Zrzka se ztratila. A našla :-) 

09.01.2021

Dnes pokračujeme ve školení. Do devíti zaděláno na chleby. Chytají zlatou barvu v troubě. Vypekly se. Povedly se. Prošpikovaná prsa z krůty. Špatně jsem je ustřihla při porcování. Mají kost. Prsa? Nešikovi se podaří mít prsa s kostí. :-) Podle svého kuchaříčka z učiliště Jiříka peču nejprve mírně. Mám čas. 

Školit se doma - výzva. Soustředit se a nenechat odvádět pozornost. Začínáme shrnutím včerejška. Těší mě - opakují vyhodnocení. :-)

Pouštím Zrzečku do zahrady. Nechce se jí do zimy. Vystrkuji ji.  

- Zrzečko, běž se proběhnout do sněhu.

Konečně vyskočila jak zajíček.

Zapisuji. Učím se. Příští týden tu bude nový produkt na podporu imunity. Avizován už v minulém roce. Immune Booster. Marketingové školení. Jak nejlépe pečovat o klienta. Jednadvacetidenní výzva - unikátní i pro neklienty.

- Mami, kde je Zrzka?

Lehkovážně:

- Nevím. Školím se.

Ale už mi červík hlodá. Pětiminutová pauza. Volám, lákám, nic. Jdu do zahrady. Nic. Začínám mít asociace. Tím oknem do zahrady jak zajíček vyskočila naposledy i Micinka.

Jdu se školit. Ale už nemám pozornost. Nemohu se dobře nadechnout. Volám Petrouškovi, že se ztratila kočka.

Je na melouchu. Za chvíli je tady. Ze školení už nemám vůbec, ale lautr vůbec nic. Jak mě může rozhodit taková maličkost? Představuji si, jak zmizela Micka. Že by tu byla někde nějaká díra? Volám zpředu ulice.

- Lindo, běž se podívat, jestli ji někdo nepřejel.

Jdu dát ohřát polévku. Rýži. Prsa už budou měkká.

Jdu volat naproti do zahrady. Prve tam na čtyřkolce jezdil klučík. Třeba ji pozvali domů. Jenže přišla jejich kočička. Stará. Vypasená. Milá. Přítulná. Přiběhla sněhem. Mraucala. Podběhla pod plotem. Nechci ji učit k nám. Nakonec jde vedle mě přes cestu. Utíkám domů pro hrst granulí. Nechala se pozvat. Co když jí Zrzka přišla do revíru? A kočka ji vyhnala. Nebo Zrzka sedí v koruně vysokého smrku a bojí se dolů. Ne, zaplašuji tenhle nesmysl. Zrzka sjíždí vysoké kmeny. Tak aspoň nemusíme na jaře na smrky instalovat králičí síť. Chodila by do korun jak do báru. Na jednohubky. Už teď na krmítka nepřilétají žádní ptáci. Co jsme jich tu měli. Ani mé neoblíbené hrdličky se nestaví. Koupili jsme patnáct kilo slunečnice. Najednou nedosýpám. Krmítka plná. Nikdo z nich nezobe. Z pytle neubývá.

Že bych uklidila Zrzčiny misky? Navždycky? Péťa je tu. Jdou s Lindou hledat v ulici. U sousedů. Do zahrady. Volají. Vůbec nevím, co se říkalo na konci školení. Taky jdou naproti. Volám sousedce, jestli jejich Filip naši kočku nestisknul. Ochotně se jde podívat dolů.

Tak, zlikviduji misky. Kočka je pryč. Volám Ivě. Potřebujeme další. Někdo nám je žere nebo stahuje na pás.

- Ale velká kočka už si nezvykne.

Linda s Péťou jsou tu.

- Ty seš bílá.

- Byli jste u sousedů naproti u nich? Přímo se zeptat? A u Zámečníků?

- Naproti jo. Kočku ani neviděli. U Zámečníků jsme nebyli.

- Ale ona už umí pod plotem chodit okolo jejich tújí. Co když jim chodí k bazénu?! A co když...

Když si vzpomenu, jak tu včera řádila. Jak jsme ji nechtěla pustit do ložnice. Jak se vždycky zavrtala pod topení za hromadu dek... Chudák Zrzka, chtěla s námi spát. Mám výčitky. 

- Mami, je tu.

- Hele, čeká na parapetu.

Nemám vůbec chuť ji chovat. Vítat. Zmetka jednoho zrádného. Ale vidím ji ráda. 

- Má suché packy. Byla někde na dřevě.

- Teď si ji nebudeme všímat.

Volám Ivě. Kočka se našla. Píšu SMS sousedce. Kočka přišla. Píšu na FB - je tu. Obědváme. Dávám jí ochutnat křupičky.

- Tak vám to vydrželo právě patnáct minut.

- Peťuš, já jsem myslela, že už ji nikdy neuvidím. Nepustíme ji ven.

Rychle se oblékám. Stáhla jsem si z půdy běžky, boty, hůlky. Jdu do luk. Nadechnout se. Nabrat vitamín D. 

- Je málo sněhu.

- Zkusím to.

- Jedu dodělat ten melouch. 

Dole v polích si připevňuji běžky. Jedu. Ve stínu se kloužu s lehkostí. Ale na sluníčku vyčuhuje obilí. Dřu se. To je dobře. Nic se mi nestane. Trošku fyzické námahy mi prospěje. Hlavně chytám dech. Prohlubuji ho. Nabírám sílu. To byl šok. První louka kilometr. Pod viaduktem na větší; ta má jedna celá sedm km. 

V dálce vidím krásnou vilu. Modrá okna. Kulatá jak u kajuty. Moje kráska - s modrými rámečky od brýlí. Na podzim jsem pod ní chtěla běžet. Nešlo to. Zarostlé. Prošla jsem tehdy kopřivami. Musela jsem se vrátit. Běžím po velké louce. Oběhnu ji dvakrát.  Ano, Samsung ukazuje přesně tolik km. Tady na poli jsem potkávala paní G. Tu odstěhovanou. Jak jsem jí minulý týden volala. Projevila velikánkou radost, že mě slyší. Mívala červené kalhoty a bundu. Štíhlá. 

Klušu poslední kousek po malé louce. Samá tráva. Nadlehčuji se. Potkávám rodinu s dětmi. Moc lidí venku není. Uf. Už ať jsem na konci. Náročné běžet v listí. Cíl. Na minikopečku stojí dva lidé s hošíkem. Dítě mi něco říká. Mám v uších poslech - kochám se Čapky. V četbě je mnoho chyb jmen lidí i pomístních. V minulé kapitole dal drahokamy do Trutnova místo k Turnovu... Vytahuji sluchátka. Souzníme. Ano. Pohyb zakázali, léčebnou vibraci zpěvu. Tělocvik. Dozvukujeme si. Prý jsou ze zoufalství aspoň venku. Sundávám běžky. Prudký kopeček nahoru na cestu k domovu schován ve stínu. Mohla jsem ho vyběhnout. Přicházím domů. Zrzka tu dvě hodiny spí. LInda ji nepustila. 

- Mami, v zahradě je bažant.

- Mám ji pustit?

Kitty se zmohla jen na stopování. Micka asi vůbec nic. Proč by si začínala něco s tvorem daleko větším než ona. Vypouštíme Zrzku. Odvážně a přikrčená běží za bažantem. Bažant se vzdaluje k vanám. Zrzka se zastavuje. Bažant se vznáší na střechu nebo na šance. Je po experimentu. Nebála se. Jak by to skončilo?

Několikrát si zkouším, jestli Zrzka přiběhne. Poprvé jí to dá hodně práce.

- Mami, ona je vpředu. Ty voláš do zahrady. Viděla jsem ji, jak běžela dozadu. Ještě si nacvičujeme z francouzského okna přiběhnutí na zavolání. Přímo z kmene smrku sjela. Dobře. Zas ti chvíli budu důvěřovat.

Konečně se dodívám Jako jarní sníh... Nechtěla bych prožít Komenského život. V závěru před titulky jeho moudra:

- Jako letní sníh. Tak se nám rozplynulo naše štěstí.

Ano, jemu i lidstvu. Ale jen na chvíli. Štěstí se zas vrací, protože vesmír je vyvážený. :-) Dobře to tu skončí. Změna nutná a bolestivá. 

- ...ale nepochybujme, Bůh je věrný. Nedopustí víc, než uneseme. (Smutné. Chybí jim diakritika. Neznají učivo o interpunkci!!) A i když teď trpíme, zase nás vytrhne, zmocní, upevní a dokonalé učiní...

Tak, tak. Zmocní. Udělá nás mocnými. Pevnými. Učiní nás dokonalými. To mu dá hodně práce. Lidi, kteří berou léky, psychofarmaka - ty už nezmocní, neupevní, neb nejsou dokonalí. Chybí jim vůle žít bez léků. Jsou handřičkami. 

Dodala bych Potěmkinův citát z Kateřiny Veliké: 

- Čím člověk výš vyleze, tím víc je vidět jeho zadek.

My teď na ty zadky malomyslně civíme; jenže ony se tam už dlouho neudrží. :-) 

Dobrou noc!