Jsem tvůrce. Jsem tvůrce. Jsem tvůrce. Jsem oběť. Tfuj. Jsem tvůrce...

To byl hezký den. Je večer. V okénku kamen tančí plameny. Jo, dnes svítí před okny i ten stromeček z JYSKu. Dva dny si večer postavil větvičky. Prý své hvězdičky nerozzáří. Dnes přerušil stávku. 

Ráno. Kde mě čeká má rezatá kamarádka? Sfinga si hřeje bříšečko na rozpálené dlažbě. 

Miluji bílo za okny. Zimo, takhle si tě představuji. Takhle tě maloval Lada. Takhle jsi měla vypadat o Vánocích. Jdu zahradou, Zrzka capká přede mnou. Hup do závěje. Na chvilku se ztratila. Se sněhem se rychle skamarádila. Kochám se stromy s nánosy sněhu. To už tu dlouho nebylo. Čím jsme si to zasloužili! I v Pze, Plzni v noci sněhová bouře i s hromy a blesky - v lednu!!

Skyp s maminkou.

Řešíme hodinky. Paní Hudáková nabízí ty její. Očividně se jí líbí moje, ale ty její taky.

- Tak ty vaše dáme do trezoru. A vždycky si řeknete.

- Ne, ne, nedávejte. Ona si neřekne.

Má v nich nyní novou baterii. Co by hodinky dělaly v trezoru? U Alzheimerika. Ach jo! Myslím jinak. Zkrátka nechat jí je na očích. Ať si vybere, které si ráno natáhne. Mám hromadu hodinek naházených na sobě. Přijdu k hromádce; vytáhnu ty, které se mi líbí. Nebo ty, které se stanou barevným doplňkem... Mám je na očích!

Až se k mamince dostanu na pokoj, a to bude letos!! To se stane! Chci vidět, jak to tam vypadá. Její podepsané věci už nebudou. Mnoho věcí už nebude. Má tam francovku. Někdy jsem jí potřela dlaně a spánky. O co se vsadit, že francovka bude plná?! Jelení lůj - už by měl být vypotřebován. NIKDO JÍ HO NENABÍDNE. Alzheimerik si neřekne. Pokud na něj vzpomenu, pak ho na ten den použijí. Pak už ne. Přitom je to skvělý nástroj k nenásilnému cvičení jemné motoriky. Ty vorle, mám kupu rtěnek, zmenšují se. Používám jelení loje. Normálně se mi zmenšují. Moje lahvičky s parfémy ubývají. Používám. Mám je na očích. - Zrovna tak stolování příborem. Kolikrát jsem prosila o příbor. Příchodem do DD se začne nabízet lžíce. Uměla by ještě použít příbor? Když jsem jí loni v létě na terase pozorovala při obědě, jedla příborem ukázkově. Možná by se dnes ptala, co to je. Ne. Nestěžuj si!!

Porovnávám mamku loni a letos. Naprostá změna. Osamocenost se vepíše do tváře. Loni bývala krásně učesaná... Pohlídala jsem si všechno. Takhle je to jako když dáš dítě na tábor. Vrátí se ti s polovinou kufru. Mamka má za rok odloučení strhaný obličej. 

Takhle o čtyři roky zestárl Trump. Asi před rokem dvěma jsem valila oči na technologii - cizí člověk mluvil. Natáhli na něj podobu Obamy. Nyní mluvil Trump o předání funkce. Jenže on zestárl. A v projevu mluvil mladší. 

Takhle se změnil i dr. Ignarro. Včera jsem ho nepoznala. Stále tmavovlasý. Najednou pán se stříbrem ve vlasech... 

Zvonek. Pošťák mi přivezl balíček. Šaty na obrázku vypadaly jinak. Odporná hnědá. Nechám si je na doma? Ne. Vrátím je. Barva ani materiál nevyhovují. Do mysli mi nyní vpadla ta míca s tím vychlastaným vykouřeným hlasem. Jestli už neumřela. V květnu to bude rok, co experimentovala - taková zloba. Jak může být někdo tak zlý. Pokusila se ublížit. To nejde. Kde je láska... Láska, láska, láska - zaklínadlo. Nevyšlo jí to. Pokud ještě dýchá - jo, babizno, budu reklamovat. (Poznámkou o reklamacích - tím se odkopala. Jo, to určitě, z Hronova. :-) Zlatý voči.)

- Mám chuť na chleba.

- Máte tady banán. A bude oběd.

To je náš svět. Logika dnešní doby!!! Mám chuť na chleba. - Dej si banán. Obyčejná základní potravina. Doručila jsem sklenici lesního medu - když teda chyběla. Medu luxusního, z včelí farmy. Hustý. Dá se krájet. Loni jí nechala jedna, co se na pečovatelku nehodí, vylít skoro celou sklenici. Našla jsem ho náhodně v jejím hrnečku v jídelně. Jak se ta, která lže zlobila! Co si to dovoluji! - Prý - Já vám to zaplatím. A druhá sekundovala:

- Chcete říct, že jsme jí ten med ukradli?

Jo, logika. Poukážeš na šlendrián. Ty koupíš med. Dovezeš ho. Druhý den přijdeš, medu jsou na dně dva cm. Ale musíš být zticha! (Loni na podzim mi jedna psala na FB: Že se nestydíte, kritizovat... Jo, holka, taky ti zamrzla logika. Služby poskytované nejsou zadarmo. Jsou placeny z důchodu. Když se ti v obchodě nebo restaruraci nelíbí služby, tak taky mlčíš? :-)  Asociace. Ach, jak ten mozek vyhodí hned vzpomínky. Vrhne tě do role oběti. Vím to, přesto: Dvakrát jsem přišla na med roztavený v mikrovlně. Prý prasklá sklenice. :-) :-) Dvě sklenice za sebou praskly. Roztavený bezohledně. Nebo drze? Nebo... Bylo to v době útoků škodičky... Přestřižená světýlka na stromečku. Rozpáráné ozdobné nitě na nových bačkorách. Nic. S medem zacházím s velkou uctivostí. Dost. Ticho. 

- Ale dvě soustečka s máslem a medem by si mohla dát. Vždyť je půl jedenácté. 

Paní Hudáková jde poprosit o chleba. Povídáme si. Ale chleba stále nejde. Proč nevyhovět starému člověku. Kousek chleba. Dvě soustečka s máslem. Ne krajíc. KOUSEK!!! Jen jako svačinku. Měla chuť na chleba s máslem a medem. Varuji před levnými bratry, sestrami a dalším příbuzenstvem s máslem. Speciálně ředitel si na schůzi asi před dvěma lety poznamenal, že maminka jen máslo. Kolikrát jsem od té doby povyhazovala umělých ucpavačů cév. Kolikrát jsem prosila, připomínala, odmítala umělé hmoty na chleba. Rok je maminka bez kontroly. To systému vyhovuje. Nevím, co tam do ní ládují. MÁSLO!! Si prosím!!!

Vracím se v myšlenkách - jsem tvůrce. Jak si začneš stěžovat - jsi oběť!!! No, tak jsem momentálně byla obětí. Paní Hudáková hledá med. Vždy byl na nočním stolečku! Nakonec ho našla. Na polici. NA POLICI. Člověk na vozíku na polici nad postelí NEDOSÁHNE. Vždycky ho měla na stolečku. Květuška, Irenka, Kamila - nabídly... 

- Toto není ale med, který jsem dovezla. Tenhle je zcukernatělý! Kde se tam vzal? Vždyť jste říkali, že mamka už nemá med. Tenhle máte dávat do čaje.

(Měla bych upřesnit ne do horkého. Raději to nevyslovuji, jinak bude dostávat vlažný... Jedna chytrá sklenici vyhodila. U nás se do sklenice nalije čaj a nechá se chvilenku ve sklenici působit... Pak jde teprve sklenice do myčky... Óóó, světe, kam jsi došel. Nouze dojde na kozáka.)

- Na tomhle by mělo být napsáno Marek Pomezný.

- Ano, inženýr Marek Pomezný.

Tohle byl jarní lipový. Lesní je o hodně dražší. Paní Hudáková běží hledat další med.

Simonka ho měla v kuchyňce. Na jednu stranu - hlídá si ho. Aby ho mamka nerozlila. Asi ví proč. Med vyřešen. Nechci už raději slyšet. Věřím, že k snídani nebo k večeři ho Simča mamce nabídne. Pod kontrolou. Aby ho nevylévala. :-)

- Mami, tak chceš aspoň lžičku?

- Dala bych si 

Paní Hudáková pomáhá nabrat. Ukazuji, jak ho ukrajuji. Ne, to už mamka nezvládne. Popatlala by se. 

Přála bych si jít k ní... Už jsme si zvykly na virtualitu. Odloučení. Nedotyky. Neobjímání. To se chce. Odosobnit lidi. Aby se štítili podat si ruku. Aby se nelíbali, neobjímali. Aby se nedružili. Ale to se bohužel - neděje. Lidi jsou lidi. Pozor, kovid! Nejvíc ho přenáší televize. - FB lidi spojuje, rozeštvává. Co víc? Dnes se stal z ikonky zvoneček zvon jak hrom. "Nemáte další zprávy." Ale mám! Musím okno zavřít. Otevřít. Ano, vidím, před vteřinkou mi tu někdo psal. FB si vymyslel lest. NEBUDETE SE DRUŽIT, POVÍDAT SI, DOMLOUVAT SE. Zkrátka nemáte žádné další zprávy. A tečka. 

Poledne. Třináct. Ve dvě přijde Péťa. Snažím se rychle zmizet z domu. Udělala jsem si výbornou mňamku. Upekla jsem si krůtí křidýlko. V lednici mám špenát zavinutý ve válečcích. Pro jednou si dám krokety. Zabírají místo v mrazáku. Vynikající křen s jablky ze včera. Maličko domácí majolky. A jedu do luk. Venku znovu nasněženo. Vyšlo zase sluníčko.

- Peťuš, zameteš dvůr?

- Jako vždycky.

Není to pravda. Odhrnuji sníh ke smrkům. Ale dnes frrr. Nádherný pohled. Toho se nikdy nenabažím. Bílá na stromech, na střechách...Krásně to klouže. Kilometrově dávám okolo sedmi km. Ale na krocích jsem ochuzena, protože běžky kloužou, prodlužují kroky. Nemohu se vynadívat na stromy. Na oblohu. Přes pole se dívám na velikou střechu prvorepublikové krásky s modrými obroučkami od brýlí. Labe a vrby na hladině. Naproti přes řeku cyklostezka. Frekventovaná. Teď víc chodci. Jsem svobodná. Vznáším se. Letíííím! Jedu louku poprvé, podruhé, potřetí... Stmívá se. Linda volá. Kontrola. Právník. Musím jít rychle podepsat plnou moc. Sluníčko zapadá. Ještě se kochám. Poslouchám o lumpačinách bratří Čapků. Vrány - už nepřilétají. Před sto lety vybral Iček prasátko. Šel koupit k řezníkovi odřezky masa. Popsán údiv, že nakupují odřezky v malém... Proč nekoupila paní Čeapková dopoledne. Moc hezké psaní... KLuci nadělali kornouty. Iček se vetřel do ordinace tatiho. Pro papíry. Naplnili masem. Potřeli okraje lepidlem. Vrány nachytaly. Kornouty se jim nalepily na hlavy. Vypustili je na náměstí v Úpici. Popletené vyjukané vrány vrážely do okenních tabulek. Kluci se vyděsili. Peča, Ludva, Iček a ještě jeden... strachy utíkali domů.

- Kolik, kolik si myslíš, že jich bylo?

Klušu a směju se. Nemysleli počet vran, ale počet rozbitých tabulek. To jim tati spočítá... Vážený báňský doktor... Kluci vymýšleli nová a nová alotria...

Podbíhám viadukt. Zrovna zas jede vlak. Zrovna zas krásně osvětlen. A zrovna zas než vydoluji telefon, je vlak vtahu. Ani se nepokouším. Povede se mi to letos ještě vyfotit? Zítra v patnáct klientka. Tak po ní bych mohla vyběhnout a s tmou se vrátit domů. Nejraději bych ty louky hoblovala do nekonečna. 

Vybíhám kopeček a běžky odepínám až u branky. Nádherně nám tu svítí světýlka. Pod sněhem.

Jdu do zahrady si vyfotit ten nádherný stromeček z JYSKu. Schválně jsem si ho koupila před okno pracovny. Jo, svítí!!! A dva večery se jako jediný nerozzářil. Záhada.

- Ty sis to dnes užila. Skoro tři hodiny.

- Já jsem se dnes Péťo moc kochala.

- No to si dovedu představit

- Peťuš, tam bylo nádherně. Sluníčko zadarmo dávalo vitamín D. Stromy jak když jsme je malovali ve školce a v první třídě. Hnědá silueta a na ní nanést bělobu. Jednoduchá krása. 

- A pojď, něco ti ukážu.

Vede mě ke mně do pracovny. 

- Já jsem byla v zahradě. Vím. Svítí.

- To je mi záhada. Člověče, dnes si mě chlapi dobírali. Povídal jsem jim, že stromeček v zahradě večer nesvítí, ráno svítí, večer se jako jediný nerozsvítí; dva dny.

- Peťuš, nechceš taky tu krásu vidět?

- Tak třeba v sobotu.

- To už odtaje.

- Ne. Bude mrznout.

Zatápím. Jede pro mléko. Někdo mu volal. Staví se někde něco zapojit. Zatím úřaduji. Naběhl mi film z první republiky. Ne, asi po válce. Jak továrníci zacházeli zle s dělníky. Před třiceti lety bych to považovala za škvár. Dnes jako svědectví doby. Stávkokazi byli zbiti. Jo, střílelo se do dělníků. Tak to bylo za první republiky. Dřív jsem tomu nevěřila. Propaganda. Konečně mi to došlo. Skutečnost. 

Zrzečka se šla proběhnout. Volám na ni. Ostřížím zrakem pozoruji osvětlenou zahradu. Sníh způsobuje, že je vidět jak ve dne. Proletuje. Tak to zítra bude opět luxusní!

Zrzka se rozvaluje vedle mě. Sbírala jsem do dlaně polštáře teplého hutného škraloupu. Přišel jí vhod. Snědla celý. Držela jsem škraloup v dlani. Vypila a snědla. Znovu. Znovu.

Zrzi, už nemám. Zas ráno tam bude.

Tak se rozvalilo jej napucané bříško. 

Cvičím se. Dnes jsem byla obětí. Ochutnala jsem. Ne, ten pocit ničí tělo. Napravila jsem v lukách. Jsem svobdná. Jsem tvůrce! Nekonečná krása.

Dobrou noc!