Jen tak žít

Neděle. Světlo mého žití zachraňuje svět. Na desátou fyzioterapeut. Do té doby peču operativně tři bagety. Měkounké, vatové, dobré, vynikající, domácí, voňavé.

Zvonek. Už je tady. Rozbaluje masérský stůl.

- Co vás trápí?

- Nic. Jen jak chodím, běhám, plavu, třeba jsem někde namožená. Ale necítím nikde nic.

Bere moje prsty u nohou, body na nártech, na lýtkách. První na nártu hezky bolí. Jde po nervových drahách. Cítím kyselinu mléčnou v lýtku. To prý nic. Procvičujeme klouby. Techniku znám. Naučila jsem se ji. Občas ji používám při cvičení v bazénu. Výborná pro pohyblivost těla. Mám ráda přetlačovací cviky. Zapojuji instinktivně břišní svaly. Naposledy mi protahuje ramenní klouby. Velké kruhy. Ani nevím, co všechno ještě umím. A co mám na těle svalů. Krejčovský, biceps, quadriceps. Biceps je i na noze. Nevěděla jsem. Protažená, reflexně zmasírovaná. Na řadu jde Linda.

Linda je tu. Cvičí těžké cviky na záda. Posiluje zádové svaly. Cvičí opravdu poctivě. Navíc vesluje. Prohání pejska ze statku od krávy Maliny. Dnes i druhého od kamarádky, která byla v práci. Pejsíček se proběhl. A Linda taky. Nic to nechce, jen nebýt pohodlný. Pak tělo slouží. O psa lidi pečují. Kvalitní granule. O auto. Myčky...  O dům. Natírají plot nejdražší barvou. Na střechu položí nejlepší krytinu. Ale na své tělo zapomínají. To je nejdražší poklad. Nosí nás. Myslí nám. Slouží nám. Lidi ho krmí jedy, chemií. Nedají mu napít. A večer řeknou:

- Tlusté jsi. Nic nedostaneš!

Pošlou milé tělo bez lítosti spát. Je to jako kdyby kobylku, která nás celý den nosila, jezdec plácl po zadku, bez hřebelcování a bez plného žlabu ji poslal do maštale. Nebo naopak tělo sytí až večer. 

Krájím jablka. Tvořím těsto na štrúdl. Na talířku jsou už jen poslední tři kousky.

Mají docvičeno. Nabízím štrúdl a obložené bagetky. Linda ne.

- To je dobrota! A děláte někdy kvásek?

- Dělám.

- A co dáváte tady do těsta?

- To je nenašlehané máslo. Jen smetanový škraloup. Jinak máslo vyrábím. Ale do těsta dávám rovnou škraloup. Je to samá smetana.

Podnos bagetek zmizel. Rychle vinu tři nohy s jablky. Dávám do trouby. Petroušek přišel. Byl vypomoci. Nejsou lidi.

- Jestli se chceš jít proběhnout, tak běž, jinak zmokneš.

- To neva. Vypneš troubu?

Klušu ven. Nohy mě nesou nejprve pod hradby. Chci zdolat kopec bez zastavení a bez funění. Nejhorší je poslední úsek kopce. Strmý. Dnes jsem neklusala. Šla pravidelným tempem. Krpál zvládla obstojně. To dám. Vím to. Jednou vystoupám s klidným dechem.

Běžím k rybníkům, kde mě paní učitelka na matematiku a fyziku učila splývat. Tam jsem zjistila, že voda tělo nese. Na hladině led. Led? Vždyť už je jarně! Jdu se podívat cestou, kterou jsem nikdy v životě nešla, okolo vody. Zajímavé. V dětství sem chodilo mnoho lidí z pevnosti. Břehy obložené. Dva rybníčky. Nikdy jsem se nešla podívat dál. Jdu po hrázi druhého. Tady bylo krásné pevné stavidlo. Není. Tady kousek dál moje první tempo v životě, druhé, třetí. Tady jsem se naučila plavat. Klušu domů. Začíná jemně pršet. Pro dnešek stačilo.

Na FB poslouchám duchaplný rozhovor:

Když kilo bagety stojí 600 korun, kolik bude stát pět set gramů?

600+600 – já bych hádal nějak tisíc sto asi.

Tisíc sto? Fakt si to myslíš?

Nebo počkej, nebo možná tisíc dvě stě padesát? Já fakt nevím. Teď ty ceny na ten chleba jsou nějak zmatený.

Ach!

Ohnivý kůň kluše. Jestli zadupává kopyty inteligenci, tak to potěš! Žila jsem celý život s lidmi různých profesí. Všichni měli svou inteligenci. Svůj selský rozum. Rozhled. Vyučen, vystudován, lidi měli povědomí o všem. Ženy uměly šít podle Burdy, muži uměli opravit všechno, postavit dům. Dělník uměl pracovat na strojích, číst výkresy. Žila jsem v normální společnosti. Lidi nebyli zlí. Nebyli. Měli jsme se všichni rádi. Byli veselí, společenští. Muži galantní. Ach! Dejme tomu, že se mi něco zdá.

Dobrou noc! 

2.3. Donahrála jsem rajčátko až dnes. https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-01-fyzio-prochazka-bagety-strudl-a-mir