Jaký si to uděláš, takový to máš, tak se snaž a tvoř
"Naše smysly nám umožňují vnímat jen minutovou část vnějšího světa. " – Nikola Tesla
Jaký si to uděláš, takový to máš - myslím zpívá Michal Malátný alias Chinaski - měla jsem ho v Alessandrii v Hradci na besedě, když jsem učila na gymnáziu...
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-07-03_Zacina_krasny_den/
Krásný je život v poslední fázi člověka. Každá fáze má něco do sebe. Prožila jsem moc hezké dětství. Opravdu hezké. Sice mi tatínek zmizel v mých třech letech, ale po boku sestry Ivy a maminky jsem dětství procapkala obklopená láskou.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-07-03_Hrbitovni_kviti/
Dnes jsem byla na kafíčku u maminky a tatínka. Nějak si to prostředí očichávám. Seznamuji se. Očistila jsem rodičům porcelánové ikonky. Na stromě někde ve hřbitově vrkali holubi. Nebo hrdličky. Hned, ale okamžitě jsem byla v dětství. Brr. Hrob jsme měli kousek dál od naší nové hrobky. Tu maminka pořídila asi před čtyřiceti lety. Na dně byla kovová rakev s nějakým generálem. Jeho uniforma pomalu tlí. Měla jsem možnost do hrobky nahlédnout před dvěma lety. Dva hrobníci dávali do pytlů ostatky z hrobu. To by asi maminka nepřijala. Nevím. Když stěhovala tatínka z původního hrobu, složila jeho kosti do bílého prostěradla a uložila do malé rakvičky. Na to bych asi neměla sílu. Neumím jet ani do Auschwitz. Tam se nikdy nechci podívat. Nepřežila bych to. Už teď se mi křiví rty, kormoutí obličej a stahuje hrdlo. Naše hrobka je překrásná. Vevnitř nepoškozená. Odpočívají tam generál, tatínek a mám dojem, ještě někdo třetí. Zapomněla jsem. Maminka je uložena v překrásné rakvi. Na víku má čokoládičku. Tu ji na poslední cestu položila na víko Deniska. Zdálo se mi to hezké, milé, láskyplné a originální. Kdykoli přijdu k hrobu, jsem přesvědčena, že je maminka i po dvou letech zachovalá a v nohách nad sebou má čokoládku. Slyšela jsem na pohřební službě, že někdy je hrobka tak dokonale utěsněná, má v sobě stálé chladné prostředí, že po otevření jsou zachovalé květy, věnce, vše, co tam nebožtíkovi položili, je jako živé. Tak to mám. Dnes jsem tedy zas v myšlenkách poskakovala okolo maminky u původního hrobu. Maminka plakala. Asi jí bylo náramně těžko. Mladá, dvaatřicetiletá krásná žena, vdova, s dvěma holčičkami. Tři a dvanáct. A ty hrdličky pořád otravovaly monotónním vrků vrků.
Školka. Paní učitelky mě chovaly na klíně. Hlavně paní Proroková. Ta se pak stala kuchařkou. Asi jí chybělo vzdělání. Ta mě měla ráda. Všechny mě měly rády. No jo, sirotek. Mamka pro mě klusávala hned z práce, abych tam nebyla opuštěná. Ale já všechno zvládala. I Ivino zlobení. Jak jsme byly chudé, mamka nám koupila třeba jednu tatranku. Nebo fidorku. Rozpůlila ji. Možná i Iva ji půlila. Poctivě. Myslím, že mě možná měla v té době ráda. A vždycky vykřikovala:
- Hajzlíku, mám tu větší půlku, héééč!
- Maminko, ja nejsem hajzlíku. A já chci taky větší půlku.
Tak chudé, ještě jsme každá mamince nabídly, jestli si chce kousnout.
Od třetí třídy jsem prožívala krásy světa už v našem novém domečku. Maminka ho koupila z prodeje strojů z tatínkovy dílny. Soustruhy, nářadí… Dílna byla dlouho zapečetěná. Tatínek odešel v listopad 1959, ve třetí třídě byl rok asi 1964. Dnes jsem zrovínka jela okolo tatínkovy a dědečkovy fy. V tom domě nahoře krátce bydleli nad obchodem novomanželé Venuška a Oleg. Pak se přestěhovali do podnájmu. Až po tatínkově smrti a po prodeji dědictví babička mamce přihodila a bylo. No, tak jednoduché to zas nebylo. Mamka mi vyprávěla, že když šli s panem prodejcem Stejskalem k notáři, že ji u vrat fortny řekl – oficiálně tolik, ale ještě chci tolik. Mamka byla překvapena, ale babička pomohla.
Druhý stupeň základní školy! Bože! To bylo labůžo. My jsme se učili tolik věcí! Sice dnes zjišťuji, že to bylo teda úplně blbě, například o epochách dějin lidstva a vývoji člověka, taky ve fyzice se dodnes učí nepravdy, ale budiž. Objevovala jsem svět. Já se tak ráda, ale tak moc ráda učila. Ježiš, já milovala objevovat nové zázraky všednodenního světa. Třeba v šesté třídě dala paní učitelka Jakubcová do dvou váziček snítku kvetoucího kaštanu. Do jedné nalila červený inkoust. A co myslíte? Důkaz o vodivosti rostlinných pletiv se za pár dní objevil. Voda vzlínala větvičkou a barvila bílý květ do růžova. Copak dějepis, čeština, přírodopis, to jsem zvládala. Dokonce i matematiku. Učila nás Marcelka Fapšová. Zlatá! Všechno vysvětlila. Na češtinu pan učitel Jiří Matějka. Dostudoval si učitelství třetího stupně a přešel s námi na gymnázium. Už nás nedrtil na větné členy a pravopis a jazykové rozbory, ale dostal nás na dějepis Lásku k oběma předmětům jsem získala od něj. Ano, začal nám vykat. To se tak na gymnáziu dodržovalo. I já jsem potom učňům i studentům na gymnáziu vykala. Přihlásila jsem se. Vyvolala mě. Očekával dotaz.
- Pane profesore, nevykejte mi. Tykejte nám.
Uvedla jsem ho do rozpaků. Byl nový jako my holky z pevnosti.
Na základní škole jsem měla respekt z fyziky a chemie. A taky z výtvarné výchovy. Vedle mě seděla Marta. Má celoživotní kamarádka. Jednou jsme měli nakreslit něco z večerníčku. Malovala pařezovou chaloupku z mechu a kapradí. Nakukovala jsem k ní a malovala totéž. Horší bylo normalizované písmo do čtvercové sítě redis perem. Bavilo mě přenášet obrázek sítí. Pamatuji, že jsem si přinesla do výuky nějaký velikonoční pohled s kuřátky. Centimetrovou síť tužkou na pohled. A pak na čtvrtku. Přenášet kousky čtverečků zvětšeně. Dařilo se mi. Všechno jsem se nadrtila, naučila, pochopila. Páku a nakloněnou rovinu a vzorečky. Vzadu v učebnici byly vždycky výsledky. To bylo fajn. Musela jsem dojít v řešení až tam.
Při tělocviku jsme měli rádi místo do jízdárny nebo do sokolovny jít průchodem na radnici do družiny. Radnice proto, že tam dřív i dnes radnice opravdu byla a je. Jenže Když se stala naše města souměstím, radnice byla obsazena školou. Proběhli jsme spojovací místností a už jsme byli ve vedlejší budově. Tam měl kabinet zeměpisu pan učitel Brzek; pěkně ho měl vykouřený. Kouřem byly nasáklé asi všechny ty mapy a obrazy a globy. Pak tam byla výtvarna a kabinet. A dál už by se šlo ke schodišti ven z radnice. Asi dvakrát do roka přijíždíval herec z Pardubického divadla. Odborník na přednes Lišky Bystroušky. To jsme se vždycky sešli ve starobylé aule. Tam se dnes oddává. Bylo tam chvíli muzeum. Dnes je v maminčině vojenském útvaru, který byla zrušen, vymazán. Zapomeňte, že jste kdy měli armádu, kasárna. Zbořit. Zlikvidovat.
Gympl. Ach, to byly časy! A jak těžká byla chemie, matematika, konec konců čeština, latina. Laudo, laudás, laudáre. Servus, serví… Deklinace, konjugace, slovíčka – se mi hodí dodnes. Při tělocviku na nás Věra Glosová křičela:
- Hejbni tou prdelí!
A naučila nás výmyk a takovou malou sestavu na bradlech. Měla jsem tělocviky víc milovat. Totiž pohybu jsem přišla na chuť až teď.
Já prožila krásný život. No, na kraji jsem trošku šlápla do hnědého. Milovala jsem toho svého Pulpiho. Jenže on miloval jiné ženy, alkohol. A pak byl zas třeba rok jako vyměněný. Hodný. Věrný. A pak ho to zas chytlo. A tak mi udělal pápá. A já se tomu dobru bránila. Zbyly mi dvě holčičky. Rok a sedm. Všechno bylo ku prospěchu vývoje. Nikdy jsme nebyla bez pomoci. Nechodila jsem mamce žalovat. Naopak. Stále jsem Ivku chválila, jak je skvělý. Jak mi utřel nádobí a ble ble. Nikdy jsem neřekla, že než by čekal na mé jídlo, odkráčel přes pavlač k mamince. Ta neuměla vařit. Její polévka byl tzv. vývar. Voda a v ní plavaly tři kousky mrkve a magim byla naducaná. Nedalo se to jíst. Upatlala mu knedlík, rajskou, hovězí. Z něj byl právě ten světový vývar. Jednou jsem mu uvařila párky. Měla jsem chleba. Jenže on chtěl rohlíky. Uháněla jsem po schodech dolů na roh do samoobsluhy. Maminka zrovna šla z práce. Chtěla se mnou prohodit pár slov. Prý jsem byla zelená. Jen jsem řekla:
- Mami, mám párky ve vodě. Ivka nechce chleba, musím koupit rohlíky.
Já tu scénu neprožívala. Jenže vnější pozorovatel, nota bene maminka, viděla, jak mě trápí. Nakonec jsem sedm let s holčičkami putovala životem osamocená a opuštěná. Koupila jsem lyže, boty, vázání. Mamka nás autem odvezla do Prioru. Tam mi změřili tybii. Když jsem vezla domů tři páry lyží, jen utrousila, k čemu mi to bude. No. K lyžování, ne? Jezdívaly jsme na víkend do Pece. Měla jsem tam obšancované různé boudy, domy, chaty. U pana Bráta na Aleně. Ta stojí když přejdeš můstek na horní cestu do Velké Úpy. V Úpě na Javořím mlýně. Tam jsme měli v osmičce nebo devítce lyžařský výcvik. Na takových prknech od sudu. Vyřezávané špičky. Pérovací vázaní. Boty s podkůvkami. Bambusové hole. Ty vorle! Na tom bych teda neuměla. Tak tam jsme taky někdy bydlely. A taky na chatě Karosa. To jsem neměla ráda. Protože na Portášky jsem nechtěla. A do Pece bylo s lyžemi daleko. Ráda jsem bydlívala u pana Vaněčka v centru Pece. Číšník v Máji. Jeho paní tam myla nádobí. Se říkalo řezník, zelinář, číšník. Tři krásné vily vedle sebe dnes nad čističkou; vedle bydleli Porubští. Tomáš - syn dělal vlekaře nad Horizontem. Tam jsme se na cvičné louce učily. Vlastně nejdřív jsem s Petrouškovým předchůdcem běžkovala. Žárlivec. Učitel lyžařské školičky na Neklidu na Božím Daru. Hodně mě naučil. I holky. Až další rok jsem koupila lyžařskou výbavu. Vzal nás první den na Portášky. Zdenka Dolejší – kolegyně – nad námi z lanovky mávala, halekala. A my se válely v muldách. Ne. Lyžovat nebudu. A druhý den hezky do Pece. Bydleli jsme na Lokálce - krásná ROH chata lokomotivního depa HK. Božínku, v ten den svítilo slunce. A šlo to A tak jsem ve třiatřiceti začala dělat své první lyžařské krůčky. Letos to bylo třicet tři let.
A pak se znenadání objevil ten zázrak, co ho mám doma. Dokonce si mě po sedmnácti letech vzal. Jé!! Už naskočilo datum. 4.7. Ano, bylo to právě 4.7.1989.
Jsem neskonale vděčná za cvičení, které jsem od života dostala. Ono se mi hodilo a hodí. Dnes už jsou mi lidi volní. Pomlouvají? Urážejí? Pletichaří? Škodí? Staví se ti do očí, za zády tě zradí? To je jejich. Mám velká záda. Ale nebudu je zvát, aby mi na ně vlezli. Já je rovnou házím za hlavu. :- )
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-07-03_Umelecka_kolonie_Bastion_IV/
Teda to jsem se rozšoupla na úvod. Proč mě napadlo psát o krásách života!
Něco jsem vezla do umělecké kolonie. Všechno bývalé vojenské prostory. Oni tam teď ve vrátnici mají zase vrátného. Pokladnu. Studenta. Takový vyděšený ochotný hodný blonďáček. Potkala jsem tam manžele. Hlásili se k mně. Prý u mě byli na měření. Netušili, že je tady takový prostor. Ateliéry akademického sochaře a sochařky. Umělecký řezbář. Ráda jsem sem chodívala na vernisáže. Jo, taky je tu ateliér malíře. Největší obraz moře na světě. Krásný bastion je moc hezky opraven. V prachárně na dvoře usem už byla na několika koncertech. Po dvoře hýkají pávi. Když večer utichne provoz města, slyším jejich skřehotání až k nám na zahradu. Na výletě na Buchlov a do Buchlovic asi ve druhém nebo třetím ročníku gymnázia jsem se dozvěděla, proč panstvo chovalo tyhle natřásače peří. Jejich nepříjemný jekot plašil krysy a myši ze sýpek. Povídali a já si to celý život pamatuji.
Co mě mile překvapilo! Kdykoli lámu hůl nad mladými nedouky a nevzdělanci, kteří mají maturitu, ale nic neumějí, dostanu políček. Vesmír mě kárá! Potkala jsem dnes inteligentního studenta. Z našeho gymnázia. Za mě Václava Lindy. Dnes Jaroslava Žáka.
https://ipac.svkkl.cz/arl-kl/cs/detail-kl_us_auth-p0204030-Linda-Vaclav-18781945/
Napadlo mě, proč dnes se moje středoškolská alma mater jmenuje po Jaroslavu Žákovi. Linda byl prý komunista. Neznám jeho CV. Nikdy jsem nestudovala jeho osudy. 1878-1945. Myslela jsem, že komunista. Ale čtu: Studoval na pražské univerzitě. Středoškolský profesor dějepisu a zeměpisu v Boskovicích, Kroměříži a Jaroměři. Violista místních komorních sdružení. Zakladatel a dirigent žákovského orchestru v Kroměříži. Úspěšný organizátor hudebního života.
Ireno, negeneralizuj!
Student věděl, kdy byl založen náš stát. Znal historické souvislosti. Ovládal data, orientoval se. Uměl dobře komunikovat. Byl jistý tím, co říká. Mhouřil oči do úzkých werichovských štěrbinek. Nebyl zbrklý. Maturant. Ještě se rozhoduje, kam dál. Umím si ho představit jako vědce, badatele. Jako historika. Ten kluk mi udělal velkou, převelikou radost. On dokonce věděl, kdy se přihodila Dubčekova nehoda, jaké bylo počasí, kde to bylo… Hm. Všechna čest! Tenhle hošík možná patří k hvězdným semínkům… Skromný. Chytrý. Diplomatický!!
Po návratu ze hřbitova jsem kropila zahradu. Do proudu si mě
na vrbový kmen sedl kos. Nechal se omývat. Vypnula jsem sprchu, utíkala pro
mobil. Už nechtěl. Lekl se. Uletěl.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/202307-03_V_zahrade/
Pod keramickou budkou na třešni jsem konečně zas uslyšela kníkání mláďat. Měla jsem obavy, jestli tam ještě jsou. Petroušek znal hned odpověď. Prý možná už vyletěli. Ale ne. Ještě spějí v mechových peřinkách.
A já jdu do těch svých.
Dobrou noc! Dobjou!
P. S. 1 Doporučuji – o Horní a Dolní Lužici – jak nás vyhubili
Doporučuji: https://www.youtube.com/watch?v=yyhdPTESGew
Horní a Dolní Lužice byla naším územím! Slované založili města Štětín, Volyň, Kolobřeh, Vyšemar, Starigrad dnešní Oldenburg. Lužičtí Srbové se dostávali do podřadného postavení vůči německému obyvatelstvu. Jejich život připomínal podmínky v dobách německého nacismu. V oblastech německého pomoří - ve Zvíkově - Zwiakau - zákaz hovořit slovanským jazykem na ulici pod trestem smrti. Došlo k velmi přísným pravidlům omezení slovanského živlu. Stáhnout se do vlastních ghett. Museli nosit zvláštní oděv s označením na oděvu i na domech. Systematicky vytlačováni z cechů, městských rad!! Němci je vytlačili, ač ta města zakládali Slované. Svazy měst byly základem pozdější německé hanzy!! Obyvatelstvo germanizováno.
P. S. 2
Světelné desatero
1. Dokážu udržet své myšlení čisté vůči všem lidem a vůči všemu dění kolem sebe vždy a všude.
2. Nebudu vzpomínat nedobrých zážitků, ale jen těch krásných.
3. Dokážu odpustit všem, kdo mi jakýmkoliv způsobem ublížili v jakémkoliv životě a dimenzi, aby bylo odpuštěno i mně.
4. Nebudu nikoho a nic odsuzovat, kritizovat ani pomlouvat, nikdy nevím co člověk oproti mě prožil.
5. Budu se snažit mít pro každého jen lásku, pochopení a odpuštění.
6. V každém člověku je dobro i zlo, budu tedy o každém hovořit jen to dobré - tím v něm dobré vlastnosti posílím.
7. Stanu se pánem nad svými slabostmi. Nebudu se hněvat, zlobit či dokonce rozčilovat.
8. Jsem předem se vším smířen/a, ať přijde jakákoliv bolest či utrpení - je to moje sklizeň.
9. Každý den budu kolem sebe šířit lásku a radost - úsměvem, slovem, službou, radou.
10. Dokážu žít v harmonii s každým člověkem. Při disharmonii budu hledat chybu u sebe.
Půjčeno od stránky Na křídlech andělů
Je to těžké? Jednoduché? Jen si vzpomenout!
P. S. 3
Мария Димова Петрова
21. červen 2022 ·
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-07-03_Takovi_jsme_byli/1597448314
JSME GENERACE, KTERÁ SE NIKDY NEVRÁTI
Generace, která šla do školy a vrátila se pěšky.
Jedna generace, která si sama udělala domácí úkoly, aby si co nejrychleji šli ven hrát na ulici.
Generace, která si hrála na schovávanou, když se setmělo.
Generace, která dělala bahenní dorty.
Generace, která vyráběla papírové hračky holýma rukama.
Generace, která sbírala fotky a výstřižky.
Generace, která se před spaním trochu zasmála, aby rodiče nevěděli, že jsme stále vzhůru.
Generace, která četla a usnula s knihou!
Generace, která přejde a bohužel se nikdy nevrátí!!!
P. S. 4
3 filmy, které bych chtěla a potřebovala vidět:
12.6.2023 – Dr. Steven Greer – film Ztracené století a jak ho získat zpět
https://www.youtube.com/watch?v=1tPYMi3bEOk&t=3476s
Viz Tik Tok upoutávka Mel Gibson
Mel Gibson – Zvuk svobody Sound of Freedom
Vachler předpremiéry Tajemství a smysl života – s přednáškami. Od listopadu v kinech
Tajemství a smysl života
O vyprodaných předpremiérách píše více
podrobněji i platforma, která si film Tajemství a smysl života objednala na
16.11.2023, den před 6. Mezinárodní konferencí exopolitiky, historie a
spirituality. Ta se koná od 17. 11. do 19. 11. 2023 v Praze, kde budu mluvit
převážně o mimozemský civilizacích i o tom, že nejsme ve vesmíru sami, což
potvrdil před pár lety de facto i Pentagon, který neidentifikovatelné létající
objekty pod názvem Tictac, či Gimbal (létající "bonbóny" ve tvaru
tictacu, o velikosti školního autobusu, nad Pacifikem), nechal oklikou
zveřejnit přes americké média a to i jako videa.
Nakonec i film Tajemství a smysl života se lehce dotýká mimozemských civilizací, jak nás vidí, proč tu jsme. Vždyť Erich von Däniken, který je ve filmu, stejně jako James J. Hurtak (pro zajímavost má české kořeny) mají k těmto tématům blízko.
Vždyť i já jsem viděl, na Šumavě spolu s dalšími svědky, UFO za bílého dne na vzdálenost sotva nějakých 50 metrů, o čemž mluvím v seriálu Top Secret UFO Projects Declassified (nyní Netflix, či Sky History). Nejsme tu sami, to vím, protože jsem nabral i další osobní zkušenosti.
A mám radost, že většina svědků, co byli v kontaktu s mimozemskými bytostmi říká, že máme nádhernou planetu s obrovskou diverzifikací fauny i flóry, že máme jednu z nejkrásnějších planet ve vesmíru, a že bychom si jí měli daleko více vážit. Nakonec i jako lidé jsme unikátní druh. Většina druhů nemá tak rozmanitou odlišnou paletu podob jednoho druhu. Být člověkem je výzva ke změně. Bylo by hezké ctít jakýkoliv druh živé existence, sami sebe, i naši úžasnou neuvěřitelně krásnou a ojedinělou planetu.
Jsme součástí vesmíru, a co je nahoře, je i dole. Věřím, že všichni společně tu zatáčku vybereme , Petr
Pokud chcete na další mimořádné předpremiéry, pak navštivte:
https://eshop.tajemstviasmyslzivota.cz Nyní prodáváme Ostravu a Zlín, je tam posledních pár lístků na září.
Brzo budeme přidávat na náš e-shop další města (Jablonec, Plzeň, České Budějovice, Strakonice, Kolín, Hradec Králové, Brno ...atd. možná i Bratislavu....)....sledujete, prosím, jaká města přidáme....jinak 23.11.2023 v kinech bez přednášek:).
Děkujeme za šíření a jakoukoliv podporu.