Jedu! Já jedu :-) A vařím, smažím, pečuji :-)

Vstávám. Jen na chvilku. Mám pocit, že mi Mourek tichoučce mraucal do sna. Otevírám dveře ložnice. Kočky nikde. Á, tady jsou. Hověly si v kuchyni. Už se zdvihají z odpočinku. Jak malí lvi očekávají snídani.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-10_Snidane_-/

- Mourek! Pojď! Na! A Zrzečka! Na!

Mourek lačně běží k mističkám. Odvažuji mu na celý den hrstečku granulek. Dopřávám mu maličko kapsičky. A pár bonbónků na zuby. Hubneme. Břicho má jak starosta, chybí mu na něm zlaté hodinky. Ale hlava, krk - zdá se, se ztenčuje.

Zrza je mlsná potvora. Vyskakuje na barovou stoličku.

- Mňau. Mňau! MŇÁU!

Rozdělávám páreček. Dva kousky z tyčky nechávám ochutnat Mourečkovi. Její nedojedenou misku okamžitě schovávám. Mour dělá, jako že nic. Ale je stále ve střehu. A při chuti. Jak se omeškám, vybílí Zrzeččino nádobí. :-)

Už se nevrátím do postele. Dnes už ne. Za okny čeká babí léto. To chci využít. Jdu se podívat do skleníku. Jo, mají tu teploučko. Celou noc se tu spínal přímotop.

https://www.youtube.com/watch?v=G_L9rlPA5q0

Poslouchám rozhovor o tom, co se tu děje na naší oběžné dráze v Galaktické komunitě. Došlo k vítězství světla. Sice se realita jeví tragicky. Ale neklesejme! Osvobození lidstva v plném proudu. Falešné zpravodajství médií stále drží lidi ve strachu. Ale za scénou - hotovo.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-10_Na_kolo_-/

Strojím se na kolo. Kudy dnes? Na Kuks? Uvidíme, kam mě kolo donese. Zrzka běží v ústrety. Mňaucá. Leze do trámoví pergoly. Prý při pohledu na koťata, na mláďata, na hrající si zvířata dochází k vylučování hormonů štěstí. Tak hormony, potesem! :-)

Před brankou si strojím do držátka na řidítkách mobil. Živé vysílání TV Aliance... A jedu vlevo. Na opačnou stranu než je do Kuksu. Už podruhé místo úzkou cestou alejí, kde se tak tak vejdou dvě auta vedle sebe, natož míjet se s cyklistou, sjíždím na nový bezpečný kousek cyklostezky. Při odpolední schůzce se starostou dostávám informace. Je tu totiž během ranní a polední špičky školních dětí zákaz vjezdu motorových vozidel. Až nainstalují osvětlení, pak možná zákaz vjezdu zmizne.

Jedu svižně. Nikde nikdo. Lidi zaneprázdněni prací. Černožice. Že bych se jela podívat na dům, kde se narodila maminka? Seskakuji. Proti němu sokolovna. Tam si malá Vendulka pomalu před sto lety hrála na schodech stavby... Mami! Myslím na tě. Támhle v tom altánu - tam bylo naše přístřeší, když nás nechtěli pustit bez těch jejich nezákonných debilit dovnitř. Mami. Tak smutný pohled. Altán bez nás dvou... 

Svištím vesnicí k dálnici. Zas nad město k prachárnám. Chátrají. Hanebnost. Dávám si do těla. Cestou okolo dálnice se přede mnou vznáší hejno miniptáčků. Malí. Jemně švitoří. Neslyšitelně. Jak se blížím, zdvihají se. Asi hodovali na semínkách lopuchu. Jak mu mamka říkala? Babí hněu. Na konci s u. To asi podle výslovnosti babičky - babihněu. Podobné hejníčko potkávám na druhém konci znovu. Takoví malí ptačí motýli. Než bych vydolovala telefon, hejno odskáče pryč. Doslova  odskáče. Nahoru, dolů. 

Dneska u pracháren volím jinou cestu. Tam jsem loni po tmě sjížděla pod viaduktem po panelové cestě, kterou jsem využívala při zácpě před vjezdem do města. Jezdívala jsem od maminky. Opravovali tu most. Věděla jsem, že u břízky - nenápadný sjezd dolů do neznáma. Pamatuji, jak jsem jela poprvé za nějakým autem. To muselo vědět, kam jede. Tak jsem se to naučila. 

Jedu po cestě. Vesnicí. Dívám se na další varianty sjezdu. Tady bych mohla sjet. A támhle. Nebo tady. Už to tu znám. Už rok mě to sem přitahuje. Natrhala jsem si šípky. Bylinka, kterou netrhám. Ale když se mi nabídl keř v čistém prostředí...

Doma. Mám zpracovávat jablka, švestky, houby. Nejdřív na schůzku s naším starostou. Pozeptat se, jak je to s naší sochou Rudoarmějce. Dělám si v hlavě jasno. O odstranění bylo rozhodnuto. Následně ji někdo posprejoval od hlavy k patě červenou a popsal Z.

- Ale to si jaksi odporuje! Z a rudá! To mi nějak nešteluje.

Pídím se, jestli je v zápise z usnesení to, že odstranění je podmíněno svolením z MNO.

- Ne, to tam nemusí být. To vyplývá ze zákona.

- Z čeho? To tu přece nikdo nedodržuje!

Uvádím pár příkladů, kdy úředníci, ministr, konec konců i policie porušuje vesele zákon, oklešťuje lidská práva, nedodržují LZPS, Ústavu, mezinárodní úmluvu o biomedicíně...  Dodatečně soudy potvrdí nezákonnost a jede se dál.

Dozvídám se, že socha bude zatím nainstalována - Kocourkov - a až přijde povolení z ministerstva, bude umístěna na nádvoří Vojenského muzea. My  na to máme. 

- Jo, kam se na ni nikdo nepřijde podívat. 

- Ona byla hlavně u cesty, při pietních aktech se nebylo kam postavit. Navíc tam nikdo nechodil.

Taky trošku rozpor - těch pár účastníků se tedy na chodník vejde, že jo?

- Bude důstojnější, tahle byla odhalena u příležitosti výročí VŘSR...

- O tom mi nemusíte povídat. Stepovala jsem na Špici u mohyly nebo v Josefově na hřbitově a večer povinně do divadla. Ale měl byste vědět...

Vyprávím o svém setkání v 87. nebo 88. roce v Soči s geologem, v důchodu vyřezával krásné sochy ze dřeva. Jak se dozvěděl, že jsem z Československa, hned vyslovil Hořice. Bylo tehdy prý teplé jaro. Na tanky jim lidi nosili šeříky.

- Dovolím si upozornit, že mi z toho roku utkvělo, že náš kraj osvobodila vojska I. ukrajinského frontu

- Druhého.

- Aha, tak druhého. Tedy vy odstraňujete svévolně sochu ukrajinské národnosti.

-- Tam bude socha, která bude poctou za padlé ve všech válkách.

- Aha, a tahle nevyhovuje. A to bude i za Afghanistán? Jak tam dostali na frak?

- I za ně. Tahle socha připomíná naše vazalství k SSSR.

- Prosím? O čem to hovoříte? Jaké vazalství? Měli jsme tu průmysl, vyváželi jsme do celého světa. Lidi měli práci, byty, domy! O jakém vazalství to mluvíte? Teď je to vazalství! Lidi se pomalu pasou pod mostem. Mají mysl odvedenou jen na energie... Na existenci. Kde je průmysl? Měla jsem si dát u toho zvonění pořádnou přes ruku.

- To ne, to já jsem rád, že jsem zvonil. A jsem rád, že jsem hlasoval pro odstranění.

No. OK. Sebedestrukce je každého věc. 

- Říká vám něco dr. Fulmich? Jeho morální soud? Má k ruce asi stovku právníků, lékařů, zdravotních sester. Sbírají svědectví o genocidě. Přijde doba, kdy se tenhle jeho morální soud překlopí do soudu s plným oprávněním na souzení a odsouzení! Věci se tu dají do pořádku! Ony už se dávají.

Chválím vedoucího životního prostředí. Chci se opět účastnit na výsadbě stromů.

- Tam, kde jsem pomohla s výsadbou, tam jeden strom zlomili.

- Dva.

- To nechápu. Ale máme město osázené. Vím, že velký strom za naším plotem, koupil nájemce, stále asi před třemi lety 3500 Kč.

- No, raději sázíme tyhle velké. Aby je nemohli zlomit.

- Co kamery u vojáka?

- To nemůže MěPo uhlídat. Tam je monitorů a každý je ještě rozdělen na okýnka. Ty kamery po městě slouží jen zpětně k dohledání, kdy se stala škoda, jaká postava tam byla - malá, tlustá, hubená... Jo, máme v plánu podle analýzy 200 stromů vyměnit.

- Cože? 200 stromů? To tu bude holé město! Josefovský hřbitov je vykácený. Tam je to žalostné. A všechny buxusy žluté.

- Mně doma taky odešel buxus.

- Protože jste neměl hlídače. Mně telefonovala dcera - mami, postříkej housenky... Naše buxusy přežily díky ní. 

Hovor plyne klidně. Vypadá to, jako že si starosta oddychne od starostenství. Nedivím se.

Skládám mu hold, ten hned na úvod. Je vynikajícím hercem. Myslím, že by se klidně uchytil ve velkém profesionálním souboru. Odvádí výkony na vysoké úrovni.

Loučíme se.

- Tak já bych teda chtěla požádat o výpisy schůzí, kde se rozhodovalo o nesmyslném ukvapeném odstranění sochy Rudoarmějce. Ono to bylo už loni. Tyhle snahy tu byly i před vojenskou operací. Nechápu. Tady se někomu zastavil čas. Změnila jsem pohled pod vlivem historických dokumentů na rok 1968. Ale pitomci stále melou o okupaci. Asi před pěti lety jsem v Kanzelsbergeru četla v učebnici dějepisu:

Německá armáda v dubnu 1945 odrazila úspěšně u Brna prudký útok Rudé armády. O čem ta věta vypovídá?!! Kdo je ten hodný a kdo je zabiják?

- Tak podle zákona (jsem zapomněla) si napište žádost...

- Cože? Písemnou? Tak já dávám ústní. Nebo mi dejte kus papíru, já si to napíšu rukou.

Pan starosta se zamyslí. Je velkorysý. Volá kolegovi...

- Paní Hrobská je občanka města, prosím tě, můžeme jí vypálit...

- To vy mi vypálíte? Vy nemáte písemné záznamy?

- To nevedeme.

- Písemnou žádost! To jsem neslyšela. 

- To je standardní! To chcete říct, že když jste přišla na národní výbor, hned vám dali nakouknout?

- To si pište! Podívejte se na Chalupáře.

Smějeme se. Já jsem nikdy nikam nenahlížela. Tak nevím. Wwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwww       A šest stránek... Občas je tam odstaveček qqqqq

- Idealistický seriál!

Sekretářka iniciativně tiskne formulář se žádostí o nahlédnutí...

Jsou na mě hodní. To, že máme každý svůj názor nezpůsobuje žádné rozpory. Poskytuji telefon. Až to vyhledají, přiběhnu.

Získala jsem nějaké informace, poučila jsem se. Dozvěděla o opravě průtahu městem. Ty vorle,  pokud to nebude na semafory, zas budeme objíždět...

Děkuji. Loučím se. Klušu banka, obchody. Má Mp3, má kvalitní krásná, asi 14 dnů používaná, ještě ráno šla. Tak už si ani neškrtne. Pan vedoucí zkouší. Třeba jsme někde udělala chybu. Málo zatlačila..

- To asi klekla baterie.

To je děs. Přes tisíc korun... To je má už asi čtvrtá - čtrnáctidenní. Chjo. Kolíčky praskají. Nový ntb. Praskl. Mp3 je v háprdepu... Fakt, ať se jdou zahrabat. A zas mě napadá - jak kvalitní jsme mívávali výrobky, opravny...

Barvy, laky. Tekutý škrob. Okenní mucholapky. Soda na prádlo. Lampový olej. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-10_Varim%2C_zavarim%2C_jim%2C_pecuji.../

Volá Petroušek. 

- Tys´ mi vykoupila všechny mucholapky. Povídala paní, nemáte takovou sympatickou paní? Ta to si jich tady prve brala štůsek. 

Nakládám houby. Vařím povidla. Majolka se povedla. Kamna plápolají. Mourek chrapčí svým charakteristickým zvukem. Asi jdu ještě horká povidla nalít do sklenic. Chceš nechceš. V půl druhé ráno. Ale mám to hotovo. Nebo do sklenic zítra? 

Tak nějak takhle to bylo. Lidi jsou stejně hodní. Jo, možná víc podrazáci, než bývávalo, ale pospolitost existuje. A ne že ne.

Dnes jsem krmila bílého vlka v sobě. Indiáni dnes pálili ohýnek. 10.10. před měsícem 9.9. a 8.8. I my máme zapálit svíčku, stačí sirka - ohýnek.

Dobrou noc!

P. S. Opičáci, kteří umíte sotva číst a psát, leťte udávat! Rychle! 

P. S. Tady bych měla dát číslo účtu na dobrovolné příspěvky. Čeká mě palba za stránky... Za doménu mám už zaplaceno...