Jak víno

Zaslechla jsem větu: Dějou se nám věci, který jsou moc hezký.

S tím se dá souhlasit. Den zas jak víno. Vínečko; jako tokajské. Malé střípky - malé cvičení.

Dopo je moje. Venku fičí. V diáři LYŽE. Nic! Poledne. Jedu za maminkou. Beru kytici narcisů. Linda mi včera přivezla růže. Chodbu zdobí jiné narcisky. Jedny daruji. Místo sladkostí a nezdravostí kupuji kytky.

Najíždím na státní. Kamion od Phy mi dává přednost. Před ním zácpa. Jaroměř ucpaná ve dne v noci, od hranic i od Phy. Furtumfurt - by řekla maminka.

Jen co se rozjedu, kolona. Asi pět nebo šest aut se instinktivně a děsně rychle otáčí na místě. Činím tak i já. Musím to stihnout co nejrychleji, protože jsem poslední v řadě. Povedlo se. Přede mnou auto sjíždí na levou půlu cesty do polí pod most. Jo, když ho opravovali, vždycky jsem si prohlížela místo sjezdu pod most. V noci místo nenajdu. Blinkr. Následuji odvážlivce. Pod mostem ještě TOIky. Zbytky po opravách mostu. Oni ještě pracují! Vrátili se. Vkládají mezi pilíře jakési vzpěry. Autu přede mnou se moc nechce. Tlačím ho, aby se nebálo. Zkrátila jsem si cestu. Nemusela jsem se vracet do Jaře. Vyjíždím v první vesnici za Jaří a před vesnicí s DD. Vcukuletu jsem v cíli.

Raději parkuji na ulici. Před domem dnes není místo. Zajíždím do dvora. Na dvoře DD obsazeno. Stavím auto mimo čáry. Copak zas najdu za stěrači? Komupak zas budu překážet? Který drzoun se dotkne mé věci?

Maminka klimbá na vozíku v pokoji.

- Maminko!

- Jé, já na tebe čekám.

- Tys věděla, že přijdu?

Vybaluji z košíku nádobí, dortík. Pytlíček rozinek v horké čokoládě. Maminka se vždy družila s lidmi. Nikdy nechce být sama. Tentokrát na pokoji. Smutná. Vážná. Když o tom tak přemýšlím, jako kdyby měla temné myšlenky. To určitě ten bezva lék.

Květulka se tu objevuje.

- Dnes byla jen ráno v jídelně. Jinak je celý den tady. Vytáhla jsem mamince žaluzie, aby měla rozhled.

- Jsi skvělá. Ano, důležité. Výhled!

Ukazuji na okna v jídelně. Stíní je žaluzie. Za prvé sluníčko se od rána už stočilo jinam. Za druhé - sluníčko už zchemtrailsovali. Žaluzie jednou stažené na okně zůstanou odpoledne, zítra, za týden. Pořád. Nejen že je nikdo nevytáhne, ale ještě v denním světle rozsvítí umělé osvětlení. Já být ředitelem, dám směrnici:

Šetříme energií, aby naši důchodci neměli tak drah pobyt. Abychom vyšli s penězi od státu ne nemohoucnost!!!

Jako ředitelka jsem ctila zákon: Ředitel je v postavení statutárního orgánu odpovědný za ... za hospodaření s finančními prostředky a za řádné, efektivní a účelné využívání ... 

Tady se zákon nedodržuje. 

Květuška mě upozorňuje na tvrdou kůži na patě chlupatých bačkor. Maminku by otlačily ostré rohy kůží ve švu. Fajn, že si všimla. 

Nesmírně si vážím pečovatelek, jejich pozornosti, jejich kontroly - co kde dochází, co koupit, co člověk...

- Květuško, prosím tě, kdyby ti klient něco nehezkého řekl, třeba mamka, odveď pozornost jinam. Abys nebyla zraněná. Jako s dítětem.

- Jo, to já tak dělám.

Věřím. Jsou to mámy. Plus nemáma Kamilka. Šikovné. A JE JICH MÁLO. Například večer odvážejí od stolů jednotlivce. Zbývající se děsně bojí. Obavy, aby na ně nezapomněli. Aby se dostali do pelíšku. Nemají jistotu, že i na ně dojde řada. Jeden člověk by měl u nich zůstat až do posledního. A ten jeden člověk NENÍ. CHYBÍ!!

- Ale my tu máme dost personálu. Blééé!

Na patnáctou má přijít paní. Vyjíždím v patnáct. Tak to nestihnu! Jak to, že nevolá. SMS. Omlouvá se. Technické problémy s autem. Do prčic! Mohla jsem ještě darovat čas mamince. 

Sjedu do TSM. Mám podepsaný papír o převodu nájemní smlouvy na hrob. Nejen že v TSM nikdo není, já jsem ten papír ztratila. Jsem mukumba. TSM ve stejném areálu jako mycí linka. Zastavuji se u spršek; :-)  na mycí lince. Mám drobné. Linda mě naučila. Najíždím na rampu. Deset korun na omytí. Deset korun na oplach. Riskla bych otevřít dveře. Prahy je nutno umýt. Ale protože jsem naprogramovaná na ničení, rozbíjení, rozlámání všeho, co ostatním lidem vydrží, raději dveře neotevírám, nezkouším, nepokouším, zamykám. Hotovo. nákup. Lidl. Potřebuji fialové punčocháče. Ty jsem koupila loni v Kauflandu. U recepce potkávám snašku. Radostné setkání. Jdu si zařídit kartu. Linda povídala. :-) 

- Mami, ne aplikaci; jen kartu.

Snacha pozoruje. Poslouchá.

- Víš, Linda říkala, že mají dvojí ceny.

Chlapec se mě ptá na jméno, datum narození, ulici...

- Poslouchejte, vy po mně chcete moje osobní údaje. K čemu telefon?

Zlobím ho. Je mi to vcelku fuk. Mohu si něco vymyslet.

- Tak napište 30.2.

- Dobrá, zkusím to.

Zebykdebyl?

Dita podotýká:

- To vám asi nepůjde.

- Kolik má únor dnů?

- Letos 29, jinak 28.

- Tak to máte štěstí. Nejste blbec. OK. Řeknu vám datum narození. Odkud jste?

- Z Neznášova.

- Fakt, jo? Tak to vám řeknu i adresu a číslo telefonu. To je totiž vesnice maminčina dětství.

Dostávám kartu. Pusu od Dity. Běžím hledat punčocháče. Fialové. Ty vorle. Zmizelo oddělení s prádlem, punčocháči. Ani fialové, ani jiné. Žádné. 

- Prosím, kde máte punčocháče?

- Už je zrušili. Je tady jen zboku pár ponožek; jestli něco najdete. Furt jim říkám, že každá změna je k horšímu. Ruší nám, co se prodává.

Má pravdu - prodavačka. :-) 

Všimla jsem si, že lidé neumějí používat přivlastňovací zájmena. Oni neřeknou Terezčin pokojíček. Použijí Terezky pokojíček. Kdyby aspoň změnili slovosled. Pokojíček naší Terezky. Mohla jsem říci vesnice maminčina dětství, ale také vesnice dětství mé maminky. Určitě ne maminky vesnice. Slyšíte, jak to nezní? Pěstujme jazyk. Existuje malá knížečka. Pravidla českého pravopisu se seznamem základní slovní zásoby. A vpředu zajímavé čtení. Hlavně ne od nakladatelství Academia. Tam chybí složité tvary u slov. My potřebujeme třeba z FINu apod.  Nikdo není dokonalý, ale může se o to aspoň pokusit - mám v podpisu v Outloocku.

Na přeměření přijíždí studentka vyšší farmaceutické. Už v obličeji vidím jiskru.

- Kristi, foukala jste si za ty tři týdny?

- Ne, byla jsem zdravá. Jídlo mi naprosto vyhovuje. Cítím se lehká. Hlavně ráno - za dvě tři minuty jsme po snídani. Nemusím nic hledat.

- Máte mírky?

Podává papírek tehdy a dnes ráno. Po obvodech odtála 25 cm. To je radost! Měřím. Zmenšuje se. Od Vánoc se minule svěřila s obrovským nárůstem hmotnosti. Zastavil se. Hubne. Co hlavně její vnitřní tuky o jednotku nižší. Ještě vysoké. Ale plesám. Raduji se. Jasně, metabolický věk zůstal, metabolická voda mírně klesla - měla by narůstat. Máme na to devadesát dnů. Tělo startuje.

- Neměla jsem chutě na sladké. Rodiče si o víkendu koupili dortíky. Byla jsem imunní. Skvělé. Připadám si, že přecházím na zdravý životní styl.

Vynikající! Nadšená. Ona i já. Kupuje. Vybíráme příchuť. K vanilce lesní ovoce. Dávám slevu. Daruji tyčinku za odměnu. Hledáme termín. Hlavně ať je zdravá. Ať spěje k plnému zdraví. Než se ke mně dostala, dvakrát změnila termín. Nemocná. Nemocná. Alergie... Její tělo se čistí. Kdo nevěří...

Telefon. Nová paní? Péťa hlásí z pracovny:

- Je tu auto.

Ne, volá klient. Přeobjednávám ze zítřka na čtvrtek večer.

Znovu telefon. Paní s manželem kufrují. Vycházím ven. Slyším, jak jim nějaký pán v telefonu říká, že jsou o ulici vedle. Čekám. Už vidím světla. Mávám.

Paní by chtěla být hezká. Padesát dva let. Před dvanácti lety zhubla dvanáct kil s Herbalife. Asi za pět let se dovykrmila. Vybírá program. Bude osm. Poradí se s manželem. Připojuji se na konferenci. Dohodly jsme se, že zavolá. Rychle termín na příště.

Konference. V devět končím. Ještě statistku. Úřad. SMS od paní - že se zítra spojíme.

Poslouchám reportáž o černoušcích z Pobřeží slonoviny. Prý neumějí francouzsky. Bydlí ve staré boudě. Pracují na plantážích. Za pár korun. Nejvíc jejich čokolády - a teď pozor!! - spotřebují Ferero rocher, Nestlé... Ty  vorle! Co to je?! Tak korporace zneužívají dětskou práci a Česká bruselská  natočí pro mě nesrozumitelnou reportáž? A co naši důchodci!? A co naše děti? A co naše matky? Děti, které nemohou jet na lyžařský výcvik - to je jako to, že neznají francouzsky. Patří to k dobré výchově - na Pobřeží slonoviny francouzsky, u nás lyžovat. Ireno, zhluboka dýchej. Ať můžeš napsat: 

No nebyl to den jak víno?

Dobrou noc!