Jaroóó, skvělý den! Rodinááá! Děkuji srdečně!

Musím se smát. Svět je krásný. Na desátou hoch. VŠ. Nezařadila bych ho mezi mladé nevzdělané světoobčany. Hlava otevřená. Ťuk - reagoval. Vlastně reagoval na každé ťuknutí. Všeobecné povědomí. Dělalo mi to vnitřní radost. Prý se ozve. Nadváha. Asi deset kil. Přestal na VŠ běhat. Odraz na jeho kondici. Petroušek by řekl: Budeme se těšit. :-)

Den jak víno. Hm. Hory, hory... Ještě snad příští týden, pak už jaro bude lákat lidi na zahrady. Dnes jsem mamince říkala:

- Mamko, pamatuji se. Vy jste něco na zahradě kutili, já seděla vedle chaty tam, kde je dnes ořech. Čtyři, pět let. Stále ručičky špinavé. Tiba, ZAZ... neměly filtry. Popílek všude. Nemám ráda špinavé ruce dodnes. Ačkoli!! Dnes jsem Petrouškovi říkala, že se už tetelím, až motyčkou vjedu do záhonů... Nejraději do hlíny čistou rukou. Přitom máme mraky rukavic... To jsou paradoxy...

Sluníčko. Obcházím zahradu, Polední lehký oběd. Vypravím se za mamkou co nejdřív... Nabalit catering... Maminčin košíček. Zapomněla jsem kytici narcisů. Překrásně rozkvetly... Vybíhám po schodech vysvobodit mamku z jeskyně zvané chodba - jídelna.

Srdce mi plesá. Okolo stolu plno. Janinka a Květulka. Květulka cvičí... Paže nahoru, vpravo, vlevo, dýchání, pohladit se. Jupííí. Mamka mává:

- Mám už jít?

- Ne, ne!! Měla jsem přijít o chvilku dýl. Cvič, cvič. Jdu pro deku.

Lidi se snaží!!! Juchů, juchů, juchů...

Beru maminku. Před přestávkou. Paní Dana se ptá, jestli něco nepotřebujeme. Hodná. Děkuji. Mamka je zajištěna. Paní Janinka a Dana mi pomohou zabalit mamku do deky. Moje drahé a spolehlivé holčeny. Děkuji. Vzdávám hold na dálku. Jsou tu i čáry máry k rozdělení, k rozeštvání, k znepřátelení lidí. Hlavně rozdělit, vyrichtovat, dokázat si sílu a panovat. Nenechejme se. Držme se. Jo, a mícy neberu. Nepouštím do svého života. Jenže takové na druhém patře NEJSOU. Neberu přestávkovou expertku. Ne, ne, ne. Ctím člověka. Péči o bezmocného bez přestávky. To je vulgární hanebnost. Hanebná vulgarita. Odmítnout pomoc člověku. Mám přestávku... To by nikdy děvčata druhopatrová neřekla. Howk. 

Slunce. Závětří. Jaro. Energie. Radost.

-Mami, sedneš si se mnou na lavici nebo zůstaneš na vozíku?

- Na lavici.

- Tak se postav.

- Aha. Tak já zůstanu na vozíku.

- Pomohu ti. Zapomněla jsem kytici narcisů. Zítra ti je pošlu po Ivě.

Rozprostřu deku na lavici. Žuch, hačačá, pupupů - prý říkával tatínek. Hačačá, pupupů.

Nalévám do hrnečku kafe. Smetánku. Rozdělávám banán. Podávám belgickou pralinku - mořský plod. Zavíráme oči. Vystavujeme se sluníčku. Řehtáme se, radujeme se. Fotíme se. Óóóó, dííííky, vesmírná inteligence!

- Mamko, Deniska má dnes narozeniny.

Voláme.

- Ahoj mami!

- Ahoj Denisko! (Maminka se zapojuje krásnou zdravicí.)

- Ahoj babi! Jak se máš? Netrápí tě mamka?

- Netrápí. Jsme na náměstí. Vyhříváme se.

(Napovídám - na lavičce v Černožicích. Mamka se rozradostní - tady se narodila.)

- Vy se máte! Já jsem měla jít ve tři domů, ještě jsem tady.

- Tak makééééj. Kolipak je hodin?

- Čtyři. Mami, ty máš jednu hodinu. Vezmu hodinky Petrouškovi. Nebo ti přinesu nové.

- Ne, ať mi vymění baterii. Jsem už na tyhle zvyklá.

Chtěla jsem ještě pracovat na zahradě. Jedeme nahoru. Holčenky mají přestávku. Sedí v kukani..

- Děvčata, venku je nádherné sluníčko. K nabití.

Pokyvují. Nechce se. Asi jsou ušlé, unavené. Chápu. Sednout. Odpočinout. Zítra si užijí sluníčka prý doma. Paní Dana se vrací.

- Dano, prosím Vás, ta butel na umývadle je máslo na tělo. Ze stolečku jsem vyndala krém na obličej. Připravila jsem ho na umývadlo.

 - Ještě jsem se chtěla zeptat, co s těmi narcisy na okně?

- Aha, tak já je vezmu domů a píchnu do půdy na podzim.

- U mě to je tak, která kytka přežije...

Smějeme se. Už zas cítím klid. Ne uměle vyvolávané napětí. Dana přebírá mamku. Jedou na záchod a já domů. Povedla se mi rybí pomazánka. Jemná, našlehaná, moc chutná. Vláčný chlebík ze včera. Včerejší zbyteček kvásku. Ovesná mouka, trošku špaldy, vejce, kvásek žitný, kvasnice.

- Peťuůůš, dáš si lívance?

- Voní to až ven. To je otázka, jasně!

Linda volá.

- Peťůš, prosím tě, otevři vrata.

- Tos nehlásila.

- Linduška zítra pokračuje dál...

Obdivujeme jejího minicoopera. Ty vorle. Slečna vyrostla. Koupila si auto pro dospělé. Je o dva metry delší, než její bývalý červený. Má velké auto s velkým kufrem. Co ten kluk všechno umí. A jak je vevnitř veselý. Krásný. Kouzelný. Umí tolik věcí. Sklápí si sám zrcátka, čidla na déšť, při otevírání svítí na dlažbě nápis. Při nárazu se volá do auta, co se děje... Telefon zabudovaný v palubce... Náramek - najde auto na parkovišti.... Velká holka. Mám radost z obou. Obě jsou velké, šikovné, vyrostly pro radost. Snaží se. Díky, vesmírná inteligence! Holky, na zdraví! Na úspěch! Na hodné lidi! A MÍR všem!!

Dobrou noc! :-)