Ještě víc radostný :-)

Skyp s maminkou v deset. A od 7. října vycházka s ní v půl druhé. Naživo. Hurá! Balím, balím, balím. Nový hrneček. Není malý, ale není to kotel, v němž čaj vychladne. Akorát. Raději ještě jeden. Do stařičké široké termosky z maminčiny půdy jablíčkový kompot. Jasně, do mé červené termosky s nápisem Herbalife vařicí vodu. Med. Hustý; lesní; z farmy. Upekla jsem tři bagety. Dnes jsem nedala kvásek. Jen žitnou mouku a kvasnice. Nadýchané. Máslo. Plastové prkénko. To jsem si v létě koupila do batůžku na kolo. Kornout ledové čoko. Malé roztomilé čokoládičky ve tvaru medídků. Ne medvídků. Medídků. Prskavky. Ty jsem nakonec v kufru nenašla. Byly zarovnané. Jo, zapalovač. Snáším. Snáším. Kontroluji. Jo, deku pro mě. Pro jistotu čepici a rukavice. Lezu na půdu pro staré andělské zvonění. Co ještě? Nesmím na nic zapomenout! To bude super exkluzivní piknik na lavičce u hřbitova. Jo, ještě mističku cukrovíčka. Plný kufr. Rychle obalit klobásky, brambor, červenou řepu, celer na páru. Maličko hovězí polívky. Skvělá. Zapomněla jsem zavařit nudličkami. Jsem v myšlenkách na lavičce u hřbitova. Znovu pustit var. Hotovo.

- Peťuš, jestli chceš, zvu tě na oběd. Dnes jedu za mamkou.

- Zrovna máme havárii. Tak až tak ve tři.

- To už budu asi doma.

V běhu mističku polévky. Vynikající. Brambory ve slupce. Jak to, že jsem objevila možnost jíst brambory i se slupkou až letos? Náhodou. Bereme z vesnice. Výborné! Mňam! Půlku vřeténka vinné klobásy. Povedly se mi okurky. A křen s jablíčky. A včera jsem vyrobila tatarku. Tak hustá. A moje! Domácí. Éčka jen z oleje. :-)

Jedu. Pět minut. Zaparkuji u hřbitova. Doběhnu pěšky. Na dvoře nikdo. Ó, po třech letech konečně zábradlí u šikmé plochy u vchodu. Trapák. Ořezal zábradlí u branky s bezbariérovým kopečkem. První DD, kde lidi rehabilitují bez zábradlí. Rovnou vstávají z mrtvých. Ještírek chaotický. Naprosto bez koncepční vedení. Jede, jen hasí, co je právě v ohni. Jája. 

Jak jsem si to vyjednala? Sedám na lavičku pod kaštan. Volám nahoru. Bílá postava mrkla oknem. Hned se zdejchla. Mávla jsem, ale už neviděla. Jen se kmitla. Zmizla. Už veze maminku paní Hudáková. Bez andělských hadrů. Jen bílý čumák. To taky brzy zmizne. Neumíme prý číst oči jako asijské národy. Na jaře jsem vůbec nerozuměla, když měl někdo na puse náhubek. Vůbec. Někdo na mě mluvil, něco si huhlal do hadru. Já nic. Už si pomalu zvykám. Okno příležitostí. Overtonovo okno. Člověk přivykne i tomu, co bylo dříve nemyslitelné.

- Ahoj mami!

- Měla byste mít roušku.

- Jedeme odsud pryč. :-) 

- Mami, není ti zima?

- Je dobře oblečená.

Dávám kabelku mamce na klín. Mám křídla.

- To je daleko ke hřbitovu.

- Mami, jsme tam za pět minut. Divej, tady mají figurky za oknem.

- Ty nevidím.

- A jelínka vidíš?

- Vidím.

Světýlka na plotě svítí. Taky v domě, který se mi líbí, svítí. Dřevěný. Nahoře mají asi pěkný rozhled. Volá Linda.

- Hele, mám plné ruce práce.

- Já jen, že mi psali, že mám balík 14 kg. Myslela jsem, že se upsali. Svíčky. Mami, fakt 14 kg.

Železniční přejezd. Tam se bojím. Otáčím vozík, přetahuji ho přes koleje. 

Jsme tu. Deku na lavičku.

- Mami, chceš koukat na vlaky nebo na cestu?

- Na cestu.

Vytahuji z kufru proviant. Jak jsme hloupá. Tak jsme si to hezky naplánovala. A pak mi v té zimě vítr sfoukává svíčky.

Prve mi Linda ukazovala svíčky různých výrobců:

Habáček - vyrábí menší, ale ještě slušný. Z deseti gramů sundal na devět. Patrné jen na hmotnosti na krabičce.

- Mami, mám Habáčkovu krabičku z roku 2004. Tehdy i letos 19,90. Slušný. Kuncová to je asi nová. Taky krabička za 20 Kč. Kuncová to drbe nejvíc; svíčka z deseti gramů na osm. Svíčku zkrátila o dva gramy.

Liju ji do hrnečku horký kompot. S hřebíčkem, badyánem, skořicí. 

-Mami, je to teplé?
- Horké.

Prohřívám ji zevntř. Veka mi ztuhla, máslo je tvrdé.

- Chceš veku s medem nebo cukroví?

- Cukroví!

Zalívám caro, smetanu, cukr.

- Támhle ten kopec se jmenuje Chloumek a támhleten povlovný Prašivka.

- Mami, jak ty kopce vždycky poznáš. Počkej, já si to natočím.

Maminka krásně opakuje...

Podávám hrneček s kávou. V rukavicích jí to bude prokluzovat. Taky jo, cvrndla si na ubrousek. Nevadí. Mám další. Vyperu. Zjišťuji, že nemá bundu vzadu staženou na zadek. Ježíši. Holý hřbet. A nesedí v dece. Ježkovy voči. No jo, cizí máma! Dítě na kočárek se balilo do overalů, kožíšků, do fusaku.... Stahuji bundu dolů. Roztahuji deku, balím do ní mamku. Hlavně  ledviny musí být v teple.  Beru svou deku. Obtáčím, podstrkuji pod ní. Pod nohy.

- Je to fajn?

- No, a teď se na mě podívej.

Připlácla jsem jí klobrc do očí. Řehtám se. Všemu. Každé situaci se směju. S lehkostí vyřizuji telefony.

- Ireno, psala jsem vám SMS.

- Aha. Nečetla jsem.

Poznávám klientku po hlase.

- Chcete přijet?

- Dělá objednávku. Po třetí hodině přifrčí.

- Mám svíčku.

Utírám mamince nos politým ubrouskem. Hurá. Mamka dostala na cestu textilní květovaný kapesník s nažehlenou jmenovkou. Kvituji s povděkem.

- Mami, ty máš kapesník. Vysmrkej se.

Musí vysoukat ruce se sevření dekami.

- Mami, je ti teplo? Mně je zima.

- Vezmi si čepici a rukavice, dokud ti ještě není taková zima. A já půjdu domů.

Vysvětluji, že se vidíme po víc jak dvou měsících. Celou dobu se řehotám. Mamka oživla. Normálně se mnou mluví. Reaguje. Jakmile jede vlak, hned otáčím vozík.

- To je rychlík!

- A mami, odkud kam jede?

- Do Pardubic.

- Ano, do Hradce a pak do Pardubic.

- Já bych chtěla být v pokoji.

- Mami. Už balím.

Skládám vše do kufru. Hodina a půl.

- Mami, dáš si med?

- Dám. Jenom lžičku.

Ukrajuji hustý lesní med. Táhne se.

Jedeme. celou cestu prozpěvuji. Bartošnu s tabletem přes rameno. V ruce misku s cukrovím.

- Mami, kousni! Zazpívám ti. ¨

- Veselé vánoční hody.

Zpívám v refrénu její druhý hlas - takový zrychlený text... To bylo dávno. Bylo mi osm, deset? Učila jsem se hrát. Zkoušela jsem melodii, k tomu akordy. Pak jsme koupily cestou z kostela v KNIZE u p. Pavla noty pro housle. Měla jsem strach, jestli budou platit i pro klavír. Platily. Já hrála, mamka v kuchyni u stolu vyvalovala těsto a zpívala právě tenhle druhý hlas. Okouzlující. Přesně takhle jsem teď okouzlená z céda, které mi asi před deseti lety věnoval synovce Olik. Ten, co nám dělal elektřinu v domečku. Teď si ho pouštím. V několika koledách poznávám jeho hlas. Ty melodie. Nádherné hlásky. Krásné koledy. To je blaho. Už to jedu druhý den a nemohu a nemohu se donasytit...

Pokračuji Nesem vám noviny. A Pásli ovce. A zas telefon. A já telefon, ke kterému vchodu mám mamku dopravit.

Předávám. Cestou domů si pouštím folkovou Rybovku. Zpívám. Letím. Chystám zboží pro paní. Ještě pro jednu. Doplňuji statistiku. Ejhle, lidi nakupovali z katalogu. Zapisuji. Jdu péct rohlíčky. Poslouchám, že ruční výroba vánočních ozdob z foukaných perliček v Poniklé na Semilsku - zapsána na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO vedle modrotisku, jízdy králů, sokolnictví. Asi sedm významností. A od nynějška naše ozdoby. To nám ještě nezničili. Firma Rautis je jediným výrobcem na světě. Používají faktorský systém. Jako dřív. Po chalupách vyrábějí, pak faktorovi... Tyhle ozdoby mívala babička na stromečku. Vždyť jsou od nás z Podkrkonoší. Až se osvobodíme, budou tu lidé, kteří toto umění dovedou. Budou tu lidé ještě na výrobu klobouků, cukru, oceli, krovů střech, papíru? Budou. V paměti lidstva...

Dobrou noc!