Jaký? Den s letním obědem na terase v DD :-)

Večer. Poslouchám krásnou hudbu z Brutalu. Fakt. Nádherná. Poslouchatelná. Žádné blicí řevy. Užívám zahradu, večera, života...

Ráno. Micinka je tu. Holka nemá chvíli klidu. Dopoledne brutálisti spějí. Ticho Micku přivábí domů; klídek. Žádné dunění. Spustí se ze šancí. Máme chvilku muzlání. Otevírám tekutou tyčinku. Držím Micicinku v náručí, crcám jí smradlavou dobrotu do čumáčku. Hltá. Drsným jazýčkem celou vybere. Pak se dlouze myje. Taky bych se z toho pachu dlouze myla. :-) 

Vracím se meditovat. Micka sedí na otevřeném okně do zahrady. Pouštím ntb. Odpojuji se. Nejhorší je práce na sobě. Nejtěžší. Kritizovat umím. Ty druhé. Tak ještě mákout na sobě a je to v cajku. (Z křížovek od maminky se mi vybavuje, že cajk je nějaká levná nekvalitní látka. Mám pocit, že je to štruks. Před víc jak čtyřiceti lety letěla móda štruksáků. Taková šeredná látka to byla. Moje sestra, o devět let starší, musela štruksáky přeci mít. Jasně. Levná móda. Myslím, že jí je někdo ušil na chmelovou brigádu. Mamka? Chjo, to byla hezká doba. Sestra mě asi měla ráda. Ač jsem byl takový malý užalovaný smrad. Semtam si mě koupila. Byla jsem levná. Koruna. Měla jsem za ni tabulku mejdlíček - kousek stál dvacet haléřů. Tabulka měla asi pět dílků. Za korunu jsem měla pět balení šumáků. Ale ne těch pytlíčkových. Ty mi nevoněly. Jen z nouze. Baleníčko dvou kostiček. Na patře zůstával velmi příjemný ovan. A odřené horní patro i jazyk. :-) Nebo energity. Koruna, to byl pro mě majlant.)

Šup, šup. Zadělat na chleba. Kvásek nádherně vzešel. Chlebíček vykynul. Udělala jsem bochníček a kostku. Obojí krásně vyletělo. Mezitím česnekovo sýrovou pomazánku. Používám drahý tvrdý litevský sýr, kousek parmazánu. Někdy dávám mozzarellu. Dnes jen tvrdé. Snažím se, abych se vycajchnovala. Naši němečtí "kampmani" by dozajista porozuměli tomu slovu. A vycajchnovala jsem se. Povedlo se. Balím do ozdobné bedýnky hrnečky, různé druhy kávy, pomazánku, chleby...

Rusové ještě spějí. Pár jich už snídá pod celtou. Aby neurazili, přijímají pohoštění. Pán přinesl krásné prkénko. Ale fakt nádherné. Na krájení, jako podnos. Jednoduše ozdobené. Kladu na něj chleby s pomazánkou. Chvíli si povídáme. Slova mi naskakují. Ale místo jesť - třetí osoba být - on je, použiju is, ne, ist, ne, jesť... Uvědomuji si, jak nás škola balamutí. Slované slezli ze stromů v 6. století? A co největší říše světa? Tartári!. Ještě v osmnáctém století se o ní učilo. Encyklopedia Britanica... V etymologickém slovníku najdeme většinou původ našich slov z latinského... Jako největší říše světa se označuje římská. A tak to není. Jsem víc a víc přesvědčena, že ubohá angličtina, poněkud složitější němčina vznikly ze staroslověnštiny. :-) Čtyřicet let jsem věřila své fakultě. Učila bludy. No jo, lékaři taky věří fakultě. A pak postgraduálu. Kdo platí postgraduáln studia? Platí majitelé Zeměkoule. Majitelé farma firem. :-) 

Vracím se do domu. Balím se do Polska. Hned v Jaři na kruháči se mi mihnul takový zvláštní motocykl. Snažím se ho zachytit. Někdy mám příležitost, že ten černý za ním se vychýlí. V druhé vesnici za Jaří zahnuli k ovocnářům. Měla jsem čas i možnost zareagovat. Oslovit, v klidu vyfotit. Ale nechce se mi. Poslouchám meinstream. Eva Pilarová dnes slaví na Dvojce osmdesátiny. Cibulka dává kvíz. Jmenovala se Eva Bojanovská, Dubská, nebo už nevím jaká?Vím, že je Bojanovská. Její mamince je STO ČTYŘI let. Neuvěřitelné. Cibulka se chlubí, že na fiktivní Evina rodná jména je pyšný. Ve vesnici Dubá má Eva chalupu. Cibulka s tím svým mají k Evě přes kopec. Znám to tam. Jezdívala jsem do Holan na tábor. Jako hlavní vedoucí jsem si vše odpracovala doma. Připravila. Sestavila. Když jsem tábor odeslala na celodenní výlet, mohla jsem se jet podívat do Dubé. Měla jsem hodného správce. Takový drobný mužíček. Asi mě tajně miloval. Snesl by mi modré z nebe. Dělala jsem, že nechápu. Pracoval - mohlo to být Dynamo? Ne, DIAMO Stráž pod Ralskem. Když Eva hovoří o Dubé, vím, znám, orientuji se. Státní statek Dubá zřizoval můj tábor u soustavy holanských rybníků. Božínku, to byly časy. Měla jsem tam hlavní kuchařku Irenku. Byla veliká, mohutná, měla střízlíčka hodného manžílka. Milovali mě. A já je. Irenka byla Maďarka. Naučila mě skvělé langoše. Opravdu skvělé. Na jedné fotce personálu tábora jí sedím na ramenou. Kluci mě přidržují a nadnášejí, abych ji nestrhla. Ačkoli, tehdy jsem byla štíhlounká... Tak kvůli tomu všemu nehodím blinkr a pokračuji k hranici.

U prvního stánku se nezastavím ani náhodou! Tam by mi pán vymluvil díru do hlavy. K mé paní už taky ne. Nepracuje tu. Prodává se tam v klimatizované ledové místnosti. Jedu k tchýňce té své oblíbenkyně. Parkuji. Prodavače se ptám, kde je manželka jeho syna. Hned pochopil. Vyvedl mě z omylu. Vysvětlil, že je tu nový a paní z loňska už nepracuje. Nemá s ní nic společného. Směju se:

- Má vyděláno.

Souhlasí. Beru škopek borůvek. Letos jsme jich zbaštili snad dvacet kilo. Okurky polňačky. Cibuli. Jahody. Chlápek neví, odkud je má. To není obchodník. Ten v prvním stánku by mi vymluvil hlavu, tenhle neví... Rajčata soudková. Mám letos dost svých. Ale ty mlsám. Skládám zboží do kufru. Miluji tuhle dobu. Kašlu na Kaufland. Nechodím tam pro zeleninu. V současnosti nakupuji na SCUKu eko zeleninu, maso, sýry z farem. Zahrada nám dává ovoce. Co víc si přát...

Frčím rovnou za mamkou. Mám namíchané borůvky se smetanou, buchtu pro ni i pro věchýtek paní K., meruňky, blůmy.

Óóóóó! Překvápko. Srdce plesá. Dnes se obědvá na terase. Pečovatelské včelky krmí. No, to je vynikající. Ptám se, jestli jsou spokojení. Paní K. hlasitě projevuje radost. Paní vedle mě na lavici si pochvaluje, jaký krásný letní oběd to byl. Mlčící jen kývou hlavou nebo souhlasně přisvědčují očima. Juchůů! Co to dalo práce! To není jen tak. Pečovatelky nastěhovaly asi čtyři stoly; všechny musely navozit... No, tak za to teda děkuji. Palec nahoru.  :-) :-) :-) Nemusela jsem svézt paní K. s maminkou dolů. Nemusela jsem. Pomaloučku lidi rozvážejí. Nabízím paní K. buchtu. Nesu ji přes vozíky na druhý konec terasy...

- Jste hubená, uděláte mi radost. Jak to, že jste nedojedla oběd? Zkuste maličko ještě odjíst...

Dávám jí na ubrousek buchtu. Pochutnala si. Chválí, chválí. Nesu jí blůmu, meruňku. Snědla měkké ovoce raz dva tři. Očima mě vyhledává. Intuitivně. Moc nevidí. Ale odpovídá na mé mávání.

Luštíme.

- Iniciály herečky Laurinové?

- Jak se jmenuje?

- Sabina.

- Aha, SL.

- Římských 1555?

- MDLV.

- Maďarské jídlo? To nevíme...

- GULÁŠ.

- Jé, mami, to jsem hloupá. Lyžařský výtah?

- VLEK.

Překvapuje mě.

- Kožní nemoc? Na to přijdeme.

- LIŠEJ.

Překvapila opět. Dneska jede. Paní Jana sbírá nádobí. Nalévá pití. Mamka jí chce vrátit skleničku s borůvkami. Paní Jana se usmívá. Borůvky odmítá přijmout.

- No, mami! Já ti to dám na mističku na odpoledne, ano?

- Nebo já to pomalu dojím.

A dojídá. Na mističku dávám buchtu. Na tácečku nechávám meruňky... Jede s Janou druhým pokojem na záchod. Ukládám ji k odpočinku.

- Nechoď ještě.

- Mami, zas přijdu. Jdu čistit okna. Najíst se.

- Tak mi dej pusu.

Plním přání.

- Dej mi ještě.

Pusinkuji ji. Nechávám otevřené dveře na terasu.

- Mamko, kdybys potřebovala, až se vyspíš, jen zavolej...

Na terase si Květulka povídá s paní K. Smutně, ale lehce - co to je za kombinaci? - opouštím maminku. Na chodbě leží v lehátku paní. Vypadá jako troska. Vždy mě pohledy na tyto tiché trpitele popohání pryč. Pryč! Čekárna na smrt, která ne a ne přijít. Paní má oči zavřené. Vydává zvuk, rukou se snaží něco ukázat. je slepá? Děvčata mají práci. Napadlo mě paní pohladit. Mluvím na ni. Nemám ani tuchy, jestli mě slyší. Nahoře nad hlavou beru pítko. Nevím, jestli to budu umět. Přikládám opatrně k ústům. Paní se chytila. Ptám se, jestli ještě. Jsem nejistá. Nereaguje. Znovu přikládám pítko. Paní nasaje. Ještě. Ale raději dost. Nemám zkušenost. Zaklesnu pítko nad hlavu. Hezky paní pohladím hřbetem ruky něžně po čele. Paní se zklidnila. Snad jsem udělala dobře. Pryč! Šlapkám opatrně v letních pantoflíčkách po schodech. Dole na schodišti mi jakýsi pán otevírá dveře. 

- Jste džentlmen. Děkuji Vám!
- Není zač. :-)

V autě palermo. Klimu. Vracím se do naší pevnosti. Objíždím naši čtvrť. Fotím naši ulici z druhé strany. Svítí slunce. Lidem uschnou ručníky... Hlavně, že nelije. 

Moji mladí germánští přátelé. Zaregistrovali mě. Sedí pod altánkem. Přijeli sem na koncert, nebo vysedávat? :-) Mávli. Parkuji. Jdu k nim. Ptám se, jak se jim tu líbí. Prý krásná pevnost. Ptám se, wie sagt man deutsch fráze... Pochopili. Hoch šprechtí ve své mateřštině. Opakuje mou otázku. Žádám langsam. Říká větu pomaleji. Něco jako Wie gefällt Ihnen die Stadt... Nemohu si vzpomenout na slovo poklad. Říkám:

- Die Festung ist unsere perla.

Místo pokladu zkouším slovo perla.

Kluci čučí. Jeden hledá v mobilu. Translátor nezná slovo perla. Protáčím mozek. Gold? Schmuck. Juwel? Ukazuji na náušnice. Chytli se. Pochopili. Nadšeně souhlasí s tím, že naše pevnost je naše perla, šperk, rodinné stříbro. :-)

- Peťuš, vyčistím ti okno.

- No to budu blahem celej mokrej.

- Jako že bych si dovolila, ne? Ale nejdřív se najím.

Rychlý oběd. Hoduji venku. Miluji jíst na zahradě.

Mezitím si sklidil stůl. Baví mě svými bonmoty. Nemám čas si je zapisovat. Lezu na stůl pod oknem. Myju. A řehtám se. Můj zázračný vysavač skel zkracuje dobu mého snažení. Volá Linda. Bavíme se ve třech. Hotovo. Ještě utírám prach.

- Tak už nemáme krávy, prasata, slepice, ještě nám vybijou ryby. Co budeme žrát?

- No. Asi padesát tun. Herpes. Nevěřím. Je to umělé. Peťuš, malovala jsem před dvěma lety...

- Na to zapomeň. Ještě to vydrží.

- Peťuš, pojď, založím ti bankovnictví.

Cítím, jak se má učit něco nového, "zevztekne". Přešel ho humor. Zvážněl. (Někdy mu říkám, že dědkovatí. Tenhle terminus technikus dnes sedí jen napůl.) Musím opatrně, pomalu, klidně. Chválím. Vysvětluji, ukazuji. Zkoušíme v praxi.

- Vidíš, jak je to lehoučké, viď? Když budeš potřebovat, poradím ti.

Chci mu vytvořit šablony. Ukazuji řadu šablon v mém účtu. Zatím nechce. Peťuš, tady vytvoříme první šablonu.

- Nechci.

- Za měsíc se ti bude hodit.

Hledá své trvaláky. Spokojen. Jsou tam.

Jdu ven. Rochním se na FB. Poslouchám hudbu z Brutalu. Výjimečně klidná, hezká, líbí se mi. Loni se někdo z Antify pokoušel prodávat. Vypoklonkovali ho. Letos další pokus. Čtu:

Chceme vám poděkovat za vaši bdělost a upozornění ohledně jednoho ze stánkařů, jenž propašoval do areálu merchandise s podobiznou Adolfa Hitlera. Pořadatelé festivalu se velice rychle se zahraničním prodejcem dohodli, aby areál co nejdříve opustil.

Obrázek Hitlouše. Dozvěděla jsem se, že je z rodiny Rothschildů. Nevěřím. Ale proč ne.

Mezitím hudba zase zdivočela.

- Peťuš, mě tam tak žerou komáři. Jdu domů.

- Já se ti divím, že tam tak dlouho vydržíš.

- Z deky mi koukaly ruce a nohy. Komáři si mě našli. Ještě jdu zalít rajčata. Hned jsem tu.

A jsem. Micicinda našla odvahu spustit se za šancí. Beru ji do náručí. Chlupáč je ve střehu. Nabízím jí dvě příchuti kapsiček. To nemá Péťa rád. Micicindě vnucuje lososa a tuňáka. Po Kittyně tu zbylo kuřecí a hovězí.

- Micko, ty žereš hovězí, jo?

Jsem doma. Prožívám léto; prožívám i ten festival s divným názvem. Divnou hudbou. Raduji se z lidí za plotem. Přijímám. Tetelím se radostí z dnešního "letního oběda" na terase DD. (Tak ho nazvala jedna s klientek.)

A juchnu s radostí do peřin. :-)

Dobrou noc!

P. S. V pevnosti jedou ještě naplno. Bude půl druhé...