Ještě krásnější neděle, než jsem očekávala. Svatý Martin nepřijel, kejhalka přiletěla na talíř

Význačný den. Okultní datum bylo před sto lety zvoleno na den sv. Martina. 11. 11. 1918. My už jsme měli čtrnáct dnů Československou republiku. Martin dnes na bílé kobyle nepřijel...

Zemřel Jan Petránek. Vážila jsem si ho. Jeho rozhled, názory jsem měla ráda. Obzvlášť v poslední době. Byl už moc a moc nemocný, nemohl dýchat. Poslouchala jsem ho na alternativě. Jj, najednou je vychvalován meinstreamem, jak vysílal v r. šedesát osm, byl odborník na kosmonautiku, chartista... Ale sám říkal, že do Českého rozhlasu už ho nezvou.  :-) Nebyl kývačem. Měl na dnešní dobu odlišný názor od oficiálního. Zrovna dnes jsme diskutovali v rodině. Vystoupit z EU? Nebezpečné? Už dávno se mi otevřely oči. Doma vychovávaná protirežimně, dnes proti matrixová :-) Lenka Procházková - disidentka, dnes opět protirežimní. Dostala vyznamenání na Hradě. To jsou věci, to jsou věci. Nechejte Petránka tiše spát.

Ráno budík v devět. Nevstávám. Slyším odněkud manželův hlas:

- Tak ty si dáš budíka a spíš dál!

Přemýšlím, jestli zvládnu jet za maminkou na kole. Chceme jet na svatomartinské menu, odpoledne blahopřát Lukášovi k svátku...

- A v kolik máme být u Denisy?

- Lukánek říkal ve 14 a že ještě zavolá. Tak mu zavolej.

Volá dceři, ano, potvrzuje čtrnáctou hodinu. Za chvíli telefon. Lukáš. Upřesňuje, že se klidně můžeme opozdit. To mi vyhovuje. Než se rozkývu do dne, půl jedenácté.

- Peťuš, pojedu na kole.

- Jeď autem. Nestihneš to.

Zkouší zjistit husí menu v naší letní hospodě. Ne. Navrhuje stavit se v Jakubově dvoře - krásný statek nějakého chudého lékaře. precizně zrekonstruováno. Tak jo; znovu převléknout, přimalovat nějakou barvičku na obličej, jedu autem. Běžím po schodech. V prvním patře zahlédnu v TV něco českého, Tomáš Töpfer... V mamčině patře zabíjecí obrazovka s nápisem KRIMI.

- Mohla byste jim naladit něco na jedničce? Tady do nich presujete zabíjení.

Mamka v původní světlé jídelně. Nepamatuje si, že jí včera Linda umyla a vyfénovala vlasy... Slupla horký kompot. Donesli polévku. Nechce. Mamčo, tak jen vylov mrkev. Držím talíř, div se nepolejeme. Mami, s tebou je to jako s kozou na ledě. Vidělas vůbec někdy kozu na ledě?

- Jo, viděla. Kluci ji přitáhli na řetězu. Přední kopyta se jí rozjela, zadní nohy taky...

Chechtám se. To jsem netušila, že to má koza takhle těžké.

- Mamko, naší republice bylo před čtrnácti dny sto let a dnes je svátek sv. Martina. Před sto lety ukončili válku. Pojedeme s Péťou na svatomartinskou husu. Není zítra výročí smrti taťky? Bude dvanáctého.

- No, to bude. Jestli je dvanáctého listopadu...

- Je. 59 let už jsi bez něj.

Přibíhá Kamilka. Slouží mladé holčiny. Ivetka, Kamilka, Verunka, taky Dana. Ta už má mládí dávno za sebou.  Pečovatelky dávají bryndáčky ležícím dosud živým. Dlouhatánské igelitové zástěry. Mamka nepotřebuje. Dostala k druhému jídlu příbor.

- Mami, byla bych ráda, kdybys použila příbor místo lžíce...

- Holčičky mladé mají tolik krmení. Než nakrmí jednoho, to je doba. Deset minut? Další... Další... Pan ředitel má ty "své známé na kraji a nebude přece rozporovat to, koho bude přijímat". Proč se dělají šetření v rodinách? I chodící klient nemá mysl. Takhle to bylo u naší maminky. V jídelně sedí asi pět indiánů na vozíku a na lehátku. Pro mamku to musí být strašné - celý den čumět do mlčenlivých vyhaslých nemluvných tváří. Šílenost. Prý jsem jediná, která poctivě jezdí každý den. Oplácím. Mami, maminko, maminečko, budu s tebou; opatrovat tě a chránit, jako jsi to dělala celý život ty svým dětem a vnukům. Pečovalas o nás, sjednocovala. Spolehni se! Nikdy tě neopustím.

Jedu. Ve velké jídelně se krmí... Jaruška hlasitě odpovídá na můj pozdrav loučení. Její pozdrav mě zastavuje.

- Jaruško, kde je pilot?

- Leží v posteli.

- A zapomněl na vás?

- Neee.

- Jaruško, mohu si vás vyblýsknout?

Svoluje. Stříká z ní radost, když se mluví o letci. Pózuje mi. - Klušu po schodech. V dolním patře paní na vozíku. Snaží se objet jiný vozík. Ručkuje rukama. 

- Potřebujete pomoci?

- No, potřebuji, ale ne dnes. Třeba zítra, jak se někam dostat metrem.

- Aha, tak já vás zatím tady dovezu mezi lidi, ano?

Mažu k autu. Proprchává. Dávám přednost řadě aut u vjezdu na státní. Poslední - náklaďák. Zkoumám, z jaké je země. Polák. Co to má na zadních dveřích... Po-tře-bu-je-te... Slabikuji polský nápis; asociuje mi to mou otázku paní na vozíku - potřebujete pomoci? Potřebujete pomoci se špedicí? :-) 

Doma hledám v kabelce zvonící mobil. Hrabu, hrabu - mihla se mi na dně ztracená náušnice... Jé, už jsem ji pohřbila... Spadla mi z ucha do kabelky. Ráno jsem se zdržela hledáním jiné... Půl hodiny. Včera jsem si je obě uložila i s náhrdelníkem... Běhám po domě... Co to cvaká? Cvakám po dlažbě.. Zapíchnutá v podrážce... Dnes sto let od ukončení války a nález dvou ztracených náušnic :-)

Jedeme. Jakubův nový dvůr. Krásný bývalý zámeček. Chovají tu zvířata. Jedna hodina. Jídlo - nemá chybu. Jednou za rok bílý knedlík. S chutí se zprasím. Porce - nemohu ji zmoci. Dávám knedlíky i maso do krabičky. Oběd na tři dny :-) Manžel mi přidává zelí. Mají luxusní - bílé i červené. Stehno se rozsýpá. Kuchař se usmívá. Ptám se, jak dlouho stehýnka pekli. Celou noc. Menu trvá tři dny, měli dvě stě husí... Ještě zítra rezervují zájezdu... Unikátní... Nějací lidé platí. Slyším 4634. No jo, vždyť jich je jak na svatbu. Plný dlouhý stůl. Martinské víno - vůbec není suché. Tak dobré jsem už hodně let nepila. Letošní středomořské léto ve sklínce ukrylo sluníčko. Asi deset minut do naší návštěvy u dcery. Za pět minut jsme tam. Ti se budou divit, až přijedeme poprvé v životě na minutu přesně.

Hýkám. Řehoním se. U cedule vesnice - za minutu čtrnáct.

- Přidej. Chci je překvapit.

Zvoníme. V domku vnímám neklid.

Dcera jde odemknout branku. Vítá nás její mladý bílý vlčáček. Štěně. Prý Lukáš v kuchyni:

- To si snad dělají prdel!

To jako dědeček s babičkou :-) Vybuchnu v huronský řev. Lukánek chystá v kuchyni jednohubky, krájí sýry, šunku, papriku... Počítal s obvyklým mým hodinovým zpožděním. Hrajeme si na dvoře s pejskem. Deniska ho cvičí. Pejsek radostně poslouchá na slovo. Sedni, lehni, štěkni. Sedí, leží, ani se nehne. Deniska ho obchází, pejsek drží příkaz. Šikovný. Hodný. 

Tak, jdeme dovnitř. Lukáš krásně naservíroval. Taky šikovný. Dojemné. Přijíždí další návštěva. Vyjukaní - naše auto u domu? Chechtám se. Bavím se.

- Vidíte? Jak je dobré jezdit o hodinu dýl? Stihneš uklidit vysavač, nanosit nazdobené talíře na stůl...

Dojde řeč i na politiku. Jsem ohnivá. Uvědomuji si, že jsem takhle spala ještě před čtyřmi lety... Antikomunistka, podporovatelka EU, NATO... Ukončuji divokou debatu:

- Nenechejme se rozhádat, rozkmotřit, rozdělit! Držme při sobě jako rodina, jako národ!

- Mami, tys ještě nebyla u kapličky. Pojď tam se mnou. Je tam něco napsáno, bude se ti to líbit. Pět minut cesty.

Otálím, stmívá se, chystáme se domů; jdeme. I s pejskem. Na obzoru podivně svítí obloha. Hejno husí. A další. A další. Zkouším je vyfotit. Pejsek běhá radostně šerem po louce. Kaplička. Jsme tu. Odjakživa tu byla varta. Rozhled do celého kraje. Až k Rychnovu nad Kněžnou, Náchod, Nové Město nad Metují... musím se sem ještě vypravit. Stával tu sloup obalený slámou. Hlídali, jestli stejný sloup nad Náchodem nehoří. Znamení vpádu cizího vojska do země. Další sloup v Jasenné, odtud ho viděli v Jaroměři - v dnešní Havlíčkově ulici. Vysoké domy... A další sloup Hradec... Důmyslné rychlé podávání zpráv...

Měla jsem víc než hezký den! Krásný. Přeju takové dny i Vám :-)

Dobrou noc!