Jeden vzpomínkový z 30.5.2018

31.05.2021

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-31_Vzpominka_z_30.5.2018/

Tak se začítám. Tři roky stará vzpomínka. Ano, včera jsem o tom psala - jak jsem musela nosit jako mladší a chudá oblečení po své starší... No jo, ti starší, to jsou chudáci, ale dělají si to sami. Neumějí přijímat. Vše máme v hlavě. Jejich nenávist, odmítání, stylizace do chudáka, ať si to užijí, ti starší! :-) Každý je chudák dle svého přijímání. NEJSEM CHUDÁK. JSEM ŠŤASTNÁ. Čtu dál... O vynechávání sobot a střed. Tolik let... A stále budu v číchsi očích za kjavu. No jo, a já si zas myslím to své... Jé, zrovna u nás byla na třešních paní Greplová, ta, co jezdívala za paní Tauchmanovou do DD... Ta, co jsem ji potkávala v lukách na běžkách. 75 let letos. No to je synchronicita...

 Prve volal kameník. Faktura poslána. Ty vorle, za to by byla zídka.  Samozřejmě ráda zaplatím... Jedu dát výzdobu na hrob. Jestlipak já to tam správně vyrovnám...  


Irena Hrobská 31.5.2021

31. květen 2018 · 

Dnes jsem musela být na devátou připravena. Pozdravit zahradu. Připravit pleť. Cvičit. Zamyšlení na den. Ilustrace obličeje. Hotovo. První klient. Venku parno. Vybíhám na chvíli ven. Telefonuji s dcerou. Na stole vidím ptáka. Zdá se, špačíčka. Nevěřím vlastním očím. Vypadá jak socha. Přicházím blíž. Vyděšená socha. Nabízím mu třešeň. I jsem mu ji nakousla. Nechtěl. Zakvičel a s křikem sletěl do trávy. Aha, mládě. Možná potomek toho drzého, jak se nechal houpat na větvi. (Dodatečně jsem se dozvěděla - drozdík.) Nevím, kde se rozvaluje Micicinda. Tlačím ho k plotu. Proletěl okem. OK. Relativní bezpečí. Chci se zaměřit na zájemce o práci. Než začnu, telefon. Sestra. Vlastní. Auto v opravě. Dnes je její den - má soboty a středy. Soboty vynechává, maminka - pokud to nezachytím - je celý den sama. Teď už i středa. Asi jsem padlá na hlavu, ale soucit, láska, zodpovědnost mi nedají... Sedám na kolečko a frčím. Je postříkáno, nebe stříbrné. Jízda příjemná. Nasávám vůni lípy, černého bezu, kopřiv - divočinky od vody. Černý bez nesmírně páchne domem při sušení. Na keřích - harmonie, uklidňující vůně. Mám na stezce dva oblíbené keře na sluníčku. Oba keře mají masité šťavnaté květy. Strkám je opatrně do košíku, aby na nich zbylo co nejvíc pylu. Dnes tu fotím koně.Asi před dvěma lety měla Linda nové drahé kolo. Jely jsme v prosinci za maminkou. U loděnice jsem suverénně na své Rozinantě z kraje šedesátých let zahnula a sjela prudký kopeček ze stezky. Linda chtěla učinit totéž. Vyválela se v bílé bundě v blátě. Kolikrát jsem si na ni vzpomněla při odbočování na tom mém slavném trekingovém pánském kole. Obě ruce na brzdách a kolo skáče jak mustang. Vždycky se bojím. I dnes - v očích hrůzu - šup do díry. Zvládla. Okolo loděnice je nyní prašná vymlácená plocha. Jak zaprší, není kudy přes kaluže projet. Linda mě naučila přehazovat. Na prašných jamách přehazuji a chystám se do protikopce. S tím padáním: Na to byla expert mamka...Ještě jsem chodila do školy. Sestra je o devět let starší. Vypravily jsme se na pouť. S jejím nastávajícím. Při vystupování z labutí - karambol. Velká bílá kocábka se houpala. Vždy při výstupu se zhoupla. Další vystupující labuť zhoupnul. Mamince jsme nějak špatně podaly ruku. Zrovna, když se to zhouplo nahoru, mamka vyskočila - na dřevěné šprlení podlahy. Jak žába. V 76. jsem čekala Denisku. Koupili jsme Interprogram. Stěnu. Zapomněli nám nabalit spojovací lištu. Sestra tehdy pracovala jako bankovní úřednice v HK. Vypravily jsme se s maminkou za ní. Sestra byla znalá. Věděla číslo trolejbusu do skladištní oblasti. Nafasovaly jsme tenkou dlouhatánskou lištu. Přijely jsme k nádraží. Březen. Naproti nádraží nově otevřeli hotel Černigov. (Zatím ještě stojí. Snad nebude odstřelen. Měl na kahánku.) Hned se nás ujal jakýsi portýr. Na lesklé leštěné žule měla maminka na podpatku zmrazek. Zradil její stabilitu. Plachtila k zemi. Po pár letech jí na dvorku vykopali obrovskou jámu. Vyměňovala odpady, přívod vody... Do domečku chodila po fošně. V neděli jezdívala do Velichovek na koncert. Vozila mi vajíčka. Vyštapicírovala se. Byla to krásná baba. Spěchala. Na ruce plato vajec. Zamykala a už se viděla v autě. Zapomněla na fošnu. Žuch, zahučela do díry. Zachránila asi tři vajíčka. Zpět domů. Vykoupat, převléknout, znovu vlasy... Její kaskadérské kousky jsme si vždy dávaly k dobru. Smála se s námi. Hartusila: - Vy jste dobráci! (nebo) Dobračky!Jednou sestře - taky na kolotočích - vypadla z kabelky fungl nová rtěnka. Tehdy byla pouť ještě pro nás. Pouť! Stánky s prstýnky, tureckým medem, perníky... Limonády, cukrová vata... Nebylo tam černo. Rtěnka vypadla pod kolotoč. Maminka se obětovala. Po čtyřech vlezla pod dřevěnou konstrukci; rtěnku popadla a zas se vysoukala ven. Jdu někdy v jejích stopách. Jako malé mi vždy pořídila nové kalhoty - pamatuji se manšestráky, rezáče, lacláče... Docela často jsem si hned první den udělala pádem na josefovskou ostrou dlažbu díru na koleni. Chjo. Tak mě to mrzelo. Jak jsem rostla, začala mi vnucovat oblečení po sestře. Bránila jsem se. Marně. Byly jsme chudé. Tatínek umřel na rakovinu v roce 59. Měla nás na bedrech dvě. S jedním platem. Chtěla jsem taky tričko na šněrování, krešlakový kabát, shrnovací kozačky... Mamka mě v patnácti odvezla do Černožic. Odsud byla babička Jůlinka. Naproti DD se mamka narodila. Tady bydlela stařičká teta. Sestra Jůlinky. Její syn Karel byl nějakým ředitelem nebo náměstkem ve Frutě. Začaly mi brigády. Milovala jsem je. Moc. Měla jsem na módu. Chodily jsme tam s Erikou, Jitkou... Vždy jsme se prosmýkly od ďoubání jahod nebo rozkrajování meruněk a broskví nahoru ke strojům. To nás bavilo. Bože, já tam šla dokonce i jedny jarní prázdniny. Na začátku našich pracovních zkušeností jsem byla tele. Pracovaly jsme u pásu - plnily jsme sklenice ovocem, nebo víčkovaly, nebo jsme u korýtek myly jahody - sypaly se z velkého dopravního pásu. Taky jsem podávala velké pětilitrovky na zavaření do obrovského koše. Bylo tam tolik věcí k vidění. Měly jsme s Erikou rády práci úplně nahoře pod střechou. V létě nedýchatelno. Stály tam obrovské palety sklenic. Vždy jsme si je navozily k podávacímu stroji. Při poruše na lince jsme si nadělaly zásoby. Jednou ale linka jela bez poruchy. Erika volala: - Ireno, dělej!Tak jsem dělala. Celou tu velikánskou paletu jsem prudce otočila a převrátila. To se nic nedělo. Obrovský balík prokládaný papírem obalený do tvrdého igelitu se smrsknul na hromadu nepořádku. Z haly volali:- Sklenicééé!Ale sklenice chyběly nejen dole na lince. I nám nahoře. Utíkala jsem pro novou paletu - manévrování s vozíkem... Napumpovat, zdvihnout, tentokrát už opatrně přivézt k podavači... Pamatuji se první prázdniny. Dali nám pláště, holínky, rukavice, čepce... Už jsme se prosmykly s Erikou k lince. Upadla sklenice. Vzala jsem smeták, lopatku, zametám. Vtom zahoukala siréna na přestávku. Smeták i lopatka mi odpadly od rukou. - Jdeme svačit!Erika povídá: - Tak to snad dozameteš, ne?Ajo, tak jsem to dozametla. Učila jsem se pro život. ÚB. (Blani, to je úplně blbá. Spíš naivní.)K těm pádům. Asi před patnácti lety jsme jely s Lindou v Peci na Bramberk. Myslím, že poprvé. Z toho kopce mám respekt. Bolí mě na něm kolena. Je klopený blbě jak Portášky ve Velké Úpě. Točili na něm Sněženky a machry. Sjedu ho vždy jen jednou za sezonu. Abych si dokázala... A to ještě v polovině kopce zastavím. Vydáchnu a jedu dál. Letos jsem to nedala. Však jsem taky moc nelyžovala. Tehdy mě rozhodil už na začátku posunovací pás. Byl jak zuby na zádech zmije. Vpustili nás čtyřmi vpustěmi jako koně na start. Zmije pod nohama se klikatila a sunula nás vpřed. Připravit!- Mami, až ti to podrazí kolena, sedneš si. Pomyslela jsem ji: - Jasně. - A koukej, co dělají ti ostatní. Koukala jsem. Na jednom lanu přede mnou mraky a mraky čtyřsedaček. Jak to to lano může udržet. Opanoval mě strach. Kontrolovalasjem, abychom nespadli. Smrky pod námi, kochala jsem se pohledem na hotely a chaty svrchu. Pořád jsem nevěřila v pevnost lana. Blížil se výstup. Zdvihli jsme bezpečnostní zábranu. V mých očích strach a hrůza. Nevěděla jsem, že se všichni posunuli na půl zadku dopředu sedačky, aby jen vyhoupli. Na lanovkách jsem se vždycky vysunula, abych dobře vystoupila. Tady ne. Tady všichni odjeli do díry k odjezdu pod námi. Já do toho kotle skočila s lyžemi na nohou. Váleli jsme se tam skupinově. Další čtveřice najížděly a padaly. A padaly. To bylo strašné. Vybabrat se z té změti lyží. Luxusní válendo. Vždycky, když tam jedu, chystám se poctivě a setsakramentsky na tu díru. Konec konců i v Mladých Bukách jsme nasedli na takovou lanovku. Myslím, je tam jen třísedačka. Vnuka Lukáše mezi sebou. Já, manžel, vnuk. Lukáš se svezl a spadl při výjezdu ze sedačky lanovky. Ještě než jsme se stihli zaklopit. Nic se mu nestalo. Křičeli jsme, ať na nás počká... Dobré pády... Důležité je - vždycky se oklepat, zdvihnout a jít hrdě dál Předčítám tady kousek držkopádů manželovi. Komentuje: - Já to nechápu, jak se můžete furt válet. To jsou věci. Rodina parašutistů. Dopoledne zazvonila bývalá vedoucí ŠJ. Zvu ji na třešně. Smluvily jsme si dnešek. Je to ta červená běžkyně, kterou jsem v zimě fotila na běžkách. Bezva baba. Pětasedmdesát. Neřekla bych. Jo, už jsem o ní psala před týdnem. Načesala jsem košík třešní do DD. Skončila jsem u toho kopečku u loděnice. Bez obav - dala jsem ho. Paní pečovatelky spařily černý bez do medítkového hrnečku. Odložila jsem přilbu a rukavice na postel. Vlekla jsem batůžek s třešněmi, sklenici medu, citrón... Pomocné ruce mi pomohly s mamkou do výtahu. V zimní zahradě - světe div se! Plno lahví se šampáněm, jídlo, hosté... U servantu číšník... Co to je? Kdo slaví?- Naše maminka, babička má stoleté narozeniny!- Jů, tak to blahopřeju! Ještě jsem nikdy neviděla stoletého člověka na vlastní oči! Smím si to tu vyfotit?- Ano, smíte! Smíte!Představte si, já jsem si tu stoletou oslavenkyni zapomněla vyblejsknout! Jen její ruce. ÚB! Mluvila jsem s ní. Tiskla jí ruku. Ale musíte si ji domyslet Nevím, co jsem měla v hlavě... Kdyby to komentoval Péťa, výstižně by to okořenil... Usadily jsme se v zahradě. Maminku na lavičku. Běžím chodbou k paní z Jaroměře - k sousedce vedoucí ŠJ, která tu dnes byla na třešních. Vyřizuji vzkazy, přesýpám třešně. Prosím o horkou vodu a hrneček. Ochotně vše dostávám. Zalévám si také květy bezu. S medem a citronem - to nemělo chybu. Obě paní s chodítky se vyšouraly ven. Sedly si k nám. Věděly o rekonstrukci našeho rakouskouherského nádražíčka. Za 900 milionů podchod. Hned navrhují - co já - proč raději nepostaví nadjezd nad přejezdem... NWO. Mamka spokojeně přede. Na zahradě příjemno. Vyluštily jsme malou křížovku. Po dvou hodinách se sbírám k odjezdu. Maminka by chtěla zůstat na lavičce. - Maminko, vyvezu tě nahoru; třeba budeš ještě moci být na terase. A měly jsme štěstí. Paní Jana tráví podvečer s klienty na terase. Obdarovávám každého hrstkou třešní. Jeden nemluva ode mě dostane na talířek třešně i s listy - matičky. Pečlivě oddělil plody. Snědl. Myslel, že je to součást svačiny. Večer jsem se smočila v bazénu. Už jsem zase šťastná. Dobrou noc!