Ještě jednou, letos naposledy

Nikdy neříkej nikdy. Myslela jsem na Ivino přání jet se mnou do lesa na borůvky. Vstávám tak, abychom se z lesa vrátily brzy.

- Ivo, za hodinku se pro tebe stavím.

- Tak to já se jdu pakovat.

Za hodinku už ji předávám u branky okurky, rajčátka… Jedeme. Stoupáme její vesnicí uzoučkou cestou, kterou jsem znala jako třináctiletá. Chodily jsme tudy s Ivou a jejím bříškem k Jarče, spolužačce z ekonomické školy. Cestu jsem objevila až minulý měsíc, když jsem si tudy zkracovala cestu. Jinak jsem na ni zapomněla. Teprve teď umím vnímat nádheru stařičké majestátní kaštanové aleje.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-28-na-boruvky-naposledy-letos

Parkujeme. Dělám manévr. Radostně beru košík z auta. Jdeme.

- Kudy?

- Znáš to tu. Nahoru.

Raduji se, že ji mohu předvést borůvky takhle pozdě. Vždyť zbývá pár dnů ze srpna. Trháme. Občas si něco řekneme. Zas se vzdálíme. Poslouchám do sluchátek o největších evropských lůzrech, pardon lídrech na návštěvě u Trumpa. On je prý nechal čekat – jdu si něco ověřit k Vladimíru. A čtyřicet minut si telefonoval s Putinem. A zas se přibližuji k Ivě. 

- Ivo, mám první!

Nesu ho dolů vysypat do bandasky. Beru termosku s tvarohem s rozinkami a protein drink mixem. Odebírám do malé mističky. Nesu s jahodami, blůmami, meruňkou. Iva mi prve nabídla koupené ryngle. Nechala jsem jí ho.

- Ivo, tady jez. A tady máš...

- Měkké blůmy nemám ráda. Ale jahody, ty si vezmu. Já jsem letos neměla ani na zahrádce, ale ani jsem nekoupila.

V duchu mě mrzí, že jsem nebyla v době prodeje jahod aktivní. Aby se jich najedla. Mohla jsem taky vzít jahod víc. Na některých píší české, na jiných polské. Jsou drahé. Je mi to jedno.

- Mám druhý!

- Já žádný!

Trhá rovnou do sklenice. Má taky hodně. Klopýtla a vysypala hrst borůvek. Přiskočila jsem, sbírala.

- To tu nechám.

- Ne, ne, to je neúcta k pohostinnosti lesa. Skřítkové nám nabídli…

Borůvky jsem vysbírala. Iva poodešla česat. I já jsem šla. Iva se vrátila ke sklenici:

- Ona to fakt vysbírala!

Usmála jsem se pod vousy.

- Ivo, jak opadaly lístečky, je vidět, co jich tu je, viď? A velké.

- No, a to jsme tu už trhaly, viď?

Za chvíli slyším:

- Už mě to nebaví.

I- vo, ještě dotrhám třetí, a pojedeme. Už to stačilo. Máme.

Srdce se mi tetelí, že jsem tady s ní. Jdu si sníst zbytek tvarohu. Stojí přede mnou a doráží:

- Tak jdeme, pojď.

Směju se. Je jak malá holka. Dnes není unavená, jako na začátku srpna okolo Lví brány. Energie ji nesmírně zatěžovala. To dnes je čilá, radostná.

Kouří. Nechávám ji.

- Ivo, na FB mi psali, že jsi bezva baba. A že ses úplně zlepšila, když někam stále jezdíme.

- Kdo mě zná?

- Všichni. A jedna mi dávala kapky, že ti mám kouření zakázat. Ivo, povařuji to za drzost, za nesvobodu. Řekla jsem jí, že kouříš od kolika, od sedmnácti…

- Jak to víš? A taky mi za dva roky bude osmdesát.

- No, právě. Tak jsem ji zablokovala a tečka.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-28-na-spendliky

Vezu ji domů. V té nádherné aleji zastavuji na okraji cesty.

- Copak děláš?

- Ivo, vyfotím si tu krásu. Pojď, vyfotíme se spolu.

Jedeme nahoru ke starému ovčínu. Odsud vede uzoučká cesta lemovaná mirabelkami dolů do vesnice.

- Ivo, támhle si natrhám hrst těch červených.

- Mně dej dvě.

Ochutnáváme.

- U pecky jsou pěkně kyselé.

- No, mám teď tři pecky v puse.

Směje se. To už jsme dole ve vesnici.

- Jak že se to támhle jmenuje? Kuřatárna ne. Počkej. Kurníky.

- Ty tam jsou pořád.

- Jak pořád? To nezlikvidovali? A komu to patří?

- JZD.

Vyhoupla se z auta.

- Ivo, máš všechno! Tak ne abys za hodinu u mě zvonila, že sis u mě nechala borůvky.

Směje se. Ví. Tak to bylo poprvé.

Jedu domů. A zkusím ještě jednou najet na dálnici. Sviští to tu. Nechtěla bych denně po ní jezdit. Koukat za sebe a před sebe… Soustředit se. Ještě vezmu jeden náklaďák a pak už blinkr doprava. Stačilo mi těch šest deset kilometrů. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-28-kaplicka

Nikdo za mnou nejede. Zastavuji na křižovatce. Nikde nikdo. Fotím rychle maminčinu a babiččinu kapličku. Stojí tam jak sám voják v poli. U cesty bývala v zeleni. Hezky zasazená. Tady je to jen násilné… Ireno, nevymýšlej! Buď ráda, že ji zachovali. No jsem. Ale mohli k ní taky zasadit z obou stran lípu.

Stavuji se v Kauflandu. Mezi lidi nechodím v šortkách. Jsem špinavá od borůvek. Rychle kočkám kuřecí krky a mažu domů. Vedro.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-28-doma-hodovani

Vyrábím si zelné placky. Jak to ta Naďa psala? Jo to je jednoduché. Okapat zelí. Jedno vajíčko. Dávám tři. Trošku mouky. Sypu špaldu. Cibulku. Krájím dvě střední. Může být majoránka. Sůl. No nádhera. Na pánvi se nerozpadávají. To si budu dělat čatěji. Nesu si oběd ven. Vínko. Mám sbírat ty švestky. Ale teď sebou bouchnu na lehátko. Na šestnáctou paní. Schrupnu si.

- Máš tu paní!

Měřím. Spokojená. Cítí výživu těla. A syn jí odjídá na sport.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-28-mas-naftu

Jdu chvilku na terasu. Kočky přiběhly. Myjí si vzájemně ouška.

- Máš tam naftu?

- Nevím.

Hraju s Petrouškem hrátky. Celý život mi hlídá nádrž. Jediné, co jsem zaregistrovala je, že už nečepuje benzín, ale naftu.

- Ale mám, Péťo, vyluxováno.

Nikdy v životě jsem si auto neudržovala v čistotě. Až Kuga. Tu si oprašuji. Občas luxuji. Aby měla čistou hřívu, až poletí s větrem o závod.

Odjel. Hned je zpátky. Čepuje asi někde blízko. 

- Máš tam za devět set. Důchod v pr... 

Řehotám se. 

Věřila bys, že jsem si zapomněl klíče? Jedu na kogeneraci. 

Usmívám se. To musí. to přece musí zkontrolorovat. :-)

Jdu konečně sbírat švestky. Beru si kamenínovou mísu po mamince. Vozík na pecky a shniláky. Švestky louskám rovnou pod stromem. Poslouchám Janu Tomajkovou. Divné. Stmívá se. Ještě že jsem vpředu zalila. Nekape? Kape. Jako když někdo zapne fukar. Radar v Brdech. Rychle dosbírávám. Utíkám zalít do skleníku. Zavřít. Pár švestek jsem nedosbírala. Zítra. Lije.

Letos zmizeli po mnoha letech komáři. Zato švestky ze země musím nechat odmočit. Jsou v nich takové tvrdé mušky. A když nechám košík venku, na dně jich je černo. Fuj! Co to je za bestie! Neznám to.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-28-na-zimu-a-na-zitrek

Peču bagetky. Poslouchám Wilsonovu 10. Řehoním se nahlas. Pro mě inteligentní humor. Jsou skvělí.

Chystám Petrouškovi krabičku ke svačince na zítra. Wilsonka skončila. Napojuji se na TV Šalingrad. Uvařit čaj do termosek. Míchat se švestkami v hrnci. O půlnoci jsem si zalezla do fotek. Rochním a čochním se v nich.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-28-25-a-26-srpna-2017

Prohlížím si maminku. Jé, zrovna pětadvacátého jí operovali nohu. Osm let! Kost už nechtěla pak srůst. Ocitla se na vozíku. Maminko, vypadáš jako mladá. Vůbec ses nezměnila. Pak nastaly dva měsíce na LDN. Věřila jsem, že ji rozchodí. Hnus. Hrůza. Nechci vzpomínat. Odporné zařízení. Lidi umírali hlady. Nerozdělali jim krabaičky, sýry, obaly, láhve... Lidi bezmocní, po mrtvici, dementní. Jídlo jim přinesli. Odnesli. 

Ireno, spát!

Dobrou noc!