Je to tady

První září. Pro mě celý život nádherný den. Moudří lidé ze sebe cákají, jak se jim škola nelíbila. Jak věděli, že se učí voloviny. Já jsem asi hloupá. Jako žák i student jsem se do školy náramně těšila. Bavilo mě nasávat neznámé věci. Až dnes vím, že nás balamutili. V nevědomosti jsem do sebe ukládala všechno, co bylo k naučení. Škola, studium a pak předávání dál – to byla moje vášeň. Jsem ráda, že už neučím. Co bych je asi učila? V dějepisu občas chybí tisíc let. Nevíme, co si vymysleli, sestavili pro nás naivní a po vzdělání toužící masu. Jenže k tomu jsem dolezla až na stará kolena.

Přeju si, aby rodiče dohlíželi na to, co lijou dětičkám do hlavy. LGBT absolutně nepřijatelné. Pohádky o lese pyjů zvrácené. Už rostou rodiče, kteří sympatizují s lesem pyjů. Berou to jako normalitu. U mě je to satanistické ničení čistých psyché dětí.

Kočiny na mě způsobně čekají. V noci když zhasínám, okamžitě jsou auf. Předstíraný tvrdý spánek, Mourkův chrupot se změní v aktivitu u linky. 

- Dej nám něco!

Včera jsem nedala. Popřála dobrou noc. Zavřela dveře od ložnice. Spíme. Pochopily.

A dnes nic. Nezájem. Asi dostaly ráno od Petrouška. 

Mourek se vyvaluje. Kupodivu neloudí. Žofie se protahuje jak týden před výplatou na křesílku v Péťově studiu. Připíjím na den horkou vodou; na zdravou planetu, na lásku mezi lidmi, na hezké vztahy, na probuzení lidstva… Naprogramovanou vodičku pak vypiju. Měla by se pít jen čistá horká voda. Dávám si do ní citron, med, jedlou sodu… Horká voda dělá v těle zázraky. Studená nutí orgány k činnosti. Zatěžuje. Popíjení teplé vody nám prospívá víc než pití studené. A to dokonce i v létě během parných dnů. Mám v termosce mnohdy jen horkou vodu s citronem. Piju ji celoročně. Horká tekutina je totiž všeobecně lepší nejen pro prohřátí organismu, ale také pro jeho detox a hydrataci. Tělo nemusí vynakládat energii na zahřátí; je podpořeno jeho prokrvení (včetně orgánů); aktivněji a lehčeji metabolizuje. Horká vodička pomáhá s trávením a vylučováním. Má vliv na správně fungující cirkulaci krve.

Mourek nejeví zájem o snídani. OK. Můžeš se jít proběhnout. Žofie zaujala polohu ležícího střelce. Odpočívala po včerejším svém dobrodružství až do odpoledne.

Dopoledne jsem pracovala u sebe ve studiu. Na devátou paní. Vpisovala jsem si divadla, koncerty, výstavy do diáře.

Petroušek volá. Prý za chvíli přijde. Má na to ještě dvě hodiny. Ale ne, je opravdu tady.

- Vždyť jsem o víkendu pracoval. Ty bys mě uhnala.

Jo takhle. Pravda.

- Peťuš, vyžehlím. Mám ze včera jen jednu pračku. Pak si půjdu přepsat piny, kódy, hesla… Mám toho mraky.

- A já jdu dozadu uklízet pod pergolu.

- Mohla bych využít teplý den a probrat krabice ze školy.

- Tak přijď za mnou. 

Žehlení mi moc času nezabralo. Pod pergolou jsme maličko uvolnili. Od roku 2011 - to je let! – jsem pořád nabízela materiály na nástěnku. Drahocenné soubory spisovatelů. Poklady jsem zlikvidovala. Na nástěnkách ve školách jsou depresivní malůvky dnešních deprivantů. My jsme měli veselé radostné krásné výkresy.

- Peťuš, podívej, co velkých kartonů, čtvrtek mám z tiskárny. To by se hodilo našim dětem. Podívej, co čtvrtek mám. A to jsem si chtěla v Lidlu koupit na malování náčrtník. Ješiši! Tak to uložím do skříně.

- Samochtějícímu se křivda neděje. Otec říkal:

- Nepůjdou sem, nepůjdou odsud.

- No, škoda.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-01-prebrety-studentu-zaku-ucitelu

Přistavil popelnici na papír. Naplnila jsem ji. Andělé! Kdopak je tak krásně vyrobil? Na sukýnkách mají nalepené hvězdy. Z vánočních her tu mám svatozáře Panenky Marie, Josefa a tří králíků. Měla jsem tu ve velké igelitce na památku – na jakou památku!? – zajíce s citáty studentů a profesorů… To je přebreptů. Zajíce jsem vždycky na Velikonoce vystavila i s barevnými vajíčky s textíky na chodbě. Na Vánoce jsem citáty tiskla do malých andílků na stromeček z kartonu. Pošila jsem ho větvičkami. Tahle má dílka přitahovala všechny třídy, kde jsem učila jak plástve včely. Vždycky se tam děti rojily, hledaly svůj omyl... Řehtaly se. 

Ometeno, uklizeno.

- Co s tím nádobím?

- Hodím ho do myčky. Je hliníkové. To už nikdo nebude chtít. Ale je to relikvie po babičce.

Napadá mě, že celý život vařila v hliníkových kastrůlcích, ale hliník se šíří teprve v moderní době vzduchem v takových kvantech, jak říkal Radovan Dlúhý, že si sedá na mozek… Působí na paměť. Nedá se z těla nijak vystrnadit. Nevyčistíš ho. Tedy jediná prevence:

Vyhýbat se mu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-01-siesta

Hotovo. Siesta.

- Pojď si sednout ven!

To my zbožňujeme. Dnes - první zářijový den. Začíná další školní rok. Děti postupují do dalšího ročníku. Někomu zvýšil nový majitel nájemné o šest tisíc. No, to musí být radost! Koupit dítěti nejdražší výbavu… Do práce se nechce. Každému dle jeho zásluh.

- Peťuš, dnes jsem myslela na lyžování. Já už se tak těším!

Petroušek se netěší. Jen pokyvuje. Dělá jako že…

Léto pomalu končí. Hezky. Nenápadně. Vlastně přišlo v polovině srpna. A už dává pápá. Horkům už nedůvěřuji. Čárují. Zas bude zítra změna počasí. První chladná rána jsme už zažili. Sedm stupňů – to je na srpen přece charakteristické. Nebo se planeta otepluje? Ble, ble, ble?

Přes mlhy se k nám vplíží podzim. Mám ráda žhavé letní dny. Ale miluji i podzimní zádumčivost. Předpokládám, že astrologické nástrahy teď v září přežijeme.

Tady už by mohl být konec.

- Za chvíli přijede Jeníček. Jdu dát na kafe.

- Ješiši! Nemám mu co dát.

Jdu rychle, ale opravdu fofrem vymastit ohnivzdorné misky máslem. Kladu zralé blůmy. Prosýpám moučkou. Rozuměj drobenkou. Zapéct.

Krájím poslední zbytek bagetky. Lehce natírám francouzskou kremžskou. To je oxymóron, že? Buď francouzskou nebo hořčicí z Křemže. Obaluji ve vajíčku s kořením. Sypu bruscetou. Pokládám okurčičkami, rajčátky…

Nesu ven. Hoši popíjejí kávičku. Stavím na stůl podnos. Vypadá to pěkně. A chutná to skvěle. Ohnivzdorné zapékací misky hotové.

- Já jdu ještě cvičit. To už si nedám.

Honzík se osamostatnil. Jsem šťastná. Už mám pro něj dárek. A dnes od nás dostal něco potřebného. Tetelím se štěstím. Přeju mu to. Konečně udělal skok. Tleskám!

A tady už by mohl být konec dne.

A není. Pouštím si poradu. Jdu se osprchovat. Vypli proud. Asi třikrát za sebou. Co to je? To dřív nebylo za celý rok. Pokud měli na den vypnout, na sloupech visela upozornění. V krátké době už opakovaně. Zapínám fotovoltaiku. Myčka myje. Máme osvětlený dům.

- V bateriích je sedmdesát procent.

Péťa hlásí, kolik jsme vyrobili. Kolik jsme přeposlali. Mohla bych přeposílat na víc míst. Ale jak to říkal Petrouškův otec?

- Samochtějícímu se křivda neděje.

Taky říkal:

- Dávat a ještě prosit, to je moc.

A moje maminka říkala:

- Prdel políbit.

Ješiši. To od ní nebylo hezké. Ale moudré.

A tady už je konec.

Dobrou noc!