Jarmark v Kuksu plaval

Nad ránem jsem uslyšela šumění. Otevřela jsem oči do tmy. Zdá se mi to? Po tolika dnech. Jo, prší! Pokračuji v dalších veršíčcích. Devět. Den. Žádné sluníčko. Poslouchám z postele. Prší! Jdu si mixnout snídani. A ještě se na hodinu vrátím.

- Tady to žije!

Petroušek se odněkud vrátil. Ze hřbitova, od bratra, z nákupu...

- Dobré ráno!

- Tys´ mně včera slíbila, že mě naučíš s tou elektrárnou.

- Peťuš, naučím, ale až vstanu totálně.

Jdu si ještě na hodinku poslouchat déšť. To je žůžo. V Českém Švýcarsku konečně zvlhne půda, zalijí se ohniska.

Jedenáct. Jedu, jedu. Od včera namočené kroupy, hrst čočky. Myju naše brambůrky. Odkrajuji kousky plátků z krůtích prsou. Dnes je výjimečně naklepu. Jinak je na páru házím jen tak. Brambůrky neškrabu, osolím je a okmínuji. Jedna slečna nejí kmínek. Nechutná jí. Jenže ten je při vaření brambor nesmírně prospěšný. Totiž neutralizuje jedovatý solanin, který lilkovité obsahují ve všech svých částech, to znamená nejen v nati, ale i v hlízách. Při skladování brambor se obsah solaninu v hlízách zvyšuje. V okolí klíčků je taky hodně solaninu. Pokud skladujeme brambory, měly by být ve tmě nebo aspoň překryty před působením světla. Hlízy zelenají a stávají se jedovatými. Kmínek nejen neutralizuje škodlivý solanin hlavně ze zelených a klíčících brambor, ale je močopudný, dokonce podporuje tvorbu mateřského mléka. Blahodárně působí na kojenecké zažívání a usnadňuje vykašlávání. - Liberalismus je zkáza civilizace. Pokud si dítě řídí svůj dětský život, je to důsledek plánu Adama Wieshaupta. Ve stanovách iluminátů zakotvil i bod o prosazování liberalismu. Zní to hezky, že? Ale když si v minus pětadvaceti malá slečna vezme na sebe tylovou módní sukýnku, odskáčou to v budoucnu její vaječníky, její reprodukční orgány; mají to vymyšleno skvěle do poslední tečky. Děti našich dětí si dělají, co chtějí. Rodiče je nenutí do odpoledního spánku. Do tří let dítěte se formuje nervová soustava. Stačí, když děti ve školce po obědě odpočívají. Nemusí usnout. Mnoho maminek si nechává dítě doma. Nedodržují odpolední klid. Z nespavců rostou psychicky narušení lidé. Před třiceti lety se rozmohlo nenutit děti večer spát. Až když chce. Já ještě na gymnáziu - v devět spát. Ať jsi ráno čilá. Nám maminka nachystala hromádku, co si vzít v následující den na sebe. Maminka rozhodovala nejen co na sebe, ale i co do sebe, kdy a kam se půjde - to všechno záleželo na rodičích. Ne tak dnes. Pojede s námi, pokud bude chtít. Přijde na návštěvu, pokud bude chtít. Vezme si teplé zimní kalhoty, pokud bude chtít. Cože? Že jdou se školkou sáňkovat? Má síťovanou letní sukni? To je totiž současná dětská móda - no tak nebude sáňkovat, aby se nepromáchala. Stačí, když bude mrznout na kopci. Bez pohybu. Naše generace vodila děti za ruku. Normálka. Po chodníku, ve městě - držela jsem děti za ručičku. Povídaly jsme si. Pokud jsem pozdravila, jemně jsem zmáčkla ručku hlavně té starší, aby pozdravila. Byla svérázná - proč by zdravila lidi, které nezná. No protože je znám já. Je nevychované, když nepozdravíš...

Tak tedy vařím brambory v páře, v horním patře krůtí prsa. Vařím kompot z prvních padaných modrých blům a z rynglátek. Strouhám do dvou misek okurky. Jedny s vodou, druhé se smetanou. Hrnec zvoní. Brambory hotové. Přisypám do nich vařenou čočku a kroupy. Trošku másla. Šťouchám. Ó, voní z nich koření.

Už mám opražené kostičky chleba na česnekačku. U nás doma maminka jen utřela nožem česnek, na talířek nakrájela kousky tvrdého chleba, který se hned rozmáčel, trochu magi, máslo, hotovo. Magi ani masox už nekupuji, dělám si svou zeleninovou a masovou pastu. Z pánvičky rozděluji do dvou malých misek a do dvou větších misek chleba; přidávám kostičky brambor, kostičky sýra, natrhanou šunku, na špičku lžičky zeleninovou pastu, hodně česneku, trošičku másla. Hotovo. Zalévám horkou vodou. Na oběd máme strávníky. Honzíka s vnučinkou. Obědváme na čas. Sama se divím, jak jsem to stihla.

- Dojíš tu polévku?

- Už ne.

Honzík dojídá po dceři.

- Já mám na zádech čůrky potu.

- No jo, dostal jsi dvojitou nálož česneku. Z tebe škrkavky a roupy strachy utečou.

Druhé jídlo. Péťa:

- To je podraz.

Honzík se směje. Nechávám skleněnou mísu se šťouchanými bramborami s kroupami, čočkou a kořením na stole. Ať si každý nabere dle svého gusta. Polévka byla skvělým předkrmem. A jak poznamenal Honzík - byla to změna.

- Peťuš, aby ses neotrávil.

- Mně to stačí.

- Tak určitě. :-) :-) :-) 

Oběd se povedl. A koukám dívám, nevěřím očím - Petroušek si přidává. Že by hlad? Nebo mu to nakonec zachutnalo? Kluci mají okurky s vodou, my holky se smetanou. Kompotek někdo nechává na odpoledne.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-07-30_V_Kuksiku/

A my s V. jedeme na trhy v Kuksu. Stěrače nestíhají brát vodu. Na výjezdu z města stavějí kruhový objezd. To bude fajn, byla to nebezpečná a nekonečná křižovatka. Jen teď je tu dlouhá fronta na zelenou. V autě vyprávím o Šporkovi, o zámku, o jeho zbytku - zámeckých schodech, o bohatosti pramenů. Bereme deštníky, tlapkáme na loučku pod hospitálem. Lije, lije a lije. Prodejci jsou přesto příjemní. Hned u prvního stánku tluče špačky klučík. Chci ho podpořit. Koupím u něj čaj.

- Mami!

Aha, maminka si povídá s vedlejší trhovkyní. Jeden čaj 69,- Kč. Prohlížím její hrnečky. A tak si koupím ještě jeden hrneček se sítkem a pokličkou. Třeba ho někomu daruji. Všechno podražilo. Ale je to rukodělná práce. Ať má trhovkyně na nájem stánku. Další paní má sirupy. Ne, sirupy nebrat. Je tak milá. Beru yzop. Bože, cukr! No, vylouhovaný yzop na dech, plíce. Péťa chrchle, dostane lahvičku sirupu. Pán s cihlovými srdíčky, zvířátky. Vybírám srdce za padesát. Má tu dílničku. Fixy. To se bude rozpíjet. No, budiž! Nechám vnučku v dešti tvořit. Ráda bych pomohla všem. Ale nemohu. Od toho je stát. Ještě u mladých kupuji takový nízký košík. Pět set!

- Máte aspoň na nájem. Kolik platíte?

- Patnáct set. Ale už máme nájem zaplacen. Jenže benzín... Ale my to děláme vlastně rádi.

Nezeptala jsem se, jestli za den nebo za oba jarmareční dny ty tři pětistovky. Je to darda i tak. Mladý pán zítra bude předvádět, jak košíky plete. Dnes ne. Dnes je tu čvachta. Moje boty se staly průtokovými. 

Z třezalky si sama vyrábím Janův olej na popáleniny a namožené svaly. No jo, tak si koupím lahvičku. Prý v mandlovém a s přidáním vitamínu E kvůli konzervaci. Já vyrábím z olivového.

Ceny jsou smluvní. Ještě vnučce zvoneček a beránka. Takové placaté nic. Za pětačtyřicet korun. A ještě prodejce nevěří na chemtrails. Koupila bych si u tebe ještě něco. Nic! Když už to přiznal i meinstream, a on je dutý, jak u tabule!

Všechno podražilo. Před týdnem vstup na Anenské slavnosti místo třicet a padesát důchodcovské vstupné za sto padesát. Chápu. Stát neposílá dotace. Musíme přece pomáhat v cizí zemi. Zrovna tak jako když jsme jim narvali do chřtánu dvě helikoptéry. Teď u požáru prý chyběly. Darmo mluvit, že šmíráci?

Jedeme. Spokojené. Provazy neustávají. Stěrače neberou. Až večer se na FB dozvídám, že tam, kde potřebujeme déšť, neprší!

Peču buchtu. Zkouším program na nové troubě. Vnučinka si na chvilku hodila tělo do vodorovné polohy. Večer. 

- Vstávej. Jdeme domů. Maličko přestalo pršet.

- Tak zas přijďte!

Dobrou noc!