Jak to tu chodí

Ráno. Dnes musím na desátou. Prší. Den jako každý jiný. Ale tenhle je s vodou. Aspoň se mi zalijou konvalinky a rozpustí hnojivo u růží a tulipánů vzadu u chatičky. Až večer mě poslední člověk upozorní, že dnes není 14., ale teprve 13. Pro mě celý den se čtrnáctkou. 

Půl desáté. Telefon.

- Už jsme tady. Jen nevíme kam.

Ó je! To je podpásovka. Někdo přijde o půl hodinky dřív. :-) :-) To ne. Takhle by to nešlo. 

Rychle dopít koktejl. Jdeme na to. Přichází paní nad sto. Velmi milá. Příjemná. Přátelská. Přesvědčená – že potřebuje návrat ke zdraví. Poslouchá své výsledky. Rozumí. Dozvěděla se prý hodně nového. OK. 

Před dvěma dny ti dva mladí adepti na právníka mi vyprávěli. Zmínila jsem, že netlačím a raději poslechnu mladšího. Naše děti už jsme naučili všemu. Stali se z nich mistři a naši učitelé – teď k stáru. Dnes už vedou ony nás. Říkám, jak jsem měla připraveno vše na poslední lyžování. Ale dcera mě od mého výletu zrazovala:

- Mami, bude to tvrdé. Přes den to povolilo. Přes noc zmrzlo. Bude tam led. Neužiješ si to.

- Starší  ze dvou studentů práv Vojta mi dozvukoval:

- Maminka chtěla jet lyžovat. Taky jsem moc nechtěl. Kvůli ledu. Ale mamka chtěla. Jeli jsme. Bylo to ledovaté. Ještě jsem jí říkal, že se vrátíme. Ne. Koupili jsme permice. Nejprve jsem se vymlel já. Hned na to asi druhou třetí jízdu mamka. Zlomila si nohu. Odvezli ji do nemocnice. Permice jsme vrátili.

Ano, nesmí se tlačit. 

Nová klientka dnes mi vypráví, jak její mladší sestra ráda cestovala.

- Ségra, my bychom jeli s vámi. Někam do Afriky.

- Egypt ne. Tak pojedeme na Džerbu. - Ona šla ze snídaně. Byla po rakovině. Šla po takových kamenech. Ostříkali je hadicí. Klouzalo to. Upadla. Otevřená zlomenina. Odvezli ji do Tunisu do nemocnice.

- Aha, tam nezachovávají hygienu.

- Ne, to byla špičková klinika. Nechovali se k ní hezky. Ona volala, brečela. Podvázali jí tam žílu. Uvedli do umělého spánku. Po týdnu se nám podařilo sehnat letadlo, které ji přivezlo zpátky domů. Volala, že má hnědou nohu. Chlácholila jsem ji, že to má jen špinavé. Ale ne. Nohu ji druhý den uřízli pod kolenem. Tak je na vozíku.

- Někde pracuje?

- Ne. Nemůže. Jednu nohu, jednu ruku. Když se chce učesat, druhou rukou si zdvihne tu nemohoucí. A navíc se pořád léčí. 

Poučné příběhy. Z mnoha hledisek. Hlavně si uvědomuji své draví. Svou pohyblivost. Svou kondici. A svou ostražitost. V minulých dvou letech bych nevytáhla paty z domů. Podmínky si měnili, jak jim bylo libo. Mnoho lidí uvízlo v nějaké izolaci. Podstupovali testy. Ne, ne. Raději doma. 

Paní se stala klientkou. Těším se. Bude to práce. Žádná procházka. Je nejen na ni ale i na mně, jestli vytrvá. Jestli ji budu umět podpořit v její snaze.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-04-13_Ptaci_raj/

Zanechává ve mně příjemný pocit z dobrého bodrého člověka. Pracuje manuálně. Za den nachodí okolo jedenácti tisíc kroků. Její tělo je přijalo do svého denního standardu. Kdyby nyní přestala, okamžitě by přišla o svalovinu. Letí mi hlavou několikerý lékařský trénink: Docent Kohout, vedoucí metabolické JIP a vedoucího Centra výživy Thomayerovy nemocnice v Praze, nás jako gastroenterolog školil u Herbalife. Kladl nám na srdce, abychom vysvětlili klientům, že jejich denní pohybová rutina je tělem přijímána jako standard. Je třeba vymýšlet změny pohybových aktivit. Taky mě překvapil, když řekl, že kdo k němu přijde do ordinace, tomu není pomoci. Pochopila jsem to, že už je nadosmrti nemocen. Varoval nás, abychom padesátileté osobě s nadváhou radili chodit s hůlkami. To bychom jim zničili velké klouby. Pokud někdo plánuje operaci, ať aspoň tři týdny předem začne intenzivně dovyživovat svalovinu naší Herbalife stravou. Pamatuji, jak vysvětloval, že po jídle se spustí inzulínová reakce. Slinivka totiž neví, kolik toho sníme. Tak vyluxuje všechen rychlý cukr a my jdeme do únavy, do hladu. Když jsem se s ním fotila, špitla jsem, že jsem z Jaře. Hned mi sdělil, že pracoval pět let na interním oddělení náchodské nemocnice. Pak odešel na deset let do Fakultní nemocnice v Hradci Králové na Klinickou gerontologickou a metabolickou kliniku. Odsud Thomayerova nemocnice metabolická JIP. Jezdí do práce na kole nebo na motorce. Jeho hlavním zájmem je gastroenterologie (střevní mikrobiom, celiakie, idiopatické střevní záněty) a výživa (intenzivní metabolická péče). Přednášel na lékařské a farmakologické fakultě UK v Hradci Králové, na lékařské fakultě UK v Praze, na Technické univerzitě v Liberci (Ústav zdravotnických studií) a na Jihočeské Univerzitě v Českých Budějovicích. Tam vyučoval i můj bývalý obvodní, dnes už zesnulý, obvodní lékař, profesor.

Paní má několik let nemocnou slinivku. Už nevím, který lékař nám se zdviženým prstem sděloval vzkaz pro klienty:

- A vyřiďte jim, že jejich slinivka není hlavní vypínač. Je jen záložní. Lidi si ho ale pletou, denně slinivku zneužívají. A pak se diví…

Paní odjíždí. Rychle oběd. Ohřívám si brambory s hovězími líčky z velikonočního hospodského oběda. Veliká porce. Dnes mám už druhý díl.

Péťa je tu.

- Nesu vajíčka domácí, pět kilo brambor… Péťa je šikovný. Zajišťuje rodinu. Beze mě byste byli v pr.

Řehtám se. Já taky zajišťuji. Ale on je světlo, které se opravdu stará. Jako koníčka, pejska pochválíš, i jemu stačí jako pochvala úsměv. Spokojeně kluše dál.

Někdy mi řeční do mých obchodních aktivit. Nejraději by všem všechno daroval za hubičku.

- Petroušku, to bys ale měl stále holou řiť, víš?

- Jo, byl jsem tu ráno s projektantem. Povídal, že jsme blázni, když chceme zbourat ten stylový domeček. Naštval mě, když řekl: Péťo, ukliď si tu ten svůj bordel. Tak já to vyvezu do sběrného dvora.

Zdvihla jsem oči. Překvapená. Myslela jsem, že bychom mohli vyprojektovat nový domeček. Ale stavitelova myšlenka se mi zdá dobrá. Opravit stávající. Dobře umístěn v rohu zahrady. Na střechu prý šindel, vevnitř nové podlahy. Totiž domeček postavil tatínek z nějakého párkařského válečného stánku. Ale nepovolili mu pevné základy. Domeček se hýbe myšmi. Nedivím se, když nějaký navrátilec z koncentráku se tvrdě postavil proti živnostníkovi. Žádné základy. Jen bez. Asi si zažil své. Přeživší vězeň komunista. Kdo ví, kolikrát si pak v životě řekl, že jim skočil nalep. Ačkoli - raději jim než Fialovi. 

- Peťuš, dobrý nápad. Má pravdu. Stačí domeček opravit, vyšperkovat, zas vymalovat, jako to bylo v mém dětství. Jo!

Večer ještě přijíždí pán. Dvaašedesát. Pěkný. Jen bříško. Dozvukujeme si. Rozumíme si. Vypráví mi, jak mu operovali klenby. Někde v nártu mu něco přestřihli. Dostal artrózu 4. stupně. 

- To je konec!

- To je konec.

- To musí strašně bolet.

- Každý krok. Já se jen tak sunu.

- Jak řídíte?

- To se dá.

- A kdy to bolí?

- Pořád.

- Jak dlouho?

- Už asi deset let. Lékař mi vysvětloval, že se někdy operace nepovede.

- Aha.

- To chápu.

- Já ne.

Posbírám tu za den tolik příběhů. Dalo by to na román. Co všechno lidi vydrží. Co si nechají líbit. Kolik lidí mi tu vypráví, jak je bolí noha, ale lékaři na nic nepřišli. Dokonce tvrdí: Jste v pořádku. Přitom je podrobili zkoumání, projeli tunelem, krev, moč. A nic. To jsme daleko, co? Pán mi vyprávěl, jak jeho šestadvacetiletou dceru stále bolel žlučník. Prošla různými odděleními. A nic. Tak jí ho lehkovážně uřízli. To oni rádi řežou. A berou důležité, veledůležité orgány. Výběžek slepého střeva, mandle, obrovský chránič cesty k mozku, štít už v názvu, štítnou žlázu nebo aspoň kousíček štítku… Okrajují a vykonávají operace. Jo, všechna čest! To oni pomáhají lidem. To beze sporu. Ale staří praktici, kteří koukli na člověka, věděli, ti už odešli. Dnes sedí, hledí do obrazovky. K nemoci se prokliká. Ta jeho dcera měla po operaci stále bolesti. A víte, na co dodatečně přišli? Nesnášela mléko. Tak nasadila dietu, a bylo po bolestech. Stačilo  se zeptat, co jí. Škoda toho vyřízlého žlučníku. Dobré, že?

On člověk by taky měl mít své tělo vykoukané, měl by ho znát. A taky děkovat orgánům, rukám, a velikým kloubům a mozku, a vůbec noženkám, hladit a děkovat. Je to jako když přijedete na koníčkovi po dlouhé cestě domů, plácnete ho přes zadel, nepoděkujete a odešlete ho beze všeho do maštale. Ne, ne. Takhle ne. On potřebuje vyhřebelcovat, pohladit, poděkovat; je třeba mu nasypat obroku. Napojit ho. A teprve pak popřát dobré noci. Jestlipak si někdy vzpomenete na své velké klouby? Já při masáži. Děkuji jim, že mě nosí. A děkuji zubům, že ještě koušu na své. A děkuji rukám, kolik práce za život udělaly. Kolik peněz mi vydělaly. Kolik sešitů jsem díky jim opravila. Co dnů držely pero s červeným inkoustem. Přikládaly mé děti k prsu. Přebalovaly je. Kolik jídel navařily. Co prádla vyžehlily. Kolikrát za život jsem převlékala. Lezla po nábytku a utírala prach. Držela řidítka kola, volant auta. Řídila kočárek. A držela hůlky na běžkách i na lyžích. Každý den mi pomáhají při ždímání hadru, vytírání. Jo, ano, od mala pomáhají při vytíraní zadku. Smějete se? Nemáte na čele napsáno JSEM HŇUP A IGNORANT! Protože to je převeledůležitá věc. Je třeba děkovat orgánům, že slouží. A sloužit jim. Nepřežírat je. Posílat kvalitní stravu. Nemyslím ty průmyslově zpracované pokrmy s fcí stimulovat chuť k jídlu. Ne, ne. kvalitní pokrmy. Fční. To znamená ty, které nasytí, ale mají málo kcal. Jsme-li nasyceni, hlavně naše svalovinka, mizí žravost a chuť na sladké.

Mourek se z koše přesunul na koberec. Tichounce oddechuje. Jeho chrápání vymizelo. Dřív měl možnost krást z misek Zrzečky a Kittynky. Dnes je odkázán na to, co dostane jen on. Náš vařbuch je sice mohutný, ale trošku zhubnul. Jeho hlasité chrápání se ztišilo.

Oharky v kamnech sálají. Jdu spát. 

Dobou noc!

https://www.youtube.com/watch?v=5ginPpiwa78&t=7s

P. S. Kdysi se ve škole nesměly ani rozdat papírové rozvrhy hodin, pokud na nich byla propagace politické strany. Učitel musel studovat, skládat přísné zkoušky z oboru, z didaktiky, pedagogiky, psychologie obecné, vývojové, sociální, srovnávací atd. Dnes? Dnes může učit kdejaký hejhola, který umí číst a psát. Člověk v plísni a jiné podvodné neziskové organizace dají takovému lumenovi kruz a bude moci učit!!! Dokonce - bude-li se řediteli hlásit na místo kvalifikovaný učitel, může dát přednost nekvalifiovanému! Před třiceti lety byl standard při přijímání dětí do školky - umět se svléknout, obléknout, obout se, umět se vysmrkat, použít toaletní papír. Jak se rodina nestará o vývoj svého oplégra, rozvolňují se standardy a toto vše plus umět tkaničku je požadováno po prvňáčkovi. Tak to potěš! To musí mít paní učitelka nervy ze železa. Kdy asi učí? A umějí děti barvičky? Názvy oblečení? Hlavně aby jim tablet nevypadl z ručénky. Maminky!!!