...ještě tam budem
České zvyky, tradice a pranostiky - ilustrace která baví
31. března 2022 ·
Leden na rampouchy hrál,
únor posune den dál,
březen trávu tlačí vzhůru,
duben barví stromům kůru.
Měsíc duben získal svůj název proto, že v tomto období kvetou duby. V latině je nazýván aprilis, což je odvozeno od slova otvírat, ve smyslu jarního otvírání přírody.
autor: Josef Lada, zdroj: kalendář
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-02-jeste-tam-budem
Zatopila jsem. Sice až večer, ale teplíčko se rozlilo domem raz dva tři. Ohýnek žhne z okýnka. Svíce svítí. Je tu nočně mile příjemno.

Celý život jsem na dnešní den připomínala na nástěnce H. Ch. Andersena. Tu divnou osobu. Bůhví, koho v sobě skrýval. Připomínají si ještě vůbec ve školách tenhle den? Psávala jsem text ve smyslu:
Mezinárodní den dětské knihy - 2. dubna. V tento den se totiž narodil známý dánský spisovatel a pohádkář Hans Christian Andersen. Víte, jak zemřel? Spadl z postele. Tvořil překrásné vystřihovánky. Samotář. Snad autista? Neměl vztah...
Dodávám: Čtete s dětmi? Vedete je k čtenářství? O počtech jsem se přesvědčila minulý týden. 2x7 na kalkulačce. Teď se budou měnit osnovy. Pro praktický život. No, počty nebudou potřeba. Jo, jak masturbovat, to bude učivo. A jak si ubalit jointa. Jen tak dál! Daří se! Blbizace není ještě konec.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-02-rano
Po Velikonocích. Tělo mám jak rozlámané. Lezu, lezu. V deset měla přijít paní. Ale objevila se tu úplně jiná. Přijela pro pixly od sportovní výživy. Pozvala jsem ji na kafíčko. Chtěla sedět venku, aby si mohla vychutnat cigárko. Tak jo. Už už dávám polstry… Ne, ne. Chce sedět na přední terase. Dobrý nápad. Tam tolik nefouká. Vidíme na lidi na chodníku. Povídáme si. Nezvolila jsem správné kalhoty. Je mi zima. Natáhla jsem si bundu, čepici. Divné počasí. Vlastně – příznačné pro apríl. Duben, ještě tam budem. Jinými slovy zima jak v psírně.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-02-inspirace
Před polednem jedu nahoru do pevnosti. Setkaly jsme se tři ženy: Já stará, paní přes čtyřicet, mladá paní s dítětem na kočárku. Říkám, jak mě bolí tělo. Dozvukují.
- Mně taky.
- Mně takyyy.
- I vnitřnosti.
- Mně taky.
- Mně taky. Já byla u doktorky. Řekla mi, že může být klidně deset let před klimakteriem a deset let po něm takový stav jako příprava.
To řekla ta mladičká.
- Takže vám neuměla pomoci.
Ta v prostředním věku dodává:
- A holeně a lýtka jako od tělocviku.
- To já ne, jen tělo. Jako bych cvičila. Rozklížená.
- A někdy mě píchne, zas na druhé straně těla. Jen ucuknu. Jako v pohádce Obušku z pytle ven!
Mladá maminka od miminka:
- Tak to jsem, ženy, ráda, to jsem uklidněná.
- A já taky. Já myslela, že mám nemoc.
- A já myslela, že je to stářím. Před dvěma lety a loni před Vánocemi jsem měla okolo slunovratu motolici. Prý to byly silné energie. Teď jsem se asi dvakrát taky zamotala.
- No já mám na chodbě úložnou skříň, musím říci dceři, aby tam vylezla. Říkala, mami, tak si tam vylez. No, to právě mám strach, že upadnu. Taky se motám. Do práce jdu ještě jakž takž. Z práce jdu jak zombie. Hrbím se. Pořád si připomínám, abych se narovnala.
Sdílený strach, bolest, starost, poloviční strach, bolest, starost. Myslela jsem si, že jsem se uhnala na oknech.
Jdu na auto posbírat prach. Saharský písek. Fučí. Všechno, co naberu, bere vítr. Maličko si nesu v konývce na smetanu domů. Je toho strašně maličko. Nedalo se to sebrat. Vítr byl rychlejší. Poťouchlík čekal, až neberu stěrkou. Fůůů. Odfoukl. Dávám pod papír školní magnet. I to maličko v sobě má kovové částečky, které tvoří vzorek jako železné šupinky kdysi ve školním pokusu. Tak saharský písek! Hejtřji si z nás na netu dělají dobrýtro. Prý v písku jsou kovové rudy. Aha. Přichází Petroušek. Jdeme se pokusit nabrat prach z jeho auta. Ne. Fičí. I s tím málem se dá hýbat magnetem po papíře. Když se tady objevil saharský písek před pár lety poprvé, nefungovalo to. Asi opravdu mrak ze Sahary. Změnili stanovisko. Prý z kosmu, z vesmíru. Hm. Tak jo.
Jedu na masáž.
- Jak to dnes s vámi je?
- Ohmátněte mě.
- Máte SI vychýlená. Vidím, že je máte nakřivo.
- Jo, to by sedělo. Táhne mě to k hrbení.
Masérovy ruce nahmatávají můj ztuhlý zadek, jedou po dráze na zádech. Uvolňuje mě. Vstávám jako lepší člověk. Ještě pár cviků Dornovy metody.
- Ale v lopatce to ještě cítím.
- Dejte tomu den dva.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-02-cestou-od-masera
Spokojená domů. Stavuji se na nákupu. Drahota. Sto osmdesát korun za tři citrony bio, kytici tulipánů a pár kuliček vína z JAR. Kdy se tohle zastaví!
- Kdepak jsi byla? Chceš pomoct? Já už myslel...
- Petroušku chci. Byla jsem na nákupu.
Čas na práci na zahradě jsem za celý den využila jen k zarytí odkvetlých petrklíčů. Vítr duje. Div, že snížek nepoletuje.
- Peťuš, jdu zasadit do skleníku pár salátků.
- A nic už nedělej. Pojď do tepla.
Těch pár kousků je v pěti minutkách v zemi. Jdu domů.
Linda posílá obrázky z města Lyon. Jak mamka povídala vždycky, že to smrdí jako lijón.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-02-doma
U přípravy svačinky a čaje do termosky pro Petrouška poslouchám své rozhovory s maminkou z 2.4.2021. Ještě zbývá do osudného pádu víc jak měsíc. Maminka má vlasy splihlé. Simonka mi říká, že je má mastné. No jo, jenže na Velký pátek ji nechají. Její koupací den byla neděle. Ach. Když jsem za ní mohla, myla jsem jí vlasy, jak bylo potřeba. Přesně si vzpomínám na ten den. Jak jsem se snažila ji aktivizovat. Maminko!
Žofka se dnes nějak dlouho toulá venku. Jdu zavolat. Jde se spát.
Přiběhla hned. Z noci se vylouplo ta naše malé chlupaté stvoření. Pobíhala v zahradě. Petroušek pozoroval v podvečer Mourka s černobílou kočkou. Prý na sebe vyluzovali zvuky.
- Peťuš, to nebyla kočka. Bránil si revír před kocouřím vetřelcem.
Žofka na noc domů. Mourek vyběhl do tmy.
Dobrou noc!