Jaký si to uděláš...

Trošku jsem pracovala, trošku jsem zabrala. Maličko jsem odpočívala. Hodně jsem se radovala ze života.

Peťuš, teď, když už můžeme jezdit, nejsme ničím vázáni, máme u nohy kouli. Žofinku a Mourka. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-03-cekani-na-snidani-po-snidani

Myslím, že Petrouškovi to absolutně vyhovuje. Nerad cestuje. Já nerada opouštím náš dům, manžela a kočky. Opravdu nerada. Protože život je lusknutí prstu. Chci ho co nejvíc prožít ve svém prostoru a s milovanou osobou. Neláká mě cestování. Nacábrovala jsem se už dost. Ale láká mě trávit čas v hotelích v Peci. Mám dva oblíbené. Dřív to byl Horizont. Dnes je to interhotel Hradec. Jediný v Krkonoších. Nemůžu mít všechno. Když jsem na sebe navázala kočky jak pejsky, mohu vyjet jen sama, krátkodobě a když oba, tak opravdu jen na den. Jo a chtěla bych se vrátit na Sťrbské Pleso. Už bychom nebydleli v soukromí u Ireny v hospodárskej naproti poště. Ale zopákli bychom si trasy, túry... No vlastně ráda bych s Petrouškem zajela ještě jednou do Maďarska... No nemůžeme. 

Tohle všechno si odmýšlím. Raduji se ze všeho ostatního. Taková maličkost, že si mohu ve slunci vyjet se svou červenou rychlou Kugou na nákupy, to nemají všichni. Nebo že si mohu – závistiví to je pro vás!! – kdykoli koupit cokoli potřebuji. Když rozšlápnu omylem Žofince mističku v podobě kočičky Kitty,  mohu jí okamžitě koupit tři jiné. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-03-oseto

Je radost dívat se z okna na krmítka a válce se semínkovými koulemi. V dálce za plotem majestátné nálety osik, bříz, javorů v pozdním sluníčku. Jsem prostě šťastná. A užívám si ten okamžik. Tady a teď. Neohlížím se do dob, kdy mě trápili, ubližovali, kdy jsem neměla korunu na Pochodeň s televizním programem. Jak nahý v trní se dvěma holčičkami. Tak těžké to bylo. Já to zvládla. Ne, tam se nedívám.To už bylo. Nevzpomínám ani na dobu, kdy jsem složila fci ředitelky, zůstala doma s maminkou. Strachy bez sebe. Hypotéka. Ne. Všechno jsme zvládli. Pracovala jsem velmi intenzivně. Najednou nemáš ředitelský plat. Jo, dají ti odstupné, proplatí ti dovolenou… Svou buldočí vůlí, svou neoblomnou nezdolností, svou vytrvalostí, svou vizí – co chci jsem dosáhla velkých úspěchů s firmou Herbalife. Ano, odměňovali nás hodnotnými dárky za natažení se navíc tam nahoru, kam bych se třeba ani neopovážila myslet. Splnila jsem kvalifikaci na večeři s dr. Ignarrem. Nositel Nobelovy ceny mě osobně vítal na Letenském zámečku. Jen pár se nás tam dostalo. Dnes už bych to snad ani nedokázala. Hlavně dnes už nemusím. Všechna školení se odehrávala v nejdražších destinacích. Kupovat letenky, pobyt... Nikdo se tě neptal - máš nemáš na to. Dělej a vydělej si! Silná motivace. 

Hela K. mi vtipně psala, že nemá holou p., jak by se mohlo zdát. Řehtala jsem se její invektivě – povedla se. Nejsem cvrček s housličkami. Jsem pilný mravenec, který i v létě pracuje, aby se mu v zimě dařilo. Myslím na zadní kolečka. 

Jsem šťastná i proto, že jsme s Péťou už soužití. Rozuměj zharmonizovaní. Už víme, co a jak. Čeho se vystříhat. Naučil mě diplomacii. Ačkoli – jsem prostořeká, ale už ne tak silně. Dost často mě už pár let chválí svým způsobem mluvy:

- Ty už nechystáš na první našlápnutí.

Nebo:

- Hm, jak jsi to dobře vyřešila. Vidíš, jak ti to jde.

Sice chválí málo, ale o to víc si jeho pocty vážím. Občas mu řeknu, ať mi neradí, až budu potřebovat, zeptám se. Jako včera. Jeli jsme od Lindy z hor. Směju se. Řídila jsem. Nechávám se velice ráda vozit. Miluji svěřit se mu do rukou. Ale s Kugou je to jiné. Koník řehtá a je na mě za krátkou dobu zvyklý jako Žofinka a Mourek. Taky za mnou stále běhají. Nevím, jak jsem si to zasloužila. Cesta do hor a z hor je střídání radarů, sedmdesátek, padesátek. Kolikrát jedu sama lyžovat. Kolikrát jedu z hor proti západnímu slunci. Ale včera jsem se pořád ujišťovala:

- Kolik se tady jede?

- Je tu ještě sedmdesátka?

Když jsem náhodou nekontrolovala tu mou červenou krasavici, ozvalo se:

- Tady je padesátka - jen tak pro zajímavost.

Jak tak vedle mě seděl jak učitel autoškoly, obořila jsem se:

- Peťuš, víš co? Tys´  měl studovat! Tys´   měl být učitelem!! Hezky děti richtovat, že sedí křivě, že mají na lavici binec. Že blbě drží tužku. Že se nenaučily vyjmenovaný slova.

- Noóó, to já bych jim dal.

- Ale Peťuš, tobě by sedělo, že bys s nimi šel na druhý stupeň! A ty bys jim tam vypral žrádlo!

- Ti by dostali! To si piš!

Dal pokoj až na předposlední kruháč. Na ten se najíždí z kopečka. Jela jsem opatrně. Byla hodina mezi psem a vlkem.

- Tys´  blikala moc brzy.

- Neblikala. Blikala jsem přesně před výjezdem.

- Já jsem si toho všimnul.

- Že jsem blikala dobře, viď?

- Tak blikala.

- Říkáš to s despektem. Ale já jsme opravdu blikala tak, jak se má. To jsi asi špatně slyšel. Vždyť víš, že blbě slyšíš.

Takhle se spolu kočkujeme. Láskyplně. Miluji ho. Hlídá mě. To byla i ta jeho větička, když už jsme zajeli jo do uzoučké uličky, kde cesta končí, nahoře je Lindin dům, poznamenal jako do vzduchu, ale bylo to pro mě:

-Tady kdyby jelo auto proti, tak se nevyhneme, viď?

Říkal to jako varování, abych jela ostražitě. Měl pravdu. Musíš mít oči jak hlemýžď ne jen na kapotě, až za rohem. Jednou jsem odjížděla od Lindy. Proti jely dvě mámy na kolech. Jedna dítě na sedátku. Čuměly někam do stráně. Jely mi rovnou do cesty. Zatroubila jsem, aby se probraly, blbiny. Si myslely, že tam asi lidi lítají s křídly nad cestou.

Tak takhle jsem si dnes užívala krásně den. Měla jsem tu na přeměření pána. 75 let. Pochvalovali jsme si, jak mu vyhovuje výživa Herbalife. Když ho ke mně jeho žena přivedla poprvé, byl zalitý tukem. Mám z něj radost. Poučím se od něj. Naše rozhovory mám moc ráda. 

Den v hezkých rozhovorech. S milovaným manželem, který by za mě dýchal. Je ochotný, udělající, nosí mi modré z nebe, a když ne, tak mě nosí na rukou.  Opatruje mě. Je na něj spolehnutí. Jsem v bezpečí pod jeho ochrannými křídly. Je trpělivý. Občas brblá, ale tam nastupuje žena! Nenechej vztah nikdy spadnout pod stůl. 

- Voni tam nedali dva šroubky! Volové.

- Petroušku, že ty se pleteš?

- No, nepletu. Se podívej, tajdle mi chybí…

Omrknu prostor. Kouknu na koberec. Vidím ve stínu pod stolem pytlíček.

- A co je tohle?

- Kdes´  ´to našla?

- Petroušku, pod tvýma nohama. Na koberci. Vidíš? A dali ti sem naopak ještě dva šroubky navíc, to jsou frajeři z Číny, viď?

Nikdy nenechat muže zhrubnout. Nikdy! Vždycky ho zjemňovat ženskou energií. Někdy se zeptat, jestli si ženu neplete s kolegou… Vztah drží v rukou žena. Ona nechá manžela zdědkovatět. Ne, ne. Stále načechrávat energie. 

Ach, bylo to tu dnes krásné. Požvandala jsem si s Lucinkou. Na naší tříčlenné tg skupině si ráno poslechnu od holek, kde jsou, co prožívají. Když ještě spím, povídají si, slyším jejích smích. V poledne si všechno poslechnu. Dnes byly obě naštvané. Lucka právem, Linduška profesně. Taky právem. Jenže holky to vybojují. Neb to jsou hotové ženy. Vkládám své slovo. Klidním. Berou to moc vážně. Holky moje, jen leťte! Plachtěte životem jako pták. Lehoučce s nadhledem, jistotou a klidem.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-03-zahradni-okukando

Dnes jsem obešla zase zahradu. Nakukovala jsem čemeřici pod sukni. A už tam má poupátka. Někdy začíná kvést už o Vánocích. A kvete až do května, června. Mám ji tu po mamince. Jen jsem ji rozmnožila a daruji a daruji a daruji. Mám hodně té zeleno růžové. Koupila jsem si červenou. Zasadila asi před pěti sedmi lety pod lísku. Ne, tam se nemnoží. Jak to, že maminka květinám vyhlídla vždycky to nejlepší místečko. Hele, peříčko. Buď ho tu ztratil anděl. Spíš tu asi prošla Žofie nebo Mourek. Učím se zahradničit. Experimentuji. Už několik let mi to kazí slimáci. Loni mi sežrali nádhernou rudbekii. A předloni taky. Loni jsem šla dvakrát za noc sbírat. Zběsile jsem se radovala z nočního přepadení těch hnědých padouchů. Deniska je taky zahradnice, dřív nás zvala na narozeniny, svátky, oslavy. Už ne. Prý neslaví. Její škoda. Oslava. Vibrace. Radost. Tak pozoruji zahradničení u Lindy. Dosahuje kvalit zahradnického umění své babičky. Teď mě napadlo, že vůbec nevím, jaká zahradnice byla moje babička. V hospodě v Nouzově nad Velichovkami měla rybízy, angrešt, ovocné stromy, ale kytky, to moc ne. Babička Jůlinka si asi s květinovou zahrádkou hlavu nelámala. Měla krávu, ovce, slepice, reuma a hospodu. A ještě klečet v kytkách! Pamatuji, že v době květu konvalinek si vždycky doběhla do lesa. Dávala je do růžové vázičky na nízké nožce. Ty vázičky zdobily stoly při plesech. Pár nám jich zbylo. Iva má, já mám… Vzpomínka na dětství.

Pro dnešek vše. Chtěla jsem psát úplně o něčem jiném. Z Epoch Times. Pro dnešek vše. 23:43 hod. Juchám do peřin. Protože ráno brzy vstávám. Jedeme lyžovat. Tak ať jsem čilá!

Dobrou noc!