Jsem tam

Zas půlnoc. Usínala jsem v půl páté nad ránem. Já uléhám, Petroušek vstává. Spím do desíti. Je čas. Dnes nastal den D. Ještě si zkouknu v posteli FB. Vtom mi hlavou mihla myšlenka: V jedenáct má přijet pán na roletky. - Byla jsem rychlejší než špunt ze šampáňa. Utíkám do koupelny. Telefon.

- Dobré ráno, vyjíždím, za patnáct minut jsem u vás.

Páne jo, to je teda propojenost mysli. Stíhám se namalovat. Mixnout polední snídani. Zvonek. Otevírám telefonem. Pán jde zahradou. Kde je? Popletl si dveře. Neva. On si pamatuje plisé roletky na terase, aha. Prochází domem. Odšroubovává původní rozbitou žaluzii. Konečně se zbavím na dalších oknech těch kvérů. Ano, budou tu plisé roletky. Změřeno. Spěchá. Odjíždí.

Naproti domu na trávníku nám pod stanovou stříškou drží siestu jeřábník z Ostravy se synem.

- Dobrý den! Vy máte na sobě triko Cannibal Corpse.

- To jsem si koupil. Před - ani nevím kolika lety.

- Ti dnes hráli.

- Včera.

- Ano, včera v noci - právě teď.

- Já už ho nosím dlouho. Ale peru ho! :-)

- Dnes se potkáme v Bastionu!

To by byla setsakramentská náhoda - potkat se v tom lidském hemžení.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-08-11_Na_Brutal_plnym_mestem/

Jdu napsat Shindymu. Docela se obávám, abych zvládla nástrahy. Vlastně jaké? To křížení mysli! Temnota dekorací, metalová hudba s hrdelním zpěvem, ale skvělí klidní lidé... Mám domluveno mezi polednem a jednou, že se přijdu podívat na Brutal Assault. Těším se. Nakonec vyrážím až před třetí hodinou. To jsem já. Rozptyl schůzky dvě tři hodiny. Cestou se kochám. Tolik lidí naše pevnost během roku nezažívá. Mám radost z davů. Hodně parkujících aut. Všude pořádek. Lidi spořádaní. Dokonce okolo našeho domu zdraví. Organizátoři mají skvěle vymyšlen úklid před odjezdem. Přineseš pytel? Dostaneš odměnu. Kelímek? Záloha 70 korun. Vrátíš ho? Peníze dostaneš zpět. Jdu a jdu a jdu k bráně, kterou znám z videí, taky z asi dvou městských slavností. Člověk ani netuší, jak je město nádherně celé propojeno fortnami, průchody, rafinovanými chodbami. Během roku vše pečlivě zašpérováno. V Okružní vedle Umělecké kolonie je fortna do Brutalu. Tou jsem šla asi před třemi lety v noci sama domů z koncertu místní skupiny. Ale vůbec nikdy jsem si nevšimla vrat, která jsou během Brutalu otevřená. Šup a jsi na nádvoří Čtvercáků.

Předbíhám, o tom až níže. Vím, že mám připravenu akreditaci. Hlásím se. Volají Shindymu. Nežádám náramek. Chvilenku čekám. Pozoruji davy. Pozoruji jejich chování. Všechno je v naprostém klidu. Zvláštní tichoučká energie. Neboj, ta stoupne. Jen co se ocitneš u pódia.

- Vy budete asi paní Irena.

- Martine, těší mě. Jste laskav. 

Jdeme k odbavování.

- Já vás tu provedu, pak vás tu nechám samotnou. Můžete si tu všechno projít... Vy nemáte pásek!

Jeho asistentka se se mnou vrací. Uvazují mi hezký modrý náramek. Vím o něm, že si do lidi nabíjejí peníze. Buď kartou nebo hotovostně. Je to zjednodušení platebního styku. Ale je to to, kam nás tlačí bankéři - světový predátor. Virtuální peníze. Kdykoli ti je sebereme. Tady určitě nikdo nic nesebere. Klušeme s asistentkou na vstup. Tentokrát už nejdu bokem jako prve. Nyní jdu přes kontrolu. Neosahávají mě. Ale vidím, že je tu přísná kontrola. Žádné zbraně. Žádné nože. Žádné železo. Žádné sklo. Ani parfém. Nic. Procházíme. Náramek odpípnut. Funguje. :-) Viděla jsem hodně lidí, kteří si šli povolit pentli. Zprovoznit náramek.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-08-11_Jsem_tu_a_jsem_z_toho_cela_ved

Joj. Vidím u vchodu tu velikánkou kulisu dvou orlů. Dekorace perfektní. Teprve dnes si všímám, co je tu vchodů do kasematů. Četla jsem dnes, jak tu v podzemí straší. Každý večer jde průvod. Někdo se na FB ptal, kam ho zavedou. Zavedou tě do podzemí. A tam se posereš strachy. - Hm. Tak tam já nemám v úmyslu zajít ani odpoledne, natož večer. Nechci zažít to teplo z dětství na zadku.

Obíháme s asistentkou obrovský areál. Bludiště. Míjíme dvě obrovská jeviště. Střídají se na nich kapely celého světa.

- Máte tady měsíc! Asi v noci září. Takový měsíc používali při noční scéně v Musíme si pomáhat.

- Máme jich tu víc.

Hledáme Shindyho. Teda já ne. Asistentka ví, u kterého stánku je. Přehlédla ho. Tak znovu. Nevadí mi to. Šlapu, klušu, běžím za její rozevlátou sukní. U jednoho stánku přistupuje k muži. Já bych ho přešla. Ale je to on. Předává mě organizátorovi téhle megaakce. Milý, sympatický, klidný, usměvavý, hezký. To je skvělá kombinace, že? Přicházíme až ke střelnici u VÚ 1117. To je na úponě opačném konci města, než kudy jsem vstupovala. Útvar má dnes už asi jiné označení. Tam před šedesáti lety začínala svou práci po maturitě maminka. Tam bývaly krásné mikulášské besídky. Tam jsem jednou zpívala na MDŽ s kapelou pana Vojtíška. Cestou domů jsem měla přes ruku přehozené dřevěné kruhy tehdy moderní semišové tašky. Na sobě krešlakový kabát. V ruce karafiáty. Slyším za sebou kroky. Instinktivně se otáčím. Chlap mě předběhl. Těším se domů. Denisce je rok. Už ji tchýně určitě uložila. Spinká. Hledám v kabelce nebeklíč. Obrovský do vrat. Oči mi sjedou u portálu fortny na mužskou postavu. Ty vorle. Má ho venku. Ječím. Děsně hulákám. Pomoc, pomoc! Otevírají se okna tiché ulice. Chlap okolo mě hopsá a šeptá:

- Co křičíš, ty káčo pitomá!

Vyťukávám klíčem okolo zámku morseovku. Ne a ne se trefit. Konečně se otevřou vrata. Ivulka:

- Iri, co je?

Překotně mu líčím, co se mi přihodilo.

Nasedáme do tchánova spartaka. Brázdíme prázdné město. MDŽ. Pár ruských pracovnic se vrací z vojenské nemocnice. Měly oslavu Meždunarodnovo ženskogo dňa. Ne, mužskou temnou postavu jsme nenašli.

- Iri, já si ležím v posteli, čtu si detektivku. Najednou tam někdo křičí. Čtu dál. Než mi dojde, že to je na ulici. Že to je v reálu. A proč jsi nekřičela policie!

- Jo, já budu volat pomoc policie. Vždyť ji nemáme. Veřejná bezpečnost!

Prohlížím si prostory Brutalu. Brouzdáme místy k odpočinku, čůrací uličkou. Ta mě fascinuje. Poznáš ji. Zapáchá to tu močí. Chlapi stojí u nálevek. Čůrají. Normálně na veřejnosti. Nic nevidíš. Ale vidíš je u toho. Svět se posunul. Dřív močili jako my ženy potajmu. Ne, dnes tu vidíš u každého z mnoha stojánků čtyři hlavy. Močí. Odvracím oči. Nemusím je vidět. Stačí, že je cítím. Nechci je u toho vidět. Jo, je to normální. Ale je to jako bych si tu sedla do trávy a začala dělat tutéž činnost. Kdo ví, jestli nechodím na ostro, že jo?

Prodávají tu náramky, brýle, trička, mraky a mraky jídel. Jsem oslněna organizací. Odpočinková zóna. Kino s promítáním hororů. Fotím se u barokní postavy - vykuřovače v době moru. V zobáku měli nastrkané byliny.

- Sedněte si klidně na toho berana. To je židle. Plastová židle. Udrží vás. Nebojte se.

Fotí mě. Asociuje mi to Ervina Schrotta. Taky držel můj telefon a pořizoval snímky.

Joj. Stejč. Stage. Tady to vře. My jdeme do zóny, kam se nikdo nedostane! Jsem na pódiu! Mám chvilenku možnost vidět vařící se dav. Kapela hraje se vší vervou. Proudí tu energie. Cítím to. Dým halí jeviště. Fotím. Natáčím. Jedinečná podívaná. To už nezažiju! Skvělý pocit! Nemohu odtrhnout oči. Pokračujeme dál. To podium ještě budu míjet. Neskutečný zážitek. Ale teď procházíme fortnou. Pamatuji-li si dobře - tu znám. Přes Okružní. Šup. Jsme ve Čtvercákách, jak píšu výš. Tady je klid. Zázemí. Kanceláře. Ve Čtvercákách sídlili kontráši. Znala jsem je. Včera mi zrovna Petroušek o jednom z nich povídal, že umřel. Tady v armě prodávala paní Jahelková. S její Evou jsem jela stopem jednu červnovou neděli na gymplu do Jehlic k jasnovidci. Taková prdelka světa. Starý slepý muž, pokuřoval viržínko. Houpal se dozadu, dopředu.

- Ty ráda zpíváš, viď? Ale nejdřív se uč, zpívat můžeš. Bude to tvůj koníček. Ale je třeba dokončit školu.

Jak to mohl vědět? Jak mohl znát mé myšlenky? No mohl, když mě dnes roletář vystřelil z postele. Přijela jsem tehdy domů. Maminka malovala obývák.

- Mami, já jsem byla u jasnovidce. Povídal, že s kapelou mohu zpívat, ale nejdřív musím dodělat školu.

V  iděla jsem, jak si oddechla. Jak i ta štětka v ruce najednou byla lehčí. A teď tu stojím jako velká holka. Arma zmizela. Vojsko taky. Tady z rohu těch kasáren v květnu 45 se vyklonil nějaký německý hajzlík; zamířil na skupinku dětí. Utíkaly z oběda. Trefil. Valuška Dvořáková se skácela mrtvá k zemi. Asi před třemi čtyřmi lety mi v DD paní Anička vyprávěla, že u toho byla. Valuška běžela první. Ostatní děti couvly zpátky do ulice. Valuščina maminka šla na velitelství. Německému veliteli pevnosti vznesla stížnost. Byl květen 45. Velitel Valuščina vraha nechal bez milosti zastřelit. Anička Drašnarová, maminka mého mladšího spolužáčka Jéni, mi říkala, že kdyby byl duben, asi by to možná odskákala Valuščina maminka. U pamětní desky držívali pionýři čestnou stráž. Musím se podívat, jestli náhodo v zájmu velkého přátelství s našimi německými bratry, nebyla pamětní deska odstraněna.

Tak tady jsem na nádvoří Čtvercáků. Juj, tady vojáci na obrovském dvoře měli pochodová. Na tu svatů Katerinu, katerinskú nedělu... Pochodem vchod! Vlevo vbok! Vpravo vbok! Zastavit stát. Kluci se styděli zpívat městem. Zpěv - skvělá vibrace. Jak jsme tleskali rušení vojny. To je přece fajn. Nebude válka. Vojáky nepotřebujeme. Mezitím vyrostla z klučíčků neohrabaná kopyta využívající mamahotel. Neumějí nic. Při mobilizaci by se jejich tátové ani neměli kde hlásit.

Vracíme se mezi davy.

- Shindy, prosím, dejte mi ochutnat té absintové limonády.

Dává mi se samozřejmostí napít. Vnímám ho jako nesmírně hodného, pohostinného Moravana.

- To mi chutná. To si koupím.

- Ale ne za hotové. Pojďte, zavedu vás - vidíte? Tady vám nabijí...

- Kolik si tam mám dát.

- Stačí dvě stovky.

Přihazuje mi padesátku. Je to tam. Milá slečna udělala kouzlo. Moje peníze a Shindyho padesátka se staly virtuálními. Žijeme virtuálně. Je tu virtuální nemoc. Doktoři virtuálně ordinují. Máme tu od dob Kocha virtuální viry, které nikdy nikdo neizoloval. Jen nám valili ve školách klíny do hlavy. Jako důkaz zavedli na lékařských fakultách obor virologie. Vir ještě nikdy nikdo neviděl ani pod nejsilnějším elektronovým mikroskopem. Letos v únoru tu přednášel doktor Stefan Lanka... Křtila se tu kniha o virovém podvodu. Virtuální je i hlas...

Spoločnosť Amazon oznámila, že dokáže naklonovať hlas kohokoľvek - stačí jej vzorka

Rohit Prasad, vedúci vedec pre umelú inteligenciu Alexa, predviedol novú neurónovú technológiu spoločnosti Amazon na prevod textu na reč, ktorá umožňuje replikovať hlas, ak je k dispozícii len minútová vzorka.

Systém údajne dokáže napodobniť výslovnosť, ako aj rytmus, dôraz a intonáciu.

Spoločnosť Amazon neoznámila, kedy plánuje sprístupniť klonovanie hlasu vývojárom a verejnosti.

Falošné video, falošný zvuk, falošné správy, falošná veda, falošná história, falošní ľudia..

Náš rozhovor plyne jak voda v řece. Tak příjemná konverzace! Jsem z prostředí, dojmů, zážitků vedle sebe. Absint. 

- Kdo ho pil?

- Van Gogh.

- Van Gogh?

- Holanďan.

- Holanďan? Frnacouz.

Mám ho spojeného s Arles. Francouz? Ty bláho! Hlavně, že jsi tolik let při literatuře vyprávěla o malířích, o impresionistech. Smáli se jim, kritizovali je. Prý impresionisté! Tak jo, budeme se tak nazývat. Dojem. Hned po sametovém podvodu jsem se jela do Paříže podívat. V bývalém pařížském nádraží je nyní Muzeum Orsay. Stojíš u obrovského obrazu plného puntíků. Odstoupíš, vidíš postavy. A já dnes neuměla uříznuté ucho přiřadit Van Goghovi. :-)

Vím, kam mám jít pro absintovou limonádu. Vím, že mi započítají na kelímek sedmdesát korun. A vím, že si zbytek z nabití nevyberu, nechám ho buď na pevnost nebo na dětskou onkologii.

Už po několikáté se loučíme. Propouštím svého průvodce. Děkuji. Moc děkuji!

Popíjím, fotím, loudám se, užívám atmosféru. Jo - a ten řev se mi fakt moc líbí. On totiž zdvihá energie. Něco jako https://www.youtube.com/watch?v=CqwrwwOzVcQ&list=RDCqwrwwOzVcQ&index=3

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-08-11_Domu/

Cestou domů fotím značky aut. F, I, H, Slo, už nevím... Celá Evropa je u nás. Tak ať si to tu hezky užijí!

A Shindy ať se svým desetičlenným kolektivem nasmlouvá na za rok ta největší metalová světová esa. Bude mu u toho zas pomáhat 1200 brigádníků. Tolik? Že jsem se přeslechla! Kdysi tu několik let brigádničil i můj vnuk Lukáš.

Je půl třetí. Už musím jít spát.

Tři hodiny. 

Dobrou noc!