Jeden pracovní den

Vlezete-li do ledničky pětkrát za večer,

Dá se už v podstatě říct,

že se otužujete.

Což se o letošní zimě říci nedá. Někteří se otužují v lednici, když páchají bílý sex. Jiní si přejí zimu. Pořádnou, poctivou. se sněhem až do patřičného data. Na jaře sluníčko spálí bílou peřinu, pod níž se chystají vstát modřence, sněženky, bledule, krokusy, tavolíny... Prý má být 19°C. Nakvetou stromy. A pak – jako zplynované vykrmené české husy, kachny, kuřata – mráz na meruňky, třešně, jabloně. Hnus, velebnosti.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-26-rano

Ráno. Hledím jak spadlá z višně. Kočky způsobně čekají před ložnicí. Nerušily. Žofinka leží mezi lucernami. Trpělivě čeká na mé z mrtvých vstání. Mourek leží opodál.

- Kočkýýý! Pojďte! Něco vám dám.

Žofie kvičí; vůbec nevím, jestli radostí, touhou po kocourech nebo jestli ji náhodou něco nebolí. Její kýla se momentálně zasunula.

V deset začínám. Přišel pán. Pracoval pro OSN a pozdějí pro OBSE. Už je v důchodu. Hm. Na zadek si nesednu. Pán chce se sebou něco udělat. Nabral za poslední rok. Mno, spočítala jsem mu analýzku těla. Vysoká hmotnost. No jo, jenže u měření zjišťuji, že od snídaně nabral pět kilo. Pět kilo od rána! Věnuji mu svou pozornost, znalosti, péči, vysvětluji, měřím. Viscerální tuky jsou v normě v rozmezí 1-6. Zvýšené od sedmi. Jeho jednadvacítka – to je spíš ke smrti než k životu. Metabolický věk má být o patnáct let nižší než biologický. Měl o třicet let víc. Vědět předem, že kecá s tím svým zájmem, za půl hodiny bych byla hotova. Dostal by dostatečné informace. Můj čas je drahý. Na lidi k měření mám vyhrazen omezený čas. No, lidé jsou různé… :-) Poledne. Volá Petroušek. Řehtáme se.

- Jsi na zahradě?

Spíš bych se viděla na horách.

Na poledne přišla paní. Děláme objednávku na 25%. Chci zaplatit svou kartou. Aby její dědoušek neviděl. Nechce mě to pustit. Pamatuje si to můj sobotní úskok se svou kartou. U preferovaných zákazníků mohu zaplatit já. Peníze vzít od klienta. Zkusím to převodem. Pic. Hotovo. Ježiši! Paní mě chlácholí. Mrzí mě to. Tisknu jí údaje do banky. Za chvíli volá. Zaplaceno.

Pod hovorem s Petrouškem se mi mihla elektra. Volám zpátky. Mám zreklamovanou Mp3. Po řadě červených krabiček mě čeká modrá. Jen výměna. Jedna Mp3 stojí asi jedenáct set. Mám už asi šestou, sedmou. Bože dej, aby mi vydržela aspoň rok. Aby se nezapotila. Aby se stále dala startovat. Aby po sundání z nabíječky šlapala. Aby se nesekla. Aby aby aby. Abychom zase používali kvalitní věci. Linda si vždycky vybere nádhernou baterii. Protékající. Je fuk, jestli čínskou, polskou, zkrátka nikdy nevíš, jestli máš v balíčku kvalitu nebo šunt. Kde jsou naši výrobci s designovanými kohoutky. Jupí! Ráda a skoro vždycky a hodně let v téhle elektře nakupujeme. Ochota, vstřícnost, serióznost, obchodní milé jednání. No jo, platí tu náš zákazník - náš pán. Jenže indoktrinovaní mladí po vás hodí jedovatou slinou:

- Copak vy jste něco víc než prodavačka?

Nebo:

- Si jděte stoupnout za pult. 

Ne, já jen ctím slušné chování, vyžaduji za své peníze služby. To je jako by vám hoteliér vynadal, že jste si dovolili přijet do jeho hotelu. 

A jen tak mimochodem - taky jsem nikdy v životě nikomu neradila, aby si šel zkusit stoupnout za katedru k oboru drůbežář! To bylo! Nechci vědět, jak by to bylo dnes. Jenže drůbežáře už nepotřebujeme! Víc oborů zaniklo. 

Jedu k Rossmannovi. V jeho prodejnách radost nakupovat. Ceny hříšné, ale marseillské mýdlo, eco čistidla… Mám tu své milé prodavačky. Usmívají se, už když vstupuji. Studuji stojan s nedrogistickým zbožím. Hele, sluchátka za uši za sedmdesát korun. Dobrá cena. Kupovávala jsem si je v Číně. Jednou, to v mamčině domečku bydleli vagabundi, co nám zničili zahradu, na dvoře binec, obývák na fialovo, tak tehdy jsem jela ostříhat pivoňky. Přestřihla jsem si v zápalu práce kabel u drahocenných za ušima sedících sluchátek. To uděláš cvak a máš po poslechu. Pak už čínské nakupování pominulo. A ještě mě zaujala svítící koule - měsíc. Pěkně drahá. Večer koukám na Temu – ano, předražená. Nevadí. Krásně svítí. Viz dole. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-26-moje-krasa

Stavím se v Pepco. Nic nechci. Jen kouknu, že nic nemají. A ejhle! Velikonoční porcelán. Dlouho sháním objemnou konvici na čaj. A tady je rozkošná. K tomu miska. Oči mi lezou z důlků. Tři a dvě stovky. Hanebnost. Chceš nechceš? Tak nemluv, plať. Vzala bych si i omáčník. Jenže: 1. Omáčky nevařím. 2. Už ho nemám kam dát.

Jedu domů. Na půl šestou přijde pár. Nemám ráda dochvilnost. Když přesně, tak přesně. Přijeli o čtvrt hodiny dřív. Oběma třeba mé péče. Samochtějícímu se křivda neděje. 

- Jdete se nechat změřit nebo chcete hubnout?

Paní velitel výpravy.

- Jen změřit.

Copak pán, ten projevil přání. Chtěl by se zbavit pupku. Taky jedovaté hodnoty, jako ten dopoledne. Navíc si stěžuje, že cítí úbytek svalů. Pokrývač.

Hovořím o lásce k tělu. O poděkování rukám. Kolik práce za života pro nás učinily. Kolik peněz nám vydělaly! A nikdy je nepohladíme, neprojevíme vděk za jejich službu. 

Beru mu ruku. Masíruji dlaň. Říkám:

- Máte svalnaté dlaně. Paní vám je takhle hezky uvolní. Zmasíruje. Je to příjemné?

Promnul obě ruce a řekl:

- Tahle je uvolněná. 

Podíval se úkosem jako dědek v Mrazíkovi. – Už mlčím, už mlčím, už mlčím.

Ptám se, jestli snídají. Nemají čas. Aha. A když byli malí.. Paní mi dává za pravdu. Všichni lidé jsou z domů vedeni k snídání. Vyletí z hnízda a najednou nemají čas.

- Babička mi říkala, že mám snídani sníst celou, o oběd se podělit s přítelem a večeři dát nepříteli.

- No vidíte, tak proč nesnídáte?

Pán mi říká, že v dětství nesnídali. Valím oči. Nevěřím. No. V půl šesté vstali, v šest jim jel autobus do školy. Jedli až ve škole.

- A co horké do žaludku?

Pán má zlé návyky z dětství.

- Žena zodpovídá za zdraví muže. Na konci života mají stejné nemoci podle toho, co a jak vařila. Já svému muži chystám každý večer krabičku na druhý den. A teď v létě termosku s horkým čajem a našim thermojeticsem.

- Já razím ať si svačiny dělají sami. 

- A já razím, že žena má pečovat o děti i o manžela. 

Ptám se na povolání. Zubní sestra. Má dvouletou zdravotní. Paní metr. I když vím, že se mnou nepůjdou hubnout, přesto jim věnuji svůj čas. Dokonce oběma zadarmo měřím jejich těla na přístroji. Přišli s poukazy na 450 korun. Darovala jsem jim službu za dvakrát sedm set. Před týdnem tu byli dva lidé. Mohu říci – obchodníci na úrovni. Nechali mi na stole peníze. Odmítala jsem. Ne. Děkovali za nadstandard. Soucítím s pánem. Rád by. Jeho partnerka na něj hovoří očima. Zkrátka ne. A tečka.

Mají jiná jména. Dvě společné děti.

- A vezmete se?

- Já mám zlou zkušenost, tak raději ne.

- On nechce. To já bych si ho vzala.

No na to, že mají i společný nový dům – divné, ne?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-26-dobry-vecer

Každý je svého štěstí strůjcem. Přeju si v duchu zdraví pro pána. Aby ve své těžké profesi klempíře vydržel ještě hodně dlouho dělat.

Dobrou noc!