Je tu. Každý tam musí

Září zaklepalo. Je tu. Dětem utekl rychle život - a musí tam všichni. Do první třídy. :-) 

Pamatuji si, jak jsem šla do první třídy. Shromaždiště bylo na stadióně. Na starosti nás měli starší pionýři. Iva, Milena… Další rok šel do první Milenin nejmladší bratr.

- Této, to je lidí!

Pepíček už dávno dávno zemřel na cukrovku. Nedávno jeho bratr Zdeněk. Chodil ke mně na radu, když si nevěděl rady s domácím úkolem. Jednou cestou ze školy mi povídal:

- Já bych chtěl bydlet v městě Madein. Tam mají všechno.

- Prosím tě, to není žádné město, to je vyrobeno v…

Byli jsme jiná generace. Dětsky hloupá. Mně to vyhovovalo. Nechtěla bych být dítětem dnes. Užila jsem si dětství. S hračkami. Bez šminek. Iva v neděli večer odlakovával nehty, na ekonomické škole psali na stroji. Musela o ně dbát a neexistovalo, aby je měla nalakovné. Jó, to dnešní holčičky mají nehtíky zjedované už v mateřské školce. 

---

Když měnili čas, jela jsem do bazénu o hodinu déle. Dnes čas neměnili, přesto jsem si hodiny popletla. Dnes jsem jela naopak o hodinu dříve.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-01-vyziva-i-s-sebou

To byly ráno mety. Rychle kočky nakrmit. Sbalit věci s sebou do batůžku. Připravit sportovní výživu. Pití. Tyčinku… Za osm minut mi to jede. Nikdy se nevzdávám. To dám. A dala. Uf. Sbíhám po schodech do podchodu. Slyším, že vlak je přistaven na druhé koleji. Na ukazateli už bliká čas. Jé, to jsem nabrala rychlost! Stihla.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-01-tam-a-zase-z-patky

Salon republiky je rozmlácen, rozkopán, zšednul. Tak nádherné město. Podchod stále není upraven. Pořád jdeš úzkou uličkou mezi dřevotřískovými zábranami. Že by tu řádil Hřib?

Dívám se na hodinky. Ješiši, otevírají až za půl hodinky. Zpomaluji.

U pokladny hlásím dvě hodiny pro důchodce.

- 160!

- Vy jste zdražovali?

- Ne, dnes není sleva.

Nevadí. Odcházím. Jasně, že si zaplavu. Nejsem chudá. Čekám u okna na vstup. Dívám se k Aldisu. Přichází pokladní. Omlouvá se, že nevěděli, že sleva je. Nic se neděje. Dávám jí čip. Přenahraje mi ho. Asi jim to nešlo. Nějak se to protáhlo; pět minut po desáté. Sestupuji dolů.

- Jde vlnobití?

- Nejde.

Hm. Od dubna. Kdyby tu byla Škodovka, poslali by dva tři montéry s brašnou. Začarovali by a vlnobití by bylo spravené.

Raduji se. V bazénu spolužák Jirka. Ženičky, s nimiž se už znám.

- Víš, že támhle té paní bylo před třemi týdny 88?

- To je Hedvika.

Ve vířivce se jí ptám, co učila. Zapomněla jsem to. Je to miloučká krásná stará dáma. Má tu s sebou dceru. Fyzika, matematika. Joj, tak to jsou zrovna obory, kterým nerozumím.

Plaveme. Povídáme si. Šlapeme vodu na hloubce. Je tu pár rodičů s dětmi. Asi dva tři. Dovoluji si, jestli si mohu natočit a nafotit jak vyletí z tobogánu. Jasně. A jdou kvůli mně několikrát. :-)

U hloubky drží maminka asi roční dítě. Její dvou tří letý synek má dvojitý kruh. Bez starostí ho pouští na prkno. Trnu. Není proč. Hoch skočil. Hned se vynořil. Paní sestupuje s dítětem po schůdcích. Bála bych se. A ona sama. Zvládkla. Plavčík raději vylezl z kukaně. Když paní na hloubce vystupuje i miminem nahoru, plavčík je tu ku pomoci. 

Je čas. Běžím na nádraží. Jj, vláčkem domů. U nádraží mě čeká Kuga. Ráno jsem si tam vyčarovala krásné místo na parkování.

- Petroušku, vzal jsi jahody?

- Je to doma. Mergoše i jahody. Ty už jsi tam nebyla.

- Já jsem jela v devět. Místo před desátou.

Dnes slaví svátek moje Linda. Volá, že děkuje Petrouškovi za zprávu.

- Ješiši, já jsem v noci chtěla poslat taky… Gratuluji. 

Odpoledne klientka. Minulý týden její neobézní manžel skončil na JIPu. Brněla ho ruka, tvář, noha. Maličkatá trombóza. Padesát tři let. Jeho tatínek měl v jednapadesáti mrtvičku. Hm. A ještě jedna zpráva. Paní, kterou znala jen po telefonu, radila se s ní ve státních záležitostech, umřela. Náhle. Mladý hlas. Hm.

Dnes mě na FB zaujalo množství obrázků tříd, škol, prvňáčků a vyprávění o škole, září…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-01-cesticka-do-skoly/1723579444

České zvyky, tradice a pranostiky - ilustrace která baví 

CESTIČKA DO ŠKOLY

S nástupem podzimu, po žních, když děti posbíraly na strništích poslední klásky, začínal školní rok. Škola bývala často v největší vesnici a bývala jednotřídní – malí i velcí se tam učili pohromadě. Scházely se do ní hloučky dětí z menších vsí a samot, které byly často vzdálené i deset kilometrů. Takové děti musely odcházet do školy velmi brzy, v některých případech vstávaly i před čtvrtou hodinou ranní. Po cestě si povídaly, hrály si, sbíraly jahody a borůvky a chlapci lezli po stromech. Jenže v dešti, vichru nebo za mrazu jim moc do hry a do zpěvu nebylo.

Do školy chodily děti opravdu téměř za každého počasí. V zimě přicházely omrzlé a začátek vyučování proplakaly. V létě pak utíkaly před bouří a v dešti přicházely do třídy nejednou úplně promočené, takže v mokrých šatech musely vysedávat až do odchodu domů. V Podkrkonoší, v horském terénu, chodily děti do školy i více než hodinu a mnohdy jezdily na lyžích nebo na sáňkách. Některé děti měly to štěstí, že je hodný pantáta dovezl na voze či saních a po škole pro ně zase přijel hospodář jiný. Nejhůře bylo v době tání. V ten čas rodiče nosili dětem do školy suché boty na přezutí. Při velké nepohodě ovšem lavice zely prázdnotou.

Těžkou cestu do školy na Valašsku líčí Jarmila Glazarová v Chudé přadleně. Často děti před sebou hnaly krávu s uvázaným košem plným kamení, aby jim dělala cestu z kopce dolů, někdy cestu prošlapával otec nebo matka.

"Cestičko do školy přes louky, po poli,

cestičko do školy ušlapaná.

Když jsem tě šlapával, často jsem plakával,

sněhem jsi bývala zasypaná."

Maminky dávaly dětem do uzlíčku svačinku, nejčastěji to býval krajíc chleba, často jen suchý. Mnohdy v něm, ale byla vykrojená malá jamka a do ní hospodyně vkládaly máslo nebo sádlo, někdy tvaroh, povidla ba také sladký med. K tomu přidávaly svým dítkám nějaké jablko, hrušku, švestku. Starší děti chodily alespoň na horkou polévku do hospody nebo k nějakému příbuznému. Ty šťastnější mívaly po návratu ze školy teplejší jídlo, které zbylo z obědu.

Spisovatel Josef Uher (1900) chodíval do školy polní cestou skoro dvě hodiny. Sám líčí, jak často míval vlhké šaty, jak býval nesmírně unaven, takže učitel mu vykázal zvláštní lavici, kde si dělal po takové cestě, co chtěl. Lehl si třeba na lavici. V poledne jedl mrkev nebo bílou řepu a vyprošoval si chleba od dětí. Beneš Třebízský (1860) chodíval přes hodinu do školy a v ní zůstával až do večera. Eliška Krásnohorská (1860) chodila na celý den do školy v Praze a měla s sebou chléb a uzeninu. Božena Němcová (1830) chodila do školy lesem do Skalice a v mošince si nosívala jídlo, hlavně jablíčka. K. V. Rais (1870) míval v šátku zabalený krajíc chleba a v něm důlek s máslem. Spisovatel Broučků Jan Karafiát (1855) dostával do školy přes poledne krajíc chleba s tvarohem a máslem, podobně upravený, jako všechny venkovské děti dříve. V horách mívaly děti často k obědu pečené brambory nebo bramborové placky. Adolf Wenig (1855) líčí, jak si brali s sebou křížaly a jak jejich slavnostní obědy byly v době zabijaček jaternice.

Do roku 1848 se děti na vsích vyučovaly v budovách pro vyučování naprosto se nehodících. Byly to v mnohých vsích obecní domky, zvané "pastušky" (obecní domek byl zvaný pastuška, protože v něm bydlel obecní pastýř skotu, vepřů a hus), nebo k tomu účelu byla v obci pronajatá jiná světnička. V obou případech to byly dřevěné, došky kryté chaloupky, s malými okénky u světnice, ve které ponejvíce na podlaze, a když podlahy nebylo, tedy na zemi, na lavicích, postavených podél stěn a kamen, a také na chlebové peci, která čtvrtinu místa zabírala, seděli žáci, přičemž si položili na kolena černou břidlicovou, bílým smrkovým dřevem orámovanou tabulku ku psaní a počítání s břidlicovým kamínkem. Používaly se na školách až do konce 19. století.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-01-z-fb-vidlakovy-kydy/1723570036

Vidlákovy kydy:

Soudruh Kim Čong Pávek zahajuje školní rok...

Ani jsem nevěděl, že u nás máme tak pěkné školní řečniště ala KLDR. Je tam všechno. Špičatý plot, tleskající generálové, slzející učitelky, hrdí rodiče a nadšené děti.Děkuji Tomáš Tyl za obrázek.

Toto je úplně skvělé!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-01-prestante-detem-davat-na-vyber

Kristýna Eliášová - Mámin svět

PŘESTAŇTE DĚTEM DÁVAT NA VÝBĚR TAM, KDE MÁTE ROZHODNOUT VY.

"Dejte dětem možnost výběru" byla dobrá rada v době, kdy bylo v rodičovství samozřejmostí, že

RODIČ ROZHODNE.

DÍTĚ POSLECHNE.

PRO VLASTNÍ VOLBU NENÍ MÍSTO PRAKTICKY NIKDY A NIKDE.

A ta rada říkala v podstatě: Tyjo, když v rámci hranice dáte dítěti možnost pocítit kus autonomie – vezmeš si tričko, nebo šaty? – bude vám všem líp.

JENŽE DNESKA JSME JINDE.

Dnes se rodiče hodně snaží, aby děti spolupracovaly rády.

Kolikrát mají pocit, že čím víc voleb dítěti dají, tím budou věci fungovat líp.

Co si chceš obléct?

Máš hlad? Dáš si snídani?

Tuhle ne? Tak jinou?

Tak co, nechceš jít už spinkat?

A dítě dostává na výběr i tam, kde ještě potřebuje vedení.

Pak ale vzniká zvláštní situace.

Rodič nese odpovědnost. Dítěti ale předá rozhodování.

A když se dítě rozhodne způsobem, který mu neslouží nebo nefunguje pro rodinu, rodič je vlastně v pasti.

Potřebuje, aby to rozhodnutí dopadlo jinak. Ale nemá ho ve svých rukou.

A co udělá?

Začne dítě přesvědčovat, aby se samo rozhodlo jinak.

Nabízí další možnosti. Vysvětluje. Přemlouvá. Snaží se jeho volbu nenápadně nasměrovat.

A to jsou přesně ty momenty, kdy je rodičovství totálně náročné.

Jenže takhle vůbec vypadat NEMÁ.

___

Jak jinak?

Dávejte dětem na výběr UVNITŘ hranic. Ne MÍSTO hranic.

Když jsou děti malé, vykrýváme za ně všechno, na co ještě nedohlédnou.

Jsme zodpovědní za jejich spánkový a jídelní rytmus, bezpečnost, hygienu, rytmus dne tak, aby se zvládlo všechno, co rodina zvládnout potřebuje, a spoustu dalšího.

To, že v těchto věcech rozhodujete vy, není nerespekt. To je vaše role.

A uvnitř toho může být spousta prostoru pro volbu.

S dvouleťákem:

"Jdeme na pyžámko. Tak jaký dnes, tohle, nebo tohle?"

Jdeme na pyžamo a jdeme teď – to jsou rozhodnutí dospělého. Jaké pyžamo si vezme – tam klidně může být prostor pro volbu.

S šestiletým:

"Máme tu dvě povinnosti. Jednu udělám já a druhou ty. Chceš vynést odpadky, nebo uklidit nádobí?"

Je čas udělat povinnosti – to je rozhodnutí dospělého. Kterou z nich si dítě vybere, může být jeho.

A často?

Nemusíte dávat na výběr vůbec.

Vaším úkolem není hledat při každé činnosti možnost, o které může dítě rozhodnout.

Vaším úkolem je dítě vést. Rozhodnout tam, kde je rozhodnutí na vás. A provést dítě tím, co je potřeba.

Dát na výběr je užitečný nástroj. Ne povinná součást respektujícího rodičovství.

—

Tohle je díl #2 série "Když se dobrá rada používá ve špatném kontextu."

Další budou následovat.

Pošlete příspěvek dalším rodičům, kterým by mohl být užitečný.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-01-nejste-partak-jste-rodic

Kristýna Eliášová - Mámin svět

NEJSTE PARŤÁK. JSTE RODIČ.

"Rodič parťák" jako to nejlepší, co můžete pro své děti být - rétorika, která měla svůj smysl v době, kdy rodičovství vypadalo převážně takto:

DOSPĚLÝ PŘIKÁŽE.

DÍTĚ DĚLÁ NA JEHO VKUS POMALU, ZLOBÍ.

RODIČ TO ŘEŠÍ TÍM, ŽE PŘITVRDÍ.

"DĚLEJ."

"ŘEKL JSEM VEM SI TY BOTY A MLČ."

Rada "buďte dítěti parťákem" tehdy v podstatě říkala:

Když zpomalíte, budete ty děti trochu vnímat, dělat věci s nimi, hravě, uvidíte, že půjde všechno líp

JENŽE DNESKA JSME JINDE.

Rodič parťák se stal pro leckoho synonymem kamaráda.

A kamarádovi přece neříkáte, co má a co nemá dělat.

Kamaráda máte od toho, abyste si spolu hezky užili čas.

Když kamarád nechce ven, rozhodně ho nemůžete nutit.

Když chce jít spát ve tři ráno, je to jeho rozhodnutí. Můžete mu maximálně říct svůj názor. Ale finální rozhodnutí je na něm.

KDYŽ SE TAKHLE ZAČNETE CHOVAT K DÍTĚTI, JE TO PROBLÉM.

PROTOŽE ZA DÍTĚ JSTE ZODPOVĚDNÍ.

Dítě je nezralé a vy nesete zodpovědnost za jeho bezpečí, zdraví i výchovu. Jeho mozek je stále ve vývinu. Nemá váš nadhled, vaše vědomosti ani vaše zkušenosti.

Dokáže vám říct, co se mu tady a teď chce nebo nechce.

Jenže jeho aktuální CHCI často není v souladu s tím, co potřebuje.

Potřebuje spát – chce si hrát.

Potřebuje odejít – chce zůstat.

Potřebuje vyčistit zuby – nechce.

Proto má vás.

A právě proto rodič někdy dělá věci, které by vůči kamarádovi nedělal.

Rozhodne tam, kde je rozhodnutí na něm.

Přestane vysvětlovat a začne jednat.

Nevyjednává o věcech, které nejsou k diskusi.

Nečeká, až bude dítě s jeho rozhodnutím souhlasit.

A je ochotný udělat i rozhodnutí, se kterým bude dítě v tu chvíli nespokojené.

BÝT RODIČ PŘITOM NEZNAMENÁ BÝT ŠÉF, KTERÝ POROUČÍ. ALE NEZNAMENÁ TO ANI BÝT KAMARÁD.

Můžete si s dítětem dělat legraci. Blbnout spolu. Zajímat se o jeho názor. Brát vážně jeho přání. Omluvit se mu, když něco pokazíte.

A zároveň můžete říct:

"Je čas jít domů."

"Dneska další pohádka nebude."

"Vím, že se ti to nelíbí. Přesto to tak bude."

Dítě a rodič jsou si rovni v hodnotě. Nejsou si ale rovni v odpovědnosti.

A rozhodovat ve prospěch dítěte, přestože dítě v tu chvíli nesouhlasí, není nerespekt. JE TO VAŠE ROLE.

Pokud znáte rodiče, kterému by tenhle pohled mohl přijít vhod, pošlete mu příspěvek.

Na závěr náš Karel Čapek. Moudrý. Přemoudrý. My jsme se učili všechno – dnes kritizováno. Byli jsme univerzální. Uměli jsme se zapojit v hovoru do mnoha témat.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-09-01-moudry/1723579688

V dnešní době specializace zájmů považuji za užitečné pro sebe i pro jiné vychovávat, pokud to lze, sebe i jiné k jakési univerzálnosti. Pokud možno, znát všechno, zajímat se o vše.

Karel Čapek

[...]
Člověk si musí vždycky uvědomit, pro koho co píše. I jako novinář, i jako autor si musí stále říkat: vychovat, vychovat, vychovat. Výchova není v tom, poučovat lidi nebo jim dělat kázání, ale dát jim příležitost, aby sami mysleli, aby sami srovnávali.
[...]
Když vidím malé děti od čtyř od pěti let nahoru, tak mě u nich překvapuje ta frenetická potřeba jazyka, jak milují slova, jak jsou šťastné, když najdou nové slovo. Myslím tedy, že dětská literatura má mít ten nejbohatší a nejkypřejší jazyk. Odnese-li si dítě málo slov z dětství, bude jich znát málo po celý život. To je pro mě problém dětské literatury. Dát dětem co nejvíce slov, představ a schopností vyjadřovat se – pamatujte si, že slova jsou myšlenka, celý duševní fond.