Jaro, ještě není tvůj čas

Kam se dřív přihlásit? V osm vysílá TV Šalingrad a v devět se roztrhne pytel – Pavel Zítrko, Zprávy z Galaxie, Jana Peterková official 3, u Xavera hovoří ekonom Pikora… Sedám – okamžitě klimbu. To se mi dnes už stalo. V podvečer. A teď...

- Peťuš, mě jako když někdo vypne. Spím na místě.

- Mně taky.

Že bychom byli už vysokověcí pochrupovači?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-23-kocky-kockovane

Ráno jsem se vzbudila ve svou hodinu. Čilá. Roztáhla jsem závěsy. Ptáci už hodují na krmítcích. Včera večer jsem jim zasypala všechny jejich posedy. Aby měli připraveno. Je mi líno doběhnout si pro mobil. Vyfotím jindy. Tuším za dveřmi ložnice Žofii. A vskutku. Sedí tiše. Čeká. Máme se učit od zvířat. Snažím se. I ona se naučila nechat mě dospat. Snad. Možná. Doufejme, že zítra ráno mi dveře nevyvrátí.

Do patnácti hodin obstarávám hodně práce. Pozoruji, že jsem zpomalená. Nebo je to tím, že už nic nemusím? Maminka pracovala na procenta k důchodu. Každý rok jí přinesl zvýšení. Myslím, že asi dva roky. Jenže mamka šla ještě v normálním lidském termínu. Asi okolo sedmdesátky nám řekla.

- Už mi ubývá sil, pracujte si tu sami. Já jen občas přijedu.

Myslela tím její zahradu. Vyřešilo se nevyřízené dědické řízení z roku 1959, všechno se popřevádělo z tatínkova dědictví na maminku, následně hned na nás dvě. Já vyplatila sestru. Dva kozlové zahradníci se tu začali realizovat. Neumětelové. Maminka nás naučila, že brambory se sází do hnoje. Dodržujeme to, co tu zavedla. Například u nás se obrývají po staru ovocné stromy. Dostanou okolo kmínku široký talíř. Když tu ještě nestál dům, pokoušela jsem se sázet rajčata. Přemek Podlaha radil, že sazenička se má sázet maličko položená a k severu. Myslím, že jsem nějak závratné úspěchy neslavila. V posledních asi osmi letech jsem se naučila pěstovat rajčata, okurky, papriky. Jako mičurinec jsem asi lepší, než Petroušek – syn zahradníka. Jeho táta řídil Sempru. Nad ní vede trať. Když Petroušek zašpásuje: 

- Se mě zeptej, jsem syn zahradníka!

Očekává se ode mě, že napojím další repliku.

- To jo, to seš, ale tu zahradu jsi viděl tak akorát z vlaku z viaduktu. A byl to rychlík. 

Petroušek má ten samý blok k práci na zahradě. Jako kluk pozoroval práci brigádnic. Měl-li podat ruku k dílu - ne. To si pamatuje dodnes. I když popravdě - jsme už sehraní a na zahradě oba rádi pracujeme. Já víc. Od jara do zimy. Kdybych se teď šla dobře podívat pod sníh na čemeřici, našla bych její poupátka. Mami, mám ji tu po tobě. A představ si, ona se mi rozmnožuje, mohu darovat.

Asi před pěti šesti lety jsem seděla na schodech v létě u známé. V květináči tam měla malá rajčátka. Tehdy jsem jí říkala, že bych neuměla dovést rajčata až k plodům na jídlo.

- Ireno, uměla. To jen zasadíš a ono ti to roste samo.

No, roste. Klientka mě naučila pěstovat rajčata v kbelících. Hezky pod převisem střechy. Prý na ně nespadne plíseň. V prvním roce mi Linda třikrát denně volala:

- Mami, zalilas´rajčata?

- Ještě ne.

- Tak je zalij.

V poledne tatáž otázka.

- Už jsem je zalila.

Ještě jsem jim přilila. A večer totéž.

- Už jsem je zalila dvakrát.

- Tak jim ještě na noc nalej.

Ono se urodilo. Linda mi vyštipovala lístečky. Na to nemám nervy. Rvát rostlině něco, co může sloužit. Nemůže, prý ji to vysiluje. Aha. Stejně to nerada škubu. Nemohu absolutně vysévat mrkev. Ta se jednotí a to u mě nepřipadá v úvahu. Však taky letos jsem si vysela, vyrostla jedna. Prý jsem nezalévala. Zalévala. Mrkev věděla, že to má marné. Tak nic.

Postavili jsme tu dům. To už se lépe hospodaří, když nemusíš odcházet do paneláku. Můžeš vyběhnout do zahrady klidně i večer. Pamatuji, jak jsem na naši zahradu zanevřela; nechtěla jsem sem chodit. Maminka mě prosila, abych jen přijela, že nemusím nic dělat. Jen ať přijedu. Ne, ne, ne. Jen když potřebovala zasadit strom, nebo oklepat lískové oříšky a posbírat. Když už jsem milostivě zavítala, chtěla se pochlubit svými květinami, co jí kde roste. Mě to – jaký bloud já byla – nezajímalo. Až s Petrouškem jsem se začala k zahradě vracet. Vlažně. Pomalu. Dopadlo to. Bacha – nemoc abych, kdybych. Kdybych to mohla vrátit!

Mamka nám tu pomáhala, radila. Pak už opravdu jezdila jen na posezení, na obhlídku. Když jsem si maminku vozívala o víkendu, chtěla jsem se jí předvést, jak mi rostou květiny, úroda. V myšlenkách jsem se vracela a chápala.  Tentokrát zas maminka už ani tak neměla zájem. Bolely jí nohy. Maminko, moje zlatá. Já byla trkvoň. Mami, kdybys viděla těch krmítek, a mladých na jaře! Byla bys unesena. Seděla bys uprostřed zahrady a jen se dívala. Vidím před očima letní den. Tos´  ještě chodila. Pouštěla jsem ti písničku Mirai – Když nemůžeš, přidej víc. Slibilas´  mi, že se budeš snažit chodit. Jako v předtuše, že ti léky tak oslabí svaly, že nakonec sebou buchneš a zlomíš si nohu. Četla jsem, že si lidé myslí, že noha se zlobí pádem. Jenže ono je to prý naopak. Jedy na Alzheimera prý postupně, pak i rychle ochabují svaly, tělo. Až jednou kost praskne. Člověk se sesune k zemi. Myslíme se, že si zlomil nohu. Ne, ne. Nejprve se zlomila kost, důsledkem toho upadlo tělo. Tak mami, žijeme tu, snažíme se a každý den si na tebe vzpomenu. Díky za všechno! Za všecinko.

Jdeme do dne. Holky kočičí – Žofinka a Mourek se těší na první zlatý hřeb dne. Snídaně! Hltají, jako kdyby měli hlad.

Poledne. Chci jet nakupovat. Beru si s sebou pánev k reklamaci. A mou krásnou mp3. Včera zapojena na nabíječku, už se neukáže v počítači. Bez problémů vyřízeno. Jen pro zajímavost, mp3 je za poslední rok má asi šestá. Stojí-li jedna tisíc sto – no? Ta babizna, jak mi telefonovala asi před třemi lety sladkým chraplavým hlasem, že má Petroušek přítelkyni, nezapomněla jedovatě dodat, jestli zas něco budu reklamovat. Otravovala svým jedovatým dechem život na planetě. Doufám, že se dala zabodat. Jestli ne, babo, tady máš!

V Kauflandu jsou na recepci, v zelenině, v obchodě hodní lidé. Jen u toho pultu pavlačové štěkny. Tam nechodím. Když tam teda mají tu jednu frontu, ať si zboží nechají. To je organizace práce!

- Kupte si květiny, máme čerstvé petrklíče.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-23-01

Ano, to je obchodní. Tak si kupuji. I hyacinty. Dnes jsem si stihla dopoledne nasadit kousek jara. Nepřeju si ho ještě. Jen ať ještě odpočívá hluboko pod sněhem. Ať se dospí, aby mohlo přijít včas v plné síle.

Vracím se právě, když u nás před domem přistává auto. Noví manželé. Vypadají famozně. Jediná vada – pánovo bříško. Jsou skvělí.

Zatápím. Vytírám. Mléko je tady. Svařit ho. Je čas.

Dobrou noc!