Jsem obyčejně šťastná

Večer. 

- Peťuš, já jsem tak šťastná! Peťuš, já jsem tak ráda, že jsem v důchodu. To je žůžo! 

Oba odcházíme. On na ping pong, já po obchodech, jen tak. Na kukandu. Nic nepotřebuji.

Ráno. 

Osm. Micka na okně. Drzoun kočičí. Do půl deváté se chci vrátit do postele. Ani náhodou. Blbnu. Myslela jsem, že začínám v půl jedenácté. Spěchám. Čas se krátí. Pracuji zvýšeným úsilím. Kuk do diáře. Ale ne, popletla jsem to. Začínám až v půl druhé. Chci meditovat. Chci stihnout za maminkou. Nestíhám. Jdu nakrmit ptáky. Dnes nepřiletěli. Krmítka prázdná. Zkouším tlapkat po zmrzlé trávě... Brr, ledový nepříjemný dotyk. Volám Ivě. Do konce týdne nebo v příštím spolu něco podnikneme.

Ireno, jeď už! Jedu, jedu. Maminka klimbá po obědě; v malé slunečné jídelničce. Zalévám kafíčko, nabízím zbyteček cukroví. Povídáme se. Maminka potřebuje na záchod. Paní Iveta ji ochotně odváží. Paní uklizečka - krásná žena - mě prosí, jestli bych mohla...

- Mám vypadnout?

- Že bychom to tady vytřely.

Pozoruji mládě před jídelnou. Natahuje si návlek na násadu... Asi se zaučuje... 

- Tahle holčička vypadá jako Hanička.

Kdysi dávno jsem ji učila...

- A jmenuje se Hanička.

- Fakt? Hani, ahoj!

Hanička má vystudované pečovatelství nebo něco sociálního. Kdysi jsem ji potkala, to jsem ještě ředitelovala, u nich ve vesnici. To byl osud. Naše učitelka si vzala tatínka naší žákyňky. Na svatbě super. Po svatbě méně, ještě méně, až se dali rozvést. Naše žákyňka jí lezla na nervy. Kradla jí tatínka. Učitelčin tatínek vždy stěhoval dceři piáno do nové klícky. Pak z klícky. I tady došlo ke stěhování piána z malého útulného domu... Netrvalo dlouho, v domečku se objevila Hanička. Moc a moc hodné děvče. Vyrostla v krásnou mladou ženu.

- Hani, kdo hlídá malého?

- Pavel.

- Tatínek? Nedáváš ho u vás do školky?

- Dávám. Pavel ho vyzvedne.

Jejímu manželovi jsem kdysi hodně, docela moc, pomohla. Měla jsme ho ráda. I jeho Terezu - dceru. Kterou naše učitelka vrcholně nesnášela. Dnes jsem šťastná, že jsou Hanička a Pavel šťastní.

- Já jsem zvolila variantu, že začnu od uklízení.

- Hani, tady budeš spokojená. Jsou tu hodní lidé. Časem se staneš pečovatelkou. Máš na to. Už mi vezou mamku.

- Tak maminka tvrdila, že tu dcera není. Tak se podívejte, paní Konečná, máte ji tu.

- Mamko, tady máš tvaroh, rozinky, maliny, kafíčko. Chceš číst pohádky B. N.? Radši bys luštila?

Luštíme.

- Madridský fotbalový klub? To asi nevíš, viď?

- Areál, počkej, reál?

- No mami, já jsem si nemohla vzpomenout ani na ten areál, natož na Real a ty... Šlágr?

- Nevím.

- Neříkej nevím, když víš. Pamatuješ na ten pořad v šedesátém sedmém nebo osmém roce? Gramohit se jmenoval. Tak to odvoď!

 - GRAM.

- Mami, Gramohit! Jak se jinak řekne šlágr?

Luštíme každý den. Víc je nevím, ale vždycky mě překvapí. Jako v neděli s OKASE...

- Jména norských králů?

- OLAF.

- Cestovní doklad?

- Los. Ne, pas.

- Výborně! Slovensky užitek?

- Osoh. To jsem náhodou věděla!

- Mamko, jsi šikulka. Mami, zahrajeme si hru. Řeknu ti tři jídla, schválně, jestli si vzpomeneš na to dnešní. 

- Když ti to udělá radost. 

Čtu na jídelním lístku myslivecká hovězí pečeně. 

- Tak mamko: buchtičky s krémem, sekaná, myslivecká hovězí pečeně. 

Krátké zamyšlení, uhádla. 

- Já tě tady nechám, budu muset spěchat.

- Teď jsi přijela a už jedeš!

Má pravdu.

- Mami, obrátím ti židli, abys měla výhled ven.

- Stejně odsud nic není vidět.

Ztěžuje mi odjezd. Prosím, aby dohlédli na dojedení tvarohu.

U domu už čeká nová paní. Sportovní. Prodělala na podzim tříměsíční kurz přežití. Zkusí se stravovat se mnou.

Jsem sama. Petroušek někam odjel. Konečně jdu meditovat. Hluboce. Celé tělo mi brní. To mi chybělo. Petroušek se plíží jako myška. Jsem věděla! Končím.

- Peťuš, tys mě chtěl rušit.

- Já jsem šel jak tichý prd.

- Ale já jsem tě slyšela...

- Dnes jdu na ping pong.

Chystám večeři. Péťa už se sbírá k odchodu.

- Peťuš, zapomněl sis v koupelně hodinky.

- To jsem takový pako? Že už zapomínám?

- Nó, vypadá to tak. Ale určitě to tak není.

Odchází. Vrací se.

- Já jsem nezadal do systému Nováka... To nemůžu odjet. 

Mezitím se prosmýknu na chodbu.

- Peťuš, mám radost, že se taky vypravuješ jako chudý král do boje. Taky se furt vracíš. 

- Uhni. Spěchám. Už jsme tam měl deset minut být.

- To určitě. Když všude chodíš o půl hodiny dřív! I teď tam přijedeš jako první. 

Péťa si vezme své rychlé šípy na nohy a jede.

- Peťuš, já jsem tak šťastná. Jsem šťastná v důchodu. Jdu se mrknout, co ukazují v obchodech. Nic nepotřebuji.

- Běž. Běž.

- Jdu, jdu.

Odjel. Pomalu. Rychle otvírám bránu. Startuji. Musím ho dojet. A předjet. Zavírající se bránu sleduji v zrcátku. Ujíždím jinou ulicí. Ne, už ho vidím... Tak se mu aspoň nalepím na paty... Nechám ho. Odbočuje. Já směr TESCO. 

Ty vorle, co to tu udělali? Lepší hokynářství. Nic nemají. Přerovnané regály. Fakt nic. A co mají, vesmírně předražené. Jsem tu dobře? V tom našem slavném ekologickém Tesku? Bez logiky... 

Ivet se mi mihla... Sestra Stáni. Mého největšího dětského kamaráda. Jeho rodiče a babička mě měli moc rádi. A já je. Vzpomínáme. Povídáme. Probíráme. Co její Iveta, co moje holky.

- Kdy umřel tvůj tatínek?

- 1959.

- Aha, tak to jsem ho nezažila.

- Kdy se narodil Standa?

- 1961.

- Chceš říct, že jsem k vám začala chodit už jako pětiletá? Hm. To je let.

- Víš, že jsem teď šest let studovala? Jsem doktorka. Filosofie.

- Uau. Taky jsem šest let studovala. Jen s malými dětmi, rozvodem, několika operacemi.. Vesmír má rád, když člověk studuje. 

Říkám jí, jak jsem před pěti šesti lety změnila světový názor. Crha a Strachota 863 - žádní věrozvěstové. Rozbili nám vzdělanost. Nebo rok 68 žádná okupace, intervence. Ochrana před tím, co tu máme dnes. Ptám se, na co při studiu přišla. Na nic. Neudivuje mě to. Doporučuji v Německu a Švýcarsku zakázanou knihu Jana van Helsinga - Ruce pryč od této knihy. Nebo Ivaško - Energeticko-informační bezpečnost slovanského světa. Helena Heclová - její rozbory pohádek. Cesty k sobě. Příznaky transformace... Obě už musíme. Hezké setkání.

Zkoumám zlevněné kytky. Kupuji listopady, říkají jim chryzantémy, píšou to s h; růže s gerberami v růžové, ve žluté... Holandské? Vyplatí se to tahat po planetě? Proč ne české!

Penny. Taky nic. Kupuji broskve. Muškát - ve slevě. Ten já ráda. Vypijeme ho se snachou. U pokladny beru dvě tyčinky. Namleté datle, kokos. Místo dvacet pět jen za dvacet.

Za pokladnou intuitivně kontroluji účet.

- Vy jste mi napočítala tyčinky o pět korun víc.

- Já jsem vám říkala, že je to s kartou Penny.

- Ale tak rychle jste mě tady na malém prostoru tlačila. Hledala jsem ji. Ale byla jste rychlá. Spěchala jste na mě. 

Deset minut zpoždění. Kvůli desetikoruně. Včera v bance mě baba taky zdržela deset minut. Na to, že je leden... Pitomce jako by z nebe shazoval... 

V Lidlu jen punčocháče. Mezi regály čtu dotaz od Ivety... Cvakám do telefonu potřebné...

Doporučuji ji Helu. Miluji Helenu Heclovou. Moudrá. Nádherné rozbory pohádek. Tady v tom pořadu čte dva nebo tři mé dopisy. Asi v 28. minutě... Dnes jsem si pořad pustila. Můžete i vy. :-) Docela se mi to povedlo. 

https://www.youtube.com/watch?v=C3DF4vdgN5g&t=1897shttps://www.youtube.com/watch?v=C3DF4vdgN5g&t=1897s

Petroušek je tu. V našem domě. U našeho ohně. Já jsem tak šťastná. S ním. Jako důchodkyně. :-)

Dobrou noc!

P. S. Pod psaním poslouchám Petra Hampla. Luxusní...

https://www.youtube.com/watch?v=k84ST_ZLf1Y

P. S. 2:  Čeština je nejdokonalejší řeč na této planetě. A to teda je. Souvisí s tím myšlení. Proto nám przní jazyk. Čím dokonalejší jazyk, tím složitější myšlení národa... 

https://www.youtube.com/watch?v=d0tvSDCtS7o&fbclid=IwAR1SWPXf5b-FG0uUUATvuV-S0TClkVQlKcTuHJ2Fur0NDoXFSLCX-DR7ZmYhttps://www.youtube.com/watch?v=d0tvSDCtS7o&fbclid=IwAR1SWPXf5b-FG0uUUATvuV-S0TClkVQlKcTuHJ2Fur0NDoXFSLCX-DR7ZmY