Je můj král
Krásný den. Volnost. Svoboda. Neměla bych to psát - jsou tu i ne příliš světelní čtenáři :-) Ireno, udělej si ochranu. Hotovo. :-)
Venku zima jak v psírně. V noci na Šumavě mrzlo. Dělají si legraci? Chtějí lidem způsobit zdravotní potíže?
Náš domeček má své obyvatele. Moc ráda!! Šťastná, že jsem
nešla po penězích, ale po lidech. Dočkala se. Sedm měsíců byl domeček
neobývaný. Zrekonstruován, vymalován; přebírala jsem, odmítala, vybírala; od ledna čekal. Dočkal se. Peťulka hlásí:
- Byl jsem u mladých.
- Jo? U kterých?
(Máme dvoje - od Petrouška dva syny. Moje dvě dcery :-) )
- V domku.
Jsme myslela u našich! Naši se nehlásí. Ticho po pěšině.
Mluvíme tedy o našich nových "mladých". Chtějí použít skříň... Volám. Pán tam má tatínka. Pracují. Nebere. Volám paní. S bříškem pojede ještě na tábor vařit. Prý - chtěla to, má to. Povídal on. Jasně. Těhotenství není nemoc. Souhlasím. Hovoříme, co mohou použít z našeho nábytku.
Pán mi říká, že v pátek tam poprvé spali ve spacácích - to vím. Řekl:
- Pod dobrou.
- Kde?
- Pod dobrou jabloní. Jak jste říkala, že jste jí říkali dobrá. Ta s těmi strakapoudy. Na podzim s Vaším pánem prořežeme stromy...
Oni spali pod jabloní. Pozorovali hvězdy.
Shánějí dodavatele netu. Říkám zkušenosti. Můj dodavatel je asi z těch, které jsem v minulém měsíci na zkoušku obvolala a vyzkoušela, nejlepší. Nejspolehlivější. Nejrychlejší. Nejlevnější.
Vyjížďka banka. Chci se stavit u řezníka. Potěšit Petrouška. Mašem. Překvapit ho. Obdaroval mě v poledne velkou kyticí a cinzánem.
- Děkuji za těch třicet let.
- Peťuš, čízo. Jako tehdy...
- Tys ho tehdy hodně vypila.
- No
jo, už ani nevzpomínám. Peťuš, vyfoť mě. Vyberu si.
Řezník - dovolená. Do prčic. Zítra výročí setkání s největším chlapem mého života. Poprvé jsem viděla toho rtuťovitého atletického chlapíčka 4.7.1989. Trhali jsme s mým tehdejším žárlivým milencem z Varů u mamky třešně. On česal v koruně, já s maminkou opřené o žebřík. U sousedů běží po zahradě krásný chlapíček. Velmi rychlý. V ruce hadici. Trhavými pohyby kropil záhony. Maminka mi špitla:
- To je bratr pana Hrobského.
- Aha. Hezký. Ale malý.
- Ale rozvádí se. Hrobští odjeli na dovolenou a on jim zalévá kytky.
- Paní Konečná, kdyby mi tohle (ukázal na dům) říkalo pane, už bych Vaši dceru pozval nahoru na kafe.
Z koruny se ozval žárlivec:
- Co říkáš, Irenko?
Obě hasíme:
- Nic, nic, trhej, trhej.
Posunkujeme na Petrouška, aby byl zticha. Ukazujeme do koruny. Sluníčkový Péťa dál vede monolog. O žárlivci v koruně nemá tuchy.
- Co říkáš?
- Nic, česej. To fouká vítr.
Jo, tehdy šustily vánkem třešňové lístečky. Šumění mě zachránilo před žárliveckou scénou.
Před naším setkáním jsem si v mysli řekla:
- Žárlivce nepotřebuju. Pustím ho k vodě. Pitomce. Své děti si vychovám sama. Jako mamka vychovala nás! Jen jsem si to pomyslela, srdcem prožila - fakt jsem to myslela vážně - objevil se...
Večer jsme se náhodně (náhody neexistují) potkali v cirkusu. Nemohu a nemohu si vzpomenout, jak jsme se nakontaktovali. Nebyly mobily. Jen pevná. Možná jsem mu vsunula papírek s číslem. Nebo věděl, jak se jmenuji. Už nevím... Jednou se to dozvím...
Ulomila se mi mašlička z klipsny. Setkali jsme se v jeho garáži. Prý mi ji slepí. Jenže tam bylo i jeho užvaněné dvojče. Jemu jede pusa snad víc, než Petrouškovi. Nechala jsem tam náušničku a odjela na své dnešní Rozinantě.
Dali jsme si rande na koupalku. Sedím se sestrou na lavičce. Holčičky okolo mě. Petroušek míří k nám. Vysvětluji jí:
- Vidíš, to je Zdeňkův bratr.
Najednou vingl a pryč.
- Ivo, jdu plavat.
- Prosím, tě, proč sis k nám nesedl?
Petroušek krouží ve vodě okolo mě:
- Když tam sedíš s máti.
Vidí jak ostříž, ale tehdy si je popletl. Celý život si je lidé zaměňovali. Chtěla jsem se přátelit. Vychovávat své děti sama. Odolávala jsem. Umluvil mě. Chtěl se nastěhovat. Odmítla jsem. Bylo by to velké sousto na malém městě:
- Ten dobrák s ní nevydržel...
Moje tehdejší kamarádka mě plísnila:
- Ty si blbá. Ty si blbá, viď? Chlap se ti nabídne a ty ho odmítneš. (Byla z Chomutova. Pamatuji to její tysi.)
No, odmítla. Sbližovali jsme se.. Odjel do Máchova kraje dělat zástupce hlavního... Jeho dva hošíčci - krásní... Mladší měl zahnisané oči... Nechtěl vidět končící vztah rodičů... Mamka měla u žebříku dobré info. Přivezl ho z tábora do Jaře předčasně. Zazvonil. Nevěřila jsem. Myslela jsem, sejde z očí... Nesešla :-) S mobily je to jednodušší. Vyměnili jsme se. Odjela jsem na tábor. Dělala jsem hlavní vedoucí. Holany. Máchův kraj... Telefonovali jsme si přes pevnou ve smluvený čas. Něčím si mě nesmírně koupil. Nesmírně vesmírně. Takovou maličkostí. On toto vše ví. Ráda to vyprávím. Předvádím to jeho kropení hadicí... Slyšel to milionkrát. Přijela jsem z Holan. Srpen. Přijel.
- Tak jsem rozvedený.
Asi nebyl veselý. Přišel o rodinu. Já už o sedm let dříve. Otec mých dětí mě taky stále podváděl... Petroušek je štědrý. Věděl, že miluji cinzano. Donesl láhev bílého cinzána, nanukový dort. Malinkatou krásnou vkusnou něžňounkou vázičku. Chráním ji jak oko v hlavě. Všechno rozbiju. Proto ji vůbec nepoužívám. Dárečky holkám. Jeho předchůdce byl nejen chorobně žárlivý. Ale taky pěkně hladový. Sobeček.
Nesla jsem v mysli Kaččina slova:
- Ty si blbá, ty si pitomá, viď?
Posadila jsem ho proti sobě. Napíšu to! Nic jsem neukradla, nikoho jsem nezabila. Určitě to někoho pěkně popudí:
- Péťo, s Janou jste prožili mnoho krásného. Šťastné dny. Lásku. Narození dětí. Zklamání. Zradu. Smutné chvíle. (Měla už náhradu. Několik.) Jsi rozvedený. Jestli chceš, můžeš se nastěhovat.
Péťa byl z rozvodu smutný. Zraněný. Svěřil mi:
- Víš, co řekla u soudu? Prý jsem se o kluky nestaral. Já! Já jsem sjel kolečka u kočárku...
Věci vzaly rychlý spád. Nastěhoval se hned druhý den. Přesvědčila jsem se: Spolehlivý. Pečující. O mě. O své blízké. Pomohl mi vychovat holčičky. Ta mladší o něm hovoří jako o tátovi. Milý. Čestný. Seriózní. Pravdomluvný. Pracovitý. Ochotný pomáhat. Zázraky ihned, nemožné do tří dnů. Milujeme se třicet let. Udělal mě šťastnou, opečovávanou. Postavil dům. Řídí mě. Učí mě. Chrání mě. Hlídá rodinný krb. Vracím mu to recipročně. Má jenom mě. Mám jenom jeho. :-) Podporuje mě. Někdy bych ho přizabila. A on mě. Nemá rád extempore. Má rád stojaté vody, klídek. Mám ráda vzruch, říkám své názory na plnou pusu. Miluje sport. Miluji divadlo. Duchovno. Literaturu. Jsme naprosto odlišní. Vůbec nevím, co nás drží tak pevně při sobě. Hodný - vydržel se mnou TŘICET LET.
Za to ho MILUJI!
Petroušku, taky děkuji. Za lásku, štěstí, hojnost, radost z žití, optimismus, smích, trpělivost, bezpečí. Jsi můj všechno.
Na zdraví! :-)
Dobrou noc! :-)
P. S.
Sedmnáct let mi měsíc co měsíc každého čtvrtého v měsíci nosil květiny. Nikdy nezapomněl. Po sedmnácti letech si mě vzal. Květiny přestaly. Jen Vánoce, Velikonoce, svátky, narozeniny, výročí seznámení... Jenže mně to NEVADÍ. Je můj. Celý. Milovaný. Nejdražší. Největší chlap mýho života!!!