Jeden z pohádkových

12.12.2019

Ohárky žhnou, Petroušek si šel lehnout. Dnes - no jak? Jasně, krásný den. Včera mi přišla z Rajfky nesmírně hezká SMS - máte doplaceno. Dnes se pídím po tom, jak to udělat, abych zrušila plombu na pozemku, abych to stihla do Vánoc... Snáším telefon s bankou. Chjo, to zas bude - Jak vám mohu pmociiii? Čekám na spojení. konečně. 

- Ano, paní magistro, jen mi prosím řekněte své r. č. - ano, v pořádku. Já se přepojím na oddělení, které má na starosti Vaši věc... Chvilenku počkejte.

Vzala jsem si ntb do kuchyně. Na hovor jsem čekala jak dřív na meziměsto na poště. Asi deset minut. Čas jsem využila k platbám složenek... Čekám asi deset minut, než se paní ke mně vrátí. Najednou slyším jiný hlas. Ohlašuje se, ptá se, jak mi může... Vrrr. Mám husí kůži na tuhle větu.

- Já už jsem s vámi propojená. Tak vy nic. Moje obsluha se šla někam přepojit... 

- Ale já jsem se teď přihlásila...

Vím, že mám být hodná, ale trošku kočku pocvičím.

- No právě! Jsem už přihlášená dvacet minut. Paní se šla někam zeptat, čekám.

- Ale můžete mi říci vaše r. č.?

- Už jsem ho hlásila. 

Zlobím. Vesmírný pán mi udělal malou zlovolnůstku. Nemohla jsem si vzpomenout na své r. č. Nahlásila jsem jen poslední čtyři čísla za lomítkem. Chce celé. Vstávám od stolu. Už mi to najelo.

- A s čím potřebujete pomoci?

- Potřebuji, abyste mě nezdržovala. Můj čas není určen pro vás.

- Ale já nevím...

- Měla byste vědět. Koukám, že u vás taky levá neví, co dělá pravá.

Nebudu ji víc zlobit. Vysypu, co potřebuji. Mluví jak zpomalený film.

- Mohla byste zrychlit tempo?

- Já vám to položím!

- To si zkuste!

Kvůli info, že mi včera odeslali papíry jsem ztratila dvacet devět minut. Opustím ji. Ta banka se pohoršila. Byla vlídná... Konec konců všechno zhrublo. Co chci? Nechci už s nimi mluvit.

Jdu na ložnici. Stmívá se. Mám připojenu reprobednu k ntb. Sklepávám přikrývky do povlaku. Ze zavřené skříňky s legínami a punčocháči se třícentimetrovou mezírkou vysmýkla Micka. Tak tady má tajný úkryt. Asi tři čtyři dny nevíme, jestli tu je nebo jestli je venku. Není k nalezení. Zamaskuje se. Jdu se do skříňky sáhnout. Jasně. Teplé místečko. Vytahuji černé legíny. Jehličí, Micicindina jemná angorská srst. Zabrala si jednu polici. Uvolnila jsem jí ji. Letos ji nevyužívá. Našla si nový úkryt. Potvora. Odhalena. Hotovo. Tak čistí lidé, tolik špíny... Jsem ráda, že se vždycky vzedmu k úklidu. Neb mám pocit - vymalováno, čisto, navždycky. A ono ne. Denně se vrství neviditelný prach, špína, pavouci... Ložnice vyšpíglovaná, převlečeno, vyměnila jsem letní přikrývky za ovčí. Letos pozdě. Vždycky je měním okolo září. Letos jsem v teplém podzimu stále nechávala letní... Setmělo se. Petroušek má dnes večírek. Jsme domluveni, že ho odvezu tam i zpět na druhý konec města. Jel by klidně na kole, po stezce, neosvětlené, okolo řeky... Čert nikdy nespí.

- Peťuš, v kolik chceš vyjet? Jedu k mamce. Stačí v pět?

- Ne, klidně později. Jeď v klidu, pomalu, začíná se to tam lesknout.

Balím si košíček. Beru prkénko, máslíčko, hrneček na kávičku, termosku s horkou vodou... Jedu opravdu lážo plážo. Spíš lážo než plážo... Už čekají v ledové, doslova opravdu průvanové místnosti, zvané jídelna. Musím pozvat hygienu. Tak to nenechám. Mamka má tepláky, ale dole holé nohy... Vedle paní Anička mi hlásí:

- Je tady příšerná zima.

To vím. Zapínám koledy z tabletu. Jaruška si prozpěvuje. Utíkám pro stromeček. Všichni se diví, jako by ho nikdy neviděli. Bože, já si na to nikdy nezvyknu. Linda se smála. Před třemi lety na Vánoce mamka rozbalila dárek. Dala ho vedle sebe. Vzápětí na něj mrkla znovu. Opět se divila. 

- Mami, babička by mohla dostat jen jeden dárek a pořád by byla překvapená. :-)  

Milovaná Květulka hlásí, že mamka dopoledne stříhala a odpo byla dole v jídelně. Přišly zpívat větší děti. Musím říci, že se DD moc snaží rozptylovat své obyvatele. Není měsíc, aby pro ně nepřipravili program, zpívání, grilování, BROLN v období vinobraní, mikulášskou besídku... Sociální stále něco plánují, vymýšlejí. Děkuji jim moc! Vím, co to dá práce. A když je zařízeno, tak pečovatelky navážejí, navážejí, rovnají vozíky do výtahu, do jídelny... Je to dřina. Těžká.

Ptám se staříčků, jestli tu dnes byly děti.

- Nebyly.

- Byly. Zpívaly vám. Dole.

Nikdo z nich tam nebyl. Přesvědčuji je, že všichni poslouchali zpívání.

- Někdo si vzpomněl na malé děti. Minulý týden. Ty je opravdu zaujaly. Ale o dnešku - ani ťuk.

- Květuško, byli všichni dole?

- Všichni.

Zas jim připomínám. Anička, Paní K II - nebyly. :-) 

- Petronilko, byly tam všichni?

- Byli.

- Zpívali jim koledy?

Děvčata byla tady nahoře, ale určitě zpívali koledy...

Jsem vždycky vykolejená - už bych si mohla docela zvyknout. Paní Anička si pamatuje všechno z pevnosti, pamatuje si na den, kdy fašoun zastřelil Valušku, ale že jim dnes zpívali...

- Mamko, Aničko, kdybyste nebyly na vozíku, vzala bych vás v sobotu do bastionu na jarmark. Ale žádné svítící meče a ponožky. Budou tam jen lidé s rukodělnými produkty. Už se moc těším. Moc. A ještě tam budou zpívat děti a Cantus a to je pro mě kouzlo slunovratových dnů...

Mamka i Anička přikyvují. Zpíváme s tabletem. Mažu mamince můj chlebík s medem. Krájím soustečka s medem. Zapíjí kafíčkem. Květuška se ptá, jestli jí má namazat chleba se šunkovým salámem. Nemá, snažila jsem se přijet před večeří. Povedlo se.  Paní K II se stále chodí od stolu dívat do chodby.

- Nikdo tam není. Řekla bych vám! Děti jsou už doma. A přijdou k vám.

- Přijdou? Já je mám dobře vychované.

- Máte. To se ví. Pana syna se snachou jsem tu viděla... Chodí za vámi. 

Vezu maminku ještě na záchod, abych ulehčila Květušce. Mají plné ruce práce s večeří. Maminka vypila kafíčko, hrneček horkého čaje. Ještě ji nalévám v pokoji z konvice - Květuška jí tam dala med. Vracím maminku ke stolu. Odnáším stromeček do pokoje.

- Mami, jedu za Peťulkou.

- Má hlad, viď?

- Ne, dnes jsem mu tam připravila svačinku. Ale má vánoční besídku, víš? Povezu ho na koupaliště. Pusu, zas zítra.

- A nezapomeňte se před spaním vrátit do doby pěti let, máte tam maminku...

- To by mě zajímalo. Maminka ještě žije?

- Mami, je ti devadesát tři. Myslíš, že by babička ještě žila?

- Babička ne, ale maminka...

Ty vorle. Zas vysvětlovat. Že já si nedám s rozdáváním dobra pokoj.

- Mamko Tvoje maminka, moje babička Jůlinka...

Opouštím je. Fotím si větev na dolním patře. Ta je krásná! Ó, andělé z notového papíru. Tady jsou šikovní lidé. Všimnou si klienti? Pokud ne, tak mě dekorace hodně potěšila. Moc. Mají to tu podnětné, barevné, krásné... Vyplatila by se tu síla jen k výtvarnu.... Peníze nedovolí.

Venku telefonuji Petrouškovi, že už jedu.

- Peťuš, prosím tě, jedna dírka u povlečení by potřebovala zašít. Už jedu.

- Zašiju. Pojedeme až okolo půl sedmé.

- Tak to se stavím v Lidlu pro mascarpone.

Lidl. Mascarpone vyprodané. :-) Musím se smát. Jsem naivní. Večer - mascarpone ve slevě. :-) U pásu říkám asi dvanáctileté holčině:

- Prosím tě, dáš mi tam přehrazovadlo?

To slovo jsem si vymyslela. Holka na mě zírá. Její sympatická maminka jí říká, aby mi tam dala přehrádku.

-Hovoříš česky?

- Ano. Já jsem vám nerozuměla.

- Aha, tak se zeptej, když nerozumíš.

Její maminka:

- Vy máte krásnou češtinu. Slovo hovořit - to je krása.

- Fakt? Čtyřicet let jsem učila. Ale už devět let jsem ze školy pryč.

- Krásně mluvíte.

- Mami, vy se znáte?

Já i maminka se smějeme. Došlo nám. Nová doba.

- Víš, my jsme obě ženy, jsem Češky, jsme bílá rasa, tak spolu mluvíme.

Zamotala jsem holčičce hlavu. Vykulená. Maminka zachraňuje:

- Když jí řeknu, že jsme se s tatínkem seznámili ve vlaku, tak je z toho paf.

To je mi zcela jasné. Cílem doby: Zamezit družení. Tedy GDPR, nesmíš dát fotku, nesmíš dát jméno, telefon, pro jistotu se s nikým cizím nebav.. Jj. Žádné spolčování, družení, nic takového se nechce. Malá sestřička asi sedmiletá:

- A já zas umím dobře anglicky!

Došlo jí, že byla příliš pochválena moje češtinka.

- Jenže ty bys měla umět především svůj jazyk mateřský, tedy český, protože jsi Češka.

Maminka pokyvuje, směje se. Loučíme se.

Koupila jsem balík kapesníčků třívrstvých - mám doma jeden ještě nerozdělaný. A balení tří děsně hebounkých, ale pevných kapesníčků s anglickým motivem. Mám je moc ráda. Říkám pokladní:

- Víte, že ty kapesníčky nepotřebuji?

- Tak budete mít zásobu.

- Jenže s nimi budu šerádat a nebudu uctivá k přírodě.

Fronta se směje. Jdu uklidit košík. Za mnou jde v náručí se zbožím pán středního věku.

- Dobrý večer!

- Jé, Martine! Dobrý večer! 

Kdysi před mateřskou mi dali učit na dva měsíce druhou třídu. Tenhle Martin seděl v lavici s Víťou, který u nás byl v neděli něco mi poradit. Poznal mě. Stále krásný, ale dědkoidní. Bože, tak kratičko jsem je učila, malé hošíčky. Měli vždy vše první hotové. Stále jsem si pro ně musela chystat práci navíc. Kvůli nim jsem měla práci navíc i já. :-)  Milé setkání.

- Peťůůůš, jedůůů.

Už čeká. Vezu ho okolo Robertova domu, abych mu ukázala ten keř se světýlky, který se mi nesmírně líbí, protože vypadá jak kosmická koule. A na omítce mu ukazuji Mikuláše se saněmi. Schválně říkám Mikuláše, ale je to Santa - vecpal se sem z Ameriky.

- Dobře se bav. A o půlnoci zavolej!

- To ne, zítra musím vstávat.

- Jen si to užij!

Jedu domů. Vyrábím majolku. Máchám jednu pračku prádla v octové vodě ve vaně. Druhou pračku. Krájím zeleninu do mrazáku. Chci píct tlapy. Koukám do FB.

VZKAZ PRO VŠECHNY ZLODĚJE I TOHO MÉHO VČEREJŠÍHO. KARMA JE ZDARMA.

Zkoumám, co se komu stalo. Paní Jana Vyhnánková odpovídá na dotazy. Včera jí někdo ukradl tržbu. 12000 korun. Čtu komenty - ať jim pracky upadnou, jestli chce pomoci, jestli z ulice, co a jak... Píšu:

- Jano, pošlu ti tisíc korun. Napiš č. ú.

Zdráhá se.

- Mně tisícovka neubude a tobě pomůže.

Po krátkém přemlouvání mám v SZ č. ú. Prý slzí. Otevírám banku. Šup - odeslat tisíc korun.

- Máš to tam. Už to k tobě letí.

Hlásí se další paní. Posílám jí do SZ č. ú.

Na FB píšu:
Irena Hrobská Hotovo. Odesláno. Aničko, pošlu její č. účtu do SZ. Budeme dvě. Kdo bude chtít dál, ozvěte se. U dvanácté dám stop.

Nakonec jsme čtyři. Tak to je skvělé.

Ve dvaadvacet zvoní Peťulka. Jeho hodina. Frčím. Už čeká ve studené tmě. Vyprávím mu, jak jsem četla: Karma je zdarma. Jak nějaké paní Janě ukradli v provozovně tržbu. Dřív jsem posílala na SOS vesničky, na adventní koncerty, taky tfujtajxlovým Lékařům bez hranic, Adře... Blbá. Nevědomá.

- Tos udělala dobře. Místo těm zlodějům paní - uděláš jí radost.

- Ještě se přidaly dvě. Až přijedeme domů, třeba tam ještě někoho najdu...

Zajíždím do vrat. Nechce vylézt. Už jsem ve dvoře.

- Peťuš, vystup!

- Ještě kousek mě svez.

Couvám maličko. Zastavuji. Vratkýma nohama se škrábe ven. Musím se smát. Bylo toho na něj moc. Křehoulinká bytost. Po dlouhých desetiletích dva roky před důchodem se nechal zaměstnat. Práce se mu líbí. Ale je to rána do kebule;  kdysi jsem v psychologii učila, jak na nás nechávají jednotlivé životní změny obodovanou zátěž. Ukončení VŠ, změna práce, úmrtí člena rodiny... Když to dosáhne sta bodů, musí si jít člověk dáchnout do blázince... Ťuťajs nepije. Když se mu přihodí, je vláčný, hodný, legrační, nemotorný, má skleněné oči... A to bylo dnes. Ještě do toho zvoní Linda. Mami, koupím Péťovi šálu. Máš to na skypu.

- Na čem to má?

- Ahoj Petroušku!

- Já vůbec nerozum, na čem to má. Na vocase?

Možná slyšel WhatsApp. Otevírám na skypu odkaz. Ukazujeme mu barvy kárované šály. Hnědá...

- Má rozměr 180 krát třicet cm.

- Tak to jsou rozměry tvojí mamky.

Linda vnímá vláčnost. Řehtám se. 

- Petroušku, nebo chceš zelenou kostku?

- Ne, zelenou ne. Ta by mi připomínala mou první ženu a jejího zeleného tátu. Podplukovník. Měl zelené i trenky, zelené ponožky a zelený kapesník.

Vtipný. Směju se, až se zajíkám. Tak - vybrána hnědá.

- Nechám si uvařit kafe od mé ženy.

Beru mlýnek.

- Ne, já už nic nechci.

- Dám ti guaranku.

- Ne, nechci nic.

Odklátil se do nově povlečené postele. Blíží se půlnoc. Pod psaním mi běží Noční proud. Přestávám psát. Ta hudba mi připomíná skupinu Yes. Před pětačtyřiceti lety. Nádherná hudba, zvonivá... A nebyla to Yes. Byl to kytarista ze skupiny Genesis. Odešel z Genesis a zachovával styl sedmdesátých let. musím si to zítra najít v archivu. Místo koled si pustím Yes - s nádherným pohádkovým obalem.

Ohárky mění své tvary. Ještě jedno poleno. Holka, jdi už spát.

Tak jdu. To bylo hezké. Tolik vzpomínek... :-) 

Dobrou noc!