Jedna obyčejná krásná rodinná družná nedělenka

Neděle. Micka bere poslední tabletku. Tramtadadá, po čtrnácti dnech konec přemáhání jejích semknutých čelistí... Odpočívá ve skříni v ložnici. Nehodí po mně ani očkem. Běžím pro lék. Úspěch až na potřetí. Odměna. Lososový smradlavý bonbón. Jdu chystat tombolu. Volám studentce - poslovi. Tři roky mi pomáhala. Loni odmaturovala. Navádí mě na studenta ve čtvrti, kde jsem strávila mládí. Jedu. Filmaři se tu hemží. V Josefově zas točí film. Na kopci obrovská konstrukce. Lešení s černou látkou. Tady se točí poměrně často. Maminku jsem sem ještě před rokem vozila k holiči. Tady možná kdysi pracovala i paní Anička z DD... Jéňova maminka. Zákazy odbočení, vjezdu. Objíždím město Okružní. Sjíždím kopcem ven z města směrem do naší čtvrti. Na louce, kam kdysi starší holky Míla a Hana chodily pást kozy, stojí dva nádherné identické domy. Krásná brána z kovaných komponent. Zvoním. Paní ví, koho sháním. Navádí mě do naší ulice... Povedlo se.

K mamince. Touhle dobou už mají a příkopech ležet závěje odhrnutého sněhu. Vypadá to jak na jaře. Příroda nespí. Jen klimbá. Parkuji před DD. Vybíhám nahoru po schodech. Kuřátka sedí mimo tzv. jídelnu. Usmívají se. Asi očekávají, že je budu bavit. Dnes ne. Beru maminku. Jedeme okolo stolů... Prve tu skončil oběd. Je to vidět pod stoly. Beru křížovky. Jedeme na konec chodby na sluníčko. Mamka vypadá jak spící princezna.

- Mami, jak se tváříš?

Maminka neví. Takhle vypadala než šla do DD. Uspaná léky. Zalévám kafíčko. Musím ji vždy upozornit, že je žhavé. Fotíme se. Chytám úsměvy. Nerada se směje. Umím ji i tak rozesmát. Nabízím cukroví z ubrousku od Ivy. Krásně voní. Iva je šikovná. Odjakživa byla zručnější než já. Já:-) Mé hodnocení: Ruce levé jak turecká šavle. Rozbije, na co sáhne.

- Mami, co vidíš za kopce?

Špatně vidí. Neví. 

- Mami, támhle u lesa svítí bílý štít hájovny. 

- Nevidím. 

Směruji pohled. Už vidí. Tam bydlela Mařka Kuřetová. Mařenka. Hajný Kuře - dvoumetrový obr. 

- Chloumek a Prašivka. 

- Správně. A někde tam je mlýn Skořípka. U lípy tam stojí voják v rakousko-uherské uniformě... Voliéra pro ptáky?

- Nemohu si vzpomenout. Nevím.

- Mami, Petrovi měli voliéru pro psy. Ale víc se používá na ptáky. Mamko, tys říkávala bedýnce na ovoce... Vzpomeň si. V čem žijí ptáci doma?

- V kleci.

- Výborně. Pamatuješ? Česalas jablíčka do klecí.

Přikyvuje.

- Evropan?

- Ir.

- Mamko, na víc písmen. Mami, je to země na jihu Evropy. Má tvar boty.

Neví.

- A na špičce té boty leží Sicílie.

- Sicílie patří k Itálii.

- Výborně! Takže ten Evropan bude?

- Ital.

- Mamko, až doluštíme, pojedu dát Petrouškovi oběd. Přijde ve dvě z práce.

Natahuji mamince sjetou ponožku. Má u kotníku hrubou kůži. Musí ji svědět. Vezu ji k sestřičkám. Malá hezká blondýnka, důchodkyně z našeho města, jí kůži natírá borovou mastí. Hodná. Ptám se, proč je mamka tak spavá. Jednou tak, jednou jinak. Byl úplněk. Jj, dnes vrcholí konjunkce Saturn - Pluto. Děkuji. Vracíme se. Předávám maminku ke stolu.

Irenka, Dana - pečovatelky par exellence.

- Máte tu tmu.

- Už se vrací sluníčko. Pustíme ho sem.

- Ale hned! :-) My jsme se teď koupaly ve slunci. Tady je tma jak v ranci. 

Pusu. Zas zítra. Volám z auta:

- Peťuš, už jedu. Dej ohřát, prosím, polévku.

Připraveno. Obědváme. Na šestnáctou mají přijít mladí. Navážíme bednu se dřevem. Petroušek přináší plechový kbelík s drobnými větvičkami.

- Dovolil jsem si přinést na zátop kratičké větvičky ještě po babičce. Jsem si je přivezl ve třech jutových pytlích.

- Péťo, kecáš. To v létě naštípala Linda do toho velkého zeleného vaku. TSM ho neodvážejí. Z toho vaku jste to s Lindou přendali do těch pytlů. Taky si nic nepamatuješ.

- Ty si zahráváš se životem!

- Proč?

- Protože jsi mi řekla, že kecám. Počkej, počkej, přijde Jeníček a uvidíš.

Chechtáme se.

- Proč jsi mi na stůl dala tady to.

- Petroušku, vybrala jsem to a štětečkem se nedostanu na dno. Potřebuji se dostat dovnitř.

Petroušek na chvíli někam mizí.

- Tady ti to Péťa krásně zlomil, vidíš?

- Super, ještě ti dám asi dvě malovátka. Ale v rukavicích, aby ses neporanil!

- Ty zlobíííš! Nechceš Petunu pustit k babičce, abych na tebe všechno vyžaloval.

Řehtám se stále jeho průpovídkám, jeho vtípkům, jeho neočekávaným reakcím. Nejhezčí je:

PETA je BUH.

- Peťuš, prosím tě, vyměnil bys mi v lampionku baterie! Už moc nesvítí.

- Máš nové?

- Ne, ty máš nové. Před Vánocemi jsem ti koupila velké zásoby.

- Tys mi nic nekoupila. Máš holý zadek.

Takhle mě špičkuje. Koupila jsem tři plata od každého druhu. :-) Lampion krásně září. Loupu brambory na kramfleky. Zvonek. Jsou tady. Mám ráda nedochvilnost. Skoro půl páté. Smažím bramboráky. Ze staré veky topinky. Zadělávám na bagetky. Přidám-li do nich žitný kvásek a chlebové koření, chutnají po chlebu.

- Babičko, ukážu ti, jak cvičíme.

- Ještě tady zpracuji těsto a budu cvičit s tebou.

Krouží zápěstím - jablíčka, krouží předloktím - melouny, krouží pažemi - sluníčka.

Zkouším to taky.

- Cítíš energii v rukou?

- Hlavně u jablíček, babičko.

- Já taky.

Dávám jí přivonět chlebového koření. I snaše.

- Je v tom muškát.

- Já cítím koriandr. Hlavně cítím podtext parfému. A v létě na stezce od krav taky.

Bavíme se, co kdo rád čichá.

- Když jsme čekala Lindu, vždycky jsem přišla do ráno do školy, rozetřela na čtvrtku kanagom a nasávala jsem.

Sypu na bagety mák, slunečnici, sezam. Zkouším znalosti vnučky. Učím ji Sezam. Dávám jí ho ochutnat s větičkou To je sezam. 

Cvičíme. Protahujeme svaly. Ukazujeme si cviky. Cvičíme možná hodinku. Všechny tři. Naše silné polovice se vytratily. Čučí do florbalu.

Večer se krátí. Loučíme se. Ze tří baget jedna snědena. Malá ji miluje jen tak suchou. Snaše nabízím se šunkou. Druhou jim dávám domů. Poslední balím do dárku od ní. Krásného lněného šátku s obrázkem chlebu.

V domě je teplo. Zatápím pozdě. Micinka je tu. Dnes bez tabletky. Petroušek... Moje štěstí. Ještě chvíli si užiju noc v domě. 

Dobrou noc!