Jednou za čas mě naštvou. Někdy i dvakrát po sobě

11.05.2021

Ráno. Je slyšet hluk světa. Takové jako když se probereš u moře. Rozevřeš okenice nebo roztáhneš závěsy. Z moře k tobě zaznívá dunění lodních motorů. Domorodci ještě spí. Do noci obsluhovali turisty.

Vybíhám do zahrady na pampelišky a kopřivy. Kopřivám už se to krátí. Beru jeden zlatý tolárek do pusy. Nic moc. Ale zdravý, tak ho spolknu.

Jak tak jdu po půdě, myšlenky si hrají. Prostor začal s maminkou obhospodařovat tatínek; pak to v roce padesát devět vzdal, právě včas jako živnostník; co se tu natlapkala za celý svůj aktivní  život mamka. Rozhlížím se. Vzpomínka je u ní. Vidím ji sedět pod zářivkami. Umělé světlo nepředstavitelně škodí. Rafinovaně jim jídelnu neudělali na chodbě s okny. Ale v temném spojovacím krčku mezi starou a novou budovou. Raďte jim, že to jde... Když dělali nové linoleum, byli přestěhováni asi o deset metrů dál. A šlo to asi tři dny; natáhli linoleum a zas lidičky vrátili do tmy. Staří lidé potřebují slunce jako sůl. I my. Tak se tu rozhlížím, představuji si maminku v letní vzdušné plátěné krásně vzorované zástěře. Slamáček na hlavě. Charakteristická elegantní chůze. Pevná. Jistá. V ruce ten její malý krumpáček, co sním dnes dělám já. Bezvadný. Takový už neseženeš. Nějaké těžké klumpry s ještě těžšími násadami. Nekonečně stále měla co okopávat, vykopávat, sázet, přesazovat, opečovávat. Tady bez vody a elektřiny. Tu zavedl před třiceti lety Petroušek. To bylo slávy. Nastoupila elektrická sekačka. Do té doby vždy přišel v období zrání třešní bělovlasý pán, myslím, byl natěračem, pokosil brzy ráno. Usušil. Odvezl. V tom rozjímání jdu travou a naskakují myšlenky, vzpomínky... Na lidi v DD. Myslím na ně. Představuji si je. Jejich zvyky, zlozvyky, strádání, strasti, strachy, starosti...

- Haló, haló!

Hladím skloněnou hlavu ženy, přivázané červeným pásem k vozíku. Čeká u výtahu na dceru. Znám ji. i její  holčinu. Vymýšlím si.

- Paní Škodová! Potkala jsem Mirku. Chystá se sem.

Zdvihla hlavu. 

- Joóó?

- No, a pozdravuje vás. Stále na vás myslí. Má hodně práce. 

Paní se na chvíli probrala ze svého volání o pomoc. Nakonec, protože její křik obtěžoval, to dá rozum, umřela v Havlíčkově Brodě. Nechtěla už otevřít oči. Pro ě děsivý pohled. Nechtěla vidět svět. Stačilo ji jen hladit po vlasech, po rukou; našeptávat slova útěchy. Věřím v léčivou moc slova 100%!!!

- Paní Kuncová, seďte! Vyhlížíte syny, viďte?

- No, já mám hodné!

- Vím, Milana a Vládíka.

- No, oni jsou dobře vychovaní!

- Já vím...

Doplňuji příběh, který znám. Byla kuchařkou ve školní jídelně. I starosta jí vzdal hold, že dobře vychovala syny.

- Včera tu byla Vaše snacha se synem. Obarvila vám vlasy.

- Opravdu?

- Paní Aničko, co dělá Jéňa?

- Vy ho znáte?

- No, znám. On je sice mladší, ale znám ho ze školky. Asi před čtyřmi lety mi chytil rybu v Labi. 

Anička vypráví. Byla prý kadeřnicí. Vyzvídám, kde bydlela. No za rohem, jak byly oděvy. Domýšlím - kousek vedle měl svou živnost můj tatínek a jeho tatínek. Bylo to na náměstí s bývalým hotelem Veselý. Koukala sem Božena Němcová. Narodil se jí tu první syn Hynek. Ten, co pak v patnácti odešel na rychlou TBC na druhý břeh...

Příště je Anička smutná. Navazuji zase řeč na pevnost, na lidi v ní, na její vnučku. Vede hospodu. 

- Jéňa určitě přijde. Zkusíme mu zavolat... 

Nebere telefon. 

Elegantní pán. To musel být krasavec. Vzpřímená postava. Krásný zjev. Dnes na vozíku. Špatně slyší. 

- Madam, madam! 

- Co potřebujete?

- Vytočit číslo na manželku. 

Myslím, že se jmenovala Boženka. Jezdívala za ním. Byli spolu myslím asi šest let v Lybii? Učil tam létat letce. Kdo by tušil, jak skončí... Někdy jsem šla zadem od výtahu. Volal z postele:

- Pomozte mi. Prosím vás, pomozte mi!

Dělala jsem, že nerozumím. Ale chápala jsem. Chtěl pomoci. Běžela jsem za pečovatelkami. Jak mu mohly pomoci ony? Žije ještě? Nebo se mu splnilo přání? 

- Drahuško!

Jen vydává hýkavé zvuky. Nádherně se směje!

- Drahuško, byly tu dcery! A zase přijedou. Mají to daleko! Z Bydžova, že?

Radostným úsměvem pokyvuje hlavou. Opírá se o hůlku. Rozvalí se do křesla. U jejího pokoje s maminkou někdy hodujeme. Díváme se dolů na tenisové kurty. Do zahrady.

- Drahuško, dáte si s námi?

Její kývnutí hlavou je doprovázeno těmi zvuky z hrudi.

- Prosím vás, běžte si jinam!

- Mami! Ty, takový ochránce psů a koček!

Maminka žárlí, jak s někým promluvím, už si mě usurpuje pro sebe.

Chodbou se kolíbá Jaruška... Křehký člověk. Znám její příběh. Manžel skončil pod koly vlaku. Jezdí za ní občas dcera s vnoučetem. Jarušce se stýská po Hradci...

Takhle beru lidi na chodbě po řadě. Hodně lidí z Jaroměře. Každému jsem našeptala něco do ucha. Napadá mě, proč mají v sešitě napsané životopisy, informace o činném životě. A pak je nevyužijí. Nechlácholí. Na co je školí? Mají tam zařazenu psychologii stáří? Etologii. Když mamku přivezli se zlomenou nohou, pozorovala jsem, jak ji dávají na mísu. Odstrojit, přetočit na bok. Podsunout mísu. Vrátit člověka zpět. Okoukala jsem to. Zkusila sama. Mamce jsem vždy zdvihla postel do sedící polohy. Jenže tam byl jeden, byl asi hodný, mluvil s lidmi. To jo. Ale nenaučili ho, že se v přírodě nejlépe velká potřeba vykonává VSEDĚ! Nechal mamku na zádech.

- Prosím vás, mamka potřebuje srandit!

- To už mě dnes říkala šestkrát. 

Chápu. Ale je to maminka. Tak jsem si ji  urafičila na mísu sama. Povedlo se. Měl zlost. Dodělala jsem ho: 

- Zkuste si někdy lehnout třeba v přírodě na záda; a uvidíte, že vám to ne a nepůjde!

Tak co je tam v tom školení učí? Pečovatelek je žalostně málo. Nemají čas si povídat s lidmi. Sednout si s nimi. V létě na terase je to bezva. Jedna krmí, dolévá tekutiny, zpívá, druhá utíká k počítači doplnit kecy. Pak se vymění. Pozorovala jsem jednu, co mě naštvala. Hezky se chovala k paní K. Držela ji za ruku. Mlčely spolu. Paní byla jak miminko. V bezpečí. Její dcera lékařka přijížděla sporadicky. S vnučkou... Pečovatelky toho mají až, až! Křehké ženy. Naběhají se. Pracují mechanicky. kdyby nemuseli psát hovadiny do počítače, sedly by si na sluníčko, doplňovaly zápisy do karet růčo fůčo a trávily by čas se svými. No jo, svět pokročil. Chce být klamán. Odškrtávání políček v počítači. 

Všechna čest pečovatelské práci. A těm našim na druhém patře velký hold. Nevím, jestli tam jsou ještě ti chlapi. Jak se jmenoval ten bezva kluk. Tomáš? A druhý - vydržel to? 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-11_S_maminkou/

Skyp s maminkou. Nevidím ji. Ani oni mě. Znovu. Už to naskočilo. Zas anaábze s brýlemi. naprosto zbytečná. Kdy je ztratili, tak zkrátka nejsou. Ještě že jsem uhlídala zuby během té maškarády s dobrovolníky, které velmi nekvalitně proškolili. Nebo proškolili, ale byli to bulíci nové generace. Neumějí se soustředit. Tak pár minut. Mluvit na ně krátkými větami. 

- Paní Hrobská, jsou to tyhle? Ale nemají modrou ale růžovou nitku.

- Nepoznám je.

- Paní Konečná, jak přes ně vidíte?

- Rozmazaně.

- A když je sundáme?

- Je to lepší.

Připomíná mi to židovskou anekdotu. Přišel Icik za rabim, že mají malý byt.

- Rabi, já mám ženu, deset dětí a v našem bytě není k hnutí.

- Dobře, Icik! Nastěhuj si do bytu slepice, kozu a za měsíc přijď.

Icik poslechl. Za měsíc přišel.

- Tak co, Icik?

- No je to ještě horší než dřív.

- Icik, teď jdi domů a vystěhuj kozu a slepice zas na dvůr. A přijď.

Icik poslechl autoritu. Jde zpět k rabimu.

- Rabi, my tam máme tolik místa, jako jsme snad nikdy neměli!

Takže nasadíme cizí brýle, je to horší. Sundáme. Je to lepší. No, Icik je spokojen.

- Mami, mně se chce brečet.

- Ne, nebul. Já to všechno vydržím. 

Píchanec. Rovnou. Přesně. Strašně to bolí. Až teď brečím jak holka. Malá. Maminka to vydrží. Strašné. Vydrží. Až do smrti. 

Ukazuji jí Mourka, Zrzečku. Motají se okolo mě celý den. 

Hladím ji na ntb po tváři tak intenzivně, až můj dotyk přerušil naše setkání. Paní Hudáková je tak hodná, že ještě volá, abychom se rozloučily aspoň přes telefon. Odpoledne jsem si říkala při sázení na zahradě, že to bylo důležité. Měla dobrý postřeh. 

- Víte, ono to bylo takové neukončené. Tak aspoň... 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-11_Kocky/

Kvitovala jsem jako lidsky citlivý přístup. 

Peču chleba. Fotím fáze. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-11_Chleba/

Vkládám reklamu, taky jsem experimentovala s ovesnou kaší. V mrazáku mi straší pytlíček s koupenou ovesnou kaší. Jahodovou. Dělám si své kaše. Míchám pohanku, ovesné vločky. Sladím medem, v sezoně borůvkami, jahodami, taky banánem. A dnes odměrkou našeho zdravého jídla s příchutí jahoda malina. Suprovní oběd během tří minut hotový.

Odpoledne si jdu nepřemýšlet, jen tak s prázdnou hlavou do zahrady. Okopávám  jeden strom u jahod. Zvětšuji mu talíř. Obrývám ho. Petroušek jel za sportem. Prokypřuji. Vytahuji kořeny pýru. Prohnojuji. Sem umístím letos na sluníčko dýně, okurku, cukety. Snad jsem toho tam nedala moc. Kytky nejsou lidi. Srovnají se; v přírodě určitě.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-11_Cisteni_hlavy_u_sazeni_s_kockami_-/ 

V půl osmé schůzka nás šikulek. Ptám se na věci, které mám znát, ale zapomněla jsem. Není to velká porada, kde se nechce člověk ztrapňovat. Jsem obohacena. Zopákla jsem si něco, co potřebuji k práci. 

Ve dvacet školení s dr. Rajewskim. Je to víceméně pro klienty, ale fotím si všechny jeho slidy. Zítra si je vytisknu. Zopáknu - makroživiny, mikroživiny. stopové prvky, kde, v jakých potravinách, kolik mikrogramů na den... Když to člověk nasčítá, co všechno potřebuje, musel by sníst tunu potravin, obzvlášť dnes, kdy ubylo až přes devadesát procent vitamínů, minerálů... Potřetí slyším o fytoživinách. Zabývá se jimi členka vědeckého a poradního týmu Herbalife dr. Suzan Bowerman. Poprvé mi k uším přišly fytoživiny v Zakopaném, v tom nádherném, překrásném obrovském horském městě. Podruhé v Pze. A dnes  - skvělá prezentace!  Co z ní vyplynulo? Je nutno jíst zdravě, stravu doplňovat funkčními potravinami na přírodní bázi. Herbalife Nutrition. 

Susan Bowerman, MS, RD, CSSD. Registered Dietitian for Herbalife Nutrition Board Certified:Sports Nutrition,Obesity & Weight Management Fellow... 

https://www.instagram.com/susanherbalifenutrition/?hl=cs

Dobrou noc! :-)