Jedeme z kopečka. Blíží se slunovrat

Léto. Krásné dny. Schyluje se k magickému času. Prý od 21. se prolíná svět živých a mrtvých. Schyluje se ke svatému Jánu. Končí kouzelná moc bylin; ptáci už tolik nepějí; od 24. už z kopečka k prázdninám... Bože, jak rok utekl. Teď šly děti do školy. A mají rok za sebou. Kdyby byl plodný... Rozvíjející jejich mysl... Má zkušenost je tristní...

Ráno. Osm. Myslím na Petrouška. Má dnes výzvu. V osm mu budou dolovat kořen moudráku. Když mi před dvěma třemi týdny ukázal ulomený zoubek na dlani, pocítila jsem nostalgii. Malým dětem schováváme první zoubky. A co my dospělí?

- Peťuš, schovej si ten zub. Je první mezi posledními.

Hlavně, aby vše dobře dopadlo. Má skvělou lékařku. Studovala na gymplu asi o rok výš. Její třídní - pan profesor Ptáček. Přivedl mě po mém učiteli Matějkovi ze základní školy k lásce k české řeči, k literatuře... To byl tobogan... Studium. Dvě děti... Operace. Umírání. Rozvod. Ke zkoušce z moderní české literatury jsme měli přečíst kvantum knih. Mezi nimi trilogii Ludvíka Součka - Cesta slepých ptáků, Runa Rider, Sluneční jezero. Souček mě strhl. Napsal nesmírně napínavý děj. Stále jsem měla pocit, že jde o skutečnost. Stále jsem si musela připomínat, že je to fikce. Dokonalá fikce. Až by člověk i uvěřil. Island, ságy...Teď někdy minulý týden jsem někde zaslechla - tak se mi to mihlo okolo uší - že snad skutečnost... :-) 

Běžím pozdravit zahradu. Málem jsem šlápla bosou nohou na slepýše. Vracím se pro foťák. On na mě nepočkal. Odvlnil se. Asi se lekl o něco víc...

Na devátou paní. Od března se z ní stala krásná žena.Rozkvetla jako kvítek. Ukazuje mi na FB dceru. Dcera obteklá, mohla by být sestra mé klientky. Ó, ta by potřebovala odpálit tuky.

Petroušek je tu. Operace dopadla dobře.

- Petroušku, polož se do vodorovné polohy.

Mladý hoch v deset. V poledne klientka. Banka. K mamince pojedu autem. Měla bych celé odpoledne rozsekané. Vyzvednout léky v její lékárně. 

Stavuji se pro jahody. Mrkev, okurky. Pán mi přidává jeden svazek zdarma. Dávám mu spropitné, jako bych si ho koupila. :-)

Maminka je prý dole v zahradě. Ó! Stavuji se pro křížovky, tužku a brýle. Jedu dolů. Hodné, moc hodné pečovatelky. Simonka, mládě Kamilka. Sedí s klientkami v zahradě. Simonka. Před týdnem byla určena jet se mnou dolů, když jsme s maminkou spěchaly k holiči. Já i Simonka jsme byly v šoku. Dnes si to upřesňujeme. Klíč jim ukázali ex post. Dobré vedení! Zamknout východy... Všechny. Ještě by se mohlo chodit hlavním vchodem na zvonek. Jenže to by nesměl pan ředitel zlikvidovat vrátnici...

Simonka vyjíždí nahoru. S maminkou si sedám ke stolu. Jahody, kaštany, bublaninu...

Luštíme.

- Výhra dvojice čísel v loterii? To nevíme, viď?

- AMBO.

- Co to je? To neznám. Vzdát čest?

- CTÍT.

- Uctít. Elektrizace železnic?

- České dráhy.

- Mamko. První písmena.

- Jak?

- Elektrizace železnic.

- E Ž.

 - Sarmat? To víš.

- ALAN.

- Mami, není ti zima? Fouká.

Přemístily jsme se na slunce.

- Začíná mě bolet hlava.

- Vracíme se pod přístřešek. Simonka donesla kávu a krásně vysokou bublaninu. Jak od maminky. Neochutnala jsem ji. Vypadala dobře. Mohli by herdek filek už konečně přestat péci z lepkovaté bílé mouky.

Jdeme na záchod. Přes pracovnu? Ateliér? Kdopak tam asi pracuje? Tady se jemná motorika nerozvíjí. Mamce ukazuji malované kamínky. Jé, sedí tu paní ředitelová.

- To děti malovaly.

Děti - originální...

Ještě se vracíme luštit.

- Mami, fouká tu.

Jedeme nahoru. Ukazuji ji hlouček paní na terase o patro níž. Ve výtahu se ptám:

- Chceš na terasu nebo do temné jídelny?

- Do jídelny.

Domů. Petroušek se dnes živí mixovanými zdravými jídly s ledem. Poslechl. Polehává. Už mu to přišlo k sobě. Prý dobré. Nemusí ledovat.

- Peťuš, chtěl bys vyrobit zmrzku?

- To bys pro mě udělala?

- Jo. A ráda.

Černý rybíz, banán, borůvky. S jogurtem. Dávám mu do toho šlehačku. Zoubek se chladí. Bazén. Ráchám se. Třicet dva stupňů. To miluji. Konce větviček rynglete obalené mšicemi. Mravenci si je pasou. Vosy, berušky mají potravu. Asi i naši ptáci. Množství ptáků. Skrytá v bazénu je pozoruji. Hledají v kačírku slunečnici. Pamatují si, kam jim v zimě padala. Vyzobávají ji.

Lezu z vody. Vytahuji z pod obalené višně pítko. Osazuji ho. Loni ptákům zdobil ohnivý bidens. Ptáci u nás mají víc příležitostí napít se. Ale tohle je parádní.

Petrušek se probral. 

- Zítra osekám zahradu. Podívej se, jak je to vysoké.

- Peťuš, není to vysoké.

- Nechám ti ty tvý kopretiny.

- No, ty právě posečeš. Tam travička dozrála.

Něco jsem chtěla koupit v Lidlu. Ještě jednou bazén. Osprchovat. Jedu. Fotím letní pyžamo. Posílám domů obrázek.

- Peťuš, líbilo by se ti?

- Jo, kup ho.

Doma.

- Petroušku, to máš za to, že jsi dnes vydržel tu bolest.

- No však já už mám letní jen dvě. A tohle je vytahané.

Vidím, přišlo vhod.

Sedám si chvilenku do křesílka. Chtěla jsem jít do muzea na poslední přednášku. Nechce se mi opustit Peťulku. Volá Linda. Ukazuje mi kytky. Je šikovná. Vykvete jí i koště. Ona o ně pečuje. Prý je potřeba je zalévat. Někdy i nezalévat. O víkendu přišla na to, že vzrostlý stromek citroníku mi nějak sešel. A to jsem se o něj starala. Před odjezdem na víkend jsem ho přesadila. Volala mi na Medlov, co jsem s tím nebožákem udělala. No - vždyť ho před nedávnem ostříhala. Asi jí mátl klacek, u kterého byl stromeček uvázán. Budil dojem vysoké rostliny. Takové imaginární. 

- Mami, jak tam máš ty kopretiny, tak si se zalévají jednou za tři dny. 

Jdu je hledat. Kam jsem je postavila. 

- Máš je u vodovodu. 

- Už dávno ne. No jo, ale já u nich mám petunii. 

- No, a to je špatně. Kopretinu můžeš mít v zemi... 

Už ji neposlouchám. Myslím na to, že bych je zas zahubila. Zítra petunku odsadím. Kopretiny se mi líbí. Nemusí se zalévat. To dělám většině kytek.   

Večer ještě nekončí. Pracuji. Petroušek se přesouvá do pelíška. Asi mu zbyla v puse velká díra. Jde to zaspat.

Já taky.

Dobrou noc!

P. S. Krásný den! Včera i dnes :-)