Máme to tu hezké. Jsem šťastná. Přijímám...!

Kartičky na den - přijetí. Odpuštění. Zajímavá synchronicita... Ranní rituálky. Běžím pro pampelišku a kopřivy do zdravého jídla...

Stále stejně okouzlena přírodou. To jsem dřív vůbec nevnímala. Vůbec. Až když jsem složila ředitelskou fci. Hned na kraji února jsem šla zasadit konvalinky z plesu.

- Tak cos tu celý den vyváděla?

- Chtěla jsem zasadit konvalinky.

- A nešlo to, viď?

- Jak to víš? Bylo to tvrdé, zmrzlé...

Sžívala jsem se se zahradou, od nastěhování do našeho nového domu. Zhruba deset let. Vnímám víc a víc zázrak ptačího zpěvu, komůrek žížal, prohlížím si zakousnutou myš, brouky, nezabíjím sršáně, anky, zkoumám květy, kořeny, zakládám záhony... Letos jsem si poprvé uvědomila dar zahrady - tolik jablek! Všechny jsem podělila, rozdali jsme mošt, nastrkala jsem je do sklenic, do mrazáku... Zbyla mi tři. Jedno krásné ontário - v zimní zahradě na plném světle v krabici celou zimu... A dvě scvrklotiny. :-) Micicinda sličná včera kousla hřivnáče. Dnes jsem volala do záchranné stanice. Má chromé nohy. Asi s ním bude amen... Kdy a jak to ta potvora stihla... Prý až teď budou hnízdit ptáci, máme ji zavřít. Nelze. Má zákaz lézt do stromů. Neleze. Ale na parapet na holuba v krabici se slunečnicí si troufla. Péťa říká:

- Příroda.

- Má pravdu, ale.

Paní na devátou zapomněla. Mohla jsem její místo obsadit.. Nic. Administrativa - na houpačce na sluníčku. Nová je takové chrastítko. Blíží se poledne. Jako podkres k práci Jarda Chvátal - paprsky Nikoly Tesly. Volná energie. Kampak se ztratily jeho udělátka?! Proč ho Morgan hodil přes palubu ? Protože by neměl na čem vydělávat. Zlikvidovat Nikolu i s jeho volnou vesmírnou energií... Dopisuji administrativu. Nad hlavou na mě píská kos. Někde kvikají ptačí mláďata. Že by už? Nebo je to dospělák? Micicinda leží v trávě u houpačky. Taky poslouchá. Jen každá nasloucháme z jiného důvodu. Jí se v hlavě promítá teplá svačinka... Zkouším, jestli se na houpačku složím. Složím. Fouká. Balím se do deky na polstru. Poslouchám o Nikolovi, propadám se do nevědomí...

- Takhle bych se chtěl mít! Kolik jsi toho od rána udělala?

- Peťuš, je to žůžo! Micka mě hlídá. Zahrada mě hýčká. Ptáci se předvádějí... Holub má prý ochrnuté nohy. Kálí pod sebe. Asi s ním je amen. Byl to hřivnáč. 

Zdvihám tělo. Práce v domě... Oběd. Za maminkou. Kolo nebo auto? Kolo. Ne, auto. Nestihla bych...

Moje zlaté pečovatelky - vytrvalé - Věrka, Irenka, Simonka a Dana. Děkuji :-) Za péči, trpělivost, vytrvalost, ochotu... Posílají mě do jídelny. Zpívají jim tam děti. Už mají po koncertě. Poklony, potlesk. Vyjíždíme z jídelny.

- Mami, odšpéruj se, vezmi košík.

Ten košík  a termoska bude jednoho krásného dne někoho stát ránu mezi oči!!! Proč já si vozím catering s sebou?

Kabelka, termoska, klíčky od auta, telefon, tlačit vozík... Do pr... Mám jen dvě ruce. 

Jedeme na terasu. Před týdnem v pátek jsem požádala o svolení, že mohu maminku nechávat samotnou na terase. NE. KAŠLOU NA KLIENTA. KAŠLOU NA RODINNÉ PŘÍSLUŠNÍKY. ÚŘEDNÍK JE ZKRÁTKA ZMETEK, KTERÝ JE ŽIVEN JAK ROCHNÍK Z NAŠICH PENĚZ. Mlaská a předvádí svou sílu. Je líný! A MÁ NEKONEČNOU MOC. Proč mě napadá ošklivé slovo šmejd? To ode mě není hezké. Přijímám všechny lidi i úředníky!!!  Prý to v pondělí projednají. (Povídala před týdnem a v pondělí slíbila zítra...) Maňana... Písnička z dětství na Rádiu Luxembourgh... Na chodbě může mamka být sama, ale na terase by mohla skočit s vozíkem dolů. Bóže, bóže! Blbost kvete! No jo, vždyť je jaro. 

Mamince vezu štrůdlík. Tvaroh s čokoládovými pilinami a zakysankou. Maliny. Zalévám kafe. Krém na tělo nesu do koupelny. Mami, kdybys věděla, jak tě mám ráda.

- Mamko, Iva mi volala, žes nevěděla, že je první máj.

- No jo. Nikdo mně to neřekl.

- Dnes je druhého máje! :-) 

- A zítra nemá ji.

Asi maminčina průpovídka z mládí... 

- Mami, víš kde je teď v Josefově muzeum? 

- Vždycky bylo na radnici.

Vyprávím jí o muzeu v jejich vojenském útvaru. Vzpomínáme, kde měli vrátnici, kde potom pracovala ve vedlejším domě s Janovičkem a Hrubou. Janoviček, slovenský bača s mocí komunisty... Blbej, ale komouš. Tedy náčelník... (Velká had!) Líčím, jak je dům opraven. Dole přístupné pro lidi obrovské pece na chleba pro posádku. Tam měli výstrojní sklady... Povídám o prvním občanském domě Rumplmayera...

- To je ten dům, kde byla drogerie...

- Můj dědeček se kamarádil s Rumplmayerem...

- Mami, boří most u Jaroměře. V celé republice se mosty boří kvůli americké technice. Představ si: Místo semaforů tam stojí chlap z každé strany s plácačkou. A od Jaroměře už ani nestojí. Válí se v autě, na skle plácačka se zelenou stranou. Mami, zavolám si do Phy na ŘSSD.

Třikrát volám. Třikrát mě přepojují. Marně. Poprvé mě chtějí setřást. Je to prý pro policii.

- Poslouchejte, vy si ze mě děláte legraci!

Na několikátý pokus mi ochotná, už asi třetí paní, poskytne telefon na paní Fikejzovou v HK. Od patnácti hodin... Volám jí v 16.40...

- No, já už jsem mimo práci... Ale zjistím to. Mohu vám zítra zavolat?

- Ano, ne dřív než v devět!

Luštíme. Smějeme se. Užíváme se. Přesouváme se za sluníčkem... Rychle se točí a nechává nás ve stínku. Mezitím zmizne v pokoji termoska s čajem.

- Mami, chceš čaj?

- Jo, dala bych si.

- Mami, do prčic, termoska je vtahu. Odnesli ji.

SYSTÉM. OD 16 DO 17 HOD. NEMAJÍ LIDÉ CO PÍT. PIJÍ MÁLO A KDYŽ CHTĚJÍ, NEMAJÍ CO. HALÓÓÓ! PROBERTE SE! Když mám žízeň, chci se napít!!! Za celý důchod (DD nepatří k levným hotelům :-) ) MUSÍTE lidem poskytnout nápoj! Horký čaj je přeci přirozený, nenáročný!!! Navíc do termosky dáváte mamince náš drahý med - docela přepychový špás - vyhodit zbytek termosky s medem!!! U nás se med dává lžičkou do zchladlého čaje do hrnečku!!! Aby se vypil. Nezahodil!!!

Systéme, jdi se zahrabat.

- Mami, nemohu tě tu nechat.

- Jo, mohla bych jim utýct, viď?

- No, nebo skočit z balkonu.

Dnes vše na podpis, na smlouvu, na směrnici... Dnes už neplatí lidské slovo. Svoluji: Nechejte maminku na balkóně. Choďte na ni mrknout, jako chodíte na chodbu. Kdyby potřebovala na záchod...

Je to tak těžké?! Ne. Je to jak u blbých. Na půdě.

Jedu. Povídáme si s Péťou. Složila jsem se u něj ve studiu na gauč.

- Usneš! Já jedu pro mlíko. Chtělas jít do muzea na přednášku.

- Neusnuuu...

Zdvihám se z mrákot. Hledám termínek pro novou paní. Peťulka je zpátky.

- Ty seš ještě tady?

- Peťuš, jedu. Přednáška byla od půl šesté...

- Zas pozdě.

V muzeu zahájili výstavu Adepte cechu Hubertova. Hledám význam slova adepte. Stoupenec, stoupenkyně, přívrženec, zasvěcenec, adept, adeptka, následovník, následovnice tajného učení...

Vítá mě p. ředitel. Mladý, sympatický, příjemný... Už skončil zahájení s přednáškou. :-)  

- Přijdete 20. června?

- Přijdu. Ale já chodím v šest. Je to do půl šesté, že? :-)

Vypráví o plánované asi dvouleté rekonstrukci muzea - Wenkeova domu. Skvost architektury. Advent se asi bude konat v některé ze škol... Obdivuji už podruhé nové vybavení muzea obchodním nábytkem podle arch. Davida Vávry; normálka police, regály se zbožím. Jako to bylo za Wenkeho. Otevíral v květnu 1911.

Miluji své město. Miluji lidi v něm. Miluji lidi u nás. Snažím se je přijímat. Někdo musí být blbý... Taky jsem někdy za blba.

Stavuji se v Lidlu. Jů! Překrásné kytky za polovinu. Probouzí se ve mně hamižnost. Dvoje chryzantémy, jedny růže. Chryzantémy vezmu zítra mamince. Mladý muž z ochranky mi chce pomoci vyndat košík ze štosu. Povedlo se mi. Vzdaluje se.

- Vy jste mi chtěl pomoci? Jste velmi laskav. Děkuji mockrát.

Ve frontě u pokladny stojí Jirka B. Chodil na zvláštní. Starala se o něj víc babička. Bydleli v krásné vilce. Maminka mu umřela před lety. Jirka mi hlásí:

- Já jsem zhubnul o patnáct kilo. Ale osm jsem zas nabral. 

- Jirko, to je fajn. Ještě mlátíš babičku?

- Ne, ne. Babička mi osmého února umřela. Psychiatrička mi vysvětlila, že když mě naštve, ať ji nechám. Babičku jsem pak už nemlátil. 

- Jirko, pamatuješ, jak jsem vás vzala na výlet do Tater? To už je tak pětatřicet let. 

- Pamatuju. Pamatuju. A mám schované album. Bylo to moc krásné s vámi. Mám moc rád módu osmdesátých let.

Udivuje mě, že si pamatuje, kdy to bylo. 

- Tam byla moc hezká móda. Kluci nosili kraťasy, takové lesklé, s bílým okrajem, pamatujete? 

Naznačuje na bocích zdviženou linii bílého lemu. Dokonce si pamatuje značku. Tu jsem teď právě zapomněla...   Přesně popisuje módu té doby. Kdo by to řekl. Tlačila jsem tlusťocha na skokanský můstek. Bála jsem se tehdy, holka mladá, aby ho nekleplo. Měl postiženou ruku od porodu. I mozek. Měl mě rád. Všechny jsem je milovala... Byli hodní, slušní, vychovaní, vděční. Vzala jsem je každý rok na dlouhý výlet. Jednou minibuskem. Spali jsme ne Brněnské přehradě. V Bratislavě jsme se svezli po Dunaji. Děti tam lítaly, moji ne. Řekla jsem jim: 

- Bojím se o vás. Mám strach, abyste nespadli do vody. Seďte na sedátkách. Pozorujte okolí. 

Poslechli; Pozorovali. Pokračovali jsme do Nitry za jejich bývalou třídní. Sobor nad Nitrou... Rok před tím jsme za ní jeli nočním rychlíkem do Popradu. Celou noc jsem chodila vlakem a kontrolovala, jestli spějí. Až do rána. Kolegyně nás ubytovaly ve spacácích v tělocvičně. Mně připravili pohovku. Bazén ve Spišské Nové Vsi - pletu si to? Součást Popradu... Nevím. Měli barevné čepičky. Pouštěla jsem je po pěti do vody. Byli ukáznění. Panovala souhra. Na Štrbském Plese měla moje sestra švagrovou. Vedoucí stravování domů Jánošík, Hviezdoslav a Kriváň. Připravila nám vydatnou rýžovou hovězí polévku - plnou masa. Obložené chleby. Zdarma. Socialismus. Jo, taky jsem měla milence. V Karlových Varech. Zahodila jsem ho později. Vyměnila jsem ho za Petrouška. Dobrá volba. Za tím jsme jeli do Varů. Cestou jsem dohodla s milencem své kolegyně - kapitánem letadla - exkurzi na letišti v Ruzyni. Čekal na nás v hale. Každá jsme hned do každé ruky dostaly činzáno... Tehdy jsme šli do řídící věže. Takový globus. A pět nebo deset nás vylezlo po žebříčku do nejvyššího patra. Poprvé v životě jsem viděla radar. Letadla nad Evropou. Poskakovala na svých trasách. Pak jen nebe Československa. Tam už letadýlka plula plynule. Pak plocha Ruzyně... Jirka si tohle všechno zapsal do hlavy.    

- Vy jste měla kalhoty do zvonu. Pamatujete? Takové krásné: Vidíte? Já mám kalhoty do zvonu. Kdyby se to mohlo vrátit! Ta móda. Měl jsem ji rád, ne tu dobu, ale tu módu. 

Bože, on mluví jako normální. Má na sobě zvonové kalhoty nad kotníky... Zasáhl mě. Potěšil mě.  

Neobvyklé... Dnes jsem potkávala jen samé skvělé lidi. Stejně je to tu na zemi, v Evropě, v České republice, v Jaroměři KRÁSNÉ! NWO se nenápadně HROUTÍ!! Hurá! Jupíí! Vytrvejme!!! Vy-tr-vej-me!!

Raduji se z malých zpráviček - jako třeba, že se indiánům nebude těžit ropa na jejich území. Jasně. Prales je jejich domov. Takové malé diamanty zpráv...

Jsem šťastná. Radostná. Miluji Petrouška, moje a jeho děti, jejich děti, maminku, svět.

Dobrou noc!!