Je třeba blechám udělat pápá

Slunce. Dneska bude hezký den! To byla písnička. Vlastně Zítra bude hezky den - touž, že půjdem spolu ven... Ještě nevím, co a jak, a co doma řeknu pak... Přijď, přijď a nezapomeň!

Jana Petrů - Zítra bude hezký den (1963) Moje dětství - krásné. Dnes jsem to mamince povídala - jak to bylo vynikající... Zpěvačka s tímhle jménem způsobila, že si musela jiná vycházející hvězdička dát jméno opačné - Petra Janů. :-)

https://www.youtube.com/watch?v=CAzOqsXg1hs

Tak - holka, dnes máme den D! DERATIZACE! Pán telefonuje.

- Chtěl jsem poprosit, jestli bychom to mohli odložit - asi o hodinku.

- Jé, vy jste mě vyděsil! Určitě.

Zavolá. Dohodnuto. Hlavně ať přijde. Ať to má domeček za sebou. Taková hanba! Ale ne jeho. Ani naše. Zvonek.

- Dobrý den!

- Jsou rodiče doma?

- Jak rodiče? Mně je 64 let.

- Jdu ven. Stojí tam pán, vcelku mladý, pokorný. Vysvětluje, že jim koronavir udělal čáru přes rozpočet. Jestli nechceme vyčistit dlažbu. Sundají lišejník, naimpregnují... Dohodnuto. Na, náá, na kolikátou? Do prčic, pojedu za mamkou nebo nepojedu? Milostivě mi dají vědět, nebo nedají? Na čtrnáctou. Pak jdu ukázat byt v paneláku zájemcům. Po hodinkách...  A to netuším, že zvládnu přibrat další body... 

- Ahoj mami!

Skyp s maminkou.

Myslela jsem, že už dnes budu moci maminku stisknout. Docela by mě zajímalo, jestli ty kjavy státní s neomezenou teroristickou hygienickou mocí zase klientům strkali špejle do nosů. Jasně si to maminka zakázala. A podepsala. Je to základní lidské právo! Nenechat do sebe píchat, strkat cokoli! Proto oni mě nechali 45 minut v takovém vedru tehdy čekat!! A pak přišli, že tomu maminka nerozumí!! Proto mi sestra neomaleně, nevychovaně a neuctivě třískla dveřmi před nosem. Ani druhý pokus se nezdařil! Prosila jsem, ať mi ji na dálku svezou. Tohle se děje v domově důchodců!!! A nad tím žehná ještěr!! Tfujtajxl. Příkaz zněl jasně! Neumožnit rodině zakázat punkce! 

Dnes přiletěl Pompeo... Noty přijely. Zatím mají stažené půlky u sebe jen ty nahoře... Ale on ten ledovec odtává, on se zhroutí... Čeká to na všechny zneužívače moci...

- Mami, tys nesnědla ovoce. Oni ho zahodili.

- Jo, snědla.

- Nesnědla. Když jsem s tebou, tak ti stále připomínám - vezmi si! Dej si! Není zájem. Ale platím to já! Ovoce je drahé. Mami, domaluji si řasy. Zdržel mě pán.

V běhu domalovávám oči. Vyprávím, jak na mě zvonil. Jak se mi ho zželelo. Jak nám vyčistí dlažbu. Hned dnes. Aby sem nemusel z Hradce jezdit znovu.

- Mami, dnes je 11.8.2020. Víš kde jsi?

- V nějakém ústavu.

- V Černožicích.

 -Aha, tak to si pamatuji, jak to ten Sehnoutka stavěl...

- Mami, ukážu ti svoje hračky. Představ si, že se neztratily. Mamko, jednou jsi mi nalila ještě u Škodů v podnájmu kýbl vody. A já jsem si prosévala vodu přes tohle sítečko. A v ten den jsem zjistila, že tabatěrka padá ke dnu. 

- A mamčo, proč ses nenaučila plavat?

- Protože tam nebyla žádná voda. Bez vody se nenaučíš.

- A do Velichovek jste chodili?

- Jo, chodili. Ale tam měli jen - herdek jak se to řekne? Koupaliště.

- Aha, tam bylo hodně vody, viď?

- No, tam se nenaučíš.

- A víš, kde já jsem se naučila?

- Kde?

- Na Mrštníku.

- Jo, ano. Toś přišla domů celá rozjásaná, že ses naučila plavat.

- Paní učitelka Fendrychová mě nejdřív učila splývat. Bylo tam po kolena. Tak jsem se nebála. Prodlužovala metry. Nejdřív mě učila dýchat do vody... Pak jsem si šla do druhého rybníka a tam donekonečna ke břehu - jedno tempo, dvě, tři. Bylo tam málo vody. Mami, pamatuješ, jak jsme byly v Soči?

- Pamatuju.

- A pamatuješ, jak mě to smetlo z mola do vody?

- To už si nepamatuji.

Vzpomínáme na jména spolužáků.

- Jarča Ferbasová, Milka Holubová, Mařenka Kuřetová.

- A Jiřina Kroupová.

- Ale ta byla z Rožnova. To byla druhá část vesnice.

- Jo, Neznášov Rožnov. Dvojvesnice.

- Mamko, jak hodnotíš své dětství a mládí? Bylo krásné? Šťastné? Já své hodnotím jako nádherné bez taťky. Já jsem ani nepostřehla, že umřel. S tebou to bylo skvělé! Překrásné. Nádherné.
- Já jsem se moc snažila. Aby to bylo krásné.

- Bylo. A bylo tam moc lásky. Hodně lásky! A jaké tys to měla?

- Mamince zemřeli rodiče. Měla to těžké.

- Ale pak si ji našel děda... A bylo to krásné?

- Nebylo. Protože jsem neměla nikoho nežli sama sebe.

- Ale mělas tam tu babičku.

- Paní Hrobská, tak dneska bychom vám mohli dát nějaké info během dne a domluvíme se.

- Je půlnoc. Marně hledám info.

- Maminko, pusinka!! Ahoj, mami!

Balím si ovoce.  Sfrnknu tam? Ale otálím. Co když zavolají, že mohu přijet. Nevím, co mám dělat. Takový chaos nerada. Herdek - dávám blůmy - maminčiny nejoblíbenější. Miluje švestky všeho druhu. Slaďoučké... Nakonec jsem nikam nejela. Stále jsem čekala. Jako ta kjava rohatá. Poledne. Rychle do bazénu. Pak zas povinnosti.

- Copak ty tu děláš?

- Jé, Peťuš, pojď do bazénu!

Jdeme se vyráchat. Loni jsme vždy drželi polední siestičku ve vodě. Hodinu jsme si vyprávěli. No - on vyprávěl, já poslouchala. Dnes má dovolenou. Užíváme si.

- Voda jak kafe. Telefony nachystané, kdyby.

Jdu se ustrojit. Jj, volá deratizér. Zapomněl, kam má jet. Asi za půlhodinky se sjíždíme u domu.

- Tfuj, vy máte nehezké obrázky na autě.

Usmívá se. Sympatický. 

- Jakou mám jistotu, že na mě něco neskočí.

- Nemáte.

- No, v našem domě byly nahoře, teď se rozlezly po celém domě.

Zvenku ukazuji, co a jak. Ani za kliku neberu.

- Tak já si vezmu bílé kalhoty, abych viděl.

- A já pojedu do Lidlu. Za jak dlouho mám přijet?

- No, půl hodina, hodinka. Uvidím. Mašina pojede.

Jedu do Lidlu. Koupila jsem si pruhované šaty a sukni. Včera Řecká vlajka. Elegantní. Maminka si kdysi dávno, když poprvé jela vlakem do Bulharska, koupila plavky, šáteček a kabátek na pláž. Pruhované. Chodila jsem do třetí třídy. Dnes si asi šaty vyměním za žlutě pruhované. Mají jiný střih. Jenže mají malá čísla. Tak si sukni vyměním za široké kalhoty. Zkouším, přebírám. Mám u sebe starou paní. Prý sedmdesát pět let. Moc hezká. Moc milá. Taková čupr bába. Přebíráme krabice. Povídáme si. Ukazuje mi, jak měla úraz na ruce, na noze. 

- Jo, vidím, tady máte jizvu na rameni. A co narkózy?

- To jsem si nenechala. Jen místně. 

- Jj, to jste dobře vymyslela. Kdysi mi doktor tvrdil, jak narkóza nevadí. Hm. Lhali. Měla jsme jich asi deset. V mládí. Dávno.

- Mladá paní, to vám sluší.  

Směju se. U nejsem mladá. 

- Proti mně jste ještě mladičká.

Milé. :-)  Prý je dekáda znát. Ještě na parkovišti se zdravíme. Hezká paní. Šarmantní. 

Vracím se do domečku. Volá paní z FB. Jak jsme se v sobotu nesetkaly u Lidlu. Jedou na Náchod. Jedou zadem. Na Josefov. Hm, mohla bych si na ně počkat u domečku. S deratizérem se hezky mluvilo. Dům byl prý hustě osídlen. Opravdu se rozmnožily. Nezvládli bychom to nějakým sprejem. Jedna mi přistála no lýtku.

- Jo, mohou tu být, ale tady venku umřou. Horší jsou štěnice. To i když je postel za čtvrt milionu, musí se zlikvidovat. To nedostanete. Proto se říká, že se drží jako štěnice.

Vypráví, kam všude blechy zalezou... Brr!!! Dostávám protokol. To jde za bývalými nájemníky. Jedu. Už jsem v Josefově na křižovatce. Telefon. Neznámé číslo. 

- My jsme spolu dnes hovořili.

- Já vím. V kolik jsem slíbila?

- Ve dvě. Já jsem už u domu. 

- Jak jste na mě přišel?

Přečetl jsem si jméno. Vygooglil jsem si vás. Myslím, že mi s tím hubnutím pomůžete.

Valím oči. Narodila jsem se do naprosto jiné doby. Nic nebylo tajného. Jen to vojenské tajemství. Věděli jsme kde kdo s kým a za kolik. Plat. Narozeniny. Všechno. Dnes se snaží nás asocializovat. Všude GDPR. Žádné objímání. - MILUJI LIDI, KTEŘÍ SE SE MNOU OBEJMOU! - Když se koordinační zeptám, jak se daří paní K, paní KII, hlavně paní Aničce...

- Ne, to já vám nemohu říct!

Trapné! TRAPNÉ! Nemůže říct, jestli ještě žije? Ty vorle, copak to jsou nějaké celebrity? Dřív jsme věděli, kdo má jakou nemoc - jakože jich lidi moc neměli. Národ byl zdravý. Vláda dbala o zdraví lidu. Ne jako tihle...

Do toho volá zákaznice. No, fajn. Jedu otevřít domů bránu. Naviguji ji, kudy k nám. Ztratili se v Josefově. Ne, tam se neztratíš. Rovné přímé ulice. U zrcadla jediný průsečík dvou tepen... :-) Mohou začít čistit. Odjíždím od domu. Pán se mě snaží zastavit. 

- Prosím vás, zastavte. Neteče vám voda.

- Cože, že nám teče voda?

- Právě že neteče.

Vypínám motor. Utíkám pustit vodu.

- Stojíme u závor!!

 Já taky. Už vás vidím.

- Zaparkujeme u takové brány.

- Vidím vás.

Předávám zboží. Mám šest minut zpoždění. U paneláku už vidím dávnou dávnou známou. Tu, jak se nabourala. Pochroumala prý plechy. S dcerou stojí před vchodem. Jedeme nahoru. Naše mladá nájemnice mě seznámila se svou sestrou. Dnes s maminkou. Krásnou paní. Moc hezkou. Všechny tři milé, příjemné. Naši cikánští nájemníci jsou čistí, Karel podniká. Dře. Zajišťuje rodinu. 

- Já už jsem vás někde slyšela. Do telefonu. Sháněla jsem pro ně byt. A byl to váš hlas. Příjemný.

- Fakt? To děkuju.

Terezka, dcera dodává.

- No, mamka nám sehnala i tady naproti. Ale majitel nám ani nepodal ruku. Mamce jo, ta nevypadá jako cikánka.

Hanebnost. Takhle nás třicet let vedou k nenávisti ke všem cikánům. Ano, dostávají naše peníze... Jsou mezi nimi výjimky. 

Holky jsou nádherné. Přála bych všem poznat je. Paní i dcery - jedna báseň! Vesmírný pane, dík za zkušenost!

Loučím se. Ještě jedni zájemci a ještě jedna paní... Ale rozhodnuto.

Doma pán finišuje. Fasáda zacachtaná. Děsný hluk. Ukazuji jeho synovečkovi... Ujišťuji se... Volá mi do ucha:

- To umyjeme. To je i z druhé strany.

Za chvíli na mě pán ťuká.

- Ještě vám to naimpregnuji. A když to teď budete mít tak hezké, já bych vám ještě ukázal...

Jasně, u plotu je kámen taky pod lišejníkem.

- No, víte, já jsem teď hodně investovala... Stanu se zákazníkem na příště.

Vidím, jak by si děsně přál ještě aspoň pětistovku...

- Víte, my totiž tři měsíce v zimě nepracujeme. Není voda.

- Nebojte, vodu budete mít. Zima bude velmi teplá. Letos jste mohli dělat celou zimu.

- To já se snažím dělat co nejdýl. A na jaře začínáme vydělávat na zimu.

- Tak to ostříkněte...

- A poprosím, abyste tu neparkovali.

- Ani večer?

- No, večer jo.

Platím. Petroušek.

- Ťuti, nesmíme po té dlažbě šlapat. Je to naimpregnované. Abychom to nezničili.

Ok. Chodíme francouzským oknem. Pán jde ještě do zahrady zavřít vodu... Odjíždějí. Přijíždí domovní důvěrník z paneláku. Kontroluje, jestli mám pin na dveře... 

- Co Franta?

- Jdu mu zavolat. Nemám ho v telefonu. Musím si ho nalézt. Klíče.

Nebere. Za chvíli Franta volá zpátky.

- Je to vyčištěno. Linda mi povídala, ať Frantovi vyřídím, jakou měl intuici. Víš, jak jsi mi říkal, že se štítíš něčeho dotknout. Když tam byl měřit Lubošek, páne, toho obsypaly...

- Ale já tehdy měl štěstí.

Ono se to totiž provalilo až v neděli. To byly pluky a pluky. A obsadily celý dům. Pán to vystříkal i ve sklepě, sakum pingl.

Dávám klíče. Zítra začnou. Domečku, zítra do tebe budou tlouci. Je třeba vydržet. Dostaneš nová koukadla. Ať jsi krásný. Ať se tam našim novým nájemníkům skvěle bydlí! Ať jsou spokojeni jako ti předešlí. Ti si domeček zamilovali na první pohled.

Dobrou noc!