Jsem tu ráda. Těším se, až se vrátím na nohy.

Konečně - úterý za námi. Odtikávají dny z roku, který v mysli vyškrtnu. Rok strávený v neviditelném lágru. Ještě že jsou okolo mě hodní lidé. Dá se dělat, jako že nic. 

Ráno, ránko, raníčko, dřív než vyjde sluníčko - nechala jsem se unést. To se mě netýká. Východy slunce vídám jen na FB u přátel. No, někdy zahlédnu záblesky sluníčka nad ránem, když si jdu lehnout. To zrychluje můj krok. Holka, sluníčko bude vycházet a ty ještě nemáš ani veršíček. Šup, šup! Stejně mně tenhle tmavý čas vyhovuje. Mám ráda svíčky, světýlka, lampičky, světelné struny, přítmí, šero. Po celou dobu čekání na návrat slunce od smrákání do jedné do rána oknem nakukují osvětlené jabloňky. Před dvěma okny nádherné svítící stromečky. ten do zahrady se obráží v oknech zahradního domu. okouzlující. 

Miluji slunce, déšť, chumelenice. Mám ráda i slotu. Lidi nadávají na počasí. Máme boty, bundy, čepice, šály, rukavice, deštníky, prohřívala do kapsy... Výzbroj! Mám ráda aktuální počasí. Nežehrám. Teď je období tmy. Přijímám. Pozitivní zpráva: Den už se nezkracuje. Lucie, noci u pije, ale dne nepřidá... 

 Vymeten popel, nablýskané okénko. V posledním roce jsem přestala cvičit. To bude výzva do roku dvacet jedna. Dvacet let cvičím a pak - to lehce napravím. Mám vůli. 

Skyp s maminkou. Technika neposlouchá. Můj nový ntb nechce držet obraz. Vždycky očekávám hovor. Nakonec nestihnu doběhnout. Nestihnu vypnout to, co zrovna poslouchám. Prozváním zpátky. Neberou. To je dobře, zkusím z tabletu. Zapínám nahrávání, na vteřinku se ztratím. 

- Mami, co máš před sebou?

Lámu z maminky, aby řekla obraz moře. Bůhví, co tam visí, nevšimla jsem si. Taky po roce si to nepamatuji.

- Už jsi mi to včera říkala.

- Tak ti to budu opakovat.

Navazuji na moře.

- Mami, pamatuješ se, jak jsme spolu byly v Soči? Jak si nás tam vážili, opatrovali. Vodili nás po restauracích. Světlana, lékařka, nás vzala na festival filmů. Z kinosálu bylo úzkým pruhem vidět  moře,  lodě. Vzpomínám - film. Možná Není kouře bez ohně... Nevím...

Mamince spadl můj obraz.

- Já tě nevidím. .

Je to tím, že nevidí na monitor nebo že to zmodralo?

Přichází paní Liduška. Napravuje. 

Povídáme si, maminka hezky reaguje. Rok ztráty kontaktu, rozvíjení, komunikace...

Oběd. Odpo kosmetika, masáž. Jdu Tamaře vytisknout přání.

Snášenlivost, takt a trpělivost translátor překládá slovem těrpjenija. Ouha, ouha. Zdržení. Nakládám si rýži s houbami a zeleninkou a kousíčky krůtích prsíček. Propaluji se křenem. Jdu si inkriminovaná slova přeložit. Překopírovat. Bortí se mi jednota písma... Vše sjednotit, štábní kultura, vytisknout, naletovat suché kytky... Domontováno. Čtrnáct. To už mám být na masáži a kosmetice. Mám deset minut zpoždění.

- Izvinitě...

Tamara je zvyklá.

Uléhám na lehátko. Moment - ještě vypnout zvonění. Kdykoli si lehnu na kosmetice, mají všichni potřebu mi něco sdělit. Při masáži zad sděluji svůj názor na roušky. Přes ulici umřela má dávná masérka. Co dávná masérka. V dětství jsem k ní chodila na nápravný tělocvik. Říkají, že na kovid. O její štítné žláze nic.

- Paní Ireno, proti systému nezmůžete nic.

Asi ví, o čem mluví. Znám příběh její rodiny.

- Systém vás vyčlení do konlagerů.

- Je mi to jasné.

- Chtěla jsem vám darovat krásnou masku.

- Ne, ne, ne. V žádném případě.

Propadám se pod rukama skvělé odbornice. Masíruje mi oči, uši... Mikromasáž. To dělají jen na kosmetickém učilišti v HK. Teď už asi ani tam ne. Slyším vrnění telefonu. Nekonečné.

- Eto budět budilnik z prošloj neděli. Čerez pjať minut načňot snova.

Taky jo. Za tři čtyři minutky vr, vr, vr. Spím. Zvuky lesa. Voda, zpěv ptáků. Skvělý relax. Bude-li příště, poprosím, aby zhasla zářivku. Nechci spát pod zářivkou...

Termín, gratulace, zaplatit bych zapomněla. Dává mi balíček. Přeci jenom mi dala krásnou - rudou roušku. Prý jsem extravagantní v módě a bude se mi hodit. Aspoň na bradě. V taštičce jsou tradiční ruské čokoládové bonbony. Obaly neuvěřitelně krásné. Natahuji kapucu, abych nebyla vidět. Z auta telefonuji na první zmeškaný hovor.

- Zásilkovna?

- Já mám něco u vás uloženo?

- Ne, já jsem vás volala, tak asi jsem se přeťukla.

- Aha. A z kterého města jste?

- Tachov.

- Já právě projíždím pevností Josefov.

Přejeme si s neznámou paní vše, co se přeje. Myslím své přání z celého srdce upřímně. Druhé číslo - náš nájemník Lukáš.

- Lukáši! Byla jsem na kosmetice.

- A já jsem byl u vás. Nebyla jste doma. Asi peníze nepotřebujete.

Přiveze v šest. Zvoní asi o hodinku a půl později. Žádný problém. Pohoda. Přijela i Ivanka. Vybíhám ven od rozdělané práce. Stojím bosa na dlažbě, jen v šatech. Klepotají se v bundách. Lukáš je za celý den vymrzlý ze střech. Předešlí nájemníci nám našli skvělou náhradu. Nebýt nutnosti zavolat deratizéra k odblešení domu, byli také hodní. Povídáme. S nimi se člověk nemůže odtrhnout. Řeč plyne jak potůček.

- Pozvu vás, až budeme mít novou sedačku. Na kraji února. Nebo budete sedět na nepohodlné šeredě.

Shodujeme se, že jsou rozeštvaní muži, ženy, staří, mladí.

- Soroš se chlubil, že už asi od šedesátých let rozeštvává lidi. Tak se mu to povedlo. 

Lukáš je lapidární.

- Všichni proti všem. 

Jdu do tepla. Slyším:

                                         Užijte si Vánoce takové, jaké mají být. Na Primě!

Ty vorle. Jaké mají být? To tedy ani náhodou. To je asi z minulý let, ne? Lidi budou doma na zadeli. Žádné hory. Žádné výlety. Sport. Žádné večírky. Posezení s přáteli. Hodnocení roku. Nehudrej. Reklama jsou jen peníze. Tak se aspoň podívají do svého nitra.

Jdu uklidit ložnici. Myslela jsem hodinku. Skoro tři hodiny smýčím, pigluji, přerovnávám knihy na nočním stolku. Hela Heclová říkala, že jí síly shora vnukly, žádné knihy v ložnici. Jasně. Lazarev říká, že vše z knih na stolku jde do našich hlav. No, zrovna tam mám čtyři díly Lazareva. Dějiny c. k. královského věnného města Josefova. Časopis Šifra... Samé hezkosti... Mám tam taky knížečky o víře od Aničky. Odešla nedávno. Čtu přáníčka od ní psaná nesmírně úhledným rukopisem. Až kaligrafickým. To nemohu zahodit. V každé knížečce vloženo nádherné přání - k narozeninám, Vánocům. U šperků mám její dvě PF. 2016. 2017. Aničko, zdravím tě tam nahoru. Hodná duše! Zlatý člověče! Ty už teď víš. Jsi v bezčasí. Hodně světla. Svítím ti teď andělským zvoněním. Je to jen tvoje! Dej vědět, jak to tu s námi skončí... Jestli se ještě dočkám těch očekávaných krásných časů. Myslím, že obdržím zprávu od vědoucí... Věřím, že dá vědět...

Ložnice voní. Zrzka sem nesmí. Vbíhá a zdrhá. Ona ví. Vbíhá a provokuje. Zkouší. Vyklízím Micinčinu poličku. Nesměla, nesměla do ložnice, až si packou otevřela zasunovací dvířka a zabrala jednu polici. Vytřeno. Hotovo.

Jdu mrknout na FB. Reakce lidí pod nějakým vládním brífinkem - jak to tu zas dodělají. Lépe s předponou po.

Veronika Šleisová

Já už se v tom ztrácím. Jak to tedy je s těmi obchody? Dneska se mi rozpadly zimní boty a zitra i ctvrtek sem celý den v práci, myslela jsem že pro ně skočím v pátek a teď se dozvím že už to asi nebude možné... To mám jako chodit v téhle zimě venku v žabkach nebo co?

Irena Hrobská

Veronika Šleisová Bosa, zvykejte si bosa. Vyhladovět po všech stránkách - maminku jsem neviděla 3 měsíce - manipulátoři si myslí, že si poletím koupit test. Toho se neúčastním. Vychudit, vycucat. Pak přijde hegemon. Vůdce. Zachránce. A Vy v žabkách budete chrochtat blahem, že Vám dovolí koupit si do sněhu polobotky. Ty jsou přece lepší než žabky.

Veronika Šleisová

Irena Hrobská

bosa nemůžu, právě ani v těch žabkach, trpím na záněty ledvin z prochladnuti od nohou proto mě to tak zajímá jestli můžu v pátek nakoupit nebo ne, kdybych neměla zdravotní problémy odchodila bych tuhle zimu ve starých teniskách

Někdo se jí ptá, jestli má jen jedny. Smutná sociální sonda. Holčina má opravdu jen jedny. Jak za Boženy Němcové. Jedna sukně. Když nevyprala, nemohla mezi lidi. 

Testy chtějí mít ne starší čtyřiceti osmi hodin. To je šmejdárna. Můžete do DD. Ale s testem. A žádné takové, pěkně každé dva dny! Tfujtajxl, čerte! Odstup!

Zas jsem přišla o Sedm pádů. Ten Honza Dědek se mi moc líbí. Poslouchala jsem asi dva tři rozhovory s ním. Inteligentní. Nepatří k novinářským skřetům. Jeho hezká tvář má v sobě vepsáno - žádné čachry s lidmi. Jen hudba a rozhovory.

Bob Klepl vypráví o žraloku útesovém. Pod vodou si točil rybky. Najednou se k němu řítil dvoumetrový žralok. Ťukl mu do brýlí a odstřelil pryč. Bob se bál, aby se nepodělal do plavek. :-) :-) Přišlo mi to jako zbytečný strach. Třeba by to vyluxoval těmi svými třemi vysavači, když luxuje i trávu. Jen nejsilnější tráva vydrží. :-)  Vylezl z moře. Nějaká desetiletá holčička k němu přiběhla:

- Klepl, neřvi tu. To byl jen žralok útesový. Ten lidi nežere. Pojď do moře, ukážu ti ho.

Na náhrobku chce mít Bob profil kamenného loutkového divadla. A epitaf: Chtěl bavit a tři tečky.

Jdu se bavit. Do postele. Za chvíli zas bude ráno.

Dobrou noc!