druhý.
- A víš, já jsem dal do ložnice reproduktor. A když dočteme, posloucháme četbu.
- Teď posloucháme horror.
- A usnete.
Skvělá rodinka. Poslouchám o jeho prvním vztahu. Nevydařil se. O seznámení s Markét. Jak v pohádce. A taky ho nechtěla jako já Pé´tu. Dala mu tři kluky. O fotbale klučíčků.
- Tys´ byl v zastupitelstvu.
- No, to už jsem opustil.
- Jak jste slavili výročí založení obce, s něčím jsem ti pomáhala.
- To jsem přijel do paneláku. Korektury jsi mi dělala.
- Pravda, pravda…
Udělal si trenérský kurz. Dnes právě si chtěl vyzkoušet před zkouškami, jak to půjde. Ono je to prý lehké. A chce se práce s dětmi.
Je čas. Už musí odjet. Držím mu palečky. Otáčí se v životě. Vybudoval si novou krásnou rodinu. Čtou jim. Lidi, čtou jim! Skvělé! Jejich tři klučíčci mají každý večer živou četbu pohádek.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-06-pojd-si-hrat
Odjíždějí. Zatápím. Žofka doráží. Chce si hrát. Miluje kočkování s páníčkovou čepicí.
Končíme.
Dobrou noc!