Ještě jednou do zimního království

Nechávám věci, rozhodnutí otevřená. Předevčírem jsem si pod sjezdovkou pomyslela:

- Čau hory!

To nic neznamená. Můžeš přijet. Nebo se nemusíš vracet. Od včera jsem myslela na to, jak se pár lidí prohání v zimním království. Pojedu. Ještě jednou. Aspoň jednou. 

Vstávám. Žofinka čeká u dveří. Chystám nápoje s sebou. Kočky už pár dní opovrhují masem. Zkusím je nalákat na jednu konzervičku z Dm drogerie. Nic. Jsou přecpané. Tráví. Drží půst. Nesu si boty, chránič na páteř, přílbu, rukavice do auta. Venku mínus dva. Super. Na autě šedivec.

Jak si natáhnu kalhoty, kočky mizí. Šustění je děsí. Vycpat kapsy doklady, Lift Offem, tyčinkami; kam telefon, kam klíčky, kam klíče, kam kapesníčky, doklady, maličkatou peněženku. Už jsem pokukovala po nových kalhotách. Jenže nemají kapsy…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-05-sviti-slunicko-jedu

Napadlo mě mrknout do kufru. Už několik dnů si vždycky večer vzpomenu, že jsem si koupila dvě červené řepy do koktejlu. A našla. I velký kořen křene a pytlík cibule. Beru s sebou. Až odpoledne…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-05-duncan

Kuga mi šeptá, že ví, že se dnes proběhne. Souhlasím. Přece si musí profouknout výfuk.

Jedeme volně. Občas vyrazí. Nad Trutnovem zastavuji. Ó, dnes je vidět do Krkonoš bez filmu špíny v ovzduší. Tak, Ireno jeď! Míjím benzínku na kraji města. Ne, nezastavujeme. Za chvíli už odbočuji ve Svobodě okolo hotelu Prom nahoru k Janským Lázním. Za pár metrů uvidím sjezdovku Duncan. Ani jsem dnes nehodila oko do Mladých Buků.

Co to? Tady je aut. Ješiši, nějaké dětské závody. Plno rodičů jde fandit.

Do bot kupodivu umím hupsnout. Letos na Černé hoře, když jsem viděla davy k lanovce, udělala jsem hup, hup a byla v botách. Bez křečí, bez úsilí. Tak vím, že to jde. A že to umím. Jen si dávat pozor, aby noha vklouzla nevyoseně. Ireno, však ty se to naučíš! Boty mám už asi čtyři, možná pět let nové, a teprve letos jsem ztratila strach z toho, že se do nich nedostanu. Takhle je to v životě. Čeho se bojíme, to se rodí v křečích.

Kupuji permanentku. Slyším ženský hlas, jak nabádá, že za pět minut tři čtvrti na deset budou všichni závodníci na startu. Ó, to jsem si nevybrala dobře. Jenže během dopoledne zjistím, že je to fajn. Asi hodinu je vždycky fronta. Ale tlačím se. Vždycky se srovnáme. Děti lyžují překrásně. Ladně. Se stylem. Radost pohledět. A jsou milé. Závod začal. Čtu na dresech nápisy míst, odkud děti i učitelé přijeli. Svoboda nad Úpou, Pec pod Sněžkou, Mladé Buky, Pilníkov, Janské Lázně, Horní Maršov. Aha, ještě z Černého Dolu.

- Vy máte ve Svobodě plně organizovanou školu nebo malotřídku?

Dva hoši asi čtrnáctiletí v overalech. Jeden neví, nač se ptám. Druhý mile:

- Ano, máme oba stupně.

Při každé jízdě nahoru slyším jméno závodníka a odkud. Žádné hraní na GDPR. Žádná čísla.

- Adélka projela cílem. Běž si pro medaili. Každý, kdo projede cílem, má medaili!
Trošku se mi to nelíbí. Za nás měl diplom a medaili jen první, druhý, třetí. Ale přeprogramovávám se do nové doby. Děti jsou milé. Jsem ráda, že jim učitelé zorganizovali závod. U turniketu jak se přiblížíš, už musíš projít otočení brány. Podruhé tě to nespustí. Vznikla tu mezera. Nikdy nevíš, kdo třeba jen čeká na někoho. S úsměvem se ptám:

- Tady je nějaká díra? Jaký to má smysl?

Pan učitel navazuje vtipnou konverzaci. Postupně procházíme. Učí biologii a tělesnou výchovu. Logická kombinace. Vyzvídám. Jeho kolegyně má na sobě Mladé Buky.

- Vy jste tam z toho místa, kde vám přijde pozdrav za nedodržení padesátky. Asi před šesti sedmi lety jsme tudy projížděli do Špindlu 19.7. Mé auto řídil manžel. A v říjnu přišla obálka s pokutou tisíc korun. Dala jsem ji manželovi na stůl k proplacení.

- To je tvoje pokuta.

- Ne, tvoje. To jsi řídil ty.

Paní učitelka říká, že teď se nějaký kolega zlobil za pokutu, protože padesátka je ještě za odbočením ke sjezdovkám.

- On tam je přechod, není?

- No, a je to fční.

- No jo, jinak se to hodnotí od volantu, jinak, když máte přejít přes cestu. Navíc někdy, když jsme tam jezdili lyžovat, manžel blikal při odbočování vlevo, přesto ho předjelo auto. Ještěže se podíval do zrcátka.

- No, to když tamní podnikatelé spěchají, dostanou dvě pokuty za den. Ráno a večer. 

Smějeme se. Jedeme. A zas slyším jméno.

. A jeď, jeď, jeď, jeď! To je borkyně Janských Lázní Majda Konvalinková!

Na sjezdovce prázdno. Děti se houfují na vedlejší stráni u startu. Za chvíli slyším:

- A jezdec s báglem na zádech.

K smíchu. :-) To totiž někdo sváží dolů asi síť nebo praporky. Mají to velice hezky zorganizované. Jak jinak, taky, že? Český učitel. 

- Asi před měsícem jsem poslouchala na XTV Karol Stonjekovou předčítat z Rámcových vzdělávacích programů.děsivé satanské čtivo.

- To oni tam nahoře vymýšlejí, ale my učíme po svém.

- Učíte hezky! Všechno je na učitelích! Na lidech! Všechno dělají lidé!

- Adélka z Černého Dolu a Lucka Pánková z Černého Dolu je dole.

A úplná senzace. Blízko stopy na vleku stojí asi dvě tři děti s kartony. Kluci. Ženský hlas do mikrofonu hlásí nápis na transparentech:

- Lucko, do toho.

To bude asi nějaká černodolská favoritka. To je krásné! Podpora své spolužačky a spoluzávodnice. A líbí se mi, že dole pozorují závod rodiče. Skvělé! To se jim den povedl. Nádhera!

- A teď nastupují chlapci!

Blahá hudba pro mě. Mají tu holčičky a kluky. A na zdar! Tečka!

- A teď jede Alan Hofman z Pece pod Sněžkou!

Blanka Faltýnková se na FB ptá, co obědvám. Co bych obědvala? Hned jak sundám lyže, vypiju sportovní výživu. To je rovnocenný oběd. Nutričně vyrovnaný. Výživa pro svaly naplněná vitamíny, minerály. A doma? Většinou něco od předešlého dne. Nebo si hodím brambory a krůtí prsa. A dnes vím, že budu mít málo času. Jen pohankovou kaši s ovesnými vločkami. Máslo bude plavat. Dnes nemám ovoce na oslazení. Tak čekankový sirup.

Drahuška ze Šumperka mi píše krásnou modrost. Že když jsi ve stopě, nestárneš. Ano, vztahuji to i na sjezd. Nikdy jsem to neslyšela, ale moc a moc se mi to líbí.

Sluníčko pere. Je mi vedro. Nová bunda nemá větráky. Ta stará měla po sobě možnosti. Dnes bych si je rozepla. Končím. I děti se balí. Ještě si sjedu po manšestru vedle, kde závodili. Bundička na sněhu. Nědo ji tu zapomněl. Svážím ji dolů. A ještě jednou jedu. Nedá mi to. Ach, to je hezký den. Je, tady zbyla kukla. I tu svážím dolů. Bundu slíbili vyhlásit při vyhlašování. Ješiš, tady narostlo lyží. Děti je nechaly ležet. Rostou tu jak houby. Už je nejde zarazit do sněhu. Bunda tam stále visí u turniketů na síti. To si nikdo nevšimne. Dávám nějaké paní kuklu a znovu připomínám bundičku. A pak ještě jednou znovu nějaké paní učitelce.

Jdu k autu. Sundávám lyže. Nechávám je na sluníčku odtát. Fotím se s výživou. Inspirace pro ostatní. Reklama. Než jdeš do sprchy, než jdeš do sprchy – nás učí dr. Alvarez, lékař španělského olympijského týmu. Do dvaceti minut máš otevřené metabolické okno. Buňka přijímá vše silněji. Vitamíny, minerály, kofein, alkohol, jedy z léků…

Balím lyže do deky. Ukládám výzbroj.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-05-divocinou

Mám s sebou pytlík s masem, které odmítly naše kočky. Kost z krůtího křídla. Odřezek z šunky.

- Lindi, nemohu ti to nechat v TU?

- Mami, stav se tu.

Tak jedu. Za chvíli se hlásím, že už se blížím. Čeká mě pod kopcem u jejího domu. Pracuje z domů. To já už nemusím. Holčičky, Lindo, Denisko, Lucko… Jste šikovné. Všechno zvládnete. Myslím na vás.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-05-tady-se-klube-jaro

Stavuji se v Lidlu. Kupuji za stovku fialový ibišek. A pepř a kurkumu. Zajíždím pod stání. Vykládám z auta. Rychle oběd. Otevírám v ložnici okno.

Nasbírala jsem plnou pračku světlého jemného. Mám si tam hodit lyžařské kalhoty? Jsou taky světlé. Ne. Ještě ne. Co kdyby? Vykládám zbytky věcí z kapes.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-05-packy-na-skle

Žofka se asi drze vykradla otevřeným oknem v ložnici do zahrady. Teď sedí na parapetu okna do pracovny. Takhle mi packami od hlíny špiní okna. To dělávala Micicinda. Pamatuji, když se ztratila, ja jsem dlouho dlouho nechávala stopy jejích pacek na sklech jako vzpomínku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-05-radost

V patnáct přijde paní. Jdeme ještě rychle navézt dřevo do bedny. To mají kočky rády. Když jsme venku. Žofka blbne. Řádí. Vybíhá do koruny třešně. Předvádí své eskamotérské kousky na okraji větví.

Je tu paní.

- Já vás znám.

- Vy jste mě učila na učilišti na oboru drůbežář. Já se jmenuji… Mamka u vás ve škole uklízela…

Paní je čtyřicet pět let. Je udržovaná. V práci se dře. Moc se o sebe snaží. Hodně chodí, sportuje, na jógu, jí podle tabulek. Výsledky má na hranicích normy. Kupuje si růžový uzoučký šejkr. Mám jich tu na výběr hodně druhů a tvarů.

- Peťuš, já pojedu ještě do knihovny na přednášku.

Normálně by mě tam odvezl. Pěšky bych šla domů. Ale Kuga pod stáním řehtá. Vezmu ji sebou.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-05-orlickym-rajem-a-okolim

Fotograf bude vyprávět o orlickém pohoří. Začíná krásně soutokem Labe a Orlice v Hradci. Říká, že na délku je od pramene delší na km Orlice. Ale co se týče průtoku, vítězí Labe. Tedy po soutoku teče dál jen Labe. Dotýká se i našeho města tří řek. Máme jich tu hodně – pomalu jako v Plzni. Labe, Metuje, Úpa. Pán ukazuje obrázky vyhlídek, alejí, laviček, soch v krajině… Některá místa znám. Obrázek Masarykovy chaty na Šerlichu.

- Tam z druhé strany do polského Zielience jezdíme lyžovat. I dnes jsem byla.

Pán byl včera na Deštné. Ukazuje možnosti tras na běžkách, na kole. Vyzývá, abychom využívali vlaků, autobusů k přiblížení. Hovoří o místě, kde loni zrušili zastávku, tím pádem ukončila i hospoda. Myslím, že posezení měla přes cestu, nepletu-li se. Pro řidiče upozornění u cesty:

Pozor, projíždíte hospodou.

V nějaké hospůdce se ho ptali, jestli chce vidět sál. Ano, chtěl. A jestli chce, aby zatáhli oponu. No ta je nádherná. Někdo ji vymaloval myslím v padesátých letech? Nádherné venkovské divadlo.

Moc hezky vypráví o kraji s Velkou Deštnou, Malou Deštnou, Bukovou horou… Na polské straně ukazuje horu Černou, 1200 m n. m. To jsem nevěděla. Dvě Černé hory pár km od sebe. Některá místa mají laskavé české názvy.

Ukazuje kostel v Neratově. A dozvídám se, že v Kudowě mají kostnici jako v Sedleci u Kutné Hory. Moc zajímavostí! Pán má Orlickou prochozeno, proběžkováno.

Moc krásné vyprávění. Nádherné fotky. Nejvíc mě zaujaly momentálně ty bílé, zasněžené. A ty výhledy! Až do Jeseníků. Jé, tady v západu slunce ukazuje tečku vysílače na Pradědu. To fotím pro Drahušku. Protože jako je pro mě Sněžka, pro ni je horou hor Praděd. Ona je ze Šumperka. Tam bydlel mamčin bratr s rodinou. Ten nevlastní…

Dvě hodiny. Ireno, běž už do postele!

S Péťou jsme se dnes posmáli. Nesmírně vtipný. Miluje mě a já jeho. Loučil se se mnou na dobou noc:

- A mohla bys´ být zítra doma a nejezdit už nikam do...

Oba jsme se řehtali. Jsem pořád doma. Jen vyjíždím. A hned se zase vracím. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-05-jsem-rada-ze-jsi-prisla

Žofka dováděla radostí, že jsem doma. 

Jo, to maso, které Linda kocourům nabídla, zmizelo dokonale během půl hodinky. Vidíte, naše nezdárné kočky? Jděte si něco chytit do zahrady. Když ofouníte!

Dnes popeleční středa. A výročí nadaného básníka Václava Hraběte:

Přesně před 60 lety zemřel mladý český básník, muzikant a prozaik VÁCLAV HRABĚ. Bylo mu pouze 24 let. Za svého života byl téměř nepoznán, posléze se ale stal jedním z nejoblíbenějších českých básníků. Určitě většina znáte píseň Vladimíra Mišíka: VÁCLAV HRABĚ: VARIACE NA RENESANČNÍ TÉMA

Láska je jako večernice

plující černou oblohou

Zavřete dveře na petlice!

Zhasněte v domě všechny svíce

a opevněte svoje těla

vy,kterým srdce zkameněla...

No, tak dobrou noc!