Jde se dál. Momentálně po jarním chodníčku

Poslední roky vnímám předvánoční čas jako čas příchodu sluníčka, zimní slunovrat. V té době čistím, umývám, uklízím. Očekávám nejkratší den a nejdelší noc. To já ráda. Miluji tu dobu. Temno, čas pro zkoumání osobních stínů. Tmu, kterou mám ráda, není nejčernější. Jsou tu světýlka. Svíce, lucerny, blikající oheň za okýnkem kamen. Miluji zimu a tak se na ni připravuji. Vítám. Ten čas pominul.

Nedávno jsem uvítala příchod jara. Už ne kostel. Ne, ne. To bylo dřív. Jaro. Příroda. Zhruba okolo 21. března se dny výrazně prodlužují. Co s tím! Jaro je tu. Je třeba ho vzít na vědomí. Od konce února do poloviny března je cítit předjaří. To já nerada. Na horách ještě leží sníh. Pod sněhem, v poslední době bez sněhu na zahradě se probouzejí poupata čemeříce. Vystrkují kvítka sněženky, bledulky. V zimě se vyhýbáme temně zeleným potravinám. Obzvlášť mezi sedmnáctou a devatenáctou hodinou. Okurka, mango, zelená paprika mohou způsobit až vnitřní třes. Od poloviny února se už zelené nemusíme bát. Začíná se probouzet míza. Stoupá do koruny stromu.

K těm jarům:

Bioklimatologové definují tzv. biologické jaro jako období začínající kolem 16.února a končící 31. květnem.

• Fenologické jaro (jaro v přírodě): Toto jaro se neřídí kalendářem, ale průběhem počasí a vývojem přírody. Začíná již předjarním obdobím (často polovina února až březen), kdy začíná kvést sněženka podsněžník, bledule jarní, lísky či olše [14, 15].
• Meteorologické jaro: Začíná pevně 1. března a zahrnuje měsíce březen, duben a květen [5].
• Astronomické jaro: Začíná jarní rovnodenností, což je okamžik, kdy Slunce přechází z jižní polokoule na severní. To nastává obvykle 20. nebo 21. března [1, 4].

Teď už je jaro definitivní. Velikonoce pro mě nejsou mašličky, vajíčka, prostřený stůl. Připomínám si důrazně, právě v téhle době, že po každé zimě přijde jaro. Každoročně. Jako po noci přichází den. Vždycky. Sluníčko vyžene chmury, vysuší slzy, zmírní trápení.

Mám v hlavě stále odchod drahocenné osoby Drahušky. V době, kdy odcházel Viktor, mi prozradila, že totéž čeká i ji. Absolutně jsem nesouhlasila. Nevěřila jsem. Vzpamatuji se. Jako jsem se vzpamatovala s odchodu celoživotní milované kamarádky Soničky, pak Zlatky, maminky. Vzpamatuji se i z otřesů posledních týdnů. Všechny bolesti zarostou jako rány v kůře břízky. Člověk se nadechne, dívá se dopředu, pokud možno se neotáčí. Co se stalo, je za námi. Díváme se vpřed. 

Včera jsme od břízky dostali poslední dvě sklenice mízy. Až zas za rok. Aby se i strom vzpamatoval z našeho čerpání. Aby zacelil rány.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-06-zehleni-jsem-nezaznamenala

Pondělí velikonoční. V noci jsem nabarvila vajíčka. I myčka je vyklizená. Mám rozdělané žehlení. Rychle dožehluji. Sklízím prkno, kozy, žehličku. Zadělávám na bagety. Všechno stíhám. Už jsou tady. Mám cukroví, chlebíčky, beránka, mazanec.

Běžím za roh za jednou holčičkou. Bydlí se svými sestrami a rodiči v domě, do něhož se nedávno nastěhovali. U branky koledník. Pouštím ho. A teď utíkám. Zvoním. Za žaluziemi pohyb. Mávnu. Už je tu holčička. Její maminka se vyklání z okna. Chvíli si povídáme. Loučím se.

Doma hostím. Věnuji se hostím. Knižně. Nově hostům.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-06-bubenice

Oběd. Po obědě tluče na okno naše bubenice.

V domě klid. Vypravuji se s koledou na druhý konec města.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-06-vybehla-jsem

Jaro v plném proudu. Magnolie kvetou. Modříny se zelenají. Zahrady jsou rozkvetlé. Vítej, jaro. Beru tě na vědomí.

Cestou mě došli tři hoši s obrovskou pomlázkou. Pletl ji s tatínkem před Velikonocemi. Šlo to těžko. Proutky byly tuhé. Jeden z nich se mě ptá, jestli jsem neučila. Pamatuje si mě jako hošík. Vzpomínám na jeho dědečka i tatínka. Přicházíme ke zvonku.

- Sem jdu já. vy jste říkali jiné jméno.

- No, nejdřív se stavíme tady.

Na terase i v domě mnoho kluků. Návštěv. Chvilku usedám. A klušu domů. Do klidu.

Fučí. Zima. Doma. Odpočinek. Klid. Bezpečí.

https://www.kapkacapka.cz/2016/03/o-velkonocnim-carovani.html?

fbclid=IwY2xjawRA7FVleHRuA2FlbQIxMABicmlkETFtcDdFWUhrR0FVaG5KMk12c3J0YwZhcHBfaWQQMjIyMDM5MTc4ODIwMDg5MgABHnBHxNM7LuclewFwURYq23wMUBvODDuQOHqV7G_Pfwc1rdzCpYWO2EKCxWz7_aem_GoAc4CPgPIl5Q-SVA59xZA

Karel Čapek

O velkonocích se čaruje, abychom byli zdrávi, aby byla dobrá úroda a kdesi cosi. O velkonocích se neklade tajemné náhodě otázka, co bude, nýbrž hledí se na tu budoucnost vykonávat čarovný vliv. Umyj se, děvce, v potoce za úsvitu, a budeš po celý rok zdrávo. Udělej to a to, splň ten nebo onen magický předpis, a všecko bude v pořádku; tvá budoucnost je v tvých rukou. Není o vánocích v tvé moci, co se ti uleje z olova; nemáš vlivu na to, jsou-li v rozpůleném jablku seřaděna jádra v kříž nebo ve hvězdu; nemůžeš způsobit, aby tvá svíčička nezhasla první ze všech. Ale na velkonoce jsi už tak trochu pánem svého osudu: učiníš-li to a to, budeš živ a zdráv jako ryba. Tak běž a udělej to.

V tom to asi je: že o vánocích vládne noc a o velkonocích už boží činný den. Na vánoce příroda spí, nedá se nic dělat; člověk spjatý s přírodou čeká s rukama v klíně, až přejde zima. Nemůže ničím zasáhnout do běhu věcí; jde jen o to, přežít nějak tu zimu. A tu na člověka, jenž sní a čeká, přichází nálada věštění. Nedá-li se nic dělat, chce se mu aspoň předvídat. Člověk s pluhem v ruce se už tak bezmocně neptá, jaká bude úroda, protože do jisté míry ji sám už dělá; ještě mohou přijít kroupy nebo sucho, ale člověk aspoň udělá své, aby mu na jeho poli urostlo. Čaruje, aby mu zlé moci nepoškodily jeho dílo a jeho zdraví; proto světí hromničky proti bouři a kočičky proti zlé nemoci. Nevěští, ale napomáhá dobrému osudu. Za zimního slunovratu sedí v polotmě a touží po věštbách a znameních: zjev se mi, co se mnou a s námi bude, neboť není nijak v mé moci, abych to přivodil sám. Za jarního rovnodení má už co dělat; chválabohu, už je zase tak trochu strůjcem a dělníkem svého osudu. A kolem něho se všechno hýbe, příroda se dává na svůj veliký postup; to už není to zimní utkvění a ustrnutí. A proto i to jarní čarování je docela jiné než zimní: už ne ta metafyzická bezmoc a bezradnost, která se jenom ptá osudu, co s námi bude, ale aspoň nějaké konání, aspoň trochu úsilí mít činný vliv na své štěstí.

Večer. Zima. Jdu zalít.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-06-vecerni-rozjimani

Sedám si. Zastavuji se. zavírám se v čase. Dívám se na své myšlenky. Ano, Petroušek má pravdu. Co mi schází! Nic. Mám ještě své blízké, domov,vzpomínky. A naději, že dobré dny zase přijdou. S nimi i klid do srdce. Je třeba se srovnat s odchodem lidí. Svět se točí. Na tom nic nezměním. Na to jsem přišla dnes ve večerní zahradě pod stromy. Kočky mě tam doprovázely. Ptáci zpívali o jaru. Dnes rok, co zarmoutila své rodiče a fanoušky Anička Slováčková. Je nutno žít, přijímat vše, co nese život. Tak, jak je to naplánováno v kartě osudu.

Dobrou noc!