Jánky - Černá hora - Anděl - Protěž

Jedna ráno. Chystám se spát. Jedeme lyžovat. Blesklo mi hlavou, že musím mít nabitý skipas. Tak jdu na to. Skiresort, skiareál, koupit jízdenku…

Otevírám. Teď to začne. Vyber skiresort, jízdenka on line. To bude horror. Vybrat skipas. Vybírám junior – senior. Dávám dva do košíku. To je asi špatně, ne? Nemohu si koupit pro sebe na jeden den dva skipasy. Vyber areál. Vyber skipas. No to už jsem udělala. Aha. Přihlas se. Hm. Tak to zkusím. Schválně, jestli vím heslo. Na první dobrou jsem se trefila. Vyhoď z košíku ty dva pokusy. Vyber skiareál. Vybírám platný v celém skiresortu. Začátek lyžování. 3.3. Vyber skipas. Jednodenní – večerní. Beru jednodenní. Kontroluji, ano, datum souhlasí. Junior/senior 990 vložit do košíku. Otevře se okýnko – vložit do košíku a vybrat další. Kde vyzvedneš? V kiosku. Zaplatíš 50 korun za kartu. Ne, ne. Já už kartu mám. Zkouším doručit na jméno. Ty vorle, jak mi to doručí na jméno? Já si to chci vyzvednout v kiosku. OK. Volím vyzvednout na jméno. Ireno, jen jednou! Vyplň číslo karty. Vyplňuji dlouhou řadu čísel. Ne, to není ono. Na obrázku čtu: číslo najdeš ihned pod čárovým kódem. Jó? Jenže vy tam máte tolik čísel a já jen pár. Dobrá. Pro jistotu kopíruji to dlouhé, co už jsem tam nasázela. Mažu ho. Vyplňuji pár čísílek hned u čárového kódu. Pink. Vedle automaticky naskočilo to, co jsem si nakopírovala. Jo takhle, aha! Chápu. Přiřadila jsem jakési dva kódy k sobě. Rozumím. Teď hledej rodinný příslušník. Jo, je tam. Pan Petr Hrobský. Ještě že jsem nekoupila dvě permanentky na den pro sebe. To bych neprojezdila, neb by to bylo fyzicky nemožné. Dobře. Aha. To bude chtít číslo Péťovy karty. Mám ho vzbudit? Ne. má oblečení připravené. Promačkávám péřovou bundu. Nenahmatávám kartičku. Jdu do kalhot. Nemá. Vracím se k bundě. Beru jednu kapsu po druhé. Tady je, mrška. Hlavně je, Ireno nepopleť. Zadávám číslo hned u čárového kódu. Ve vedlejším poli naskočí takové to dlouhé. Jeho končí dvojkou? Jé, tak já ty karty zaměnila. Takhle si hraju od jedné hodiny. Mám přiřazené karty, mám vybráno. Místo, datum, druh. Házím do košíku. Jdu k platbě. Ještě že mi Petroušek odpoledne vložil, teď bych mohla hotovostí jen zamávat. Počkejte, generujeme. Jakmile nepočkáte, nepřiřadí se platba… To víš, že počkám. Vždyť já mám čas. Jdu na bankovní účet. Ano, strhly se mi dvě jízdenky a padesátky se nepřičetly. Výborně. Jdu uklidit Petrouškovi kartičku do kapsy. Sobě do mé kapsy.

Dvě hodiny. Super. Jdu konečně spát.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-03_Narocna_ranni_vyprava/

Den začíná budíkem. Kousek po sedmé. Sluníčko slibuje krásný den. Obstarat kočky. Obstarat náplň batůžků. Vodu s aloe. Protein drink mix. Sportovní výživu po vyzutí lyží. Termosku s čajem. Pixlu s thermojeticsem. Lift off. Jednu sportovní tyčku Petrouškovi, jednu mě. Pro strýčka příhodu ještě mandlovou pro oba. Ustrojit. Namalovat. Chtěla jsem vyjet v osm. Ne. Půl deváté. To už moc manšestru neskrouhnu. Jedeme. Péťa už startuje. Ještě fotím naše jaro na zahrádce. Kytičky polehlé. Bylo jim v noci zima. Sluníčko je zahřeje.

Líčím Petrouškovi své noční dobrodružství s koupí jízdenek.

- No jo, Peťuš, jenže já mám prázdné ruce a konto, ale kde přijdeme k těm jízdenkám? To jako nějakým skenem na kartičku u toho kiosku? Počkej, zavolám Lindě.

- Mami, jestli máte nabitou kartičku, tak už jdeš rovnou na lanovku.

- No to máme. Tak to je super. To se mi teda povedl kousek. Já to zvládla. Pro mladé asi samozřejmost. Pro nás seniory – pátrání, oťapování, zkoušení, zkoumání. Připadala jsem si jak ve scénce V sobotu večer, v neděli ráno. Zkrátka jsem zaplatila dvakrát skoro tisíc korun a děj se vůle Boží. Vyšlo to.

Ve Svobodě míjíme Duncan, mírná hezká sjezdovka. Sem umím dojet autem. Košťálka – to je taková rovina. Asi před třiceti lety jsme tu jednou trávili den. Měli tu staré unášeče, zatím co všude už modernizovali, turniketovali, tady se podávala papírová… Janské Lázně. Parking. Petroušek vystrkuje ruku pro kartičku.

- Ty vorle, to musím mít ruku jak Saxana.

Špičkuji.

- No, nebo si najet blíž. Lepší varianta.

Utíkám rychle na lanovku na WC. Musíš vyklusat do prvního patra. Mám ještě boty. Vracím se. Beru to přes pokladnu.

- Mám dotaz. Když jsem si v noci koupila jízdu, můžete se podívat, že mě nahoře pustí do lanovky?

Vytahuji kartičku z Mladých Buků.

- To mi neukazujete správně.

- Jé, počkejte, mám ji v kapse.

Ráno jsem si je prohodila. Tu mladobuckou jsem dala ke sluchátkům k límečku.

- Koupila jste to ráno ve dvě.

- Jo. Tak to bylo.

- Máte to v pořádku.

Spokojenost. Hledám auto.

- Tady jsem!

Rychle okšířovat. Nejprve boty. Jak to říkal prodavač? Táhni jazyk za poutko k holeni. Jo. Jsem tam.

- Jé, pane, neodřela jsem vám auto?

- Ne. v pořádku.

Mladý kluk se jde mrknout.

- Jo, povedlo se vám to.

- Aha. A vy mi nenadáváte.

- Já to rozleštím.

Takovou malou nenápadnou skvrnku.

- Ale už ty dveře neotevírejte naplno. Ono to auto se hýbe nahoru a dolů.

Ireno, chránič. Sluchátka. Kukla. Přílba. Bunda. Rukavice. Lyže. Hůlky. Jdeme.

Nejhorší úsek dne – vystoupat schody. Příště zkusím najít vchod z boku. Tam je méně schodů. A hlavně postupuješ k prvním kabinkám lanovky. Kdežto my jsme se naučili chodit až kolik míst zbude. My nastupujeme ze strany, kde kabinky už jsou obsazené těmi zleva, zboku.

Obsluha vždy ukáže dva, nebo jeden, nebo ještě tři. Deru se. Péťa se nevejde. Pojede další kabinou. Proti mně sedí paní z Děčína. Jezdí sem už patnáct let. Jsou tu spokojeni. Nejprve jezdili do Harrachova. Ptám se jí, na její zkušenost s nákupem skipasu.

- Mně to vždycky poradí dcera.

Chlubím se, jak jsem si musela v noci poradit sama. Paní je tak padesátiletá. Ale ještě ne seniorka. Ubezpečuji se, že noční cvičení mě posílilo.

Vystupujeme. Slunce. Azuro. Rolby k vysílači.

- Budeme dnes tady.

- Jo, říkala mi paní v kabince, že na Zahrádkách už je to místy dost vymleté. Tady to bude lepší. Je to výš.

Sjíždíme. Bílý balet. Nádhera. Lanovka chrchlí další a další bílé krásy chtivé. Jedeme nahoru. Trošku jsme se lyžemi dotkli.

- Soustřeď se, abychom neupadli.

- No, tak bychom se tu trošku vyváleli.

Ve chvilce se proti nám ze svahu řítí lyžařka. Holka tak třináctiletá. Ve vteřině se musíš rozhodnout. Vyskakuji z unašeče. Vyhýbám se střetu. To by byla pěkná dělovka. Péťa, místo aby se taky uhnul, snaží se ji zachytit.

Válím se.

- Jelas´ jako prase, viď, frajerko pitomá!

- Mně se vypla lyže.

- A proč? Protože jsi jela rychle!

Péťa se umí zdvihnout z bobku na lyžích jako malé děti. Já ne. Musím si odepnout lyži. Postavit se. Štěstí, že nás děti z lyžařské školičky umějí objet. Očistit sníh. Jedeme dolů.

- Peťuš, já se ani nechvěju.

- Ta holka za to nemohla.

- Mlč. Nechci to slyšet. Lyže ti vypne, když najedeš rychle na nerovnost a neovládáš ji.

Rejdíme po Andělu. Vybíráme si odbočky lesem. Tam je tvrdý sníh. Krásně chřoustá. Chrrr. Chrrr. Dokonce jedna lesní cesta pokryta manšestrem.

- Peťuš, sem odbočíme i příště.

Sníh pomalu měkne. Ze sjezdovky se stává oranice. Snažíme se vybírat jiné cesty, ale když se spouštíme k vleku, je to docela dobrodružné. Jestli jet tohle hromadou nebo támhletou. Vybrat hladkou cestu. Hodně lidí padá.

- Peťuš, jdeme nahoru do hospody.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-03_Cas_na_hrani/

Vyjíždíme. Sedíme v tričkách na slunci. Petrušek si dal kafíčko se šlehačkou. Mně přinesl ovocný čaj. Popíjíme protein drink mix. Svačíme naši víc než skvělou sportovní tyčinku. Vystavujeme mordy sluníčku. Přisedl manželský pár z Ostravy. Ptají se, kudy rolbou do Pece. Dáváme informace.

- A jak z Pece sem?

- Ski busem.

- Aha, já bych chtěla znovu rolbou.

- To ne. Ta po hoře nejede. Jen kousek. Vystoupíte. A dole pod Kolínskou vás čeká rolba, která zas na horu nevyjede, sveze vás nad sjezdovky do Pece. Držte se u lesa.

Pozoruji lidi. Rozvalují se bez bund na polštářích. Pohoda. Slyším, jak Péťa v hluku hudby a lidských zvuků říká:

- To jsem ještě neviděl.

- Co jsi neviděl?

- Ta ženská, co si přišla půjčit zapalovač se mě ptala, jestli nemám popelník. A víš, co udělala? Hodila vajgly pod stůl na sníh. Pak je teda sebrala. 

Lidé hovada. 

Jedeme se ještě svézt.

- Hele, rozlepila se mi lyže.

- Jeď si dolů půjčit nové.

- Ne.

Jezdíme s tou lyžovou pochroumaninou hlubokými závějemi. Už mě to nebaví.

- Peťuš, vyjedeme a jedeme dolů na parkoviště.

Péťa na tuhle větu čeká.

- Asi pod lanovko ne, viď?

- Jo. To dáme.

Spouštíme se po černé. Široká. Sice rozměklá, ale krásná. Dlouhá. Nejdelší česká. Protěž. Je vidět z dálky jako bílá skvrna na hoře. I z Buků je vidět. 

Dole fotím invalidní lyži. Péťa vtipkuje:

- To slepím. Tomu nic není.

Než se odstrojíme, napijeme sportovní výživy, čas letí. Mně přijdou v šestnáct hodin dvě klientky, pak divadlo. Jeli jsme v krásném počasí, myslím, na poslední chvíli.

- Peťuš, aspoň si konečně koupíš carvingy. Ty tě samy vedou, hezky zatáčí.

- Hele, na carvingech umí kdekdo, ale na těch mých špičatých…

- Rozlepených!!

- Umím jen Péťa.

Řehtám se. Koukáme na sjezdovku na Duncanu. Vypadá hladká. Pak nahlížíme z cesty do Mladých Buků. Vypadá to taky pěkně. Ještě jeden den mám placený.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-03_Doma/

Než se otočím, jsou tu paní. A v devatenáct divadlo. Péťa mě bere. Pila jsem víno.

- Řekni Zdeňkovi. Vezmou tě domů.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-03_Tentokrat_se_to_nepovedlo/

Divadlo tupé, primitivní, přiblblé. Michaela Kuklová pro mě béčková herečka. Naši ochotníci hrají kvalitněji. Obzvlášť pod vedením režiséra sklenáře z Klicperova hradeckého divadla.

Hra je nekonečná. Padají jim v bytě peníze. Odněkud. Mraky peněz. Smetají je do pytlů. Nakonec jsou všichni postříleni. Hraje ještě nějaký muž, žena – ty neznám. A syn Félixe Slováčka. To bylo slaboduché. Ubohé. Trapné.

Konečně. Chabý potlesk. Paní za mnou mi říká:

- No, víš, to se někdy nepovede.

Ta věta se mi moc líbí. Protože my tu máme představení kvalitní. Tak jedno se nepovedlo.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-03-_Od_Mirky/

Zachytila jsem Jak se staví sen. Podle příběhu vím, no ano, to je vdovec a dva synkové po mé učence Mirce. Milovaná učenka Miruška. Odešla od dvou dětí a milovaného manžela. Je to tak dva roky. Někde jí něco v hradecké fakultní vytahovali, do dvou dnů odešla. Mám od ní kamínek. Dala ho na internet. Napsala jsem pod něj, že se mi líbí. Napsala mi, abych jí poslala adresu. V té době mi pošta nechala oznámení, že jsem nebyla doma. Napsala jsem, že kdykoli vytáhnu paty... Mirka mi napsala do komentů něco jako omluvu nebo chlácholení? Už nevím. Nevěděla jsem, že mi jde kamínek poštou. Přitom dárek od ní ke mně doputoval až asi za dva dny. Na FB dávala obrázky svých dětí, vysvědčení - samé jedničky. Procházím znovu její FB. Budou to tři roky. Jsem moc šťastná, že byli vybráni a že jim zlepšili bydlení. Pan manžel je dojatý, na Mirku stále vzpomíná. Pro mě moc krásný díl, zachycený náhodou. Miru, vzkazuji do nebe - kluci rostou, jsou slušní, milí, vychovaní. Táta se stará, jak umí. A byt vám nádherně překrásně zrekonstruovali. Mimo koupelny. Měla bys´ radost.

Jé, ráno!

Dobrou noc!