Jedenáctá rozhodne? Dnes až patnáctá :-)

V jaroměřské školičce líbí se klukovi i holčičce.

Všichni se tu máme rádi, protože jsme kamarádi...

Místo: továrníkova vila - točili tu Musíme si pomáhat...

Děti se hladí, objímají, dojímají rodiče i babičky a dědečky...

Besídka v MŠ...

Rozjíždí se divný den. Meditace. Ale... A čeléééém vzad - jupííí!

Telefon. Klientka; nebyla včera doma, propásla balík do ruky. Dnes si na něj zas nepočkala. Hajk emoušen - byla v osmdesátých letech diskotéková písnička. Zvýšené emoce... Přeci když čekám balík, starám se. Kontaktuji. Reaguji na SMS... Obzvlášť, když ho mám do ruky, že jo? Mám ji ráda. Zaměstnala mě. Telefon na DPD. Automat. Nerozkopali byste ho? Máte málo času. Naivně cinknete na kontaktní linku a ono: Jestli chceš tohle, udělej tamto. Jestli chceš tamto, stiskni tohle. Připrav si kód, nebo číslo smlouvy, co ještě tak vždycky chtějí... Nikdy to nemám u ruky :-) Tenhle automatický zmetek tě nepřepojí. Kopne tě do zadku svým sladkým:

- Na shledanou!

Jak je člověk v presu, má v presu i psychiku. Volám jí, ať mi nadiktuje číslo balíku. Nemůže. Jede autem. Ty vorle! Radím, aby se spojila se svým řidičem, jinak balík uvidí až za týden. DPD se s námi nepáře. Jo, Geis - ráno se mu to nepodařilo, stavil se večer. Ale i mezi kurýrními firmami jsou šmejdi... Mám bezva řidiče; jsme v kontaktu; avizovaný balík vždy očekávám. Pokud musím odjet, volám, kde mě najde, nebo posílám telefon na manžela. I dnes mě zachránil, propojila jsem třístranný hovor. Klientka nadiktovala různá čísla a čtyřčíslí a kódy - jsme už staré, už nestačíme mladým. Doufám, že se jí balík zítra do ruky napotřetí dostane. Pokud bude čekat doma :-)

V patnáct besídka vnučinky. Rychle oběd na páře... Telefon. Linda.

- Mami, představ si. Mám doučit dceru XY ke zkoušce z AJ. Mami, ta je ještě línější a nemožnější, než ta Lucka. (Lucka ze základky - neumí nikdy slovní zásobu, neplní zadání. Kdyby lenost fackovala, Lucka je samá modřina. Má vždy připravenu výmluvu, omluvu... Rodiče jen platí a platí.) Tenhle záblesk inteligence studuje druhý ročník VŠ. Říkám jí, že to a to musí umět jako násobilku. Jen tak mimochodem - kolik je 3x4?

- Jéžiši, já už jsme unavená, vždyť je odpoledne! Mně matematika nikdy nešla :-) :-) :-)

- Mami, byla jedna hodina. A víš kolik je 3x4? Dvacet čtyři!!! Vůbec jsem se od VŠ nedozvěděla, Lukášův legendární příklad 8x7 :-)

(Dospělý vnuk Lukáš po maturitě dodnes odpovídá na kolik je 8x7 - padesát šest. Ale matu ho! Lukáši, kolik je 7x7, případně 9x7 - vždy odpoví padesát šest. :-) Podmíněný reflex. I. P. Pavlov by měl radost.)

Tristní zkušenost. Nejen blbí, ale i líní. Vražená kombinace. Njn, když se děti nesmějí drilovat. Žádné úkoly, nesmějí se učit básničky - trénovat paměť, násobilku, vyjmenovaná slova (úpadek pravopisu). A tak nám naše školství soustruhuje balíky bulíků. Jako je tahle vysokoškolačka. 3x4 dvacet čtyři!!! Uf!

Další telefon. Mám radost - když se někam chystám, plné ruce práce... Volá sestra.

- Hele, mamka mě urazila.

- Jak Tě může mamka urazit? Buď normální! Vždyť její inteligence upadá...

- Řekla mi, že k ní chodím za peníze. A všimla si mých prstenů. Prý si je za její peníze kupuju. Řekla jsem jí, že jsem zlato odložila a tohle je jen ocel..

- Ivo, změnila jí léky. Dala jí nějak levnější, alias sajrajt. Není to ta mamka z minulého roku.

- Ne, naštvala mě a už za ní jezdit nebudu.

Měla bych říci, že je to její volba. Zvládám pětkrát za týden s vyplaženým jazykem. Ale sedmkrát to nedám. Cloumá se mnou emoce. Blbne taky?

- Hele, mně je sedmdesát dva a stojí mě to peníze.

(Asi si myslí, že jezdím na vodu.)

- Kupuju jí dortíky, kafíčko. Jako když ví, že sjedem dolů k automatu, dostane dort a pak už můžu jít.

Ty jí nic nevozíš!

(Ó, sestro moje milená. Mám tě poslat do háje, nebo chci v této zkoušce obstát?)

- Ivo, já jí vozím každý den - krabičku malin, borůvek, hrušku, fidorku, milenu, kaštany, hořké čokolády; na kafíčko beru caro, sojové mléko, termosku s vodou...

(Ne, neslyší. Jsem největší bestie světa. Ona je anděl.)

- Ivo, pokud tam v sobotu nepojedeš, řekni mi, který den mi daruješ. Mně přijede v sobotu Péťův strejčínek. Vidím ho dvakrát za rok. Budu mít kalup a pojedu ještě za mamkou...

- Říkám ti, že tam v sobotu nejedu.

Rozhovor šel ve stylu ohrané desky. Trpělivě jsem stále žádala o dva dny v týdnu. Napadá mě, že jsem jí měla říci, ať nejezdí vůbec. Kde je vůle, tam je cesta. A dodávám - i síla. Já ji mám. Taky vděk, úctu k rodičům, soucit s člověkem...

Opravdu krásný start. Vesmírná inteligence, dej mi sílu, ať obstojím!!!

Petroušek se opět chová jako před sobotním odjezdem k autobusu. Dělá klidného, ale už mu startují kecky. Do školky dvě minuty... Nasedám do auta. Letíme... Právě včas. Třída koťátek. Naše vnučinka D. bude po prázdninách definitivně dána do mlýna systému. Je jen na rodičích, zda ji nechají semlít celou.. Vzájemně se s Petroušem uklidňujeme, že snaška se dětem ukázkově věnuje... Hlavně vytrvat. Mít na krku dvě děti, psa, kočku, domácnost... Manžela vojáka...

Paní učitelka - vítá, nabízí mátovou vodu, čaj. Interaktivní besídka - s otázkami. :-) Tanečky. Recitace. Pere, vaří, nakupuje - kdo to je? Přijde z práce, je veselý, zajímají ho zprávy, fotbal - kdo to je? Vybraly krásné básničky o maminkách, tatíncích, babičkách a dědečcích. Děti pohybově zvládají. Krásně recitují, artikulují, tančí, skáčou, hrají; vše perfektně nacvičeno... Z adventu jsem nadšená. Flétna, kontrabas... Mám očekávání. Tehdy to bylo skvělé. Unikátní. Děti ozvučná dřívka... Aktivace šesté čakry. Okouzlující besídka ke Dni matek pro celou rodinu. Skvělá práce učitelek. Něha, přátelství, úcta k maminkám, babičkám, dědům, tatíkům. Srdce plesá... Klasika, která v dnešní době nabývá na síle, na významu!!! Učitelky suplují rodiče... Generace pustne. Mobily, wifi... zkáza. Obdarovávám vnučku a vnoučka... Jdu vzdát hold učitelkám. Mají těžkou práci nejen s dětmi, ale dnes i s nespolupracujícími rodiči.

- Peťuš, jedeme do Labe.

- Tam jsem nebyl tak dvanáct let.

- Jedeme do Labe. Klientka mě tam nasměrovala na mák. A v Labi je prý i nějaký mini obchůdek se zdravou výživou.

- Tak se stavíme u ťamanů; koupíme ti chránič na mobil.

Mini obchůdek opravdu mini. Pod schodištěm. Aspoň kupuji prošlé lněné semínko a ró tyčinku. V Labi obchod Verner. Ovocné čaje - čtu složení. Beru dva višňové (barvu dodává ibišek). K tomu dárek fční čaj. Ptám se pokladní, co je fční čaj. Sama neví. Dopracováváme se :-)

- Fční bude na něco. Za dva u vás dostanu jeden navíc.

Pokladní má jen jeden. Beru si šest balení. Jde hledat další. Dostala jsem tři zázvorové. Ale co hlavní!!! Mise splněna. Před týdnem jsem si objednala v eko prodejně zboží včetně maku. Poštovné zdarma k nákupu nad dva tisíce. Platba kartou. Hurá, budu mít mák. Přišel balík. Bez maku. Na účtě jsem našla vrácených 180 korun za nedodaný mák... Hezky mě podfloukli... Mohu prý zboží poslat, poštovné mi uhradí. Kašlu na to. Budu se lomcovat na poštu... Ačkoli - bacha, pozor! Od Majčinky přišel mail. Úsporný balík. Jednotná cena 123 Kč. Využila jsem. Minulý týden. Luxusní. Můj dodavatel DPD balíků si pro balík přijel i se štítkem... Kašlu na zdražené balíky u České pošty... Tady si pro balík ke mně přijedou.

- Peťuš, představ si, že mám modrý nemletý mák. Po republice nemají a tam měli na výběr...

Ještě koupit chránič na telefon. Ve třech regálech jeden hnusnější než druhý. Různé velikosti, jen ne na můj Samsung. Jeden - červený. Beru. Domů...

Od osmnácti vernisáž v Umělecké kolonii IV Bastion Lokální apokalypsa. Chtěla jsem jít pěšky. znám se - za pět minut šest - hup do auta.

Ve fortně se ke mně hrnou tři malé děti. Holčička mě zná. Zrovna včera jsem přemisťovala fotky na disk. Prohlížela jsem si ji, její maminku. Přemýšlela jsem, jestli si s její maminkou tykám...

- Připomeň mi jméno. :-)

- Julianka.

- A tohle je bratříček, viď? Je ti podobný.

Julianka má na čepici papírovou korunu. Hezky ji nazdobila barevně svou dětskou ručenkou. Jdu se podívat na pávy. Jejich řev slyším u nás na zahradě. 

Ovečky jsou asi na šancích. Stoupám po schodech. Kolik vojáků tu šlapalo od rakousko-uherských dob... Zdravíme se srdečně s Juliančinou maminkou.

- Ahoj...

Svěřuji jí, jak jsem včera synchronně narazila na její fotky a fotky jejích dětí. Mihlo se mi hlavou, že nevím, jestli si tykáme, vykáme :-)

- To vyplyne :-)

:-) :-) :-)

Akademický sochař Novák nás vítá. V jedové kuchyni s hadím svícnem akademická sochařka Markéta Škopková. V srpnu odešel její tatínek; též akademický sochař. Barunčina škola. Krásné pohlednice. Betlémy... Markéta má za sebou hrůzný zážitek. Její muž ji polil benzínem. Škrtl. Markéta vzplála; milá, klidná, přátelská. Cítím se tu dobře. Mohu si obléci, co chci. Jsem v umělecké kolonii.

Výstižné úvodní slovo autorky. Její muž - Saša. Asi Rus. Původně architekt. Maluje. Dvacet let spolu. Krásné fotky, obrazy. Á, hlásí se ke mně manželka malíře Alexe... Známe se z vernisáže asi měsíc dva. On maluje moře. Překrásná obrovská plátna. Říkám jí, co uměli ruští kozáci, jaké nadpřirozené schopnosti v sobě cvičili...

- Zeptejte se Alexe, kdo byli jeho babička a děda.

- Alexi, slyšela jsem o umění kozáků. Bezkontaktní boj. Ovládání času. Slovanské cvičení SYSTEMA.

Alex nechce vypadat jako blb. Nepřitaká mým slovům. (Nikola Šuhaj získal ochranu od baby před kulkami.) Alexovy prarodiče byli donští kozáci.

- Prošel jsem Afghanistánem.

Řekl vše. :-)

- Viděla jsem v Soči afghánské veterány. Bez rukou, nohou, s pahýly...

Ochranu mu dala asi babička... Nechce o tom mluvit... Hledá v telefonu. Ukazuje mi kozačky - obratně se ohánějí mečem, šavlemi...

Domů. Ve dvacet školení...

Nakonec - byl to výživný, obohacující, srdečný den. Se zkouškami. Ty si mohl Vesmír odpustit. Líbila se mi poobědová část. :-)

P. S. Lokální apokalypsa na obloze. Překrásná oblaka - hliníková, rudá. Vrstvená. I ptáci zpívali obdivné halelujá rudému hliníkovému podsvícení...