Jarní zimní

Mám takový zlozvyk. Něco najdu na FB, otevřu, nedoposlechnu, nedočtu. Nechám otevřeno. Najednou mám otevřených šedesát oken. To prý škodí procesoru nebo čemu. Hlavně mně, protože nikdy nejsem u počítače hotová. Před týdnem jsem zjistila, že mi zas praskla deska počítače. Taková nenápadná vlasová prasklinka se během víkendu, toho minulého, stala džuznou. Přitom ho přenáším jak mimino. Možná monitor převažuje a namáhá část s klávesnicí. Nevím. Už se mi to stalo u minulého – asi po dvou měsících používání. Tenhle mám půl roku. Co s tím? Už vím, nepřenášet ho. Hm. Proto mám ntb. Přenáším ho celý den.

No nic. Na to, že bylo pondělí, vnímala jsem ho jako příjemný hezký zimní den. :-) 

Probuzení do sluníčka. Myšlenka – mělas´ jet. Druhá – ne, potřebuješ si dáchnout. Nemůžeš se pořád vznášet nad zemí. Je jedno, jestli na běžkách nebo na lžích. Propadám se znovu na chvilku do spánku.

Slyším tichoučké mruk. Že by Mourek zdrzovatěl? Ano, okoukal to od Zrzky. Ještě minutku spát.

- Moure!

Pochopil. Zmizel jak zajda v chodbě.

- Mrouk.

Moureček u postele u mamčina růžového županu na zemi.

- Mouráku!

Cupitá přede mnou. Tak jo. Jdu za ním. Volám Zrzku. Kočka venkovní. Je tu. Zdraví se něžňounce s Mourkem. Fotím je. Donekonečna. Pořád stejné fotky. Jejich pusinkování, dotyky, mytí, tulení. Víc v víc věřím Petrouškovi. 21.12. jsem viděla Zrzku, jak útočí na Moura. Víc už jsem nakloněná tomu, že Zrzka v perforaci Mourkova ouška své zuby nemá. Chodí prý sem nemlich stejný rezáč, jako naše Zrzka. Tak on si nosí rezaté maskování! Hm!

Fotím jejich čumáčky zabořené v miskách. 

- Zrzi, moc jsi tomu nedala! Pocem!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-06_Tak_uz_jaro_nebo_jeste_zima/

Pod bradou klíště jak rozinku. No teda! V zimě! beru pinzetu, ajatin, ubrousek. Ajatin až na konec, aby se klíště neleklo a nepustilo slinu... Odporné stvoření. Promiň, klíští jasnosti! Ale tohle je drzost. Přisát se na kraji března! Balím rozinku do ubrousku. Kremace. Cítím v srdci sadistickou radost, když uslyším prsknutí. To v ohni prasklo jeho tělo. Točím. Kočky se radují. Blbnou. Dovádějí. Naše černá Kitty v jejím novém domě dnes dostala svou pražskou boudičku. Překvapená, kde se jí tam vzal její starý pražský domeček. A sťastná. A už se otrkává. Začala chodit ven. Pomaloučku. To jsem moc a moc ráda. 

Za oknem se sluníčko schovalo. Temný mrak. Myslím na hory. Jsem tam. Představuji si, jak se hrnou davy lidí toužících po lyžování z kabinek na vrchol hory. Té Černé. Teď mě napadá rozcvička na schodech k lanovce. To má sílu. Údernost. Neseš lyže, hůlky, batůžek na zádech, cítíš, jak jsi zahřátý, tedy zpocený a slyšíš kolem sebe rachot. Dunění. Ó, pozor, napsalo se mi rachod. No, taky. Vystoupáš dva schody. Stop. Za chvilenku – ťap, buch, buch. Stop. A znovu. Cvak, cvak, buch. To když dvě kabinky naplní své útroby lyžaři. Nekonečně stoupáš. Už jsi za zatáčkou. Už vidíš kabinky. Už jsi na rovině. Už se cpeš k turniketům.  Super. Už jsi mokrý z té dřiny. Totiž nadnášíš lyže a hůlky po schodech. Vytahuješ mobil. Ne a ne se ti obtisknout prst – nevím, proč jsem si obtiskla pravý. Přece levý je logičtější. Jde to změnit? Vnímáš Péťův nevrlý pohled. Jako že – zas otravuješ s focením? Směju se. Ne. Nejsem tam. Ale jsem. 

Od minulého týdne, kdy jsem nahlásila reklamaci počítače, přenáším tzv. otevřené stránky – ta okna, že jo? na flešku. Každý den trošku. Týden!! Něco někde odposlechnout. Zas se ti otevře další zdroj. Nechci přijít o článek na geopoliticsastrology. Fleška to snad jistí. Je to úmorné. Taky očistné. Najednou si postrkáš odkazy, kam je třeba… Počítala jsem s odvozem ntb už minulé pondělí. Moje hbitá Sandra asi odjela lyžovat. Jednala jsem s tím dřevem. Ireno, nesuď. Třeba je to dřevo měkké, šikovné. Vzpomenu-li si na anabázi se sériovým číslem… Jasně, je na krabici. Objevila jsem ho až dnes. Ale jednoznačně je na faktuře schované v dlouhé řadě písmen a číslic. Poznám ho. Už i JÁ HO POZNÁM. Přesto mi minulý týden napsal: Sériové číslo sa na fakture nenechádza. Ale nachádza. Jen ho umět vylovit. Máš to tam označeno jako identifikace počítače. 

Konečně jsem si doposlechla Zprávy z galaxie. Zlato v tunelech pod Vatikánem. Vedou až do Jeruzaléma. Stříbření oblohy jako zrcadla na odlesk záblesku… Aby lidi zůstali blbí. Blbí nesvobodní spící otroci. Co se tady na planetě odehrávalo! Nikdo nic netušil. Mocní už jsou nemocní. NE mocní. Tolik vražd, tolik satanismu. A fašismus se mezitím rozlil po celé planetě. Jo, zrovna tohle byl nesmysl. Učili jsme se, jak RA osvobodila Evropu od fašismu. Vůbec ne. Divadlo. Fašismus klíčil nenápadně jak oddének pýru. 

https://www.youtube.com/watch?v=9UtxZufAxWs&t=4804s

Maluji se. Zrovna vysílá živě Vlastík Mádlo. Jede s kočárkem okolo náhonu. Vypráví o kanálech, náhonech, vodních dílech v Picích. Se zájmem poslouchám jeho výklad. Hovoří klidně, příjemně, slušně. Ráno jsem si poslouchala nahrávku s fotkou čtyř čarodějnic ve špičatých kloboucích. Někdo sesumíroval nahrávky rádobyflastenců. Jak zničit Zítka. Ta produkční z Novy mu sehnala čtyřicet tisíc podpis. A lidi mu posílají peníze. Jenže on je utratí sám.

Usmívám se, prachy, prachy. Půlhodinovou nahrávku si pouštím znovu. Baby mizerné. Kují pikle. Leží jim v hlavě, že Zítko má dosah milion posluchačů. To je nebezpečné pro vládu, systém, ale ohrožuje to i ty, kteří svolávají demonstrace… Flastenky děsně pálí ty Pavlovy peníze.

Odpoledne má přijít nová paní. V kolik? V šestnáct? Pracuji, pracuji. Nákup. Pojedu dopoledne.

Poledne. Ještě jsem doma. Petroušek zvoní.

- Peťuš, vyplňuji ty dvě faktury…

- Aha, tak tě nebudu rušit.

- Mě nerušíš, jen trošku. Tak odpoledne, jo?

- Navezeme dřevo?

- Jj, navezeme. Ale Peťuš, jak hned přijedeš. Přijde mi paní.

- V kolik?

- Mám to v diáři. Nejsem u něj.

Za oknem se žení čerti. To já ráda. Už bych konečně mohla vypadnout. Pojedu hned po obědě. Pojedu ve dvě. Pojedu… Hele, a mazej. Jedu omrknout Lidl. Hadry průběžně černé, nekvalitní, pomačkané, smutné, hnusné. Občas něco najdu. Aloe. Jednu rostlinku mi koupil Petroušek. Jsem velikášská. Chci ještě jednu. Představuji si, jak jedna zmohutní a druhá… Druhá? Jak se znám, tak se nechá umořit. Alibisticky nepíšu – umořím. Přebírám Peťulkovy móresy. To oni, to oni… jak se zalévá aloe? Asi málo, když má ty listy nalité tekutinou.

Kupuji tulipány, růže na výzdobu domu. Péťo, Péťo! Než sis mě vzal, to byly vagony květů. Po svatbě po sedmnácti letech konec. Jo, nosíš, překvapuješ, ale každého čtvrtého v měsíci – nic. Sedmnáct let sis připomínal měsíc co měsíc výročí našeho seznámení… Měla bych se zajet podívat za maminkou. Jestli jí tam stále kvetou narcisky.

Domů. Rychle. Vybrat popel. Vyčistit okénko od kamen. Vytřít…

- Tak to navezeme, až paní odejde?

- No, po tmě. Peťuš, dnes mi přišla ještě ta dvě světla na krk. Mám pro někoho dárek. To je super. Když jdu v noci spát, abych tě nebudila.

- Máš pravdu.

- Jé, Petuš, paní přijde až v půl páté.

- Ty mě štveš, teď jsem sundal montérky.

To je legrace. Já jdu odebírat polena do bedny na terase v šatech a bílé vestičce. On musí mít uniformu. Mnou nenáviděné montérky.

Volá můj sponzor.

- Irenko, tak uděláš ten webinář večer?

- Aha. Na jaké téma?

- Jak jsme mluvili.

- Ahááá. :-) Jsem zapomněla.

Ujasňujeme si – výživa – pitný režim – pohyb. Na cesty do hor beru batůžek našich dobrot. Jsme číslo jedna na světě. Píšu si poznámky.

Běžím ještě uklidit sklenice do chaloupky.

- Už přijelo nějaké auto.

- To nevadí. To stihnu.

Přicházím zahradou do domu. Paní slyším na chodbě. Vítám ji.

Z rozhovoru vyplynulo, že před dětmi vážila necelých padesát kilo. Je maličkatá. Aby otěhotněla, dávali ji hormony. Kudla v kapse…

- A po nich jste zhubla.

- Dítě přišlo. Zhubla. Ale druhé stejným způsobem. Před týdnem jsem dobrala dávku. Chceme třetí. Teď už – děj se vůle boží.

Mladá žena. Obyčejná. Milá. Přímá. Hovor plyne jak vlnky na potůčku. Vysvětluji jí její hodnoty v analýze stavby těla. Měřím na přístroji. Vyplňuji údaje na jednadvacetidenní motivační a vzdělávací kurz OPĚT VE FORMĚ. Infolinka. Termíny. Výzva k platbě. Odchází. Nechala u nás hezkou energii. Takovou člověčenskou.

Hledám papír s poznámkami. Nemám. Jak jsem byla na té debilní hře v divadle, víte? Jak jim tam padaly peníze do bytu. Nejprve stoeurovka, pak víc, víc, nakonec peníze sbírali do pytlů. Tak mně se od pátků děje něco podobného. Ale obráceně. Tu sem i ztratí karta klienta. Tu přijdu o papírek s veledůležitými poznámkami. Dnes jsem ztratila právě ten důležitý lísteček… Má to něco znamenat? Chodí mi sem někdo brát pod ruku papíry? Nebo mám na stole takový binec? Procházím koš, diář, desky. Ne. Volám sponzorovi. Ujasňuji si, na čem jsme se dohodli. Rychle si píšu nové poznámky…

Půl osmé. Začínáme. Ještě rychle zkontrolovat nové na telegramové skupince. Webinář ve vedlejší skupině.

 Porada.

Půlnoc!

Prožila jsme hezký zimní den s jarním klipem na Tik tok. :-)     https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-06_Tik_tok/

Dobrou noc!