Jezdi třicítkou! Kde mají viset klíčky?

Den naplněný až po okraj. Věděla jsem, že potřebuji sklidit zimu, zasadit do pracovny hyacintíček, který jsem dostala v pátek, zabalit strejčínkovi balíček, jít na větvičky, zkusit nazdobit aranž na hřbitov a v šestnáct hodin očekávat novou klientku. No, dobré. Tak do toho!

Kočky nakrmit. Stal se mi malér. Žofka si jí dle svých hodin, Mourek jí kdykoli, už dávno ne cokoli. Přesedlal na komfort kvalitního masa… V odpoledním spěchu si slečna Ž. požádala o něco na zub. Má mělký talířek, neb je to nimra. Neumí si vousky ponořit do mističky. Respektuji. Jenže odpoledne jsem vzala masovou směs s mističkou, jak by řekl Péťa:

- To mají na dva dny.

A pár kousků jater, krků, hovězího jsem kydla do Mourkovy misky. Ano, každý má své místečko, svou mističku. Vždycky ještě hlasově označím MOUREK a ŽOFINKA! Tentokrát jsem neměla čas. Viděla jsem, že se Žofce do Mourkovy misky strkat hlavu nechce. Položila jsem vedle mističku se zásobou.

- Na, tady si vyber, spěchám.

Zapomněla jsem. Mistička zůstala na zemi. 

Až večer Péťa hřmotil.

- Kde mají maso? Měly tam na dva dny!

Ješiši, to jeho na týdne a na dva dny. Mají tam tolik, jak to vyjde.

- Jak na dva dny! Jo, počkej, no to jo. Ale kde to maso je?

Hledala jsem, seplo mi. Vysvětluji Petrouškovi, jak došlo k vypaření misky masa.

- Peťuš, to asi Žofinka, spěchala jsem…

- Ona byla pootevřená síť do zahrady a dveře do domu.

- To ne.

- To jo. Mour si doběhl do domu. Nenápadně sežral ten raut a zase zmizel.

Jo takhle, proto když paní odcházela, ležel pod tújemi, ani se nehnul. Ještě jsem si ho fotila. Tak on trávil. Jako krokodýl! Šmejd jeden.

- No, tak co jim dáme k večeři?

- Rozmrazíme. Ne. Víš co? Dáme jim exspirující kapsičku. Ale komu, když nevíme, kdo to sežral?

Mourek už ani moc nedorážel. Bříšečko plné. Zato Žofka kvílela, že má hlad.

- Petuš vyber tu nejstarší.

- Dal jsem jí půlku.

Mlčím, tuším, že by Žofinka dala celou. Celý den otálela. Zas bych slyšela, jak v sobotu doktor povídal, že má o kilo navíc. Jen jsem nepřítomně přikývla. Už aby bylo zítra. Jak se modlí ten starý dědeček: Pane Bože, pošli nám zas nějako novou ostudu, ať na tu starou můžeme zapomenout. v duchu si říkám, už ať zítra nevíme o karambolu vybrakování zásob kočičím pirátem.

- Hej, Moure! Bartoš by z Tebe měl radost.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-23-mourek-ven-zofie-doma

No, tak ráno: Ještě v noční košili k hromadě několikerých kozaček, zimních bot chystám krabici se spreji, krémy, hadříky, kartáči… Jdu si vydrhnout růžové kozačky. Snídám. Oblékám se. Nosím na půdu zimu. Dolů snáším jaro léto. Myju svoje boty z poslední lyžovačky. Mají na sobě trávu. Lezu s přezkáči, přílbami,chráničem páteře. Hovořím do krabice s botami:

- Čekejte, za rok si pro vás zas přijdu. Vlastně ne, to už se dá na prstech ruky spočítat, za půl roku jsem tu. Zase si vás snesu.

Uklízím kuklu, rukavice. Snáším do pračky. Dnes jsem zimu už totálně ukončila. Pamatuji si, že jsme s Lindou někdy lyžovaly v Deštném, nahoře na rozjezdu už byla břečka… V prosinci začneme, počkej, Petroušku!

Nahlížím do bot z minulé sezóny. Hledám vločky Boty Hanák. Jé, já je našla. Krásné. nesešlapané. Vida, tady se schovávaly.

Sázím si hyacintek do hrnečku do pracovny. Sbírám žabinec. Krájím si ho do polévky a na brambory. Obědvám. Jdu na větvičky. Beru si rukavice, nůžky. Batůžek. Krásné jemné rostou hned tady za rohem. Stříhám si je. Svazeček vkládám do batůžku. Běžím kam? Ano. Do kopce. Mám radost, že achilovka slouží, je pružná, bezbolestná. Díky včerejšímu cvičení. Všechna čest!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-23-kam

Jdu sluníčkem. Nádhera. Nabíjení. Lístečky na stromech pučí. Kopec do šancí jsem zvládla obstojně.  Klušu nad soutok. Tady to voní fialkami. Krouží okolo mě jezdec na horském kole. Dvakrát a najednou frrr a sjíždí prudký kopec dolů k mostu. Hm. A teď já. Po svých. Vybíhám schody, kde jsme jako malí se Stáňou Matějovským blbli na sáňkách. Smáli jsme se, že sáňkujeme. Byl dostatek sněhu. Ale na schodech nám to drhlo. Já ho milovala. Kvůli němu jsem si na hlavě vždycky vyčesala copánek. Jeho tatínek si mě dobíral, že mám na hlavě vodotrysk. Jeho dědeček byl nevrlý, v holinách. Jézéďák. Moc nemluvil. Ale dobře zraňoval:

- Ty seš tak velká, tebe si nikdo neveme.

Stáňa mě uklidňoval:

- Reni, jestli na mě počkáš, tak já bych si tě vzal.

Jeho maminka mě milovala. A já ji. Ach! Tak ráda jsem k nim každý den chodila. Brali mě s sebou na Špinku na chatu. Tu pan Matějovský sám postavil. Vyráběl si tvárnice. Milovala jsem jejich rodinu. Babičku, rodiče, děti. Ach, ach…

Vracím se po cyklostezce. Mířím do Penny.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-23-mestem-tolik-krasy

Kolik krásy je i v městské zástavbě. Dokonce u Penny u rušné silnice ptačí boudička. A správně orientovaná vchodem na jih.

Ó, narcisy nemají. OK. Beru tulipány. Jej, sestřička! To jsem ráda, že jsme se potkaly. Něco jsme si vysvětlily, objasnily. Obě jsme rády. Její táta měl moc rád Petrouška. A ten zas jeho. Ona je velice milá, ochotná… Pošpitaly jsme si.

Běžím domů tvořit. Mám to na minutu spočítané... 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-23-tvorila-jsem-aranz

Před týdnem jsem viděla ruského aranžéra předvádět úplně jednoduchou a krásnou jarní dekoraci. Jdu si vybrat sklenici. Dvě. Vitouškovi a mamince. Do gumiček sázím po obvodu větvičky. Něžňounké. Dovnitř narcisy, vkládám tulipánky. Nevím, když na hrob má být sudý počet, jestli mám přidat ke dvěma tulipánům jeden, dva narcisky… Dva a dva. Vypadá to moc hezky. Obvazuji sklenici motouzkem. Petroušek mi plní pixly od Herbalife vodou. Ze skleníku mi nese provázek. Jde pracovat do zahrady.

Beru klíčky, otevírač brány, klíče… Volám od auta do zahrady:

- Peťůůůš, čuč!

- Hezké!

Odjíždím. Udělám mu fotky, asi z dálky nic moc neviděl. Na hrobě to vypadá krásně. U maminky než pozapaluji všechny lampy… Hotovo. Utíkám k autu. Přijíždím k domovu. Paní už parkuje.

Mourek tráví upytlačené.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-23-mourek-travi-mezi-kvetinami

Zajíždím.

Milá, obézní, jen mírně všechno zhoršeno. Snaží se hýbat. Sympatická paní…

- Prosím tě, nevím, kam jsem dal klíčky od auta.

Dobírám si ho jeho větičkami. Totiž já klíče položím na barovou židličku, na ostrůvek, na horní opěradlo lenošky, na lavici na chodbě. On vždy významně:

- Dávám ti klíče na věšáček. Kde mají viset?

- To seš hodný. Děkuji. Na věšáčku.

Hledá. Nepříjemné. Chápu ho. 

-Petroušku, kde mají klíče viset?

- Já už jsem prošel zahradu. Vím, jak jsi přišla, že jsem je měl na židličce na terase…

- Pojď, projdeme to.

Nenašli.

- Peťuš, zklidni mysl. Pojď, lehni si. Uklidni se. Ty seš jak čert.

- Já chci ty klíčky. Auto mám zamčené. To znamená, že jsou někde doma.

Vrčí.

- Petroušku, pojď, v klidu to projdeme v tvé mysli.

Pracujeme spolu. Jeho napadlo:

- Leda, leda že bys mi ty klíčky vzala omylem ty. Jak jsi spěchala na ten hřbitov.

Jdu se podívat do batůžku.

- Dobrý nápad. Ale v batůžku je nemám. A co na věšáčku?

Jak když ho píchne:

- Tam už jsem prosím tě byl několikrát.

- Peťuš, zbývá jediné. Jestli jsem je omylem sbalila, zůstaly v autě na sedadle. Jdi se tam mrknout.

Za chvilinku je zpátky. Šťastný.

- Já se picnu. Víš kde byly?

- Nevím. Ale předpokládám, že v autě.

- V tvém autě na sedadle. Mohla bys mě říct, kde se tam vzaly?

- Vidíš, jak jsi šikovný. Když zklidníš mysl, ty seš jak horská bystřina když taje sníh. Stačí se zklidnit, vidíš, jak jsi vydedukoval, že jsem popleta.

Řehtáme se. Ještě když jde spát, řehotám se a nemohu zastavit. Hlavu opřenou o jeho rameno. Tak to je.

Večer:

- Ješiši, něco v datovce. To miluji.

- To bude daň z nemovitostí, ne?

- Nebo to bude, že nemám dluh u státu.

Otevírám s nedůvěrou datovou schránku. Město…

- To bude pokuta.

- Pokuta?

A je to pokuta. O třináct km rychleji v zoně třicet.

Koukám na datum. Čas. Směr jízdy. To jezdí Petroušek domů…

- Ty bláho, jsem se vešla do padesátky!

- No, jenže v Pionýrské se jezdí třicet. Na tom rejžujou.

- Já jim to pošlu hned. Sedm set padesát.

- No, Edíček jel od nás tunýlkem. 750,- Kč. A hned znovu. Zaplatil dvakrát. Jo, to nesmíš spěchat! Víš? Ty vždycky letíš!

- Aha. Jenže já jak vidíš, tak jsem tam jela do padesáti.

- Ale překročilas´. 

Chvíli se nechávám cvičit. Posílám peníze. Ať už to mám z krku. Pročítám znovu protokol.

- Ješiši, já tam do zprávy pro příjemce zapomněla napsat číslo vozidla. Moment! Číslo vozidla, které provozuji? Petroušku, pocem!

My jsme si loni prohodili auta. Já dostala nové. Psané na Petrouška. On si vzal moje, psané na mě.

- Ťuťajs, tohle je tvé auto a tvá pokuta!

- Ukáááž? To není možné!

Civí do textu. Nemůže bez brýlí nic vidět. 

- Já ti to přepošlu. Můžeš se kochat. A dones peníze. To víš, to nesmíš letět! Počkej, cos´  mi to ještě říkal?

Nese tisícovku. Tak jsem na jeho pokutě ještě vydělala. Je velkorysý. Miluji ho. :-) 

- Tak si dej pozor! Tam je třicet.

- Děkuji. Netušila jsem. Paní H. starostovi v prosinci povídala, že značka byla za délkovou normou. Byla dál od cesty. Ale já to tam zkoumat nebudu, dál od nich. S těmi nemít nic společného. Ať se město poměje… A ještě jim v neděli půjdu pomoci sázet stromy, taková jsem frajerka.

- Petroušku, zítra budu mít v autě nové rádio. I rámeček sehnal.

- Seš šikovná, jak jsi to hezky zorganizovala.

Tak jsme si to spolu dnes hezky užili. Bojovka bez konce. Luxusní. Senzační. Všechno jsme zvládli. Totiž všechno se zvládne! Kde je vůle, tam je cesta. Jsme na to dva. S láskou.

Dobrou noc!