Jak to mám s chlebem 

Pekla panka pekla vdolky z bílé mouky,
sypala je perníkem,
házela je Honzíčkovi
vorevřeným okýnkem.

Tajdy, tajdy, tajdy tajdydom...

Jez Kubíčku, jsou moc dobrý,
su s perníkem sypaný,
budou-li tě šmakovati,,
upeču tě zas iný.

Tajdy, tajdy, tajdy tajdydom...

Tancuj, chlapče, dám tě koláč,
tancuj se mnou, dám tě dva.
máma nám ho včera pekla
a já tě ho schovala.

Jako u koled existuje množství melodických i textových variant .-)

Pekla vdolky z bílé mouky,
sypala je perníkem,
dávala je Honzíčkovi
otevřeným okýnkem.

Jez Honzíčku, jsou dobrý,
jsou sypaný, kropený,
budou-li ti dobře chutnat,
mám tam ještě takový.

Jestli je chleba dobře propečený se zjišťovalo poklepem. I já to dnes tak dělám. Poklepu. Uslyším charakteristický zvuk. Tzv. brousek byl hanbou. Taky mám někdy hanbu; ale sníme i brousek. Sražený chléb znamenal v lidové víře nezdar, nemoc, dokonce smrt v rodině. Čerstvý chléb hospodyně nakropila a jedl se zpravidla až druhý den. Požívat ho hned se považovalo za nezdravé, rozmařilé. I velmi tvrdý chléb se zužitkoval do posledního kousku. Lámal se do polévky, do kávy, do ovocné omáčky, vařila se chlebová polévka a jen zřídkakdy se po kousku podával dobytku. Jsem naučená z domů, chleba nikdy nevyhazuji. Maximálně ho pošlu slepicím. Určitě nečekáme dva dny. Máme rádi čerstvý. Mnohdy upeču bagetky pro mladé, ať si pochutnají. Význam slova rozmařilost dnes už skoro nikdo nezná. Z mladých určitě nikdo. A když význam slova rozmařilost pomalu tane v temnotě minulosti, jíme ho nejraději čerstvý. :-) Taky ho vždy dobře vlažím vodičkou se solí. Pokládám ho k vychladnutí na mřížku, aby vyšla pára. Někdy je sypaný makem, sezamovým semínkem černým, bílým, někdy bez zrníček...

Chléb hrál významnou roli jako magický prostředek. Byl součástí obřadů a zvyků. Věřilo se, že má léčivou a ochrannou moc nad lidmi, dobytkem, domem, úrodou. Stará pověra radí vložit krajíček chleba do peřinky dítěte, aby bylo zdravé. Nevěsta si měla vzít skývu chleba k oddavkám, aby ho měla vždy dostatek. I při úmrtí člověka nesli bochník chleba v průvodu a po obřadu byl součástí pohoštění. Lidé vydávající se na dlouhou cestu si měli vzít s sebou chléb, aby je nepotkalo něco zlého a nezabloudili. Chlebová díže obrácená otvorem k ohni zabraňovala jeho šíření. Posvěcená skýva ve střešním krovu ochraňovala dům před bleskem a kroupami. Chlebové drobky ze štědrovečerního stolu vhazovali naši předkové do ohně, aby neškodil, do studně, aby měla čistou vodu a stromům, aby hojně rodily. O všech svátcích byl pecen chleba na stole symbolem hojnosti.

Jsem staromil. Házím ze štědrovečerního stolu všem stromům od každého jídla, aby hojně rodily, taky ohni, aby nás hřál, ale neškodil... Loni obdarované stromy obcházel moráček. Micicinda spala a vetřelec jí byl ukraden. Zato její dcera, návštěvnice z Phy, ho hezky prohnala. Chleba nikdy neobracím upečenou stranou nahoru. Chovám se k němu jako k Božímu dárku.

Chleba si lidé vážili a šetřili jím. Úcta k němu byla dětem vštěpována od malička. (Jak to je dnes?! U nás doma se nikdy nesmělo říkat o jídle fůůůůj. Učili nás to i ve škole. To bylo věcí, které nás škola učila... Praktické. Vlastenecké... Ve čtvrté třídě jsme se řadili u dveří. Najednou slyším soudružku učitelku: Proč si říkáte příjmením? Oslovujte se Honzo, Jirko, Renko...) Děti nesměly drobit a ani kousek pohodit. Spadl-li chléb na zem, sebrali jej a políbili. Dbali, aby byl chléb nakrojenou stranou odvrácen od dveří, aby neubýval. (Balím ho do utěrky vždy patičkou vlevo a střídkou vpravo. Nasměrování k dveřím neřeším. Ale je vždy spořádaně uložen. Krájím ho raději na kráječi. Kdo pižlá, nesrovná se s lidmi. Tak ať se srovnám se všemi.)

Rozkrojení bochníku předcházela modlitba: Bože, požehnej, aby bylo a nikdy neubylo. Hospodář krájel pěkně do roviny, aby měl v domě pořádek. Příchozí host si sám zakrojil krajíc přes celý pecen, aby se urodilo kolem dokola.

Hodně jsem se dočetla v trilogii Jindřicha Šimona Baara - Lůsy, Osmačtyřicátníci, Paní komisarka. Joj, tam bylo zvyků i ohledně pole. Jak ho chystali, obcházeli, žehnali, kontrolovali, prosili o déšť...

Úcta k chlebu vymizela. Nikdy, NIKDY chleba nevyhodím. Nikdy. Vždy ho zpracuji - topinky, pro slepice... Své tvrdé bagety - rohlíky - využiju na strouhanku. Neexistuje, abych zahodila jídlo. Přiznávám, nedodržuji ani záruku na tvarohu, jogurtu, zakysance. Překračuji, nevyhodím. Jedna maminčina dávná známá měla pořekadlo. Dokonce si po padesáti letech vzpomínám: Paní Pleslová ze Slatiny nad Zdobnicí: Radši pár korun doktoroj, než by se Boží dárek zkazil. A tak to mám. Úcta k chlebu, k jídlu... I bylinám. Mám starou kopřivu - tak aspoň si s ní opláchnu vlasy... Nevyhodím ani bylinku. Jo, paní Pleslová měla ještě jedno rčení. Hodně, velmi a moc mi pomohlo, když nás opustil manžel. Mladší Lindě rok, starší o šest let víc. ZA JEDNOHO BAREVNÝHO DESET STRAKATEJCH. Jj, lidová moudrost. Opovrhovaná, zapomenutá, nevyužívaná...

Za maminkou. U vchodu do DD - zmuchlán symbol naší státnosti. Fotím. Pan ředitel to má na háku. Propustil domovníky, údržbáře, zrušil vrátnici... Vždyť jsou zbyteční. A ušetří peníze, přeci. Ale stále je tu jen osm pečovatelek. Od počátku, co maminka přišla. Jenže tehdy se tu pohybovali lidé po svých, scházeli se vzadu v chodbě u kávičky, odběhli si na záchod, povídali si, zpívali... Dnes jsou chodby plné lehátek, mlčících, plně odkázaných na cizí péči. Nevím, kde ušetřil, když všechny nahnal do provozu. Nebo do kanceláře?! Jeho paní např. není druhý rok proškolena na přímou péči s klientem. Nepřebaluje, nekrmí, neslouží o víkendu. Má to zkrátka zařízené! Mafie?! Ta vlajka mě víc než štve. Za mého ředitelování jsme se vždy se školnicí - bydlela vedle školy - dohodly, kdy je nutné dle zákona vlajku vyvěsit a kdy sundat!! Jednou mi ji někdo ukradl. Byla hodně drahá. Měli jsem ji vždy čistou, připravenou na svém místě k použití. V Černožicích v DD se vlajka mrskne do kouta před hlavní vchod. HANBA! To je šlendrián! No jo, není určen člověk, že jo, pane řediteli?! Ale jinak to vedete suprovně. Neúcta ke státnosti, k symbolům státu - jakpak pak chcete, aby to vedli mladí! Nejste jim vzorem. Teda jste, ale hanebným! Styďte se!

Oběd. V jídelničce sedí čtyři klientky. Jedna kouše do kousátka. Tu nakrmí naposledy. Další se klepající rukou tak tak tak trefí do pusy. Ale hezky vyjedla talíř. Mají igelitové zástěry, tedy bez ztráty kytičky. Mamka jí sama. Ale hartusí, že to maso je tvrdé. No jo, špatně a NEODBORNĚ nakrájené. Rajská, kolínka a hovězí s dlouhatanánskými vlákny. Pan ředitel se zbavil vyučených pracovnic a nasadil si tam rádoby odbornice. Nevědí, že hovězí se krájí přes vlákno, aby provazy, uvízlé mezi zuby, nečouhaly lidem z huby. No jo, je to tak. Pečovatelka Iveta krmí trpělivě nemohoucí, mamce nakrájela kousky - jak to šlo. (Blbě, po vláknu už z kuchyně.) Iveta mluví na němou tvář:

- Dobré? Chutná vám to?

Obě jsme větičku vyslovily naráz - já k mamince. Smějeme se.

Do toho klientka u stolu u zdi - ani jsem si nevšimla - vytírá froťákem talíř. Je celá umatlaná. Kelímek (proč ne sklo, proč jedovatý plast!!!) pod nohama s rozlitým pitím. Pečovatelka rychle uklízí zkázu. Obdivuji ji. Má na starosti OSM dětí. Představte si osm postižených dětí!!! S plínami, nemluví, neobslouží se, nenakrmí se. Vyletěla bych z kůže. Jakou jste měl neděli, pane řediteli?

- Mohu si Vás zezadu vyfotit?

Dostávám svolení. Maminka vyjedla vodu z polévky. Písmenka nechala na talíři.

- Paní vedoucí stravování, to si nemůžete nakrájet nudle? V josefovské základce byla vedoucí. Vy tady vaříte asi pro sto lidí. I kdyby pro dvě stě. Ona vařila pro daleko víc strávníků. Potkávám ji v zimě na běžkách v lukách. Táhne ji na osmdesátku. Nikdo by jí věk nehádal. Mnoho let přesluhovala. Jej kuchařky vyráběly svou strouhanku, své nudle, venku obhospodařovaly záhonek s pažitkou a petrželí; na stolech měly děti a učitelé vždy vázičku s živými kytkami!!! Ne umělohmotnými!!! V zimě aspoň zelenou větvičku. Pekly zákusky, dortíky, dostávali jsme i drahé ovoce - hroznové víno, jahody, banány. SEZÓNNÍ OVOCE - ne jako v DD!! To se vykupovalo od zahrádkářů. Neexistovalo nějaké krabicové chemické život ohrožující pití. NE! Dnes v DD budou mít koupený (KOUPENÝ!!!) dortík. To tam dělají na půl úvazku, nebo co? To nemohou napéct pár pekáčů? V Josefově vařili pro obrovskou základku, učitele a důchodce, pro zvláštní školu a ještě pro veřejnost!! Odhadla bych tisíc obědů? I kdyby osm set! Kuchařek tam bylo na prst jedné ruky. Ale využívaly pracovní dobu. Na kolách odjížděly od školy s lehkými taškami. Všude ve velkých jídelnách se denně provaří desítky např. kuřecích stehen, protože mnoho nemocných si první den oběd nestihne vyzvednout. Naše vedoucí se na konci vydávání vyklonila z okénka a rozdala vše, co by jinak vyhodili nebo vzali domů. Klukům z druhého stupně se přidávaly nejen přílohy, ale v přídavku dostali i kus masa navíc. No jo, to je hospodaření, ne turecké hospodářství.

Přinesla jsem kafíčko. Maminka druhý blivajs vrátila. (Pardon, jídlo nepomlouváme.) Přišla jí k chuti Delisa s kafíčkem. 

Luštily jsme. 

- Koření?

- Nevím.

- Mami, na čtyři, je tam ý. Dáváme ho do vánočky, do mazance. Ještě s... Teď si nemohu vzpomenout. Vypadá to jako kmín.

- Anýz.

Za boha si nemohu vzpomenout na to druhé. Přijíždím domů. V pohádce slyším fenykl a anýz... Synchronicita. Ano, druhé koření, na které jsem se chtěla mrknout... Anýz a fenykl...

Tak dobrou noc a vstup do nového týdne ve zdraví, klidu, pohodě, hojnosti a pravou nohou!!

https://www.chleboradce.cz/chleb-a-obyceje/<br>

Dobrou noc!